Gabriela odstoupila od Chrise. V zakrvácených, třesoucích se rukou, ještě stále držela zbraň. Byla v šoku. V tom k ní přiběhli dva muži z ochranky. Jeden jí sebral zbraň a druhý ji chytil. Gabriela byla úplně mimo, a tak se vůbec nebránila, když ji odváděli pryč. Všichni přítomní byli ještě z toho všeho vyděšení a nedokázali se pohnout z místa. Vanessa vyděšeně hleděla na Chrise, který jí stál zády. Chris se k ní pomalu otočil. Vanessa vykřikla. Až nyní totiž viděla, že Chrisova košile je celá od krve. Chris se sesunul k zemi. „Chrisi, proboha!“ přiklekla si Vanessa k němu a jeho obličej chytla do dlaní, „Chrisi, slyšíš mě?“ zeptala se ho. „Tak to vidíš, miláčku!“ těžce se Chrisovi mluvilo, „splní se ti tvé přání! Už mě nikdy neuvidíš!“ bolestí ji už pořádně ani neviděl. „Ne, Chrisi, já jsem to tak nemyslela!“ rozplakala se Vanessa. Chrisovy oči se zavřely. „Chrisi?“ vyděsila se Vanessa, „Chrisi, to mi nemůžeš udělat! Prosím tě, vzbuď se, miláčku!“ zoufale plakala, protože se domnívala, že je mrtvý. „Vanesso, klid, jenom omdlel!“ řekl jí Juan José, když Chrisovi nahmatal tep. „Musí ihned do nemocnice!“ plakala Vanessa. „Sanitka už je na cestě!“ řekla Marisol, která objímala zdrceného Daniela. Ana María a Stacie nervózně čekaly, se svými dětmi v kočárkách, před letištěm. Viděly, jak Gabrielu odváží policie, ale nevěděly, co se stalo uvnitř. Slyšely výstřel a obávaly se, že se mohlo někomu něco stát. „Ano Marío, Stacie!“ přiběhl k nim Diego. „Diego, co se stalo?“ zeptala se ho Ana María. „Chris je postřelený!“ oznámil jim Diego. „Pane Bože!“ zhrozila se Stacie. „Marisol už volala sanitku! Za chvíli tu bude!“ dodal Diego. „Je to s ním vážné?“ zeptala se Ana María. „Nejsem sice doktor, ale moc dobře to nevypadá!“ smutně jí Diego odpověděl. „Prosím tě, miláčku, vydrž to! Sanitka tu za chvíli bude!“ hladila Vanessa Chrise po tváři, „v nemocnici tě dají zase do pořádku a pak už budeme spolu! To ti přísahám!“ plakala Vanessa, „miluju tě, lásko moje, šíleně tě miluju!“ pevně ho objala a zoufale plakala. Victor ji z povzdálí pozoroval a cítil se hrozně. Nechtěl, aby to zašlo až takhle daleko.

„Měly bychom to jít oslavit!“ řekla Alexandra, když s Davidem, José Manuelem a Rebecou procházeli chodbou na policejní stanici. „Souhlasím!“ usmála se Rebeca. „A kam vyrazíme?“ zeptal se José Manuel. „Já bych se tedy nejdřív ráda zastavila doma u našich, abychom je přivítali, a pak někam vyrazíme!“ navrhla Alexandra. „A co tu oslavu udělat u vašich rodičů?“ navrhl José Manuel, „ani to nemusí být tak oslava jako společné rodinné posezení!“ usmál se. „Opět souhlasím!“ zasmála se Rebeca a políbila ho. „Tak jdeme!“ řekl David, jenže v tom mu zazvonil mobil, „vydržte chvilinku!“ omluvil se a kousek od nich odstoupil. José Manuel, Rebeca a Alexandra se zatím bavili. „Budete muset jít beze mě!“ vrátil se k nim David. „Proč?“ zeptala se ho Alexandra. „Musím zůstat tady! Ještě nevím všechny podrobnosti, ale prý je to důležité!“ odvětil jí David. „Tak za námi dorazíš později!“ řekla Rebeca. David přikývl. „Doraz, co nejdřív, miláčku! Miluju tě!“ usmála se na něj Alexandra. „Já tebe taky!“ opětoval jí David úsměv a políbil ji. Alexandra se na něj usmála a poté s José Manuelem a Rebecou odešli. David se vrátil do své kanceláře.

