„Ne, to není pravda! To nemůže být pravda! Chris nemůže být mrtvý!“ zakřičela Vanessa na lékaře. „Opravdu je mi to líto, slečno!“ řekl jí lékař. „Ne, to ne! Já tomu nevěřím! Odmítám tomu věřit!“ rozplakala se Vanessa. Strčila do lékaře a vběhla na sál. Jedna ze sester právě zakrývala Chrisovo tělo, když tam Vanessa vběhla. „Ne, přestaňte!“ zakřičela na ni a odstrčila ji. Zahleděla se na Chrisovo tělo a třesoucíma se rukama ho pohladila po tváři. „Chrisi, lásko moje, ty přeci nejsi mrtvý!“ plakala, „prosím tě, miláčku, prober se, moc tě o to prosím!“ hlavu si opřela o jeho a objala ho, „prosím tě, Chrisi, prober se! Odpusť mi, že jsem ti tolik ubližovala, moc mě to mrzí! Chci to všechno napravit, ale musíš se ke mně vrátit, prosím! Já tě miluju, lásko! Miluju tě nejvíc na tomto světě! Prosím tě, Chrisi, prober se, nemůžeš mě opustit, já ti to nedovolím! Chrisi, lásko, prosím, vzbuď se!“ zoufale plakala. Mezitím na chodbě před sálem všichni Chrise oplakávali. Byla to pro všechny obrovská rána. V tom se kousek od nich objevilo bílé světlo, které přivedlo Chrisova ducha. Byl celý v bílém a zmateně se díval kolem sebe. „Kde to jsem? Co se to stalo?“ ptal se sám sebe, když si všiml své rodiny a přátel. Šel k nim blíž a nechápal, proč všichni pláčou. „Tati, co se děje?“ zeptal se Gustava, který plakal v náručí Beatriz. Gustavo mu neodpověděl, protože ho nemohl slyšet. „Tati?“ Chrisův duch se ho dotkl, ale jeho ruka prošla skrz Gustavovo tělo. Chris ničemu nerozuměl. Přistoupil k Alejandrovi, kterého utěšovala taktéž plačící Raquel, a zkusil se dotknout jeho. Ale stalo se mu to samé. „Co se to se mnou stalo?“ byl Chrisův duch zmatený. „Migueli!“ zaslechl hlas své sestry a podíval se na ni. „Migueli, Chris je mrtvý!“ plakala Carolina, „co si bez něj počnu?“ ptala se. Plačící Miguel ji políbil na tvář a objal ji. „Já jsem mrtvý?“ byl Chrisův duch v šoku. „Chrisi, lásko moje, prosím tě, prober se!“ uslyšel najednou Vanessin hlas. Vešel do místnosti, odkud se hlas ozýval. Nejprve viděl několik lékařů a sester a poté uviděl i Vanessu, jak zoufale pláče. Viděl ji zezadu, a tak přešel na druhou stranu místnosti, aby jí viděl do tváře. Když to udělal, teprve uviděl, že Vanessa objímá jeho mrtvé tělo. „Chrisi, prosím, vrať se ke mně! Nemůžeš mě tu nechat samotnou! Lásko moje, tolik tě miluju, prosím, prober se!“ stále ho Vanessa snažně prosila. „Miluješ mě!“ šťastně se Chrisův duch usmál. Najednou, aniž by to on mohl ovlivnit, se vrátil zpátky do svého těla. Přístroj na měření srdečního rytmu začal pípat. Celý lékařský tým, i Vanessa ožili. Podívali se na daný přístroj a uviděli, že rovná čára, která značila, že je Chris mrtvý se najednou opět začala klikatit. „Pane Bože!“ zvolala Vanessa nevěřícně, ale šťastně. „Slečno, prosím vás, odejděte!“ přistoupil k ní lékař, „musíme pokračovat v operaci!“ řekl jí. Vanessa ho bez odmlouvání poslechla, protože věděla, že nyní už bude všechno v pořádku. „Chris žije!“ zvolala šťastně, když vyběhla ze sálu. „Cože?“ zvolali všichni. „Chris žije! Vrátil se zpátky!“ tekly Vanesse po tváři slzy, ale teď už to byly slzy štěstí. „Pane Bože, to je zázrak!“ pravila Gregoria s pohledem vzhůru a spráskla rukama. Vanessa jí s úsměvem skočila do náruče. Ostatní si začali utírat slzy a usmívali se.

Ana María a Stacie se spolu bavily, když k nim přišel Diego s malým Diegem v náručí. „Maminko, já jsem se probudil!“ řekl Aně Maríi a posadil se vedle ní. „Copak tobě už se nechce spinkat?“ usmála se Ana María na malého. „Ne, mám hlad!“ odvětil jí Diego za malého. „Karen spinká?“ zeptala se ho Stacie. „V klidu a pokoji!“ usmál se na ni Diego. „Tak pojď!“ vzala si Ana María malého do náruče, „půjdeme se tedy napapat!“ usmála se na něj, a když chtěla odejít, začal jí zvonit mobil. „Diego, vezmi to prosím!“ poprosila ho a doufala v dobré zprávy. Diego se podíval na displej. „Je to tvá matka!“ řekl a pak hovor přijal. Chvíli se tvářil vážně, ale pak se začal usmívat. Hovor ukončil a podíval se na Anu Maríu. „Chris bude v pořádku!“ usmál se. „Díky Bohu!“ oddychla si Ana María. „Ano, díky Bohu!“ radovala se i Stacie. „S tím děkováním Bohu je to přesné!“ řekl Diego. „Jak to myslíš?“ zeptala se ho Ana María. Diego jim tedy převyprávěl, jaký zázrak se před chvíli v nemocnici stal. Tou dobou, kdy jim Gregoria volala, volala Marisol zase Davidovi, aby se on, Alexandra a ostatní dozvěděli také tu dobrou zprávu.

