Javier a Alejandra seděli na dece na pláži, vzájemně se krmili, líbali se a stále se smáli a užívali si každou vteřinu, co byli spolu. „Miluji tě, Alejandro Díazová,“ řekl Javier a pohladil ji po tváři. „Já tebe taky, Javiere Lopezi,“ řekla Alejandra, usmála se a něžně se políbili. „Chtěl bych tě ještě někam vzít,“ řekl Javier a políbil Alejandře ruku. „A kam?“ zeptala se Alejandra zvědavě. „Ke mně domů,“ odpověděl Javier, „chci, aby tě mé sestry a Mariana poznaly,“ dodal s úsměvem. „Ale vždyť už mě znají,“ zasmála se Alejandra. „To je pravda,“ souhlasil Javier, „ale jen jako moji doktorku,“ vysvětloval, „znají tě jako ženu, která mi zachránila život, ale neznají tě jako ženu, která zachránila moje osamělé srdce,“ řekl s úsměvem a políbil ji. Alejandra se na něho dívala a usmívala se. „Proč nic neříkáš?“ zeptal se Javier nejistě, když Alejandra dlouho mlčela. „Protože nevím co mám říct,“ odpověděla Alejandra s úsměvem, „nevím, co mám říct na tak krásná slova, která mi neustále říkáš,“ dodala a políbila ho. Javier ji chytil za ruku a pevně ji stisknul. „Stačí říct jen ano,“ řekl a čarovně se usmál, „jen ano a tím mi slíbíš, že se mnou půjdeš kdykoliv, kamkoliv a budeš vždycky se mnou,“ řekl a políbil ji na ruku. Alejandra ho pohladila po vlasech. „Ano,“ odpověděla s úsměvem. Javier si oddychnul a začali se pomalu líbat.

Christina přišla z práce domů, položila si kabelku na židli a šla se do kuchyně napít vody. Za chvíli přišla domů Julieta a v obou rukách nesla plné tašky jídla. „Ahoj, mami,“ pozdravila ji Christina, „ukaž, pomůžu ti,“ řekla, vzala tašky a odnesla je do kuchyně. „Děkuju, holčičko,“ poděkovala Julieta a šla s Christinou do kuchyně, „jaký jsi měla den?“ zeptala se. „Fajn, nic zvláštního,“ odpověděla Christina a hlavou se jí honilo něco jiného a nevěděla jestli s tím má před Julietou začínat. Nakonec se rozhodla, že se Julietě svěří. Sedla si ke stolu. „Mami, prosím tě, sedni si na chvilku. Chtěla bych ti něco říct,“ řekla s úsměvem. Julieta se na ni nechápavě podívala. „To musí být asi vážné, když se takhle tváříš,“ řekla Julieta a posadila se. „Ano, mami, je to moc vážné. Je to totiž to nejlepší, co se mi mohlo stát,“ řekla Christina a zasněně se dívala. „Tak už mluv, holčičko,“ vyzvídala Julieta s úsměvem. „Mami, ty víš, že už jsem dlouho do někoho zamilovaná,“ řekla a Julieta přikývla, „a už nejsem zamilovaná jen já, ale zamiloval se do mě i on. Muž mého života mi vyznal lásku,“ vyprávěla a Julietu samým štěstím musela obejmout. „Holčičko, ani nevíš, jak jsem ráda, že tě vidím takhle šťastnou,“ řekla Julieta s úsměvem a chytla Christinu za ruce, „a teď mi už konečně řekneš, kdo je ten šťastný?“ zeptala se a šibalsky se usmála. „Je to Reinaldo,“ odpověděla zasněně a okamžitě se jí před očima objevil Reinaldův úsměv. „To myslíš Alejandřina bratra?“ zeptala se Julieta s přísným výrazem. Christina s úsměvem přikývla. „Ale vždyť on je ženatý!“ zvýšila hlas Julieta. „Mami, já vím, ale on svoji ženu nemiluje. Už dlouho to mezi nimi neklape,“ uklidňovala ji Christina. „Prosím tě, Christino, a ty mu věříš? Copak jsi zapomněla jak jsem dopadla já?“ upozorňovala ji Julieta. „Ale, mami, to je úplně něco jiného,“ řekla Christina jistě. „Ne, to je úplně stejný,“ zakřičela Julieta, „všichni chlapi jsou v tomhle stejní. A ženatí obzvlášť,“ zdůraznila, „namluví ti, že mají problém se svojí manželkou, využijí tě a pak se zase vrátí k manželce,“ křičela. „Ale, Reinaldo takový není, mami,“ zakřičela Christina a z očí se jí hrnuly slzy, „ty nechceš, abych byla šťastná?“ vzlykala. „Samozřejmě, že chci, holčičko,“ řekla Julieta a Christinu objala, „jen musíš pochopit, že Reinaldo není muž pro tebe. Někde na tebe čeká mnohem lepší,“ ujišťovala ji, „a hlavně svobodný,“ dodala důrazně. „Mami, já chci být teď sama,“ vzlykala Christina a utekla do svého pokoje.