Alejandro, Raquel, Gustavo a Beatriz seděli na terase svého domu a povídali si. „A kdy se vezmete vy dva?“ zeptal se Alejandro Gustava a Beatriz. Oba se na sebe podívali. „Vždyť já ani nevím, jestli by si mě Beatriz chtěla vzít!“ řekl Gustavo. „Ještě ses neptal, tak to ani nemůžeš vědět!“ zasmála se Beatriz. „Já si tedy myslím, že byste se měli vzít, co nejdřív!“ řekla Raquel, „aby měl náš Gustavo i oficiální babičku!“ usmála se. Alejandro přikývl. „Já bych byl taky pro!“ usmál se Gustavo na Beatriz. Beatriz mu úsměv opětovala. „Promiňte,“ přišla k nim služebná, „paní Raquel, máte telefon!“ předala jí ho, „volá váš otec!“ dodala. „Děkuji ti, Tino!“ poděkovala jí Raquel, „ahoj, tati!“ usmála se. Její úsměv ale po chvíli ustrnul. „Cože? Zopakuj mi to, ale pomalu!“ byla v šoku. Alejandro, Gustavo a Beatriz se po sobě nechápavě dívali. „Hned tam jedeme!“ ukončila Raquel hovor a postavila se. „Miláčku, co se děje?“ zeptal se jí Alejandro a také vstal. „Mám špatnou zprávu!“ řekla, ještě stále šokovaná, Raquel. Gustavo a Beatriz taktéž vstali. „Raquel, co ti tvůj otec řekl?“ zeptal se jí Gustavo. „Gabriela se objevila na letišti s úmyslem zastřelit Vanessu!“ začala jim Raquel vysvětlovat, „jenže Chris se s ní začal o zbraň přetahovat, ta vystřelila a zasáhla ho!“ rozplakala se. „Ne, to nemůže být pravda! Nejdřív Carolina a teď Chris!“ zvolal Gustavo zoufale. „Už by měl být v nemocnici!“ dodala Raquel. „Jedeme!“ na nic Gustavo nečekal a rozeběhl se k autu. Beatriz běžela za ním. „Tino!“ oslovila Raquel služebnou, která jim právě nesla kávu, „postarej se, prosím tě, o našeho syna!“ požádala ji. „Jistě, paní!“ přikývla služebná. Raquel se obrátila na Alejandra, který neměl daleko k slzám. „Chris se z toho určitě dostane!“ snažila se ho utěšit. „Pojďme!“ chytil ji Alejandro za ruku a také se rozběhli k autu.

„Muž 26 let, střelné zranění v oblasti hrudníku!“ říkal sanitář diagnózu lékaři, když s Chrisem, ležícím na nosítkách, projížděli nemocnicí. Za nosítky běžela zničená Vanessa, kterou musely Marisol a Gregoria podpírat a za nimi Daniel, Reinaldo, Juan José a jako poslední Victor. „Okamžitě připravte operační sál!“ řekl lékař jedné sestře. „Ano, pane doktore!“ ihned vběhla sestra na sál. Lékař a jeho kolegové zajeli s Chrisem do jiné místnosti, kam už Vanessa a ostatní nesměli. „Všechno je to moje vina! Všechno je to moje vina!“ plakala Vanessa, „kdybych ho pořád neodmítala, tak by se to nestalo! Za všechno můžu já!“ byla úplně na dně. „Vanesso, ty za nic nemůžeš! Nemohla jsi vědět, co ta šílená ženská udělá!“ utěšovala ji Gregoria. „Mami?“ zoufale se na ni Vanessa podívala, „co si počnu, jestli Chris umře? Co budu dělat, mami?!“ hystericky plakala. Gregoria se na ni smutně podívala a přivinula si ji do své náruče. Marisol objímala Daniela a Reinaldo s Juanem José se posadili na židle před operačním sálem. Victor stál kousek bokem, a když viděl, jak je Vanessa zničená, cítil se čím dál hůř. Uvědomoval si, že i on je částečně vinný za to, co se děje. I svými intrikami dostal Chrise a Gabrielu tam, kde teď jsou.

