Reinaldo a Christina se líbali a po chvilce přestali. Christina měla stále zavřené oči, protože se bála, že když je otevře, tak se probudí a zjistí, že to byl jen sen. Nakonec je otevřela a s radostí zjistila, že to sen nebyl. Před sebou skutečně viděla usmívajícího se Reinalda. „Christino, to, to bylo moc krásné,“ řekl Reinaldo s úsměvem a pohladil Christinu po tváři. Christina znovu zavřela oči a vychutnávala si jeho dotyky. Pak ale znervózněla a rychle od něj vstala. „Reinaldo, jdi už, prosím tě,“ prosila ho Christina a nervózně přešlapovala sem a tam. „Christino, co se děje?“ zeptal se Reinaldo starostlivě, „udělal jsem něco špatně? Vždyť to byl jen polibek,“ řekl a přiblížil se k ní. Christina se ale odtáhla. „Ne, nebyl to jen polibek,“ zavrtěla hlavou, „aspoň ne pro mě,“ dodala smutně. „Co tím myslíš?“ zeptal se Reinaldo nechápavě. Christina nestačila odpovědět, protože je vyrušilo pípání. „Běž už, Reinaldo,“ prosila ho Christina znovu, „musím se jít podívat na pacienty,“ řekla a postrkovala ho ke dveřím. Reinaldo si s ní chtěl promluvit, ale Christina ho vystrčila ven a zavřela dveře. Na chvíli se o ně opřela, zhluboka se nadýchla a šla se podívat na pacienty.

V hotelu se otevřely výtahové dveře a v něm byl Carlos David, který se líbal s neznámou ženou. Vystoupili z výtahu a stále se líbali. Oba byli dost opilí, pořád se smáli a líbali. Došli ke dveřím jeho pokoje a zatímco vysmátý Carlos David hledal kartu od svého pokoje, neznámá žena ho přitlačila ke dveřím a začala ho vášnivě líbat. Fernanda byla ve svém pokoji, který byl naproti pokoje Carlose Davida. Slyšela hluk a šla se podívat co se děje. Pootevřela dveře a uviděla to, co si myslela, že uvidí. Carlos David si jako vždy našel dámskou společnost. Carlos David mezitím našel kartu od pokoje, otevřel dveře, s neznámou ženou se zase začali líbat a potom za sebou zabouchli dveře. Fernanda také zavřela dveře, opřela se o ně a sesunula se po zádech na zem. Znovu se jí před očima zjevil Carlos David s neznámou ženou. „Proč mi tohle musíš dělat?“ zeptala se sama sebe a potom si schovala obličej do klína a začala brečet.

Christina zkontrolovala pacienty a vrátila se zpátky na sesternu. Sedla si ke stolu a vzpomněla si na to, co se stalo před pár minutami. Reinaldo se na Christinu podíval a Christina nevěděla co mu má na to říct. Jen se usmála a objala ho. Reinaldo byl překvapený, ale její objetí mu dělalo moc dobře. Christina se pak odtáhla a Reinaldo ji chytil za ruce. Dívali se na sebe dlouhými pohledy, jejich rty se k sobě začaly pomalu přibližovat a nakonec se políbili. „Opravdu se to stalo?“ zeptala se Christina sama sebe. „Ano, stalo,“ odpověděla si radostně, „tentokrát to nebyl sen. On mě skutečně políbil,“ pomyslela si a oči jí zářily štěstím.

Ráno u Díazových probíhalo trochu tichým způsobem. U snídaně se sešla celá rodina, ale dva manželské páry spolu neprohodily ani jedno slovo a sotva se na sebe podívaly. Zbytek rodiny si toho samozřejmě všiml. „Mohl bych vědět, co se mezi vámi dvěma,“ ukázal Hector na Reinalda a Yelitzu, „a vámi dvěma,“ ukázal na Maxima a Alejandru, „děje?“ zeptal se. Oba páry jen zavrtěli hlavou a souhlasně řekli, že nic, že je vše v pořádku. „To doufám,“ řekl vážně Hector, „a doufám, že vás tahle mlčící nálada brzy přejde. A obzvlášť vám doporučuju, aby vás přešla do té oslavy výročí naší agentury, protože tam naše celá rodina musí vypadat reprezentativně,“ upozornil je, dopil kávu, políbil Mercedes a odešel do práce. „Já už taky jdu. Ještě si před prací musím něco zařídit,“ řekl Reinaldo, vstal od stolu, se všemi se rozloučil a chtěl odejít. Zadržela ho ale Yelitza. „Počkej, Reinaldo,“ zavolala na něj a Reinaldo se otočil, „chci si s tebou ještě promluvit.“

