„Cože?“ vykulil oči Maximo, „o čem to mluvíš, Alejandro. Nerozumím tomu,“ řekl a tvářil se nechápavě. „Promiň mi to, Maximo, vážně mě to mrzí, ale je to tak,“ řekla smutně a utřela si slzy z obličeje, „už tě nemiluju,“ dodala vážně. „Ne, Alejandro, to nemůžeš myslet vážně,“ řekl smutně a chytnul její obličej do dlaní, „my dva přece patříme k sobě,“ řekl a chtěl ji políbit, ale Alejandra se odtáhla. „Ne, Maximo, už ti nemůžu dál lhát,“ řekla a sedla si na postel, „poslední rok tě považuji už jen za dobrého přítele,“ vysvětlovala. „Cože?“ zvolal Maximo zděšeně, „a proč sis mě teda brala?“ zeptal se jí zvýšeným hlasem. „Já, já si myslela,“ koktala Alejandra, „myslela jsem si, že se to změní, ale…“ „Ale co?“ přerušil ji Maximo, chytnul ji a silně ji stiskl za paže, „jediný, co se změnilo jsi ty!“ křičel a svíral jí stále silněji, „a já chci vědět proč! Proč mě stále odmítáš, tak proč?“ zeptal se, „máš snad někoho jinýho?“ dodal po chvíli a tvářil se nenávistně.

Ignacio seděl ve své kanceláři, popíjel kávu a pročítal si nějaké dokumenty. „Promiňte, pane,“ vyrušila ho jeho sekretářka, „je tu pan Octavio Sánchez, můžu ho poslat dál?“ zeptala se. „Samozřejmě,“ přikývl Ignacio, „už na něho čekám,“ dodal. Sekretářka odešla a vzápětí vešel do kanceláře mladý muž celý v černém. Ignacio ho pozdravil a řekl mu, aby se posadil. „Tak co to bude tentokrát, Ignacio?“ zeptal se Octavio, když se posadil a sundal si černé brýle. Ignacio otevřel šuplík ve svém stole, vytáhnul z něj obálku a podal jí Octaviovi. Octavio ji otevřel a vytáhl fotku, na které byla Yelitza s Reinaldem. „To je můj zeť Reinaldo Díaz a já chci, aby si ho sledoval,“ vysvětloval Ignacio, „chci vědět, kam jde, co tam dělá, jak dlouho tam je a hlavně s kým tam je,“ řekl a z toho samého šuplíku vytáhl ještě balík peněz a podal je Octaviovi, „druhou půlku dostaneš až po splnění úkolu,“ řekl. Octavio se pousmál. „Nemusíš se bát, Ignacio, brzy ti pošlu album plné fotek a informací,“ řekl, rozloučil se a odešel.

„Tak odpovíš mi konečně?“ křičel Maximo na Alejandru, „podvádíš mě?“ stále se vyptával. „Maximo, pusť mě, to strašně bolí,“ prosila ho Alejandra zoufale a snažila se dostat z jeho náruče. „Pustím tě, až mi řekneš pravdu,“ křičel Maximo, „tak už konečně mluv! Máš někoho?“ znovu se zeptal a zacloumal s ní. „Ne,“ zakřičela Alejandra zoufale, „nikoho nemám,“ řekla a rozbrečela se. Maximo ji pustil a zhluboka se nadechl. „Tak proč teda, Alejandro?“ zeptal se smutně, „proč už mě nemiluješ?“ Alejandra k němu popošla a chytla ho za ruku. „Maximo, já nechtěla, aby se to stalo,“ řekla se slzami v očích, „opravdu jsem tě milovala, ale zjistila jsem, že v tobě vidím jen dobrého přítele,“ vysvětlovala, „a už ti nechci dávat zbytečné naděje. Chci, abys byl šťastný,“ řekla a usmála se na něj. Maximo se jí vytrhnul. „Ale já jsem šťastný jen s tebou, chápeš to?“ zakřičel na ni a vyběhl z domu. Alejandra za ním běžela. „Maximo, počkej,“ volala na něj. Maximo nastoupil do auta a nechal ji tam stát.

