“Ne, není,” odpověděla po chvíli trapného ticha Natalia. “Je to jen můj kamarád,” dodala. “Aha,” oddychl si Chris, zatímco David zesmutněl. Všichni tři na chvíli opět umlkli, když trapné ticho znovu přerušila Natalia. “Asi bych vás měla představit,” řekla, “to je David Morales, můj nejlepší kamarád,” usmála se na něj, “ a to je Christian Martinéz, jeden z mých nadřízených,” představila ho. “Moc mě těší,” usmál se Chris a podal Davidovi ruku. David se ale se svým sokem rozhodně seznamovat nechtěl, a tak mu chvíli trvalo, než Chrisovi ruku také podal. Vanessa do něj musela nenápadně strčit, aby se vzpamatoval. Nakonec David přece jen Chrisovi ruku stiskl a křečovitě se na něj usmál. “Natalie, nechceš odvézt domů?” zeptal se jí s čarovným úsměvem Chris, když se na ni opět podíval. Než Natalia stačila odpovědět, vstoupil do toho David. “Já ji odvezu!” zdůraznil. Chris přikývl a pochopil, že není vítán. “Takže se uvidíme zítra,” rozloučil se s Natalií, pokývl na Davida a odešel. “Nemusel jsi být tak nepříjemný!” obořila se Vanessa na Davida hned potom, co Chris nastoupil do svého auta. “Promiň, Vanesso, ale nemůžeš po mně chtít, abych se přetvařoval, že je mi tenhle chlap sympatický a abych snad zapomněl na to, co ti udělal,” upozornil ji David. “Moc dobře víš, že s touhle tou tvojí hrou vůbec nesouhlasím,” dodal. “Davide, přestaň,” přerušila ho Vanessa, “jestli nechceš, abychom se zase pohádali, tak mi tohle přestaň vyčítat. Dost na tom, že to do mě každý den hustí Marisol!” “Tak dobře, promiň,” omluvil se David. Vanessa jeho omluvu přijala, nastoupili do auta a odjeli.

O dva měsíce později

Marisol se chystala do práce. Vzala si kabelku, ze stolku sebrala klíče a už se těšila na další červenou růži, kterou poslední dva měsíce vždy nacházela u svých dveří. Otevřela dveře, ale tentokrát na ni nečekala jenom jedna růže. O dveře se opíral usmívající se Daniel s obrovskou kyticí červených růží v ruce. Marisol na něj překvapeně hleděla a nevěděla, co má říct. Daniel jí předal kytici a políbil ji na tvář. Marisol se začervenala. “Co to má znamenat?” nechápala. “Vím, že jsem ti slíbil, že budu trpělivý a že ti dám čas,” vysvětloval Daniel, “a samozřejmě to respektuju, ale…” “Co ale?” skočila mu do řeči Marisol. “…ale každým dnem tě miluju víc a víc a jestli tě teď nepolíbím, tak tu zoufalstvím umřu,” pousmál se Daniel. “Dovolíš mi, abych tě políbil nebo mi vrazíš facku?” zeptal se se smíchem. Marisol se rozesmála a místo odpovědi ho políbila. “Stačí ti to jako odpověď?” usmála se Marisol, když se mu podívala do očí. Tentokrát neodpověděl Daniel a políbil ji. Marisol jeho polibek opětovala a oba si tak svůj první polibek plně užívali.

“To není možný. Uběhly další dva měsíce a stále nejsi těhotná,” rozčiloval se Alejandro na Raquel, zatímco chodil po pokoji sem a tam. “Miláčku, uklidni se,” prosila ho Raquel, která seděla na posteli, “doktor mi říkal, že některým párům to prostě trvá déle. Musíme být trpěliví.” “Musíme být trpěliví? Ale já už nechci být trpělivý,” křičel Alejandro, “vyzkoušeli jsme snad už všechno a já nechápu, že jsi ještě neotěhotněla. Si snad začnu myslet, že nechceš otěhotnět schválně!” obvinil ji. Raquel vstala a nemohla uvěřit tomu, co jí právě Alejandro řekl. “Jak mě můžeš z něčeho takového obviňovat?” zakřičela na něj. “Chci to dítě stejně jako ty a ani nevíš, jak moc se tím trápím, že jsem ti ho zatím ještě nemohla dát. A ty mi řekneš takovouhle věc,” rozbrečela se, utekla do koupelny a zamkla se. Alejandro si uvědomil, že to přehnal, začal bouchat na dveře a omlouval se: ”Raquel otevři, prosím tě, odpusť mi to. Nevím, co to do mě vjelo.” “Jdi pryč, Alejandro. Nechci teď s tebou mluvit,” vzlykala Raquel za dveřmi. Alejandro by se nejradši neviděl. Vzal si kufřík a odešel do práce.