U Lopezových připravovala Mariana v kuchyni večeři a Anabela se Sarou seděly v obývacím pokoji a Anabela pomáhala Saře s úkoly. V tom se otevřely dveře a vešel Javier s Alejandrou. „Alejandro,“ zvolala Sara radostně a běžela ji obejmout. Alejandra se usmála a objala ji. „To jsem ráda, že si konečně přišla,“ řekla Sara s úsměvem, „pořád jsme musely Javiera přemlouvat, aby tě pozval,“ prozradila. „Hele, ty malá drbno, už zase nějak moc mluvíš,“ pokáral ji Javier s úsměvem. „Ale vždyť je to pravda,“ přidala se Anabela a také Alejandru objala. „To si mi neřekl, že jsem byla už několikrát zvaná,“ řekla Alejandra a zamračila se na Javiera. „Protože jsem se potřeboval ujistit jestli jsi ta pravá,“ odpověděl Javier a šibalsky se usmál, „protože jsem nechtěl, aby si na tebe moje holky zvykly a pak to nedopadlo,“ řekl a snažil se zadržet smích. „Takže ty si nepoznal, že jsem ta pravá, okamžitě?“ zamračila se na něho Alejandra. Javier ji políbil. „Samozřejmě, že jsem to poznal okamžitě,“ smál se Javier, „jakmile jsem otevřel oči a uviděl tě, věděl jsem, že ty jsi žena mého života,“ řekl a zadíval se jí hluboko do očí. „Jéééé,“ řekly Anabela a Sara úžasem zároveň. „Takže mám další sestru?“ zeptala se Sara. „Ano, máš,“ odpověděla s úsměvem Alejandra. „Hurá,“ zvolala Sara a Javiera a Alejandru objala. „Já chci taky obejmout,“ zatvářila se smutně Anabela. Javier jen natáhl ruku a Anabela se přidala do hromadného objetí. „Tak co je to tady za křik?“ zeptala se Mariana, která právě vešla. Javier jí to chtěl hned vysvětlit, ale Mariana ho přerušila. „Nic mi neříkej. Ty a Alejandra,“ řekla s úsměvem. Javier přikývl, Mariana se usmála ještě víc a také se přidala do hromadného objetí.