Fernanda vešla do pokoje Carlose Davida a ze země začala sbírat jeho oblečení. Vešla do ložnice, kde byl Carlos David rozvalený přes celou postel a tvrdě spal. Na nočním stolku byla jeho peněženka a Fernanda se podívala dovnitř. A opět to skončilo jak předpokládala. Neznámá žena se s Carlosem Davidem vyspala a okradla ho. Fernanda položila peněženku zpátky na stolek, šla k oknu a rozdělala žaluzie. Do pokoje proniklo slunce a svítilo přímo na obličej Carlose Davida. Potom ještě Fernanda nahlas zapnula televizi, aby se Carlos David rychleji probral. Carlos David se po chvíli začal probírat. „Fernando, běž pryč, chci ještě spát,“ řekl rozespale a schoval si hlavu polštářem. „Žádný takový,“ řekla Fernanda a polštář mu sebrala, „okamžitě vstaň, běž se osprchovat a obleč se. Za dvě hodiny máš sraz s režisérem,“ řekla a šla do kuchyně připravit snídani. „Cože? Až za dvě hodiny?“ řekl Carlos David naštvaně a stále měl zavřené oči, „tak proč mě budíš tak brzo?“ zeptal se otráveně. Fernanda přišla znovu do ložnice a v ruce držela skleničku vody. „Protože vím jak dlouho ti to trvá. A když si po takovéhle noci, tak ti to trvá ještě dýl,“ řekla ironicky a postavila se k jeho posteli, „a jestli okamžitě nevstaneš, tak tě tou vodou poleju,“ řekla vážně. „Dobře, dobře, už vstávám,“ řekl Carlos David otráveně, vztekle odhodil deku, vstal a šel do koupelny. Fernanda šla znovu do kuchyně, aby připravila snídani.

Reinaldo a Yelitza šli do haly, aby si promluvili. „Tak co se děje? O čem chceš mluvit?“ zeptal se Reinaldo otráveně. „Kde jsi dnes v noci spal?“ zeptala se Yelitza zvýšeným hlasem. „V pokoji pro hosty,“ odpověděl Reinaldo, „tak už můžu jít?“ zeptal se. „Jak jít? Ještě jsme nedomluvili,“ zakřičela na něj Yelitza, „a proč si nepřišel do ložnice?“ zeptala se. „Proč? Ty se mě ptáš proč?“ zeptal se Reinaldo udiveně, „po tom včerejšku jsem snad měl dělat jako, že se nic nestalo?“ „A ono se něco stalo?“ zeptala se Yelitza nechápavě. Reinaldo se zhluboka nadýchl. „Tak ty mi s naprostou samozřejmostí oznámíš, že spolu nikdy nebudeme mít děti, aby sis nezničila svoji dokonalou postavu a to ti přijde jako, že se nic nestalo?“ řekl Reinaldo rozčíleně. „A co sis myslel?“ křičela na něho Yelitza, „já jsem modelka, nemůžu zničit svoji kariéru jen proto, že ty chceš dítě,“ rozčilovala se. Reinaldo k ní přišel blíž. „Dovol, abych ti něco řekl, drahá ženo,“ řekl Reinaldo ironicky, „představ si, že i modelky mají děti a když chtějí, tak jim nedělá problém se po porodu k modelingu vrátit. A ty to víš. Jenže ty se akorát vymlouváš na svoje tělo, ale pravdou je, že ty, dítě prostě nechceš,“ zdůraznil a Yelitza na něj jen koukala s vytřeštěnýma očima, „protože ty nemáš děti ráda. Stejně jako nemáš ráda mě ani nikoho jiného na tomhle světě. Ty máš ráda jenom sebe,“ řekl znechuceně a odešel. Yelitza v tu chvíli div nevybuchla. „Jak to se mnou mluvíš, Reinaldo,“ křičela na něho, šla za ním, ale Reinaldo jí zabouchl dveře před nosem.

Morena byla ve svém bytě a dávala si věci do kabelky, protože se chystala k odchodu. Postavila se k zrcadlu a přetřela si rty leskem. V tom někdo zaťukal. „Kdo to může být?“ zeptala se otráveně. Otevřela dveře a tam ji čekalo velké překvapení. „Gustavo? Co tady děláš?“ zeptala se překvapeně. „Mám se skvěle. Díky za optání,“ řekl Gustavo ironicky, „zdravím tě sestřičko,“ pozdravil, políbil Morenu na tvář a vešel dovnitř. „Kdy, kdy si přijel?“ zeptala se Morena. Gustavo se usadil na sedačce. „Včera večer. Už mě to v Evropě nebavilo. Pořád jezdit sem a tam. Tak jsem se vrátil,“ řekl s úsměvem. „Jo tak tebe už to nebavilo,“ řekla Morena ironicky a posadila se do křesla naproti Gustavovi, „a nebylo to spíš tak, že tvého otce přestalo bavit tě živit a tak tě poslal sem, aby ses osamostatnil?“ zeptala se a ironicky se usmála. Gustavo přikývl. „Odhalila si mě, sestřičko,“ přiznal se s úsměvem, „no a co je u tebe nového?“ vyzvídal. Morena otráveně vzdychla. „Gustavo, já teď nemám čas se s tebou vybavovat. Mám něco domluvenýho,“ řekla a vstala, „tak prosím tě běž a sejdeme se jindy.“ „Máš štěstí, že mám na tebe slabost,“ řekl Gustavo posměšně a společně s Morenou odešli z bytu.