„Slečno Veroniová, víte, z čeho jste obviněná?“ vyslýchal komisař Tacher Gabrielu a David tomu přihlížel. „Já jsem z něčeho obviněná?“ divila se Gabriela. Po příjezdu na stanici začala Gabriela komunikovat, jenomže si vůbec nebyla vědoma toho, že Chrise postřelila. „Chtěla jste zabít slečnu Vanessu Solanovou, ale nakonec to místo ní odnesl váš bývalý snoubenec Christian Martinéz!“ připomněl jí komisař. „Cože? Vy jste se musel zbláznit, člověče!“ kroutila Gabriela hlavou, „já bych Chrisovi nezkřivila nikdy ani vlásek! A co to bylo s tím bývalým snoubencem? Chris je stále můj snoubenec a už brzy se vezmeme!“ nadšeně mu oznámila, „před chvíli mi to sám řekl!“ šťastně se usmála. Komisař se podíval na Davida a ten mu naznačil, ať s ním jde ven. „Hned se vrátíme!“ řekl komisař Gabriele. „Nemusíte! Ani jeden z vás mi není sympatický!“ odvětila mu Gabriela, „přiveďte mi Chrise! Chci ho vidět!“ dodala. Komisař Tacher jen vyvrátil oči v sloup a vyšel s Davidem ven. Tam už na ně čekali Mirela a Gabrielin lékař, kteří celý výslech pozorovali. „Proč si slečna Veroniová nepamatuje, co udělala?“ zeptal se komisař lékaře. „Má pacientka je duševně nemocná! Už velmi dlouho trpí nekontrolovatelnými záchvaty! A tušil jsem, že tento den jednoho dne nastane a bohužel se mi nepodařilo, aby se mu má pacientka vyhnula. Ta událost, která se před chvíli stala, v ní způsobila jakýsi blok, který už půjde jen velmi těžko odstranit!“ vysvětlil mu lékař. „Co mi tím chcete říct? Že se k té střelbě nepřizná?“ zeptal se ho komisař. „Nepřizná, protože nemůže! Ona neví, že se to stalo!“ odvětil mu lékař, „proto ani nemůže jít do vězení. Slečna Veroniová musí být převezena do mého sanatoria, kde si pobude velmi dlouhou dobu!“ dodal. Mirela se rozplakala. Zahleděla se na svou jedinou dceru, která se šťastně usmívala, protože vůbec nevěděla, co se kolem ní děje. Mirela byla zoufalá.

Všichni čekali před operačním sálem. Vanessa stále plakala v Gregoriině náručí, Marisol byla oporou Danielovi, Reinaldo a Juan José zdrceně seděli vedle nich a Victor stál pořád vpovzdálí. „Kde je můj syn? Co je s ním?“ přiběhl k nim Gustavo a s ním Alejandro, Raquel a Beatriz. „Operují ho!“ odvětil mu Reinaldo. „A jak to s ním vypadá? Je to moc vážné?“ zeptal se Gustavo a moc se bál odpovědi. „To my nevíme!“ odvětil mu Reinaldo. „Zatím nám nikdo nic neřekl!“ dodal Juan José. „Všechno je to moje vina! Všechno je to moje vina!“ řekla Vanessa už po několikáté, „proč jsem byla tak strašně tvrdohlavá? Proč jsem ho pořád odmítala, když ho tolik miluju!“ plakala. „Vanesso, neboj se! Chris se z toho určitě dostane!“ přiklekla si k ní Raquel, „je zdravý a silný a bude bojovat o život!“ usmála se na ni. „Nebude bojovat!“ ozval se Daniel. Všichni se na něj podívali. „Danieli, co to říkáš?“ zeptal se ho Alejandro. „Chris mi kdysi řekl, že pokud nebude moct být s Vanessou, pokud ji nebude moct milovat a pokud ona jeho lásku nebude opětovat, tak raději umře!“ řekl Daniel smutně. „Ne, Danieli, to nemohl myslet vážně!“ nechtěl tomu Gustavo věřit. Vanessa si něco vybavila. „Chrisi, prosím tě, odejdi!“ požádala ho Vanessa. „Ne, já nemůžu odejít!“ chytil Chris její obličej do dlaní, „já už nechci odejít sám! Chybíš mi, lásko moje, tolik mi chybíš!