Večer si šly Yelitza a Morena sednout do restaurace. „Díky, Moreno, že si mě vytáhla ven,“ děkovala Yelitza a posadila se, „všechno to na mě doma padá,“ řekla otráveně. „Vůbec se ti nedivím,“ řekla Morena a četla si jídelní lístek, „po tom co ti Reinaldo řekl,“ dodala. „Ani mi ho nepřipomínej,“ řekla Yelitza zhnuseně a také si začala pročítat jídelní lístek, „ale, neboj se, už jsem byla za otcem a ten mi brzy zjistí, kdo je ta coura,“ usmívala se. „Správně, Yelitzo,“ přikývla Morena, „jen ať si ta coura nemyslí, že nad tebou vyhrála,“ řekla a obě se začaly hlasitě smát. V tom k nim přišel číšník a ony si objednaly. Když odešel, na pódium, které stálo kousek před nimi a kde hrála kapela, vstoupil Matías a začal zpívat. „Ale to ne,“ řekla otráveně Morena, když ho spatřila. „Co je?“ zeptala se nechápavě Yelitza. „To je ten chudák, co se mi pořád plete do cesty a co mě taky políbil,“ vysvětlila Morena a přitom se na Matíase dívala nenávistným pohledem. „Tenhle,“ řekla Yelitza a přeměřila si Matíase pohledem, „no ale není k zahození,“ zasmála se. „To jsem si mohla myslet. To jsi celá ty,“ smála se Morena. „No ještě řekni, že není,“ smála se Yelitza, „teda ale teď mě napadlo, jak by ses mu mohla dokonale pomstít,“ řekla, naklonila se k Moreně a pošeptala jí to. „Yelitzo, ty jsi geniální,“ zasmála se Morena, když jí Yelitza prozradila svůj plán, „a začnu s tím hned teď,“ dodala a obě se začaly smát.

Sandy s Isabelou právě vešly do sálu, kde probíhaly jejich taneční hodiny. „Sandy, co mám teď dělat? Kde mám sehnat novýho partnera?“ zeptala se Isabela smutně. „Nevěš hlavu, holka,“ uklidňovala ji Sandy, „novýho partnera najdeš určitě dřív než si myslíš. Běž to říct Mirandě, třeba o někom bude vědět,“ pobízela ji Sandy a Isabela šla k Mirandě, jejich učitelce tance. „Ahoj, Mirando,“ pozdravila ji Isabela smutně. „Ale co ten smutný výraz?“ zeptala se Miranda, „víš, že tohle tady nerada vidím,“ pokárala ji s úsměvem. „Já vím,“ řekla Isabela znovu smutně, „jenže Juan se před pár dny s rodinou odstěhoval a já tak přišla o partnera,“ vysvětlila. „Holka, ty máš štěstí,“ usmívala se Miranda. „Proč?“ zeptala se Isabela nechápavě. „Dneska se zapsal jeden kluk, ale neměl partnerku, tak jsem mu řekla ať přijde, že se uvidí, co kdyby se náhodou něco přihodilo,“ smála se Miranda, „a už je tady,“ řekla a dívala se za Isabelu. Isabela se na něho otočila. „Isabelo, to je tvůj nový taneční partner, Gustavo Medina,“ představila ho. Isabela se na něho usmála. „Těší mě, já jsem Isabela Díaz,“ přestavila se a podala mu ruku. „Gustavo Medina,“ představil se, také jí podal ruku a nemohl z ní spustit oči. „Výborně, tak jdeme na to,“ zavolala na všechny Miranda a pustila hudbu.