Javier a Matías byli v práci. O polední pauze si je k sobě zavolal jejich šéf. „Pánové, chtěli byste si přivydělat?“ zeptal se jich. Javier i Matías přikývli. „Tak tenhle pátek se koná v domě jedné bohaté rodiny důležitá oslava a potřebují dostatek číšníků. Takže pokud máte zájem, v 7 hodin nástup,“ řekl a Javierovi podal lístek s adresou.

Carlos David a Fernanda jeli limuzínou a byli na cestě do studia. Zrovna projížděli kolem agentury Díazových, kde právě Reinaldo vystupoval z auta. Carlos David se díval z okénka a zdálo se mu, že toho muže zná. „Zastav,“ zavolal na řidiče. „Carlosi Davide, co se děje?“ zeptala se Fernanda nechápavě. Řidič zastavil a Carlos David vystoupil z auta. Reinaldo byl už skoro u vchodových dveří, když na něj někdo zavolal. „Reinaldo Díazi, jsi to ty?“ zavolal na něho Carlos David nevěřícně. Reinaldo se otočil a začal si Carlose Davida prohlížet. „Carlos David Moreira, no to snad není možný,“ smál se Reinaldo. „Ano, jsem to já v celé své kráse,“ smál se Carlos David a s Reinaldem se objali. „Pane bože, kolik je to už let?“ zeptal se Reinaldo a pořád se smál. „Deset?“ zeptal se Carlos David nejistě. „Jo deset,“ přikývl Reinaldo, „a ty si vlastně teď velká hvězda. Ty jsi teď pan herec. Abych se ti poklonil,“ smál se a začal se Carlosi Davidovi klanět. „Neblbni tady,“ smál se Carlos David a strkal do něj, aby přestal, „a co ty? Jak to, že ty, nejsi pan herec?“ zeptal se. „Ale tak znáš mýho tátu. Ale musíme si promluvit jindy, už musím do práce,“ odpověděl Reinaldo. „Jasný, já taky. Za chvíli si už pro mě přijde moje asistentka a vynadá mi, že přijdu pozdě na natáčení,“ řekl se smíchem Carlos David. Jen co to dořekl, Fernanda stála za ním. „Carlosi Davide, už musíme jít, přijdeš pozdě na natáčení,“ vynadala mu. Carlos David ukázal na Fernandu a podíval se na Reinalda. „Slyšel si to,“ řekl se smíchem Carlos David a Reinaldo se mohl potrhat smíchy. „Už jdu, Fernando,“ řekl Carlos David, „jen ti chci představit svého nejlepšího přítele ze střední školy. Reinaldo Díaz,“ řekl a ukázal na Reinalda, „a to je moje osobní asistentka Fernanda Valencia,“ řekl a ukázal na Fernandu. Reinaldo podal Fernandě ruku. „Moc mě těší,“ řekl a Fernanda mu také podala ruku a řekla to samé. Pak se rozloučili, Reinaldo odešel do práce a Carlos David s Fernandou nastoupili do limuzíny a odjeli.

O pár dní později

Byl pátek večer a celá rodina Díazových se sešla na oslavě 15ti letého výročí jejich agentury. Na zahradu, kde se oslava konala se postupně začali scházet hosté a Díazovi je vítali. Po pár minutách byla již oslava v plném proudu. Hrála příjemná hudba, hosté tancovali, pili, povídali si a všichni se skvěle bavili. Všichni až na Alejandru. Ta stála otráveně v koutě, dívala se na hodinky a netrpělivě čekala na Christinu a Sandy. „Dáte si šampaňské, slečno?“ ozvalo se za Alejandrou. Alejandra vytřeštila oči. Byl to ten hlas, který pokaždé tak ráda slyšela? Otočila se a její tušení se potvrdilo. Stál před ní Javier. Ten byl také hodně překvapený, ale byl moc šťastný, že ji opět vidí. Alejandra byla také moc šťastná, že ho vidí, ale na druhou stranu se jí hlavou honila spousta otázek. Co když mě uvidí s Maximem? Co když přijde na to, že jsem vdaná? Co když mě už nebude chtít nikdy vidět?