V nemocnici ještě ten zázrak nepřestali oslavovat a vzájemně se všichni objímali. Vanessa se právě objímala s Gustavem, když k nim přišel Victor. „Vanesso!“ oslovil ji, „udělala by sis na mě pár minut, prosím?“ požádal ji. „Omluvte mě!“ omluvil se Gustavo a odešel za svou rodinou. „Victore!“ šáhla si Vanessa na čelo, protože si uvědomila, že kvůli tomu všemu na něj dočista zapomněla, „promiň mi, já jsem na tebe úplně zapomněla!“ styděla se. „Já to chápu, Vanesso, nemáš se mi za co omlouvat!“ uklidnil ji Victor, „spíš já tobě se musím omluvit!“ dodal. „Ale za co?“ nechápala ho Vanessa. „Lepší bude, když ti to řeknu někde v soukromí!“ řekl jí Victor. „Tak dobře,“ souhlasila Vanessa. Oba se vydali nemocnicí a hledali nějaké místo, kde by si mohli v klidu promluvit. „Tak třeba tady!“ ukázal Victor na jeden prázdný pokoj. Vanessa vešla dovnitř a Victor za ní. „Victore!“ podívala se na něj Vanessa, „je mi to moc líto, ale asi chápeš, že s tebou nikam neodjedu!“ řekla mu smutně. „Já si ani nezasloužím, aby si se mnou někam odjela! Já jsem si vlastně nikdy nezasloužil být po tvém boku!“ řekl jí Victor zahanbeně. „Victore, proč to říkáš?“ nechápala ho Vanessa. „Po tom, co se dnes stalo, ti musím říct pravdu!“ řekl jí Victor, „i když vím, že mě po tom budeš strašně nenávidět, tak máš právo se to dozvědět!“ dodal. „Victore, já ti vůbec nerozumím!“ kroutila Vanessa hlavou, „jakou pravdu?“ zeptala se. „Víš, Vanesso, to, že jsem v Estelině agentuře začal pracovat den po tobě, nebyla žádná náhoda!“ začal jí Victor vysvětlovat, „já věděl, že jsi tam nastoupila, a proto jsem se ucházel o místo fotografa právě tam!“ dodal. „Copak ty jsi mě znal už předtím?“ divila se Vanessa. „Osobně ne, ale někdo mi o tobě řekl!“ odvětil jí Victor. „Kdo?“ zeptala se ho Vanessa. „Pravda je taková, že nejsem ten, za koho mě máš!“ odvětil jí Victor. „Victore, prosím tě, už mi konečně vysvětli, o čem to tady mluvíš?“ začala být Vanessa nervózní. „Nejsem Victor Mejías, muž, který začal náhodou pracovat ve stejné agentuře jako ty! Jsem Victor Mejías, muž, kterého si…“ odmlčel se a zhluboka se nadechl, „… kterého si najala Gabriela Veroniová, aby tě svedl, aby ses do něj zamilovala a aby si tak zapomněla na Christiana Martinéze!“ prozradil jí dlouho utajovanou pravdu, a i když se mu z části ulevilo, věděl, že ho to bude ještě hodně bolet. Ale ne tak jako Vanessu, která na něj šokovaně hleděla a která si myslela, že nic horšího ji dnes už nemůže potkat.

Před operačním sálem se všichni horlivě bavili, když k nim přišel lékař. „Pane doktore!“ oslovil ho Gustavo. „Nyní mám pro vás už dobrou zprávu! Váš syn bude žít!“ usmál se na všechny lékař, „dokončili jsme operaci a už jsme ho převezli i na pokoj! Za chvíli by se měl probrat!“ dodal. „Můžeme ho vidět?“ zeptal se ho Alejandro. „Jistě, ale maximálně tři osoby najednou!“ odvětil mu doktor. „Takže půjdeme nejdřív my!“ řekl Gustavo a podíval se na Alejandra a Carolinu. Ti přikývli. „Pane doktore, mockrát vám děkuji za záchranu mého syna!“ potřásl mu Gustavo rukou. „Je to má práce!“ odvětil mu lékař, „i když dnes mi v tom pomohli dvě osoby! Ta slečna, která se vašeho syna nehodlala vzdát a hlavně Bůh!“ usmál se, „musím se vám přiznat, že za dobu mé lékařské praxe se něco podobného nestalo!“ dodal. „To vám věřím!“ přikývl Gustavo, „my jsme z toho všichni ještě taky v šoku, ale jsme nesmírně šťastní, že se to stalo!“ usmál se. „Chápu!“ usmál se lékař. „Tak můžeme už za Chrisem?“ zeptala se Carolina nedočkavě. „Jistě, dovedu vás do jeho pokoje!“ řekl lékař, „a prosím vás, mluvte s ním opatrně! Musí být teď v klidu a odpočívat!“ upozornil je. „Nebojte se, pane doktore!“ řekl mu Gustavo. „Pojďte za mnou!“ pobídl je lékař a šel směrem ke Chrisově pokoji. Gustavo ho následoval a za ním Alejandro, vezoucí před sebou Carolinu.

