„Teda, Alejandro, to bych do tebe opravdu neřekla. Já nestačím zírat. Ty, vždycky tak dokonalá a podvádíš mýho bratra,“ řekla Yelitza ironicky a vychutnávala si Alejandřin vyděšený výraz. „Yelitzo, nech tý ironie,“ řekla Alejandra rozčíleně, „co teď uděláš? Poběžíš to hned říct Maximovi?“ zeptala se Alejandra s obavami. Yelitza se zasmála. „Ale no tak, Alejandro, uklidni se,“ řekla a smála se jí do očí, „přece se tak rychle tvého tajemství nezbavím. Musím využít toho, že tě mám v hrsti,“ řekla a vítězně se usmála. Šla k Alejandře blíž, naklonila se k ní a pošeptala jí: „Mám teď eso v rukávu k tomu, abych tě mohla vydírat. Sice teď nic nepotřebuju, ale člověk nikdy neví, kdy se mu takovéhle tajemství může hodit,“ nahlas se zasmála, hodila vlasami a odešla. Alejandra se za ní nenávistně dívala. „Zrovna ona to musela zjistit,“ pomyslela si. Vzápětí se ale na její tváři objevil úsměv. A to proto, že si vzpomněla na Javierovy polibky. I když bylo její tajemství odhalenou tou nejnevhodnější osobou, její pocit štěstí, že potkala svoji životní lásku, nemohlo v tuhle chvíli nic zkazit.

Ráno u Lopezových probíhalo chaoticky. Javier si zapomněl nařídit budík, a tak všichni zaspali. „Saro, máš sbalenou svačinu?“ volal Javier a přitom si zavazoval boty. Sara vyběhla ze svého pokoje. „Mám a potřebuju ještě podepsat úkol,“ řekla, vyndala sešit a tužku z tašky a podala je Javierovi. Javier vstal, položil sešit na stůl a podepsal úkol. „Anabelo, honem, nebo vám ujede autobus,“ volal i na svoji druhou sestru. Anabela vešla otráveně do pokoje s batohem na zádech. „Javiere, nehoň mě takhle. Ty víš, že se na mě musí po ránu pomalu, jinak mám celej den špatnou náladu,“ řekla a zívla, „a je to tvoje vina,“ dodala naštvaně. „Tak jsem jednou zapomněl nařídit budík, no,“ rozčiloval se Javier. „Jenže když se ti to stane, tak se s tebou něco děje, víš, bráško. Jinak jsi vždycky pečlivej. Že ty seš zamilovanej?“ zeptala se Anabela a šibalsky se usmála. „Do Alejandry, že jo,“ radovala se Sara. Javier nechápal, jak je možné, že ho jeho sestry mají tak prokouknutého. „Tak dost, vy dvě, o tom se s váma nebudu bavit,“ snažil se změnit téma, „a jdeme nebo vám ten autobus vážně ujede,“ řekl a vyšli ven.

Santiago se oblékal v ložnici a Adriana seděla v kuchyni a snídala. V tom někdo zaklepal. „Už jdu,“ zavolala Adriana a běžela otevřít. Otevřela dveře a před nimi stál Roberto. „Ahoj, dědo,“ pozdravila s úsměvem Roberta a ten ji vzal do náruče a objal. „Adriano, kolikrát ti mám říkat, že nemáš sama otvírat a když už tak se máš nejdřív zeptat kdo tam je,“ káral ji Santiago, který právě přišel do obýváku. „Já vím, tati,“ uklidňovala ho Adriana, „ale v tuhle dobu vždycky chodí jenom děda, tak se ptát nemusím,“ řekla s úsměvem, „tak se na mě nezlob,“ dodala a udělala na Santiaga smutný kukuč. Santiago se usmál. „Utíkej si pro věci, děda tě zaveze do školky,“ řekl a podíval se na hodinky. Roberto postavil Adrianu na zem a ta si běžela do pokoje pro své věci. Roberto poplácal Santiaga po rameni. „Tak jaký byl včerejší večírek u Alejandry,“ zeptal se. „Lepší než jsem čekal,“ odpověděl Santiago s úsměvem. „Vážně?“ divil se Roberto, „a proč?“ zeptal se. „Konečně jsem se seznámil s Alejandřinou macechou,“ odpověděl Santiago a s Robertem se začali smát. „A je opravdu tak hrozná jak Alejandra tvrdí?“ vyzvídal Roberto. „Právě, že ne, tati,“ odpověděl Santiago a usmál se, „je moc sympatická a příjemná,“ řekl a na chvíli se odmlčel, „a hlavně je neuvěřitelně krásná,“ dodal a zasněně se díval, když si na Mercedes vzpomněl.

