Byl pátek odpoledne a v nemocnici se právě konala porada lékařů. „Takže to by bylo asi všechno,“ řekl primář a zavřel desky, „rozpis na zítřejší operace všichni známe a víc pro dnešek nepotřebuji. Děkuji a můžete jít,“ rozloučil se. Všichni se začali zvedat, „ještě moment,“ zarazil je primář. Otevřel dveře a zavolal na sestřičku, která přinesla kytici bílých růží. „Tak jak všichni víme, naše mladá kolegyně doktorka Díazová se zítra vdává,“ Alejandra si zakryla obličej dlaněmi a potom se usmála, „tak jsme si dovolili alespoň malou pozornost,“ přistoupil k ní, předal kytici, políbil na tvář a popřál hodně štěstí. Postupně jí popřáli všichni její kolegové a jako poslední její kamarád Santiago, „já už jsem ti sice přál, ale klidně bych ti popřál ještě milionkrát,“ Alejandra se usmívala, „přeji ti, abys byla s Maximem moc a moc šťastná a aby si i po svatbě zůstala tak skvělou kamarádkou, jakou jsem v tobě našel.“ „Děkuju, Santiago,“ políbili se na tvář a objali. „A vám všem ostatním chci taky mockrát poděkovat. Udělali jste mi radost,“ dojetím jí vytryskly slzy.

„Javiere, tady máš to pití pro stůl číslo 8,“ volal barman na jednoho z číšníků. Javier přiběhl, pití postavil na podnos a odnesl ho ke stolu. Mezitím vešel do restaurace Javierův nejlepší kamarád Matías a zároveň jeho kolega. Javier šel zpátky k baru a zahlédl Matíase. „No konečně, brácho,“ položil podnos na pult, „už jsem se nemohl dočkat, až mě vystřídáš. Dneska tu byl hrozný frmol,“ sedl si na barovou stoličku a hlava mu únavou spadla na pult. „Ale, ale,“ Matías si zavazoval zástěru, „co je s tebou? Dlouho jsem tě neviděl takhle zničenýho. Že ty si včera flámoval? A nezval si mě s sebou, tak to máš teda hochu u mě vroubek,“ začal připravovat objednané koktejly. „Ale, prosím tě,“ řekl Javier a vzdychl, „copak mám na to čas? Akorát jsem ráno brzo vstával, odvezl Saru do školy, celej den lítám sem a tam, teď zase jedu vyzvednout Saru ze školy a už vidím, jak s ní do večera zkouším dialogy na to její zítřejší představení. Ona si vždycky myslí, že je neumí, přitom se je naučí hned první den co je dostane do ruky, ale s Anabelou je s ní musíme omílat pořád dokola,“ postavil se, rozvázal si zástěru a pověsil do šatny na věšák, „ale co si stěžuju, vždyť je obě zbožňuju a dělám to rád.“ Matías dělal poslední úpravy na koktejlech, „to mi nemusíš říkat. To přece vím,“ řekl a vzal podnos s koktejly. „Tak jo, já mizím, zejtra se zase vystřídáme,“ poplácal Matíase po rameni a odcházel. „Jasný,“ zavolal na něho Matías. Javier si oblékal bundu a nevšimnul si, že mu z kapsy vypadla peněženka.

Christina si na recepci pročítala kartu jednoho pacienta a ze čtení jí vyrušila kytice růží, kterou Alejandra položila na pult. „Alejandro, ta je nádherná,“ řekla plná úžasu Christina, „kdo ti ji dal?“ zeptala se. „Celé oddělení,“ odpověděla, „přáli mi hodně štěstí. Byla to určitě Santiagova práce. Nezapomněl jim to připomenout,“ řekla trochu smutně. „Alejandro, co se tak mračíš?“ zeptala se Christina. „Vždyť víš,“ odpověděla Alejandra, „nemám ráda gratulace,“ dávala kytici do vázy. Christina se začala smát, „ale kámoško. Já vím, že gratulace nemáš ráda, ale připrav se, že zítra tě gratulace budou provázet celej den.“ „Děvčata, děvčata,“ ozvalo se za nimi, „tak razíme na ten pozdní oběd?“ zeptala se Sandy a kabelku si hodila přes rameno. „Ahoj, Sandy,“ pozdravila Christina, „jasný, že jdeme. Jen se s Alejandrou převlečeme a můžeme jít,“ odešla do šatny a Sandy štípla Alejandru do tváře, „Ale, probuď se, co seš tak zamyšlená? Jdeme, jdeme,“ popoháněla ji Sandy. „Vždyť už jdu,“ usmála se Alejandra a odešla.