U Alvarezových právě snídali, ale Christina a Julieta se na sebe skoro nepodívaly. Sandy je chvíli pozorovala. „Co se děje? O co jsem přišla?“ zeptala se, „hrajeme snad bobříka mlčení,“ zasmála se. Christina s Julietou dělaly jakoby ji neslyšely. „Aha, takže vtípek se nepovedl,“ řekla Sandy s úsměvem, „tak co vy dvě? Proč spolu nemluvíte?“ vyptávala se. „Sandy, ty víš do koho je tvoje sestra zamilovaná,“ zeptala se Julieta ironicky. Sandy přikývla a usmála se. „A tobě to nevadí?“ zeptala se Julieta nechápavě. „A proč by mi to mělo vadit?“ zeptala se Sandy se smíchem, „když je Christina šťastná, tak já jsem šťastná taky. A Christina teď září štěstím den ode den víc a víc,“ řekla s úsměvem a chytla Christinu za ruku. Christina se na ni usmála a očima ji děkovala za podporu. „Ale Reinaldo je ženatý,“ upozornila obě Julieta. „Ale mami,“ vyvrátila Sandy oči v sloup, „viděla si někdy Reinalda společně s tou jeho dokonalou manželkou?“ zeptala se a hned si sama odpověděla, „neviděla. Tak nemůžeš vědět jak jejich manželství vypadá a co se v něm odehrává,“ zdůraznila. „To mě ale nezajímá,“ zvýšila hlas Julieta a vstala od stolu, „i kdyby měli problémů sebevíc, tak Reinaldo je prostě ženatý a tím pádem pro tebe, Christino,“ řekla a podívala se na Christinu přísně, „ne-do-stu-pný,“ dodala, zamračila se a odešla do kuchyně. Christina zesmutněla. „Nevšímej si ji, Chris,“ utěšovala ji Sandy, „vždyť ji znáš. Na tyhle věci je hrozně staromódní,“ řekla a usmála se. Christina se na ni s vděkem podívala. „Díky, Sandy,“ poděkovala ji, objala a vstala, „já vím, ale stejně mě to mrzí,“ řekla smutně, rozloučila se a odešla do práce.

Matías šel na návštěvu k Lopezovým. Zaklepal na dveře a Sara mu přiběhla otevřít. „Ahoj, Matíasi,“ pozdravila ho radostně. „Čau, prcku,“ pozdravil ji Matías a objal ji, „je tu Javier?“ zeptal se, když vešel dovnitř. „Jo, jdu pro něj,“ řekla, vyběhla, ale ještě se zastavila a otočila se na něj, „a nejsem žádnej prcek, ale velká slečna,“ dodala a odběhla. Matías se za ní díval a usmíval se. Za chvíli vešel Javier. Pozdravili se, objali a sedli si do obývacího pokoje. „Tak jsem tady na výzvědy,“ smál se Matías, „jak dopadl včerejšek s Alejandrou?“ vyzvídal. „Ještě líp než jsem si myslel,“ odpověděl Javier s úsměvem, „ona je tak nádherná, tak úžasná, tak báječná, tak…“ „Dost, dost, pochopil jsem,“ přerušil ho se smíchem Matías, „je to prostě žena tvého života,“ dodal. Javier s úsměvem přikývl a zasnil se. „Já jsem na tom s Morenou taky na dobré cestě,“ vyrušil ho ze snění Matías. „S Morenou? Kdo to je?“ divil se Javier. „Ta moje, ta co mi pořád nadává,“ odpověděl Matías se smíchem. „A ty už víš jak se jmenuje?“ divil se Javier, „tak to už je opravdu na dobré cestě,“ smál se. Matías přikývl. „Jo, včera jsme se viděli a byla úplně jiná,“ zasnil se, „a teď už mi neuteče,“ pousmál se.