„Victore, prosím tě, řekni mi, že to není pravda!“ kroutila Vanessa zoufale hlavou. „Rád bych ti to řekl, ale nemůžu!“ odvětil jí Victor sklesle, „ale to není všechno, co ti musím říct!“ znova se zhluboka nadechl, protože toho měl před sebou ještě hodně. Vanesse se začalo lesknout v očích. „Sice si mě Gabriela najala, abych tě oblbnul!“ pokračoval Victor, „ale po čase stráveným s tebou jsem se do tebe skutečně zamiloval! A protože se mi to stalo poprvé v životě, nikdy předtím jsem se do nikoho nezamiloval, tak jsem o tebe nechtěl přijít! Proto jsem začal proti Chrisovi intrikovat. Když jsme si tehdy spolu vyfotili ten náš polibek, tak jsem ho Chrisovi poslal s tím, že je od tebe! A ty květiny, kvůli kterým jsme se s Chrisem poprali, byly skutečně od něj. Já jsem ale vyměnil cedulky a předstíral, že jsem ti je poslal já!“ přiznal se ke všem svým hříchům. Vanesse po celou dobu jeho vyprávění stékaly po tvářích slzy. Když Victor domluvil, nenávistně se na něj zahleděla a tou největší silou a bolestí, kterou v sobě měla, mu vrazila facku. Takovou facku ještě nikdy nikomu nedala. „Jak si mi to mohl udělat, Victore?!“ zakřičela na něj. „Vanesso, odpusť mi to, já byl tehdy obrovský hlupák! Nedošlo mi, jak ti tím ublížím!“ vyčítal si to Victor. „A když si tě Gabriela najímala, řekla ti, co mi Chris před lety udělal?“ zeptala se ho Vanessa chvějícím se hlasem. Victor zahanbeně přikývl. Vanessa mu uštědřila další facku. „Tak ty jsi věděl, že se mi před lety už něco takového stalo a přesto si s tím souhlasil?“ zakřičela na něj nenávistně, „využil si mě stejně jako Chris! Ne, ty si se zachoval daleko hůř než on! Věděl jsi, jak moc jsem kvůli němu trpěla, a bylo ti jedno, jak budu trpět, až se dozvím, že si mě taky využil!“ plakala, „nenávidím tě, Victore Mejíasi! Nenávidím tě! Takhle moc jsem tehdy nenáviděla ani Chrise!“ křičela na něj nenávistně, „nenávidím tě! Chci, aby si mi okamžitě zmizel ze života a už se nikdy nevracej!“ přikázala mu. „Opravdu mi to je moc líto, Vanesso!“ řekl jí Victor zdrceně. Vanessa mu dala další facku. „To máš ode mě na památku!“ utřela si slzy a otočila se k němu zády. „Sbohem!“ řekl jí Victor smutně a odešel. Vanessa se rozplakala. „Proč se mi to muselo stát znovu?“ plakala. „Vanesso, tady jsi!“ vešla do místnosti Marisol, „hledám tě po celé nemocnici!“ přistoupila k ní a viděla, jak pláče, „Vanesso, co se stalo? Bylo pro tebe těžké se s Victorem rozejít?“ napadl jí pouze tento důvod jejího pláče. „O tom člověkovi!“ utřela si Vanessa slzy, „už nikdy nechci slyšet!“ zdůraznila jí. „Co se mezi vámi stalo?“ zeptala se jí Marisol. „Nechci o tom teď mluvit!“ odvětila jí Vanessa, „teď chci jenom jediné! Jít za Chrisem!“ usmála se. „Právě proto tě hledám! Už za ním můžeme chodit! Skoro všichni jsme se u něj už prostřídali, ale on nikomu nevěří, že si tady a že si to byla ty, kdo ho vrátil zpátky k životu!“ usmála se na ni Marisol. „Tak ho budu muset jít přesvědčit!“ usmála se Vanessa šťastně. Marisol ji objala kolem ramen a odešly.

„Kámo, ty jsi nám ale dal!“ řekl Chrisovi Miguel, který s ním byl na pokoji společně s Reinaldem. „Já vás nechtěl tak vyděsit, to nebyl můj záměr!“ malinko se Chris zasmál. „Tak už to příště nedělej!“ řekl mu Reinaldo. „Pokusím se!“ pousmál se Chris. Do pokoje vešla Vanessa. Chris na ni nevěřícně hleděl. „No my půjdeme!“ řekl Miguel. „Brzy se dej do kupy!“ řekl Chrisovi Reinaldo a poté s Miguelem odešli. „Vanesso!“ pousmál se na ni Chris. Vanessa k němu pomalu šla a přisedla si k němu na postel. „Ty jsi opravdu tady!“ usmál se na ni Chris. „Jsem tady a už se od tebe nehnu ani na krok!“ řekla mu Vanessa chvějícím se hlasem. „Opravdu?“ zvolal Chris s úsměvem. „Opravdu, lásko moje!“ rozplakala se Vanessa, „prosím tě, odpusť mi to!“ chytla ho za ruku, „prosím tě, odpusť mi to! Odpusť mi, že jsem ti tolik ubližovala! Já vůbec nevím, proč jsem to dělala, když jsem chtěla jenom jediné a to být s tebou! Prosím tě, odpusť mi to, Chrisi!“ plakala. „Vanesso, ty mě miluješ?“ zeptal se jí Chris. „Samozřejmě, že tě miluju!“ odvětila mu Vanessa a přes slzy se usmála, „jsi pro mě ten nejdůležitější člověk na tomto světě! Moc tě miluju a přísahám ti, že od dnešního dne už budu navždycky s tebou! Nikdy víc tě neopustím, budu pořád s tebou!“ slibovala mu. „Zdá se mi to, nebo je to pravda?“ zeptal se jí Chris. „Je to pravda, miláčku!“ usmála se na něj Vanessa, „ty jsi moje všechno a už se tě nikdy nevzdám!“ usmívala se. Chris se šťastně usmál. „Kdybych věděl, čím tě získám zpátky, tak bych umřel už dávno!“ žertoval. „Chrisi, něco takového už nikdy neříkej!“ zlobila se na něj Vanessa, „víš, jak hrozně mi bylo těch pár minut?! Myslela jsem, že tou bolestí umřu taky!“ rozplakala se, když si na tu chvíli vzpomněla. Chris stiskl její ruku. „Jak si to vůbec dokázala? Jak si mě dokázala oživit?“ zeptal se jí Chris. „Já nevím, Chrisi! Prosila jsem tě, aby ses probral, aby ses ke mně vrátil zpátky, a ty jsi mě poslechl!“ usmála se na něj Vanessa. „Jsem rád, že jsem tě poslechl!“ usmál se na ni Chris. Vanessa mu úsměv opětovala. „Vanesso, miláčku, splníš mi něco?“ zeptal se jí Chris. „Splním ti každé tvé přání!“ usmála se na něj Vanessa. „Chci polibek!“ řekl jí Chris, „plný tvé lásky!“ dodal s úsměvem. Vanessa se k němu naklonila. „Od této chvíle to bude první polibek z mnoha takových!“ zamilovaně se na něj usmála. Poté jejich rty splynuly v dlouhý, něžný polibek, který konečně znamenal, že od tohoto polibku budou už navždy spolu.