Carolina seděla na pohovce v Carlosově bytě a čekala na něj. Po chvíli uslyšela zachrastění klíčů. Myslela si, že už Carlos jde, a tak mu běžela naproti. “No konečně, Carlosi,” zvolala nadšeně. Její nadšení však rychle opadlo, když se ve dveřích místo Carlose objevil Miguel. “To seš ty?” odvětila otráveně a šla zpátky do pokoje. Miguel zesmutněl a následoval ji. “Co tu chceš?” zeptala se ho Carolina, když se znovu posadila na pohovku. “Potřebuju mluvit s Carlosem,” odpověděl Miguel. “Ale když tu není, tak přijdu jindy,” dodal a chtěl odejít. “Počkej,” zadržela ho Carolina a přiblížila se k němu. Miguel znervózněl. “Carlos by měl každou chvíli přijít, takže na něj můžeš počkat se mnou,” řekla Carolina. “A co kdybychom ten čas strávili nějak příjemně?” dodala provokativně. “Co myslíš?” nechápal Miguel. “Ty seš tak roztomilej,” rozesmála se Carolina a začala ho líbat. Miguela to nejdříve překvapilo, ale protože byl do Caroliny už dlouho zamilovaný, rád její polibek opětoval. Carolina po chvíli polibek přerušila a začala se smát. “Musím říct, že líbáš fakt docela dobře,” smála se, “ale doufám, že si pochopil, že to byla jen taková hra. Chodím s tvým bratrem.” Než Miguel stačil zareagovat, Carolina se k němu otočila zády a odcházela do kuchyně. Těsně přede dveřmi se ale zastavila a začala se potácet. Miguel si toho všiml a hned k ní přiběhl. “Carolino, je ti dobře?” strachoval se. Carolina se na něj ještě stačila podívat a poté omdlela.

Ve firmě se otevřely výtahové dveře a vystoupili z nich Daniel s Marisol. Drželi se za ruce a usmívali se. “Uvidíme se u oběda?” ujišťoval se Daniel, když se zastavili před ateliérem. “Už teď se nemůžu dočkat,” usmála se Marisol. Daniel její úsměv opětoval a políbili se. Daniel odešel a Marisol vešla do ateliéru. Položila si kabelku na stůl, připravovala si věci na dnešní focení a nepřestávala se usmívat. V tom se rozletěly dveře a vešla Vanessa. “Já asi začínám špatně vidět,” usmívala se. “Proč myslíš?” smála se Marisol. “Protože jsem právě viděla Daniela, jak se líbá s jednou holkou a nebudeš tomu věřit, ale byla ti neuvěřitelně podobná,” smála se Vanessa. Marisol se rozesmála a řekla: “ Viděla jsi dobře. Já a Daniel jsme se domluvili, že ode dneška už to začneme brát vážně. Začínám si totiž uvědomovat, že nesmím promarnit život trápením kvůli někomu, kdo si to nezaslouží. A navíc si začínám uvědomovat, že k Danielovi cítím něco víc, než jen přátelství.” “Konečně, kámoško,” zvolala nadšeně Vanessa a objala ji. “Já věděla, že se jednou vzpamatuješ,” smála se, když se jí podívala do očí. “A kdy se vzpamatuješ ty?” zeptala se jí Marisol. “Kdy ty si uvědomíš, že by si měla začít znovu a zapomenout na svou pomstu?” “Co dneska fotíme?” změnila ihned téma Vanessa. Marisol jen vzdychla a ukázala jí program dnešního focení.

“Carolino! Carolino, slyšíš mě,” mluvil na ni Miguel potom, co jí donesl na pohovku. Carolina se pomalu probouzela. “Co se stalo?” rozhlížela se kolem sebe. “Omdlela jsi,” odvětil Miguel ustaraně. “Omdlela?” divila se Carolina. “Okamžitě jdi pryč od mý holky,” rozčílil se Carlos, který právě dorazil a nelíbilo se mu, že Miguel sedí tak blízko Caroliny. “Nekřič tady,” okřikla ho Carolina. “Tak ty si mě neslyšel?” obořil se Carlos znovu na Miguela. Miguel se postavil a naštvaně řekl: “Měl by ses spíš starat o svoji přítelkyni, než tady na mě řvát.” Podíval se na Carolinu a odešel. “Co to žvanil?” nechápal Carlos a přisedl si ke Carolině. “Asi to, že jsem před chvíli omdlela,” vysvětlila Carolina. “Tys omdlela? Co jsi pila?” smál se Carlos. “Dej mi pokoj,” odsekla mu Carolina a odešla pryč.