„Děkuju za večeři, byla vynikající,“ chválila Alejandra, „je mi to líto, ale už budu muset jít,“ řekla a vstala od stolu. „Už musíš?“ zeptal se Javier a smutně se na ni podíval. „Takhle se na mě nedívej nebo neodejdu,“ upozorňovala ho Alejandra s úsměvem. Javier vstal od stolu a přiblížil se k ní. „No tak tím líp,“ řekl a chtěl ji políbit. Alejandra se ale uhnula a podívala se na Marianu, Anabelu a Saru, které je pozorovaly a usmívaly se. „Pokračujte, jako bychom tu nebyly,“ smála se Anabela. „Půjdu tě ven vyprovodit,“ řekl Javier a Alejandra přikývla. „Děkuju za příjemně strávené odpoledne,“ řekla Alejandra, se všemi se rozloučila a vyšla s Javierem ven. „Kdy tě zase uvidím?“ zeptal se Javier, když přišli k Alejandřinu autu. „Zavolám ti až budu moct,“ odpověděla Alejandra. „Ale doufám, že to bude brzo, protože to bez tebe dlouho nevydržím,“ řekl Javier, šibalsky se usmál a políbil ji. „Já bez tebe taky ne,“ usmála se Alejandra a taky ho políbila. Chvíli se líbali a potom Alejandra polibek přerušila. „Už vážně musím jet,“ řekla, ještě jednou ho políbila a chtěla nastoupit do auta. Jenže Javier si ji k sobě přitáhnul a znovu ji políbil. Alejandra se usmála. „Miluji tě,“ řekla a nastoupila do auta. „Taky tě miluji,“ řekl Javier a pak zabouchl dveře. Alejandra se na něho ještě naposledy usmála a odjela. Javier se za ní díval a usmíval se.

Matías právě skončil svoje vystoupení a šel se k baru napít. V tom se za ním ozval známý hlas. „Ahoj, Matíasi,“ pozdravila ho Morena. Matías se překvapeně otočil a nemohl uvěřit vlastním očím. „Ty jsi mi řekla jménem?“ divil se, „vážně jsem slyšel dobře?“ dobíral si ji. „No tak nech toho,“ usmívala se Morena, „já jsem nevěděla, že tu zpíváš. Ani vlastně, že vůbec umíš zpívat,“ pousmála se. „Ty toho nevíš ještě hodně, děvče,“ smál se Matías, „ale co ta změna chování? Co že se mnou mluvíš?“ stále se divil. „Okouzlil mě tvůj zpěv,“ usmívala se Morena, „ale ne teď vážně,“ řekla a tvářila se vážně, „přišla jsem se ti omluvit. Vím, že jsem se k tobě chovala hrozně a neměla jsem důvod. Chtěla bych začít znovu,“ vysvětlila, „já jsem Morena Flores,“ představila se a podala mu ruku. „To bych od tebe nečekal,“ řekl překvapeně Matías, „takže znovu,“ souhlasil, „Matías Suárez, těší mě,“ představil se a také jí podal ruku. „Koukám, že s tebou to půjde lehčeji než jsem si myslela,“ pomyslela si Morena a usmívala se.

Druhý den ráno jeli Maximo a Alejandra na místo, na které ji Maximo pozval. Alejandra nevěděla, kam jedou, mělo to být překvapení. Když přijeli na místo, Alejandra ihned pochopila, o co Maximovi jde. Maximo ji totiž dovezl na jejich rodinnou haciendu, kde spolu strávili první společnou noc, a tak teď chce, aby si Alejandra vzpomněla jak jim spolu bylo krásně. Vešli do domu, Maximo ji chytil za ruku, usmál se na ni a zavedl ji do ložnice. Alejandra začala být nervózní. Maximo se zastavil u postele a chytil Alejandru kolem pasu. „Vzpomínáš si?“ zeptal se s úsměvem. Alejandra přikývla. „Nevím, co se s tebou teď děje, miláčku, ale vím, že tohle místo a já ti připomeneme jak nám spolu bylo krásně a jak ještě může být,“ řekl a začal ji líbat. Pomalu ji položil na postel a stále jí líbal. Alejandra se chvíli nechala líbat, ale pak ho odstrčila a vstala. „Odpusť mi to, Maximo, ale já nemůžu,“ řekla a z očí se jí začaly kutálet slzy. „Proč? Co se děje?“ zeptal se Maximo nechápavě. „Já ti opravdu nechci ublížit, věř mi, ale tohle já nemůžu,“ vzlykala Alejandra. „Alejandro, já ti vůbec nerozumím. Vysvětli mi to,“ prosil ji Maximo. Alejandra se na něho smutně podívala a znovu začala brečet. „Odpusť mi, ale já už tě nemiluju.“