„Cože? Co jsi to řekl?“ zeptala se rozčíleně Yelitza. „Slyšela si dobře, Yelitzo,“ odpověděl Reinaldo vážně, „chci se s tebou rozvést,“ zopakoval. „To snad nemyslíš vážně?“ křičela na něho Yelitza, „jak tě to vůbec mohlo napadnout? To je kvůli tomu dítěti?“ zeptala se naštvaně. „Je to jeden z důvodů,“ odpověděl Reinaldo. „A budeš tak laskavý a sdělíš mi i ty další důvody?“ zeptala se ironicky a podepřela si hlavu rukou. Reinaldo chvíli mlčel, zhluboka se nadechnul a řekl:“Miluji jinou ženu.“ Yelitza na něho zůstala koukat s otevřenou pusou. „Cože?“ vykřikla, „a kdo je to? Která coura mi chce přebrat manžela?“ zeptala se rozčíleně. Reinaldo se k ní přiblížil a chytil ji za paže. „Je úplně jedno kdo to je, ale není to žádná coura. A ty ji nebudeš urážet,“ upozornil ji a začal s ní cloumat. „Pusť mě,“ řekla Yelitza vztekle a odstrčila ho od sebe. „Je to coura. Protože jedině ty si začínají s ženatýma chlapama,“ křičela. „Yelitzo, uklidni se, prosím tě,“ zakřičel na ni Reinaldo, „buď sama k sobě upřímná. Ty si mě nikdy nemilovala, stejně jako já nikdy nemiloval tebe,“ řekl vážně, „vzali jsme se jenom proto, že to chtěli naši rodiče. Možná jsme si rozuměli v posteli, ale to je všechno,“ řekl, přistoupil k ní blíž a podíval se jí hluboko do očí, „a já už konečně otevřel oči a pochopil jsem jaká jsi,“ dodal a chtěl odejít. Yelitza ho ale chytla za ruku. „Počkej, Reinaldo, ještě jsme nedomluvili,“ křičela na něho, „nevím čeho chceš dosáhnout, ale pamatuj si, že já ti nikdy rozvod nepovolím. Hned teď můžeš zapomenout na tu svoji chudinku, protože s ní nikdy nebudeš. Mně nikdy nikdo neopustil a ty rozhodně nebudeš první,“ upozornila ho. Reinaldo se pousmál, vytrhnul se jí a odešel z pokoje. „Nikdy ti rozvod nepovolím, mně se tak lehce nezbavíš, slyšíš?“ křičela Yelitza hystericky. Potom sebrala vázu ze stolku a vzteky s ní praštila o zeď. „Já jsem Yelitza Acosta,“ řekla a tvářila se povýšeně, „a ty, Reinaldo Díazi, mě neopustíš. Dokud já budu chtít, tak budeš se mnou,“ řekla a začala se hlasitě smát.

Alejandra přišla domů a Maximo zrovna scházel ze schodů. „Ahoj, miláčku,“ pozdravil ji, přišel k ní a políbil ji. „Ahoj,“ pozdravila Alejandra a odtáhla se od něho. Maximovi to bylo líto, ale snažil se tvářit jakoby nic. „Co v práci? Něco nového?“ zeptal se. „Ne, všechno při starém,“ odpověděla Alejandra, „promiň, jsem unavená, půjdu si lehnout,“ řekla a chtěla odejít. Maximo ji ale zadržel a přitáhnul si ji k sobě. „Mě už ale ta tvoje únava nebaví,“ řekl a díval se na ni smutnýma očima, „tak mě napadlo, že když máš konečně volno, tak co kdybychom si někam vyjeli. Hned zítra po práci a vrátili bychom se až v neděli večer. Co ty na to?“ navrhnul s úsměvem. „Zítra?“ zopakovala Alejandra nervózně, „ale já zítra nemůžu. Prohodila jsem si směnu se Santiagem,“ řekla a znovu se od Maxima odtáhla. „Jak to, že sis zase prohodila směnu?“ zeptal se Maximo trochu naštvaně, „musíš si někdy odpočinout,“ řekl, chytil ji kolem pasu a políbil ji. Chvíli se líbali a Alejandra pak polibek přerušila. „Tak pojedeme v neděli, ano?“ řekla nervózně a vyběhla nahoru po schodech. Maximo se za ní díval a usmíval se. „Nevím, co se s tebou děje, ale na místě, kam tě odvezu, si vzpomeneš na naše krásné chvíle a budeš stejná jako dřív,“ pomyslel si s úsměvem.