Yelitza a Morena šly po nákupním centru a v rukách nesly několik tašek. „Díky, Moreno, že jsi mě vytáhla ven,“ řekla Yelitza a zastavila se u výlohy, „dneska je doma takovej blázinec kvůli té zítřejší svatbě,“ dodala a vešla do obchodu s botami. „Myslela jsem si to,“ řekla Morena a šla za Yelitzou, „a vím, že se do příprav velkých oslav nijak zvlášť neangažuješ a jenom se tam koušeš nudou,“ dodala a do rukou si vzala červené lodičky, „Yelitzo, tyhle by ti slušely.“ Yelitza si prohrábla vlasy, „a proč bych se taky měla angažovat? Moje svatba to není,“ řekla, sedla si a vzala si od Moreny lodičky, „a navíc jsou od toho služky, aby všechno připravily,“ řekla povýšeně a obula si lodičky. „Máš pravdu! Proč bychom se my měly namáhat,“ odpověděla Morena. Yelitza se postavila a prošla se. „Zase jsem to trefila,“ řekla Morena a prohlédla si Yelitzu, „jsou naprosto skvělý a k těm novým červeným šatům co sis právě koupila perfektně padnou,“ dodala a usmála se. Yelitza se postavila před zrcadlo, „ještě, že tě mám. Vždycky mi umíš výborně poradit,“ řekla, podívaly se s Morenou na sebe a začaly se hlasitě smát.

Do domu Díazových právě přivezly květiny na zítřejší svatbu a Mercedes jako správná paní domu dohlížela na práci služebnictva. „Normo, Fedro, tyhle květiny přijdou do zahrady a tyhle menší novomanželům na stůl,“ řekla Mercedes a ukázala na květiny, které měly odnést. Mercedes se otočila, když za sebou uslyšela bouchnutí vchodových dveřích. „Isabelo,“ oslovila ji, „jaký jsi měla den?“ zeptala se Mercedes. „Dobrý,“ odpověděla otráveně Isabela a šla po schodech nahoru. „Nechtěla bys…,“ Mercedes větu nedořekla, protože Isabela se ani neotočila a šla do svého pokoje.