O několik týdnů později

„Vážím si toho, že jsi se mnou šla!“ řekl Chris Vanesse, když spolu vešli do sanatoria, ve kterém byla hospitalizována Gabriela. „V nemocnici jsem ti přeci slíbila, že už budu pořád s tebou!“ připomněla mu Vanessa, „a to za jakékoliv situace!“ dodala. Chris se na ni usmál a oba se políbili. Chytli se za ruce a vydali se dlouhou chodbou. Když chtěli zajít za roh, cestu jim zkřížila Mirela. „Chrisi, Vanesso!“ pokývla na ně. „Ahoj, Mirelo!“ pozdravil ji Chris, „můžeme Gabrielu navštívit?“ zeptal se jí. „Gabriela nemá povolené návštěvy!“ odvětila mu Mirela, „mě za ní pouštějí jen zcela výjimečně!“ dodala. „Až tak moc je na tom špatně?“ zeptal se jí Chris. „Od toho dne kdy tě postřelila, začala žít ve svém vlastním světě! Její lékař říká, že ta střelba v ní způsobila jakýsi blok, který půjde jen velmi těžko odstranit!“ vysvětlila mu Mirela, „a všechno je to moje vina!“ dodala smutně. „Proč by to byla tvá vina?“ nechápal ji Chris. „Když Jonathan spáchal sebevraždu, zanechal nám s Gabrielou jenom dluhy!“ začala mu Mirela vysvětlovat, „a já ji proto začala nutit do svatby s tebou, protože tím by se veškeré naše problémy vyřešily! Nutila jsem ji do toho tolik, až tím začala být nenormálně posedlá! Jenže já si toho všimla, až příliš pozdě!“ zesmutněla. „Mirelo, nesmíš se z toho vinit! Nemohla jsi vědět, kam až Gabriela zajde!“ řekl jí Chris. „Chrisi, děkuju ti, že se mě snažíš utěšit, ale já vím své!“ smutně se na něj Mirela pousmála, „stejně jako vím, že jsem zavinila i to, že tě nakonec Gabriela postřelila!“ dodala vážně. „Jak to myslíš?“ nerozuměl jí Chris. „Protože ta zbraň, kterou tě Gabriela postřelila, byla ta samá, kterou se zastřelil Jonathan!“ vysvětlovala mu Mirela chvějícím se hlasem, „když tehdy policie objasnila, že skutečně spáchal sebevraždu, tak mi tu zbraň vrátili a já, protože jsem tehdy byla z toho zničená, tak jsem jí jednoduše vrátila zpátky do šuplíku jeho stolu v pracovně a od té doby jsme tam s Gabrielou nevstoupily. Teprve až před několika týdny, kdy měla Gabriela další záchvat, jsem jí v pracovně našla, ale na tu zbraň jsem si nevzpomněla. Navíc mě nenapadlo, že kdyby ji Gabriela našla, že by ji chtěla použít!“ řekla zdrceně. „Mirelo, ani za tohle nemůžeš!“ utěšoval ji Chris. Mirela se na něj smutně pousmála. „Chcete ji alespoň vidět?“ zeptala se. Oba přikývli. „Tak pojďte za mnou!“ pobídla je Mirela a oba ji následovali. Došli ke Gabrielinu pokoji. Dveře v sobě měly malý kulatý skleněný otvor, kterým se na ni mohli podívat. Gabriela stála uprostřed pokoje s prostěradlem ovázaným kolem pasu a usmívala se na sebe do zrcadla. Toto zrcadlo, ale viděla jen ona. Stejně jako v prostěradle jedině ona viděla svatební šaty. Chrisovi jí bylo líto. „Mirelo!“ obrátil se na ni, „kdyby si kdykoliv potřebovala pomoct, klidně se na mě obrať!“ řekl jí. „Děkuji ti, Chrisi!“ poděkovala mu Mirela a usmála se. Chris se naposledy na Gabrielu podíval a poté s Vanessou odešel.