Alejandro seděl ve své kanceláři. Měl pracovat, ale neustále musel myslet na hádku s Raquel. “Alejandro, potřebuju s tebou něco projednat,” řekl Chris, když vešel dovnitř. Sedl si naproti němu a začal vysvětlovat, co potřebuje. Až po chvíli si všiml, že ho Alejandro vůbec neposlouchá. “Brácho, prober se,” lusknul mu prsty před obličejem. “Co je?” vzpamatoval se Alejandro. “Co se s tebou děje? Vůbec mě neposloucháš,” upozornil ho Chris. “Promiň, Chrisi, ale nemám teď na práci myšlenky,” odvětil Alejandro otráveně. “Ráno jsme se pohádali s Raquel.” “Kvůli čemu?” vyzvídal Chris. “Teda spíš já měl hádavou náladu a Raquel to odnesla,” opravil se Alejandro. “Tak co se stalo?” vyptával se Chris znovu. “Vůbec nechápu, co to do mě vjelo,” začal vypravovat Alejandro, “ale Raquel byla ráno u doktora a ten jí řekl, že zase není těhotná, že musíme být trpěliví a já jsem se hrozně rozčílil a obvinil jsem ji z toho, že nechce otěhotnět schválně.” Chris ho vyslechl a řekl: “Víš, co ty seš?” “Idiot,” doplnil ho Alejandro. “Velkej idiot,” opravil ho Chris. “Vždyť Raquel chce to dítě stejně jako ty” připomněl mu. “Ale vždyť já to vím,” rozčílil se Alejandro a postavil se, “prostě nevím, co mě to vůbec napadlo. Strašně mě to teď mrzí.” Chris se postavil, šel k němu a poplácal ho po zádech. “Vím, že tě to mrzí, ale neříkej to mně,” řekl mu, “řekni to Raquel. A nechci tě strašit, ale tohle muselo Raquel hodně zabolet, takže se při té omluvě budeš muset hodně snažit.” Alejandro mu musel dát za pravdu. Chris ho ještě jednou poplácal po zádech a odešel.

Gregoria umývala nádobí, když zazvonil telefon. Vypnula vodu, utřela si ruce do utěrky a zvedla ho. “Ano, prosím,” řekla. “Mami?” ozvalo se nejistě na druhé straně telefonu. “Ano Marío, holčičko, jsi to opravdu ty?” zvolala překvapeně Gregoria a posadila se ke stolu. Ana María seděla za svým pracovním stolem a kolem ní pobíhali její spolupracovníci a dodělávali poslední úpravy před uzávěrkou. “Ano, mami, jsem to já,” roztřásl se jí hlas, když po tak dlouhé době opět slyšela svou matku. “Konečně jsi se ozvala, holčičko! Už jsem o tebe začínala mít strach,” zoufala Gregoria. “Neboj, mami, jsem v pořádku,” ujišťovala ji Ana María, “a jak se má Vanessa?” “Vanessa se před pár měsíci vrátila z New Yorku a teď pracuje jako finanční ředitelka v jedné známé modelingové agentuře,” odvětila Gregoria. “Opravdu? Tak to jí moc přeju. Určitě je spokojená,” odvětila Ana María. “A kdy se mi vrátíš ty, holčičko?” zeptala se jí Gregoria. “Chci mít u sebe obě své holčičky. A ještě jsem ani nepoznala tvého manžela,” dodala. “Víš, mami, teď se to nehodí, protože…” zarazila se Ana María, protože za prosklenými dveřmi uviděla Rogelia, který ji přišel vyzvednout. “Proč se to teď nehodí?” zeptala se Gregoria. “Mami, ještě ti zavolám. Mám tě moc ráda,” odvětila chvějícím hlasem Ana María a položila telefon. “Ano Marío! Ano Marío!” volala do telefonu Gregoria, ale Ana María už zavěsila.

Gustavo svolal celé vedení a všechny zaměstnance do zasedací místnosti. Chtěl jim objasnit pracovní plán na příští měsíc. Někteří seděli u dlouhého oválného stolu a ostatní stáli okolo. Gustavo stál v čele stolu a vedle něj oba jeho synové. Gustavo již několika zaměstnancům řekl na jakých zakázkách budou příští měsíc pracovat, až se dostal k těm hlavním. “Reinaldo a Stacie, vy budete fotit nejnovější kolekci sportovního oblečení,” Reinaldo a Stacie, kteří stáli u dveří, přikývli, “a naše skvělá Marisol si vás vezme na starost,” obrátil se na ni a Marisol, která seděla po pravé straně, s úsměvem přikývla, “a Natalie,” Natalia, která seděla vedle Marisol, zpozorněla, “ty budeš fotit nejnovější kolekci plavek u vodopádu Salto Angel.” Natalia přikývla. “Takže si sbal věci a zítra ráno tě tam Chris odveze,” dodal Gustavo. Natalia vytřeštila oči a podívala se na Chrise, který se usmíval. “Cože? Pojedu sama s Chrisem? Sama?” pomyslela si Vanessa a vyděsila se. Ne snad proto, že by se Chrise bála, ale bála se spíše sama sebe. Bála se toho, že v jeho přítomnosti, bez dalších lidí okolo, by mohla zapomenout na svou pomstu a podlehnout mu jako kdysi.