Alejandra a Christina si v polední pauze zašli do nemocničního bufetu na kafe. Sedly si a povídali si o všem možném. Po chvíli se na sebe podívaly a obě současně řekly: „Musím ti něco říct,“ ještě chvíli se na sebe dívaly a pak vyprskly smíchy. „Tak ty první,“ řekla Alejandra. „Ne, ty první,“ řekla Christina. Chvilku se ještě dohadovaly a nakonec se dohodly, že začne Alejandra. „Znovu jsem políbila Javiera,“ řekla šťastně, „a jestli mi chceš udělat další přednášku, tak ti říkám, že je to úplně zbytečný, protože já jsem tak moc šťastná, že už to nikdo ničím nezmění,“ rozplývala se a přitom celou dobu myslela na Javiera. Christina zakroutila hlavou. „Nebude žádná přednáška,“ řekla s úsměvem. Alejandra se na ni udiveně podívala. „Cože? A co zapříčinilo tu změnu?“ zeptala se a smála se. Christina se nadechla. „Tvůj bratr, který mě včera políbil,“ řekla zamilovaně. Alejandra zrovna pila a málem se tím šokem udusila. Christina ji plácala po zádech. „Dobrý?“ zeptala se. „Jo, už je to dobrý,“ odpověděla Alejandra a přitom kašlala. „Tak on tě políbil? Konečně se mu v tý jeho tvrdý hlavě rozsvítilo?“ zeptala se Alejandra. Christina s úsměvem přikývla. „Tak to je úžasný,“ vykřikla Alejandra radostí a Christinu objala. „Já ti říkala, že to jednou přijde. Že Reinaldo nemůže bejt tak slepej, aby neviděl, že seš do něho až po uši zamilovaná,“ řekla a znovu Christinu objala. Christina se usmívala. „Víš, já si nechci dělat nějaké zbytečné iluze, ale když mi včera řekl, že pořád musí myslet na náš první polibek, tak jsem…“ „Počkej, počkej, tak ono už těch polibků bylo víc?“ přerušila ji Alejandra. Christina přikývla a celá zčervenala. „A jakto, že si mi ještě nic neřekla?“ pokárala ji s úsměvem Alejandra, „tak to mi to hned musíš všechno vyprávět. Od prvního polibku až do včerejška,“ vyzvídala, podepřela si hlavu rukou a napjatě Christinu poslouchala.