O nějakou chvíli později zastavili před domem Martinézových. „V pořádku?“ zeptala se Vanessa, která seděla na místě spolujezdce. „Ještě jednou ti děkuju, že si šla se mnou!“ usmál se na ni Chris. „Ráda jsem to pro tebe udělala!“ řekla mu Vanessa a usmála se. Chrisovi začal zvonit mobil. Chvíli s někým mluvil a pak hovor na krátký čas přerušil. „Miláčku, běž zatím do domu! Tohle je pracovní hovor a chvíli bude trvat!“ řekl jí. „Dobře, lásko!“ usmála se na něj Vanessa, políbila ho a vystoupila z auta. Chris pokračoval v hovoru. Vanessa vešla do domu a ztuhla. Pomalu kráčela a s vykulenýma očima se rozhlížela po domě. V celém domě byly nafouknuté balónky ve tvaru srdce. Všechny byly červené a s nápisem „Miluji tě!“. Uprostřed místnosti stál obrovský koš s růžemi všech barev. Vanessa k němu se šťastným úsměvem přistoupila a podívala se na vizitku, na které stálo: „Vezmeš si mě?“ Najednou za sebou zaslechla bouchnutí dveří. Pomalu se otočila a hleděla na Chrise, který se usmíval. Klekl si na koleno a z kapsy vytáhl malou krabičku, kterou ihned otevřel. „Vezmeš si mě?“ zeptal se ještě jednou osobně a usmál se. Vanessa k němu s úsměvem přistoupila. Zahleděla se na krásný briliantový prsten a poté na Chrise. „Ano! Samozřejmě, že si tě vezmu!“ odpověděla mu šťastně. Chris se šťastně usmál, vyndal prsten z krabičky a Vanesse ho navlékl. Postavil se, vzal ji do náruče a políbil. „Miluju tě, Vanesso! Tolik tě miluju!“ usmíval se na ni. „Já tě taky moc miluju, Chrisi!“ dojetím se Vanesse chvěl hlas. Oba se na sebe usmáli a začali se líbat.

O měsíc později

Dnes se konala svatba Vanessy a Chrise. Oba se domluvili, že se obřad uspořádá na zahradě jeho rodiny a hosty budou pouze jejich rodiny a přátelé. Oddávající už stál na svém místě, stejně jako fotograf a klavírista, který si právě sedal za klavír. Začal hrát pomalou romantickou melodii a při ní postupně začali uličkou mezi bílými židlemi všichni přicházet. Nejprve se v uličce objevil Chris, kterého doprovázela Alexandra. Přistoupili k oltáři, Chris ji políbil na ruku a Alexandra si šla sednout na své předem určené místo ve druhé řadě po pravé straně od oltáře. Jako další se v uličce objevili Gustavo a Beatriz, kteří si sedli do první řady po levé straně. Za nimi šli Gregoria a Juan José a ti si sedli také do první řady ale na pravé straně. Susana před sebou na kolečkovém křesle tlačila Federica a usadili se do třetí řady na pravé straně. Reinaldo a Stacie v náručí s Karen se posadili vedle Alexandry. Alejandro a Raquel v náručí s Gustavem se posadili do druhé řady na levé straně. Diego a Ana María v náručí s Diegem se posadili vedle Gregorie a Juana Josého. José Manuel a Rebeca si sedli vedle Federica a Susany. Miguel dovezl Carolinu na místa vedle Alejandra a Raquel. Jako poslední před nevěstou prošli uličkou Marisol a Daniel, kteří došli až k oltáři a postavili se na místo svědků. Klavírista začal hrát svatební melodii a všichni se otočili na přicházející nevěstu. Vanessu vedl k oltáři David. Vanessa se šťastně usmívala a Chris jí byl úplně očarovaný. Nastal okamžik, na který oba velmi dlouho čekali. Konečně budou svoji a už je nikdy nic nerozdělí. David předal Vanessu Chrisovi a šel si sednout vedle Alexandry. „Jsi nejkrásnější nevěsta na světě!“ usmíval se Chris na Vanessu. „Ty taky nejsi ženich k zahození!“ řekla mu Vanessa a oba se rozesmáli. Poté se obrátili na oddávajícího a začal samotný obřad. Všichni svatebčané se usmívali, protože věděli, že touto svatbou začne pro všechny už jen šťastné období. Oddávající mezitím došel k té nejdůležitější pasáži. „Christiane Angeli Martinézi Saldano, berete si zde přítomnou Vanessu Solanovou za svou právoplatnou manželku, budete ji ctít a milovat, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě dokud vás smrt nerozdělí?“ zeptal se oddávající Chrise. „Ano!“ odpověděl Chris a díval se zamilovaným pohledem na Vanessu. Vanessa se na něj usmívala. Oddávající se obrátil na Vanessu. „A vy, Vanesso Solanová, berete si zde přítomného Christiana Angela Martinéze Saldanu za svého právoplatného manžela, budete ho ctít a milovat, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě dokud vás smrt nerozdělí?“ zeptal se jí. „Ano!“ šťastně se Vanessa usmívala na Chrise. „A nyní vás prohlašuji za muže a ženu! Můžete políbit nevěstu,“ řekl oddávající. „Konečně jsi jenom moje!“ řekl Chris Vanesse, když se k sobě otočili. „Už navždycky!“ usmála se na něj Vanessa. Chris jí úsměv opětoval a poté si dali svůj první novomanželský polibek. Všichni svatebčané povstali a začali tleskat a hned jim běželi gratulovat.