Alejandra, Christina a Sandy seděly v restauraci a probírali poslední detaily zítřejší svatby. „Takže my s Christinou k tobě přijedeme brzo ráno, nalíčíme tě, učešeme, prostě všechno co budeš potřebovat,“ řekla Sandy a napila se. „A taky tě budeme psychicky podporovat, aby si nebyla tak nervózní,“ dodala Christina. „To je pravda,“ odvětila Sandy. „Proč bych měla být nervózní?“ ptala se udiveně Alejandra. „Protože přeci každá nevěsta je ve svůj svatební den nervózní,“ odpověděla Christina a usmála se. „Dáte si ještě něco?“ zeptal se jich číšník. Byl to Matías. „Ne, už zaplatíme,“ odpověděla Alejandra. Matías přikývnul a odešel k baru pro účet. „To je ale kus,“ řekla Sandy a vzdychla, když se dívala na odcházejícího Matíase, „hned bych si dala říct,“ dodala. „Hele, já myslela, že máš teď toho barmana co s tebou pracuje,“ řekla Christina. „Ale tak mám, nemám. Víte jak to se mnou je,“ řekla Sandy a usmála se. „Víme,“ řekla Alejandra, „seš hrozná,“ dodala a začala se smát. Sandy jí chtěla ze srandy jednu plácnout, ale přitom drkla do prázdné skleničky a ta málem spadla, kdyby jí Alejandra včas nechytila. „Teda to je postřeh,“ divila se Sandy. Alejandra se usmála a jak byla nahnutá, všimla si, že u protější židle leží peněženka. „Tamhle asi někdo ztratil peněženku,“ zvedla se a šla pro ni. Otevřela jí, aby se podívala jestli tam jsou nějaké doklady, aby zjistila komu patří. „Čí to je?“ vyzvídala Sandy. Alejandra našla občanku a řekla jméno, „Javiera Lopeze.“ „Ukaž,“ řekla Sandy a vytrhla jí občanku z ruky, „ach můj bože,“ řekla, když se podívala na fotku, „no to je taky kus,“ dodala a ukazovala ji Christině. Alejandra jim tu občanku vzala a řekla:“Je tam adresa, stavím se tam a vrátím mu ji.“ Sandy se usmála, „jo takhle. Ty jako dobrá duše mu půjdeš vrátit peněženku a přitom si ho prohlídneš na živo,“ řekla a začala se smát. Alejandra trochu naštvaně řekla:“Ano, jsem dobrá duše. Není to nic příjemnýho, když ztratíš všechny doklady a peníze, takže mu ji pojedu vrátit. A jestli si, Sandy, zapomněla, tak se zítra vdávám, takže si nikoho nejedu prohlížet,“ dala občanku zpátky do peněženky a vzala si kabelku. Sandy do ní šťouchla, „ale no tak, nezlob se. Vždyť to byla sranda.“ „Já vím,“ řekla Alejandra a usmála se, „tak já pojedu, ještě půjdu jenom zaplatit,“ dodala. „Ne, ne,“ řekla Christina a postavila se, „dneska tě zveme my. A ty s náma nepojedeš ještě na diskotéku se pořádně rozšoupnout,“ dodala a zavrtěla bokami. Alejandra zakroutila hlavou, „ne, dneska opravdu ne. A díky za to pozvání,“ rozloučila se a políbila Christinu i Sandy na tvář a odcházela, „uvidíme se zítra,“ ještě na ně zavolala a vyšla ze dveří.

„Marcelo,“ zavolal na svoji asistentku Reinaldo. „Co potřebujete, pane?“ zeptala se, když vešla do jeho kanceláře. Reinaldo vstal ze židle a prohlížel si nějaké dokumenty, „už přišly modelky na tu novou reklamu?“ zeptal se. „Ano, před chvíli dorazily,“ odpověděla Marcela. „Dobře, za chvíli se přijdu na natáčení podívat. Děkuju, můžeš jít,“ řekl Reinaldo a začal hledat něco v šuplíku. Marcela odcházela a ve dveřích se srazila s Maximem, „promiň, Marcelo,“ omlouval se Maximo. „Nic se nestalo, pane,“ řekla Marcela a odešla. Reinaldo odtrhl hlavu od šuplíku, podíval se na Maxima a zeptal se:“Maximo, co tady děláš? Vždyť máš dneska volno, aby sis pořádně užil svůj poslední den svobody,“ řekl Reinaldo a poťouchle se usmál. „A to je právě ono,“ řekl Maximo a sednul si, „já si nechci užívat svůj poslední den svobody. Já už nechci být svobodný. Už se nemůžu dočkat zítřka, až si vezmu tvoji sestru,“ dodal a zamyslel se. Reinaldo se usmál a sedl si na kraj stolu, „ty by sis ji nejradši vzal už první den, kdy si ji poznal, co?“ zeptal se. „Máš pravdu,“ řekl Maximo, „vzal bych si ji hned. A nemůžu uvěřit tomu, že už zítra bude navždy moje. Že už mi ji nikdy nikdo nevezme,“ řekl a z jeho očí zářilo štěstí. „Ne, už ti ji nikdy nikdo nevezme,“ odvětil Reinaldo a poplácal Maxima po rameni.