“ rozplakal se. „Chrisi, pochop to, já se k tobě prostě nemůžu vrátit!“ zalesklo se Vanesse v očích. „Já se to snažím chápat, ale nejde mi to!“ vzlykal Chris, „vím jen to, že jestli budu muset žít bez tebe, tak raději umřu!“ pevně ji objal. „Daniel má pravdu! Mně to Chris taky jednou řekl!“ rozplakala se Vanessa ještě víc, „pane bože a všechno je to moje vina! Jestli Chris umře, bude to moje vina!“ zoufale plakala. Gregoria ji objala a Raquel se vrátila k Alejandrovi, který už také plakal. „Když si měla rehabilitaci, tak mi volal José Manuel!“ říkal Miguel Carolině, když projížděli nemocniční chodbou, „prý už byla všechna obvinění proti němu stažena! A jako trest za ten útěk dostal jen veřejně prospěšné práce!“ vysvětlil jí. „Tak to je skvělá zpráva!“ usmála se Carolina. „Jsou teď u Rebečiných rodičů a říkal, že jestli chceme, tak tam můžeme přijet!“ dodal Miguel. „Tak pojedeme!“ souhlasila Carolina. Už byli skoro u výtahů, když se Carolina ohlédla na stranu a všimla si své rodiny. „Migueli, počkej!“ řekla mu a on zastavil. „Nejsou to…?“ všiml si jich i Miguel. „Něco se muselo stát!“ zhrozila se Carolina. Miguel otočil její kolečkové křeslo a zamířili k nim. „Tati!“ oslovila Gustava. Všichni se na oba smutně podívali. „Tati, co se děje?“ zeptala se Carolina vyděšeně a rozhlédla se po všech přítomných. Viděla zničenou Vanessu a uvědomila si, že jenom jeden člen její rodiny tam chybí. „Co je s Chrisem?“ rozplakala se. Nikdo neměl sílu jí to říct. Nakonec sebrala síly Beatriz. Přiklekla si k ní, pohladila ji po vlasech a poté jí všechno řekla.

„Už vás mám všechny zase doma!“ usmívala se Susana, když s ní u stolu v kuchyni seděly obě její dcery, José Manuel a i Federico, který po usmíření s Alexandrou dělal malé pokroky ke svému uzdravení. „A už se nás nezbavíš!“ zasmála se Rebeca. „To bych prosila!“ rozesmála se Susana a chytla za ruku svou starší dceru. Alexandra se na ni usmála. „Jsem tak šťastný, že je to všechno za mnou!“ řekl José Manuel. „Za námi!“ opravila ho Rebeca. „Máš pravdu, za námi!“ usmál se na ni José Manuel a políbil ji. Někdo zaklepal na dveře. „To bude David!“ usmála se Alexandra a běžela otevřít. „Dobré odpoledne!“ všechny David pozdravil a posadil se vedle Alexandry. „Jsme všichni, můžu nosit na stůl!“ vstala Susana od stolu. „Susano, počkejte ještě chvíli! Možná ještě dorazí můj bratranec se svou přítelkyní!“ řekl jí José Manuel. „Myslím, že nedorazí, José Manueli!“ řekl mu David, „pokud se to tedy už dozvěděli!“ dodal. „Co se měli dozvědět?“ zeptala se ho Alexandra. „Jak jsem musel zůstat v práci, tak to bylo kvůli tomu, že k nám na výslech vezli Gabrielu Veroniovou, která chtěla zabít Vanessu!“ vysvětloval jim David. „Proboha je Vanessa v pořádku?“ zhrozila se Alexandra a i všichni ostatní. „Vanessa je naštěstí v pořádku, ale o Christianovi Martinézovi se to říct nedá! Když chtěla Gabriela Vanessu zastřelit, Chris se s ní začal o zbraň přetahovat a ta ho nakonec zasáhla!“ vysvětlil jim David. „Vanessa musí být úplně na dně!“ řekla Alexandra. David přikývl. „Nejspíš jí právě začíná docházet, že ho neměla odmítat!“ řekl smutně. Všichni souhlasně přikývli.