Svatební hostina utekla jako voda a svatebčané už nyní stáli před hlavním vchodem domu u auta, které mělo novomanžele dovézt na letiště, odkud měli odletět na svatební cestu. Všichni se vzájemně bavili, když novomanželé konečně vyšli z domu. Všichni začali jásat a blahopřát jim hodně štěstí. Novomanželé seběhli ze schodů a se všemi se objetím rozloučili. Poté nastoupili do auta, a dokud jim nezmizeli v zatáčce, tak všem mávali. Nato se v objetí pohodlně usadili. „Jsi šťastná?“ zeptal se Chris. Vanessa, která měla hlavu položenou na jeho rameni, se na něj podívala. „Po hodně dlouhých letech jsem opravdu šťastná!“ odvětila mu. „Tak to jsme dva!“ usmál se na ni Chris, „a už nikdy nám nikdo a nic to štěstí nezničí!“ přísahal jí. Vanessa se na něj usmála. „Miluju tě!“ řekla mu. „Miluju tě!“ odvětil jí Chris. Usmáli se na sebe a celou cestu na letiště se něžně líbali.

O rok později

V zahradě Martinézových se konala velká oslava na počest návratu Vanessy a Chrise z dovolené, na kterou sice odjeli ve dvou, ale nyní se vrátí ve třech. Byli už zde všichni, kteří jim byli na svatbě a ze kterých se během roku stala ještě více nerozlučitelná velká rodina. „Federico, co si dáš k pití?“ zeptala se svého manžela Susana. „Jenom vodu, děkuji ti!“ odvětil jí Federico. Federico udělal během roku velké pokroky ke svému plnému uzdravení. Už plně komunikoval a pohyboval horní částí svého těla. Susana mu vodu podala a on se napil. „Susano, děkuji ti!“ řekl jí Federico. „Už jsi mi za tu vodu přece děkoval!“ řekla mu Susana. „Já ti neděkuju za tu vodu, ale za to, jak ses o mě celá ta dlouhá léta starala! A tím myslím i ty léta před tím, než jsem měl tu mrtvici. Vždycky jsi mi byla skvělou manželkou, starala si se o mě, a o naše dcery a já si toho nevážil!“ uvědomoval si Federico, „proto ti chci teď za to všechno poděkovat! Sice pozdě, ale lepší než nikdy!“ dodal a pousmál se na ni. Susana byla dojatá. Usmála se na něj a políbila ho. „Co to tu moji holku napadlo jezdit na dovolenou v devátém měsíci!“ kroutila hlavou Gregoria. „Vždyť víš, že Vanesse dělá problém zůstat chvíli na jednom místě! Pořád by někam jezdila!“ smál se Juan José. „To teda nevím po kom to má!“ smála se Gregoria. „Už jsi přemýšlela, kam pojedeme na svatební cestu?“ zeptal se jí Juan José. „Vždyť jsme se ještě ani nevzali!“ zasmála se Gregoria. „Ale plán mít můžeme, ne?“ usmál se na ni Juan José. Gregoria mu úsměv opětovala a oba se políbili. Gustavo se s úsměvem rozhlížel po všech přítomných, když k němu přišla Beatriz. „O čem přemýšlíš?“ zeptala se ho. „Jenom jsem si nikdy nepomyslel, že tento dům bude ještě někdy zaplněn takovou hromadou lásky a štěstí!“ odvětil jí Gustavo. „A vidíš, stalo se!“ usmála se na něj Beatriz. Gustavo ji objal kolem pasu a políbil ji na tvář. „A má nová manželka má na tom také podíl!“ usmál se na ni. „Jsem hrdá, že jsem tvá žena!“ odvětila mu Beatriz. „Já víc!“ řekl jí Gustavo a oba se políbili. „Ty jsi ale moje šikovná holčička!“ usmíval se Reinaldo na sedmnáctiměsíční Karen, když si spolu házeli balónem. Stacie seděla u stolu kousek od nich a s úsměvem na ně hleděla. Tolik se její život změnil a ona byla moc šťastná, že se to stalo. „Tak a půjdeme za maminkou!“ vzal Reinaldo Karen do náruče a šli za Stacie. „Mami, viděla jsi nás?“ zeptal se jí Reinaldo, když si k ní přisedli. „Viděla, oběma vám to šlo!“ usmála se na oba Stacie. „A co dostane tatínek od maminky za to, že to Karen tak šlo, protože jí to tatínek naučil?“ zeptal se jí Reinaldo a poťouchle se usmál. Stacie se k němu naklonila a políbila ho. „Tatínek je spokojen!“ řekl Reinaldo se smíchem a rozesmál i Stacie. Když je Karen viděla smát se, začala se smát taky. „Že já tě chytnu!“ volal Diego na svého syna, když ho honil. Malý Diego utíkal, co mu jeho malé nožičky stačily a hrozně se smál tomu, že ho táta nemůže dohonit. Nedíval se před sebe, a tak byl hodně překvapený, když ho místo táty, chytila máma a vzala si ho do náruče. „Ten táta je ale pomalej, viď?“ smála se Ana María. Diego k nim doběhl a předstíral, jak je strašně unavený. „Miláčku, z našeho syna bude asi sprinter! Už teď mu nestačím!“ řekl jí Diego vážně. „Diego,“ oslovila Ana María malého, „bude z tebe sprinter?“ zeptala se ho. Malý Diego se usmál a zavrtal se Aně Maríi do náruče. Diego se na ně s úsměvem díval. „Tolik vás oba miluju!“ řekl jim. „A my milujeme tebe!“ usmála se na něj Ana María a poté se políbili. „Jsi nervózní?“ zeptal se José Manuel Rebecy. „Jako vždycky!“ vzdychla Rebeca. „Ale prosím tě, zvládneš to s přehledem jako vždycky!“ povzbuzoval ji José Manuel, „jsi nejlepší krasobruslařka, co znám a ty zítřejší závody pro tebe nebudou problém!“ usmál se na ni. „Jsem jediná krasobruslařka, co znáš!“ připomněla mu Rebeca. „Jediná, ale nejlepší!“ odvětil jí José Manuel. „Díky, to mi vážně lichotíš!“ zasmála se Rebeca. „Víš co, tu tvoji nervozitu snadno odstraníme!“ řekl jí José Manuel. „A jak?“ zeptala se ho Rebeca. José Manuel jí místo odpovědi políbil a ona jeho polibek ihned opětovala. Carolina seděla ve svém kolečkovém křesle a čekala na Miguela. Její lékař jí řekl, že po rehabilitacích sice dělá malé pokroky, ale že to ještě pořád neznamená, že bude někdy chodit. Upřímně jí řekl, že větší pravděpodobnost je stále ta, že nikdy chodit nebude, ale dodal, že i přesto se nemá vzdávat. Carolina se však z jeho ortelu nikdy moc netrápila, protože měla Miguela a to jí ke štěstí stačilo. Navíc tu bylo ještě něco, co se chystala Miguelovi svěřit. „Carolino, už jsem tady!