Javier vyzvedl Saru ze školy a šli spolu domů. „Tak co dneska bylo? Nějaké známky?“ zeptal se Javier. „Jenom jednička z matiky,“ odpověděla Sara. „Tak to je skvělý,“ řekl Javier. „Ale jinak jsem si potají celej den pročítala moji roli na zítřek,“ dodala trochu potichu Sara. „Saro!“ oslovil ji zvýšeným hlasem Javier, „kolikrát jsem ti říkal, že ve škole budeš dávat pozor a role se budeš učit až doma, no?“ zeptal se. „Já vím, já vím,“ odpověděla Sara, „ale já stíhám obojí, opravdu,“ dodala Sara. Javier se na ni trochu nazlobeně podíval a Sara na něho zase udělala smutný kukuč. „Nech toho, Saro,“ napomenul ji Javier. Sara se ale pořád smutně dívala a Javier se pomalu začal usmívat. Sara ho chytla za ruku a začala radostně poskakovat, „já věděla, že to nevydržíš a že zase vyhraju,“ smála se. „Dobře, dobře,“ smál se Javier, „už stačí. Jdeme domů,“ Javier ji vzal za ruku a přešli přes přechod a prošli okolo stánku se zmrzlinou. „Javiere, že mi jednu koupíš? Prosím, prosím,“ škemrala Sara. „Máš štěstí, že na tebe trpím,“ řekl Javier a strčil si ruku do kapsy, aby si vyndal peněženku. V bundě nikde nebyla, tak začal šmátrat po kalhotách, ale tam taky nebyla. „Saro, já jsem asi ztratil peněženku,“ řekl šokovaně Javier. „A nenechal si ji třeba v práci?“ zeptala se Sara. „Doufám, že jo, protože jinak by to byl průšvih“ odpověděl, „takže dneska to bude bez zmrzliny. Ale zejtra po představení půjdem na pohár, ano?“ dodal a Sara přikývla. „Tak já tě odvedu domů a ještě zajdu do práce podívat se, jestli sem tam tu peněženku nechal.“

Alejandra zastavila v ulici, kde bydlel Javier. Vystoupila z auta a začala hledat číslo domu. Když ho našla, šla ke dveřím a zaklepala. „Už jdu,“ ozvalo se za nimi. Po chvilce je otevřela mladá dívka, „dobrý den,“ pozdravila Alejandru, „co potřebujete?“ zeptala se. „Dobrý den,“ pozdravila Alejandra, „já jsem Alejandra Díazová,“ představila se, „bydlí tady Javier Lopez?“ zeptala se. „Ano,“ odpověděla Anabela. „Já jsem v jedné restauraci našla jeho peněženku, tak jsem ji přišla vrátit,“ řekla a podala Anabele peněženku. Anabela si ji vzala a řekla:“Mockrát vám děkuju,“ poděkovala Anabela, „můj bratr teď není doma, ale za chvíli by měl dorazit i s moji mladší sestrou, chcete na něho počkat?“ zeptala se, „on vám bude chtít osobně poděkovat.“ Alejandra zakroutila hlavou, „ne to není vůbec třeba. To byla maličkost,“ odpověděla Alejandra. „Možná pro vás,“ řekla Anabela, „pro některé by byla maličkost si tu peněženku nechat,“ dodala a pak si prohlédla Alejandru od shora dolů a viděla jak je elegantně oblečená, „ale vy nevypadáte, že byste potřebovala těch pár drobnejch, co tam Javier má. Ale tím vás nechci urazit,“ řekla. Alejandra se usmála, „ne to je v pořádku. Už budu muset jít,“ řekla. Anabela si chytla za hlavu, „já jsem ale trubka, ani jsem se vám nepředstavila. Anabela Lopezová,“ představila se a podala Alejandře ruku. Alejandra jí také podala ruku, „Alejandra Díazová. Moc mě těšilo, Anabelo,“ řekla. „Mně taky,“ odpověděla Anabela. Alejandra se rozloučila a odešla. Nastoupila do auta a odjela. Zastavila na semaforu, podívala se z okénka a tam uviděla, jak jde po chodníku Javier se svojí sestrou. Dívala se na něho a po chvilce se přistihla, že se usmívá. „Alejandro, co to děláš?“ nadávala si, „zítra se vdáváš a teď tady pozoruješ chlapa, kterýmu si našla peněženku a kterýho už nikdy neuvidíš!“ Z nadávek jí vyrušilo až troubení aut za ní, kteří už chtěli jet, protože měla zelenou. „Vždyť už jedu,“ zakřičela a odjela.