„Výborně, jde ti to skvěle,“ říkal Maximo modelce, kterou právě fotil. „Dobře, tak 10 minut pauza. Vyměním si film a budeme pokračovat,“ řekl, šel ke své skříni a začal měnit film ve foťáku. „Ahoj, zlato,“ ozvalo se za ním. Maximo se otočil. „Ahoj, mami,“ pozdravil a objal Paolu, „co tady děláš?“ zeptal se. Paola se usmála a objala ho kolem ramen. „To se matka nemůže přijít podívat na svého syna?“ položila mu protiotázku a políbila ho na tvář. „Jasně, mami,“ přikývl Maximo a usmál se. „Tak povídej, jak to vypadá mezi tebou a Alejandrou,“ vyzvídala Paola. Maximo zesmutněl. „Ani se neptej, mami,“ odpověděl sklesle. „Proč? Co se děje?“ zeptala se Paola starostlivě. „Skoro se spolu nebavíme. Jako bych si ze svatební cesty přivezl úplně jinou Alejandru,“ odpověděl smutně a posadil se na sedačku. Paola si sedla vedle něho. „Ale, drahoušku, neboj se. To bude určitě dobrý,“ uklidňovala ho, „musíš to chápat. Alejandra toho má v práci hodně, večer přijde unavená a nemá na nic náladu. Já to znám. Taky jsem to tak měla než jsem poznala tvého otce a vdala se,“ vysvětlovala, „věř mi, že když si vezme pár dní volna, zase se ti vrátí tvoje stará Alejandra,“ ujišťovala ho a usmála se. „Ale ona si nevezme pár dní volna,“ rozčílil se Maximo, „ona svoji práci miluje a když je bez ní, tak je to ještě horší,“ řekl naštvaně, „ale já už nechci čekat. Chci, aby to bylo zase jako dřív,“ řekl smutně. Paola se na chvíli zamyslela. „Ale o víkendu má volno, ne?“ zeptala se. Maximo přikývl. „Tak jí někam vezmi. Někam, kde vám spolu bylo dobře a uvidíš, že se jí vrátí vzpomínky a bude je chtít zopakovat,“ ujišťovala ho Paola a šibalsky se usmála. „Jsi skvělá, mami,“ řekl Maximo, usmál se a silně ji objal.

Anabela si dávala sešity ze skříňky do tašky, protože jí právě skončila škola a chystala se jít domů. Zpovzdálí ji pozorovala skupina kluků. Mezi nimi byl i Miguel Alvarado. Nejhezčí kluk na škole a proslulý lamač dívčích srdcí. „Tvoje další oběť?“ zeptal se jeden z jeho kamarádů, když viděl jak si Anabelu prohlíží. „Samozřejmě a svou roli začnu hned teď,“ odpověděl Miguel a šel pomalu k Anabele a byl si jistý, že už ji má v kapse. Přišel k ní, opřel se o skříňku a naklonil se k ní. „Ahoj,“ pozdravil ji svádivě. Anabela se na něho otráveně podívala. „Nazdar,“ řekla znechuceně. „Ale, ale, tady se někdo špatně vyspal,“ smál se Miguel. „Uhodl si a když se špatně vyspím, tak by se ode mě všichni měli držet dál,“ řekla naštvaně, „včetně tebe,“ dodala a odešla. Miguel zůstal stát a koukat. Přišli za ním jeho kamarádi, kteří se výborně bavili. „Teda to byl rychlej rozhovor. Ta tě pěkně setřela,“ řekl jeden z nich a málem prasknul smíchy. „Nechte těch keců,“ rozčiloval se Miguel, „to byl teprve začátek. Žádná mi neunikla, tak tahle nebude výjimkou,“ sliboval.

Večer seděli Reinaldo a Carlos David na diskotéce, kde pracovala Sandy. „Díky, že si mě vytáhnul ven,“ děkoval Carlos David Reinaldovi za pozvání, „potřeboval jsem se dostat na chvíli od Fernandy. Pořád mě hlídá,“ smál se a napil se whisky. „A ty nechceš, aby tě hlídala taková kočka, jakou máš za asistentku?“ zeptal se Reinaldo a zasmál se. „Jasně, že jo,“ smál se Carlos David, „ale občas si od ní potřebuju odpočinout, protože pořád slyším jenom,“ řekl a začal Fernandu napodobovat, „Carlosi Davide teď máš tohle a teď musíš jít tam a bla bla bla.“ Oba se začali hlasitě smát. „A co ta tvoje stíhačka?“ smál se Carlos David, „viděl jsem ji v nějaké reklamě, máš taky pořádnou kočku,“ smál se a poplácal ho po rameni. Reinaldo se pousmál. „Možná pěkná zvenčí, ale uvnitř,“ vzdychl smutně. „Copak? Máte nějaký problémy?“ zeptal se Carlos David. „Oni vlastně byly problémy vždycky, ale nějak jsem to neřešil,“ vysvětloval Reinaldo, „teprve teď ty problémy vidím, protože jsem se opravdu zamiloval,“ řekl a zasněně se díval. „A kdopak je ta šťastná,“ vyzvídal Carlos David. Reinaldo se usmál a vzpomněl si na Christinu. Pak se podíval ke vchodu a nevěřil vlastním očím. Christina právě vešla dovnitř. „Támhle stojí,“ řekl Reinaldo a ukázal na Christinu. Carlos David se otočil a podíval se na ni. „Taky pěkná,“ zhodnotil a usmál se, „Tak běž za ní. Na co čekáš?“ pobízel Reinalda. Teď vešla dovnitř i Sandy. „Dobře, já jdu,“ řekl Reinaldo a vstal, „ale nenechám tě tady samotnýho. Pošlu ti sem Sandy, s tou se budeš skvěle bavit,“ zasmál se, rozloučil se a odešel. Reinaldo přišel ke Christině a Sandy a Christina okamžitě znervózněla. Přivítal se s nimi a poslal Sandy ke Carlosovi Davidovi, aby se o něho postarala. Sandy ho ujistila, že se nemusí bát a odešla. Když Reinaldo a Christina zůstali sami, Reinaldo se k ní přiblížil, chytil ji za ruce a podíval se jí hluboce do očí. „Miluji tě,“ řekl a něžně ji políbil. Christina stála jako opařená. Reinaldo se usmál a pohladil ji po tváři. „Už brzy budeme spolu. Přísahám,“ řekl, znovu ji políbil a odešel. Christina se za ním dívala a zářila štěstím.