“ přiklekl si k ní Miguel a políbil ji, „promiň, ale zdržel mě telefonát. Volala mi Veronica!“ řekl jí. „Ano?“ usmála se Carolina, „jak se má?“ zeptala se. „Moc dobře! Oznámila mi totiž, že ji Antonio požádal o ruku!“ odvětil jí Miguel s úsměvem. „Ale to je báječné!“ radovala se Carolina. „Taky z toho mám radost!“ odvětil jí Miguel. „Migueli, já ti taky musím něco říct!“ řekla mu Carolina. „Povídej!“ usmál se na ni Miguel. „Víš, včera po rehabilitaci jsem se zastavila ještě na gynekologii, protože mi pan doktor slíbil, že mi udělá jistá vyšetření!“ řekla mu Carolina. „Jaká vyšetření?“ znejistil Miguel. „Chtěla jsem vědět, jestli budu moct mít někdy v budoucnu ještě děti!“ odvětila mu Carolina, „víš, po tom potratu a i té nehodě!“ dodala. „A co ta vyšetření zjistila?“ zeptal se jí Miguel. „Že kvůli mému stavu na sebe budu muset dávat větší pozor, ale že jinak by v tom neměl být problém!“ odvětila mu Carolina šťastně. Miguel na ni zamilovaně hleděl. „Miluju tě!“ řekl jí a než mu Carolina stačila říct to samé, políbil ji a ona jeho nakonec také. „Gustavo, počkej na mě! Já za tebou nemůžu utíkat tak rychle!“ volala Raquel na svého jedenadvacetiměsíčního syna. Jenže malý Gustavo se nezastavil, ale dál běžel naproti Alejandrovi. „Ahoj, synku!“ vzal ho Alejandro do náruče, „poslouchal jsi maminku?“ zeptal se ho. „Ano!“ odvětil mu Gustavo, „a dal bych si dolt!“ dodal. Alejandro se rozesmál a postavil ho na zem. „Tak utíkej za dědou a babičkou a oni ti ho ukrojí!“ řekl mu. Malý Gustavo na nic nečekal a rozběhl se za Gustavem a Beatriz. „A jak se měla naše maminka?“ zeptal se Alejandro Raquel, která k němu mezitím došla. „Unaveně!“ vzdychla Raquel. „Copak? Naše malá Juana ti dávala zase zabrat?“ klekl si Alejandro před ní a políbil její sedmiměsíční břicho. Raquel vždy toužila po tom pocitu být těhotná, a tak se s Alejandrem domluvili, že podstoupí umělé oplodnění. Oba dva tak budou mít jedno dítě ze své vlastní krve, ale nikdy ho nebudou upřednostňovat před tím druhým. Obě své děti budou milovat úplně stejně. „Pořád kope!“ smála se Raquel. „To z ní bude asi fotbalistka!“ zasmál se Alejandro a postavil se. „Ne, fotbalistka, ne!“ byla Raquel zásadně proti. „Ať už bude naše dcera dělat cokoliv, jedno už je teď jisté!“ řekl Alejandro. „Co?“ zeptala se ho Raquel. „Bude stejně krásná jako její máma!“ usmál se na ni Alejandro. Raquel mu úsměv opětovala a oba se něžně políbili. Marisol celou oslavu neúnavně fotografovala. „Nechceš si dát pauzu?“ přistoupil k ní Daniel. „Nemůžu, to by byl hřích!“ odvětila mu Marisol, „takovéhle momenty se musí zaznamenávat!“ dodala. „Jenže já jsem akorát otrávený, protože si mě nevšímáš!“ stěžoval si Daniel. „Ale, ty, chudáčku!“ zasmála se Marisol a políbila ho. „Budeš mi to muset večer vynahradit!“ řekl jí Daniel. „Uvidíme!“ odvětila mu Marisol. „Jak, uvidíme?“ zeptal se jí Daniel. „Třeba budu unavená a nebude se mi chtít!“ řekla mu Marisol. „Jo tak tobě se nebude chtít!“ zasmál se Daniel a začal jí lechtat. „Ne, Danieli, přestaň!“ smála se Marisol. Daniel jí přestal lechtat, místo toho jí začal líbat. „Nepřehánějte to s tou láskou!“ prošel kolem nich David. „Davide, počkej!“ zastavil ho Daniel, „vyfoť nás, prosím tě!“ vzal Marisol foťák a podal ho Davidovi, „ať máme taky nějakou společnou fotku!“ dodal. David na ně namířil foťák, zatímco se Marisol a Daniel objali a usmáli se do objektivu. David zmáčkl spoušť. „Prosím!“ usmál se na ně a foťák vrátil Marisol. Alexandra se z oslavy na chvíli vypařila a postávala u plotu. „Tady jsi!“ řekl David, když ji našel, „všude tě hledám!“ přistoupil k ní a políbil ji. „Chtěla jsem být chvíli sama!“ odvětila mu Alexandra, „a přemýšlet, jak ti to říct!“ dodal. „Co mi chceš říct?“ zeptal se jí David. Alexandra se zamyslela. „Ono bude asi nejjednodušší říct ti to najednou!“ řekla. „Zkus to!“ zasmál se David. Alexandra se nadechla. „Jsem těhotná!“ usmála se. David z toho překvapení ztratil hlas. „Je to dobrá zpráva?“ zeptala se ho Alexandra. „Dobrá?“ zvolal David udiveně, „je to ta nejlepší, nejúžasnější, nejbáječnější, nejskvělejší zpráva, co mi kdy kdo řekl!“ básnil nadšením. Alexandra se rozesmála. David ji vzal do náruče a zatočil se s ní. „Miluju tě ještě víc!“ řekl jí. „Děkuju ti, že mě miluješ!“ usmála se na něj Alexandra. David jí úsměv opětoval a potom se něžně políbili. „Už jsou tady!“ zajásala Gregoria, když uviděla u domu zastavit Chrisovo auto. Všichni přítomní jim běželi naproti. Chris mezitím vystoupil z auta a zamával jim. Poté auto obešel a otevřel dveře Vanesse, která v náručí držela jejich dvouměsíční dceru. Když vystoupila, všichni už byli u nich a vzájemně se přivítali. „Moje milá rodino,“ oslovila Vanessa všechny, „já a Chris bychom vám rádi představili naši dceru…“ odmlčela se. „…Milagros!“ doplnil ji Chris. „Je tak krásná!“ řekla Marisol a všichni s ní nemohli jinak, než souhlasit. „Já chci taky vidět sestenku!“ ozval se malý Gustavo a všichni se rozesmáli. Alejandro ho vzal do náruče, aby mohl Milagros také vidět. Malý Gustavo si ji prohlédl a nakonec řekl: „Hm, hezká!“ Všichni se znovu rozesmáli a pak už oslava mohla naplno začít.