Carlos David vystoupil z výtahu a zamířil ke svému pokoji. Hledal po kapsách kartu od pokoje a když ji našel, podíval se na ni, usmál se a znovu ji dal do kapsy. Otočil se a šel ke dveřím naproti a zaklepal na ně. Přišla mu otevřít Fernanda, která měla na sobě jen župan. „Carlosi Davide, co chceš?“ zeptala se otráveně. Carlos David vešel dovnitř, zavřel dveře a podíval se Fernandě hluboko do očí. Pohladil ji po tváři a Fernanda začala být nervózní. „Tak co chceš?“ zeptala se Fernanda znovu a hlas se jí klepal. Carlos David se usmál. „Tebe,“ odpověděl chtivě a začal ji líbat. Fernanda po chvíli polibek přerušila a odstrčila ho. „Ne, Carlosi Davide,“ zvýšila hlas, „už mě to nebaví být ti dobrá jen když nějaká jiná není zrovna po ruce,“ řekla rozčíleně, otevřela dveře a strkala ho ven. Carlos David ale dveře znovu zavřel a přitisknul Fernandu ke zdi. „Ale já vím, že mě chceš,“ řekl svůdně, „i když se tomu bráníš, tak mi nikdy neodoláš,“ řekl a znovu ji políbil. A tentokrát už Fernanda polibek nepřerušila. Začali se vášnivě líbat, Fernanda rozepínala Carlosi Davidovi košili a on ji vzal do náruče, položil na postel a potom se spolu milovali.

Ráno už Alejandra nemohla dospat, a tak hodně brzo odešla do práce. Chtěla všechno potřebné stihnout ráno, aby odpoledne mohla odejít dřív a být s Javierem. Psala něco do počítače, když do její ordinace vešel Santiago. „Alejandro, ty už jsi tady?“ divil se a podíval se na hodinky. Alejandra s úsměvem přikývla. „Víš, já odpoledne potřebuju odejít dřív, tak si to tady chci dodělat,“ odpověděla. Santiago se usmál, vešel do vedlejší ordinace, kde si oblékl doktorský plášť. Rovnal si límeček, když přišel zpátky k Alejandře. „Alejandro, můžu se tě na něco zeptat?“ zeptal se nejistě. „Samozřejmě, ty vždycky,“ odpověděla s úsměvem, otočila se k němu a poslouchala. Santiago si sedl naproti ní na sedačku. „Proč vlastně tak nenávidíš Mercedes?“ zeptal se zvědavě. Alejandra vyvrátila oči v sloup. „A proč tě to zajímá?“ zeptala se ho protiotázkou. „No protože jsem se na tom vašem večírku s ní setkal a nepřipadala mi tak strašná, jak ji pořád popisuješ,“ odpověděl. Alejandra vzdychla a vstala. „To je celá ona,“ nadávala a chodila sem a tam, „stačí, aby se na nějakýho chlapa usmála a ten okamžitě roztaje. Stejně tak to bylo s mým otcem,“ řekla naštvaně, „a stejně tak to je i s tebou,“ dodala. „Alejandro, prosím tě, nerozčiluj se,“ uklidňoval ji Santiago, „vždyť jsem se tě jen zeptal, co proti ní máš. Neřekl jsem, že jsem se do ní zamiloval,“ řekl podrážděně. Alejandra vykulila oči. „Ne, Santiago,“ řekla zděšeně a posadila se, „ty ses do ní zamiloval?“ zeptala se vážně. Santiago chvíli mlčel a potom naštvaně vstal. „Samozřejmě, že ne. Přece bych se do někoho nezamiloval hned při prvním setkání,“ řekl rozčíleně a odešel.

Javier si dnes se šéfem domluvil, aby mohl odejít dřív z práce a připravit pro Alejandru překvapení. Byl v šatně, kde se převlékal a právě si zapínal bílou košili. V tom za ním přišel Matías. „Teda ty ses dneska nějak vyparádil,“ dělal si z Javiera legraci. „Hele, nech si to,“ řekl Javier naštvaně a hodil po Matíasovi zástěru. Matías se smál. „Ale no tak vždyť víš, že si dělám srandu. Vím, že dnešek je pro tebe hodně důležitý,“ řekl vážně. „Ano, to je,“ řekl Javier zasněně, „a co ta tvoje?“ zeptal se, „myslím tu, co ti pořád nadává,“ dodal se smíchem. „Ha ha,“ zopakoval Matías ironicky, „vždyť já ani nevím, jak se jmenuje,“ řekl smutně, „ale jestli jsem ji dřív nemohl dostat z hlavy, tak po tom polibku se tam uhnízdila už napořád,“ dodal a pousmál se.