Alejandra se převlékala a chystala se jít domů, když ji zazvonil telefon. Na displeji se objevilo neznámé číslo. „Kdo to může být?“ zeptala se sama sebe. „Haló,“ řekla nejistě. „Alejandro, jsi to ty?“ ozval se hlas, který Alejandra velmi dobře znala. „Javiere,“ oslovila ho radostně, „kde jsi vzal moje číslo?“ divila se. Javier seděl v práci na barové stoličce a v ruce držel vzkaz, který dostal včera od Alejandry. „Napsala si mi ho přece na druhou stranu toho vzkazu, ne?“ smál se. Alejandra se chytla za hlavu a posadila se. „No jo vlastně,“ usmála se, „ale jakmile jsem slyšela tvůj hlas, tak se mi všechno vykouřilo z hlavy,“ řekla zamilovaně. „Koukám, že jsi na tom úplně stejně,“ řekl Javier zamilovaně, „a proč vlastně volám. Máš zítra volno?“ zeptal se. „Ano, ale až odpoledne“ odpověděla Alejandra, „proč?“ vyzvídala s úsměvem. „Chtěl bych tě někam pozvat. Třeba do kina nebo na večeři nebo někam do přírody. Kam budeš chtít,“ odpověděl Javier. „Ráda půjdu,“ odpověděla Alejandra, „už teď se nemůžu dočkat.“ „Já taky,“ odvětil Javier s úsměvem, „takže zítra,“ rozloučil se. „Ahoj, zítra,“ rozloučila se Alejandra, položila telefon, opřela se o židli a začala se usmívat.

Reinaldo přišel do ložnice, sundal si sako, odhodil ho na postel a sedl si na ni. Zamyslel se a vzpomněl si na setkání s Christinou. Když Reinaldo a Christina zůstali sami, Reinaldo se k ní přiblížil, chytil ji za ruce a podíval se jí hluboce do očí. „Miluji tě,“ řekl a něžně ji políbil. Christina stála jako opařená. Reinaldo se usmál a pohladil ji po tváři. „Už brzy budeme spolu. Přísahám,“ řekl, znovu ji políbil a odešel. Christina se za ním dívala a zářila štěstím. „Už brzy,“ pomyslel si Reinaldo a usmál se. V tom vešla do pokoje Yelitza. „Miláčku, už jsi doma. Tolik se mi stýskalo,“ řekla a chtěla ho obejmout. Reinaldo ji ale odstrčil. „Yelitzo, musím s tebou o něčem vážném mluvit,“ řekl Reinaldo vážně. Yelitza se na něho nechápavě dívala. „Miláčku, co se děje? Ty mě děsíš,“ zeptala se. Reinaldo se zhluboka nadechnul. „Chci se s tebou rozvést, Yelitzo,“ odpověděl a tvářil se vážně.