„Mami, kam to jdeme?“ ptala se Gabriela Mirely, když procházely společně s Gabrieliným lékařem chodbou sanatoria, ve kterém před časem byla. Nyní to místo ale nepoznávala. „Na jedno místo, kde teď budeš bydlet!“ řekla jí Mirela. „A bude se mi tam líbit?“ zeptala se jí Gabriela. „Určitě bude!“ usmála se na ni Mirela. Mirele bylo hrozně, že se musela takto přetvařovat a ještě hůř jí bylo z toho, že Gabriela takto dopadla. „Jsme tady, Gabrielo!“ řekl jí lékař a otevřel dveře jejího pokoje. Gabriela vešla dovnitř a zamračila se. „Ale vždyť tu nic není? Jen postel!“ mračila se. „Tvé věci ti, Gabrielo, přineseme později!“ zalhal jí lékař. „To doufám!“ odfrkla Gabriela, „hlavně tu chci své šaty, protože až za mnou přijde Chris, tak musím být krásná!“ usmála se. „Ty jsi krásná pořád!“ usmála se na ni Mirela. „Já vím!“ zasmála se Gabriela, „ale pro Chrise musím být ještě krásnější! Zvlášť když mi opět vyznal lásku!“ zasnila se. Mirela zesmutněla. „Sbohem, Gabrielo!“ objala ji, „přijdu tě brzy navštívit!“ řekla jí. „Dobře!“ přikývla Gabriela, „a, mami!“ zastavila ji ještě než Mirela odešla, „zavolej Chrisovi a řekni mu, ať za mnou okamžitě přijde!“ usmála se. Mirela zadržovala slzy. Přikývla a společně s lékařem odešla. „Pane doktore, dostane se někdy Gabriela z tohoto stavu?“ zeptala se ho. „Samozřejmě uděláme všechno, co bude v našich silách, ale nic vám slíbit nemohu!“ odvětil jí lékař, „záleží na Gabriele, jak dlouho bude žít ve svém momentálním světě!“ dodal. Mirela zesmutněla.

Byl už skoro večer a Chrise stále operovali. Marisol a Gregorii se nakonec podařilo Vanessu alespoň trochu uklidnit. Vanessa měla hlavu položenou na Gregoriině rameni a se zavřenýma očima odpočívala. Všichni ostatní taktéž seděli u operačního sálu a mlčky se za Chrise modlili. Reinaldo měl hlavu zabořenou v dlaních, když ucítil, jak mu v kapse vibruje mobil. Vstal a poodešel kousek stranou. Na displeji se mu objevila Stacie. „Ano, miláčku!“ zdvihl to. „Reinaldo, je už něco nového?“ zeptala se ho Stacie, která byla s Karen v domě u Any Maríi a Diega. „Ještě nic, stále Chrise operují!“ odvětil jí Reinaldo. „A jak je na tom Vanessa?“ zeptala se ho Stacie. „Teď už je o něco klidnější, ale jinak je úplně zničená!“ odvětil jí Reinaldo. „To chápu!“ vzdychla Stacie smutně, „až se něco dozvíš, okamžitě mi zavolej, ano?!“ požádala ho. „Samozřejmě, lásko!“ přikývl Reinaldo. „Tak zatím!“ rozloučila se s ním Stacie a zavěsila. Obrátila se na Anu Maríu a Diega, kteří čekali, co jim řekne. „Ještě pořád ho operují!“ řekla jim Stacie. „Doufám, že to dobře dopadne!“ řekla Ana María, „jinak to Vanessa neunese!“ dodala. „Určitě to dobře dopadne! Chris to zvládne!“ byl si jistý Diego. „Musí to zvládnout!“ přidala se Stacie. Reinaldo se vracel na své místo, když z operačního sálu vyšel lékař. „Vy jste rodina Christiana Martinéze?“ zeptal se. Vanessa se vzpamatovala jako první a hned před lékaře předstoupila. Ostatní ji následovali. „Pane doktore, jak je na tom můj syn?“ zeptal se ho Gustavo. Lékař se zhluboka nadechl. „Je mi to líto! Dělali jsme, co jsme mohli!“ odmlčel se, „ale zemřel!“ Gustavo by upadl, kdyby ho Beatriz nedržela. Všichni ostatní se ihned rozplakali, jediná Vanessa na lékaře šokovaně hleděla. Nechtěla věřit tomu, že slyšela to, co slyšela.