Yelitza zastavila před domem svých rodičů. Vystoupila z auta a vešla dovnitř. V obývacím pokoji potkala Paolu. „Yelitzo, zlatíčko, kde se tu bereš?“ zeptala se s úsměvem, objala ji a políbila na tvář. „Potřebuju mluvit s otcem,“ odpověděla otráveně, „je tu?“ zeptala se. „Ano, máš štěstí, ještě neodjel do práce. Je v pracovně,“ odpověděla Paola a ukázala na místnost vedle. „Díky, mami,“ poděkovala Yelitza, ani se na Paolu nepodívala a šla do pracovny. Ignacio seděl za stolem a podepisoval nějaké dokumenty. Yelitza nezaklepala a vešla dovnitř. „Tati,“ oslovila ho se slzami v očích. „Holčičko, co se ti stalo?“ zděsil se Ignacio, vstal a šel ji obejmout. „Posaď se,“ řekl a Yelitza se posadila. Ignacio se posadil na židli vedle a chytil ji za ruce. „Tak co se stalo?“ zeptal se ustaraně. „Reinaldo se se mnou chce rozvést, tati,“ vzlykala Yelitza. „Cože?“ vykřikl Ignacio. „Ano, tati, chce mě opustit kvůli nějaký couře,“ vzlykala dál Yelitza. Ignacio se zatvářil nenávistně. „Neboj se, holčičko,“ uklidňoval ji a utíral ji slzy, „on tě neopustí. Promluvím si s Hectorem a ten mu domluví.“ „Ne, tati, já nechci, aby se to dozvěděl někdo další,“ prosila ho Yelitza, „nechci zažít takové ponížení. Jen potřebuju zjistit kdo je ta coura, co mi chce ukrást manžela,“ řekla a znovu se rozbrečela. „Dobře, Yelitzo, nech to všechno na mně, ano?“ slíbil Ignacio. Yelitza přikývla a objala ho. „Ať jsi, kdo jsi, mého manžela nikdy mít nebudeš,“ pomyslela si a usmívala se.

Mercedes seděla sama v kavárně. Míchala kávu, hlavu měla podepřenou o ruku a něco se jí stále honilo hlavou. „Už bych se měla vrátit,“ řekla. „No já bych se tam vlastně taky měl podívat,“ souhlasil Santiago, „a nebudeme si tykat?“ navrhl. Mercedes přikývla. „Já jsem Mercedes,“ představila se a podala mu ruku. „A já Santiago,“ představil se, také ji podal ruku a políbil ji na tvář. Když se od ní vzdaloval, jejich oči se setkaly a nemohly se na sebe přestat dívat. „Je tak krásný a milý. A neodsoudil mě, když se dozvěděl, kdo jsem. Mluvil se mnou a chtěl mě poznat. I po těch řečech, které mu určitě Alejandra navykládala, jim nevěřil a chtěl si na mě udělat vlastní názor. Ještě nikdy jsem nikoho takového nepotkala. Tak upřímného, milého, sympatického,…“ pomyslela si, ale pak se zarazila. „Ale no tak Mercedes,“ řekla nahlas, „o čem to tady přemýšlíš?“ vynadala si, „nebo spíš o kom,“ opravila se, „teď máš to, co si vždycky chtěla, už nic víc nepotřebuješ,“ zdůraznila, napila se kávy a tvářila se smutně.

Odpoledne přijela Alejandra na místo, na kterém se s Javierem domluvili. Zastavila na pláži, sundala si snubní prstýnek, schovala ho do kabelky a vystoupila. Šla po pláži, rozhlížela se, ale nikde Javiera neviděla. V tom se ale Javier objevil, postavil se za ní a zakryl jí oči dlaněmi. „Javiere,“ zvolala radostně a dotkla se jeho rukou. „Jak víš, že jsem to já?“ zašeptal jí do ucha. Alejandra se usmála. „Tebe poznám vždycky. I po doteku,“ chytla jeho ruce, odkryla si oči a otočila se k němu. Oba se na sebe usmáli a dlouze se políbili. Javier pak polibek přerušil a pohladil Alejandru po vlasech. „Zavři oči,“ řekl a šibalsky se usmál. „Proč?“ zeptala se Alejandra nechápavě. „Zavři oči, prosím,“ požádal ji Javier ještě jednou a podíval se na ni psíma očima. „Tak dobře,“ usmála se Alejandra a zavřela oči. Javier ji chytil kolem pasu a vedl ji na jedno místo. „Kam to jdeme?“ smála se Alejandra. „Uvidíš,“ odpověděl Javier s úsměvem. Po chvíli chůze se zastavili. „Můžeš otevřít oči,“ řekl Javier. Alejandra pomalu otevřela oči. Stáli s Javierem na opuštěné části pláže a na ní připravil Javier piknik a uprostřed deky ležela kytice červených růží. Javier pro tu kytici došel, předal ji Alejandře a políbil ji. „Děkuji, Javiere, jsou překrásné,“ řekla Alejandra a políbila ho, „a vůbec tohle místo je krásné. Nikdy jsem tu nebyla,“ dodala s úsměvem. „Já jsem chodím vždycky, když chci být sám,“ řekl Javier. „Aha, takže to abych šla,“ řekla Alejandra a chtěla odejít. Javier ji ale chytil a přitáhnul si ji k sobě. „Blázínku, ty přece nesmíš odejít. Proto jsem tě na tohle místo přivedl, protože už tu nechci být sám. Chci, aby se tohle místo stalo naším místem,“ řekl a políbil ji, ,,místem, na kterém se vždycky sejdeme, ať se stane cokoliv,“ dodal, čarovně se na ni usmál a políbil ji. „Miluji tě, Alejandro. Miluji tě tak, jak jsem ještě nikdy nikoho nemiloval,“ vyznal jí lásku a pohladil ji po tváři. „Taky tě miluji, Javiere,“ vyznala mu lásku Alejandra. Oba se usmívali a v tu chvíli byli těmi nejšťastnějšími lidmi na celém světě. Potom se začali pomalu a něžně líbat.