Byl večer. Vanessa a Chris byli v pokoji své dcery a s úsměvem a obrovskou hrdostí v srdci na ni hleděli, jak spokojeně oddychuje ve své postýlce. „Nemůžu se jí nabažit!“ usmívala se Vanessa. „Teď už se můžu chlubit, že mám po svém boku dvě nejkrásnější ženy pod sluncem!“ řekl Chris a políbil Vanessu na tvář. Vanessa se na něj usmála a políbila ho. „Už půjdeme, ať ji nevzbudíme,“ řekl Chris. Vanessa přikývla. Ještě Milagros upravila přikrývku a oba odešli do své ložnice. Chris vešel do ložnice jako první a posadil se na postel. Vanessa se na něj svůdně usmála, povalila ho a začala ho líbat. Chris jí polibek chvíli opětoval, ale pak ho přerušil. „Počkej, Vanesso!“ odstrčil ji a vstal. „Chrisi, miláčku, co se děje?“ zeptala se ho Vanessa nechápavě a postavila se k němu. „Vanesso, já ti musím něco říct! Už to před tebou nemůžu dál tajit!“ odvětil jí Chris. „Chrisi, ty mě děsíš, co se děje?“ zeptala se ho Vanessa. „Vanesso, já nechtěl, aby se to stalo, ale…“ kroutil Chris hlavou. „Ale co?“ byla Vanessa netrpělivá. „Zamiloval jsem se do jiné ženy!“ oznámil jí Chris s vážnou tváří. Vanessa zalapala po dechu. Vůbec nebyla schopná ani jednoho jediného slova. Chris se ještě chvíli tvářil vážně, ale pak už to nevydržel a vybuchnul smíchy. „Co?“ nechápala ho Vanessa. „Lásko, klid, jenom jsem žertoval!“ smál se Chris. „Tak ty jsi žertoval? Tak ty jsi žertoval?“ zakřičela na něj Vanessa, „já ti dám si ze mě dělat legraci!“ začala do něj bušit. „Vanesso, tišeji, vzbudíš Milagros!“ smál se Chris. „To je mi jedno, teď musíš být potrestán!“ mlátila do něj Vanessa pěstmi, až ho dostrkala k posteli. Chris se ještě chvíli nechal mlátit, až ji nakonec popadl a překulil se na ni. „Tak už se na mě nezlob, miláčku!“ udělal na ni psí oči, „víš, že přeci miluji jen tebe!“ usmál se na ni. „Takhle mě děsit!“ zlobila se na něj Vanessa. „Tak už mi to odpusť! Byl to jen takový malý nevinný vtípek!“ řekl jí Chris. „Ne, jsem rozzlobená!“ odvrátila od něj Vanessa pohled a tvářila se uraženě. Chris ji začal líbat na krku. „Nemysli si, tímhle ti to neodpustím!“ dělala Vanessa pořád uraženou. Chris se od jejího krku přesunul ke tváři a nakonec až ke rtům. Vanessa se držela, schválně jeho polibky neopětovala, ale nakonec jim stejně podlehla. „Miluju jen dvě ženy na tomto světě!“ řekl jí Chris, „tebe a naši dceru!“ usmál se na ni. „Miluju tě!“ usmála se na něj Vanessa. Oba se začali pomalu líbat, svlékali si jeden kus oblečení za druhým a nakonec se spolu milovali.

FIN