Alejandra zavolala Reinaldovi, aby pro ni přijel a právě dorazil. „Alejandro, co se stalo?“ zeptal se, když vystoupil z auta, „jak to, že tě tady Maximo nechal?“ „My jsme se hrozně pohádali,“ odpověděla Alejandra, „řekla jsem mu, že už ho nemiluju,“ dodala. Reinaldo se na ni nechápavě díval. „Reinaldo, já ti to vysvětlím, ale teď ne,“ řekla Alejandra, „odvez mě prosím tě domů,“ prosila ho smutně. Reinaldo se na ni smutně podíval a objal ji. Pak nastoupili do auta a odjeli.

Isabela byla ve svém pokoji, seděla na posteli, na klíně měla notebook a sepisovala něco do školy. V tom jí někdo zaklepal na dveře. „Dále,“ zavolala a neodtrhla oči od notebooku. Otevřely se dveře a do pokoje nakouknul Hector. „Můžu na chvíli?“ zeptal se. Isabela se na něho usmála. „Jasně, tati, pojď dál,“ odpověděla. Hector vešel dovnitř a postavil se k posteli. „Já ti chci jenom říct, že jsem mluvil s jedním známým a ten tě zaměstná jako asistentku ve své advokátní kanceláři,“ řekl s úsměvem. Isabela se na něho nechápavě podívala. „Já vím, že máš školu, ale taky potřebuješ nějakou praxi,“ vysvětloval Hector, „a nebudeš tam pořád jen dvakrát týdně,“ dodal. „Ale, tati, já jsem tě přece o nic takovýho nežádala,“ řekla Isabela trochu naštvaně a vstala z postele, „kdybych nějakou práci chtěla, tak si ji seženu sama,“ zdůraznila. „Já vím, holčičko, ale věř mi, že takhle to bude nejlepší,“ usmál se Hector, „jednou z tebe bude právnička a aby si byla nejlepší, tak do právnického světa musíš vklouznout co nejdřív.“ „Ale, tati,…“ „Nic už mi neříkej,“ přerušil ji Hector a z kapsy saka vytáhl vizitku, „tady je vizitka toho mého známého, máš tam všechno co potřebuješ vědět a zítra ve 3 se tam stav,“ usmál se, políbil ji na tvář a odešel. Isabela se podívala na vizitku a otráveně vzdychla.

Reinaldo dovezl Alejandru domů a ta se hned běžela podívat do pokoje, jestli je tam Maximo. Ale v pokoji nebyl. Tak se šla ještě zeptat služebných, jestli Maximo přišel domů, ale služebné jí řekly, že ho naposledy viděly ráno, když společně s Alejandrou odjížděl. Alejandra šla zpátky do svého pokoje, sedla si na postel a na něco si vzpomněla. „Tak odpovíš mi konečně?“ křičel Maximo na Alejandru, „podvádíš mě?“ stále se vyptával. „Maximo, pusť mě, to strašně bolí,“ prosila ho Alejandra zoufale a snažila se dostat z jeho náruče. „Pustím tě, až mi řekneš pravdu,“ křičel Maximo, „tak už konečně mluv! Máš někoho?“ znovu se zeptal a zacloumal s ní. „Ne,“ zakřičela Alejandra zoufale, „nikoho nemám,“ řekla a rozbrečela se. „Promiň mi to, Maximo, ale v tomhle jsem ti ještě musela lhát,“ pomyslela si, „bála jsem se, co by si udělal, kdybych ti řekla pravdu i o tomhle.“

Santiago a Adriana právě obědvali. „Tati, můžu se na něco zeptat?“ zeptala se Adriana. „Na cokoli, zlatíčko,“ odpověděl Santiago s úsměvem. „Kdy budu mít zase maminku?“ zeptala se Adriana a Santiago se na ni šokovaně podíval. „Adri, o tom jsme spolu přece už mluvili. Maminka od nás odešla a já nevím jestli se vrátí,“ odpověděl Santiago smutně. „Já vím,“ přikývla Adriana, „ale já nemyslím svoji skutečnou maminku,“ dodala. „A tak jak to myslíš?“ zeptal se Santiago nechápavě. „Protože jedna moje kamarádka ve školce měla taky jen tatínka,“ začala vysvětlovat Adriana, „ale pak potkal jednu paní, a tak má konečně i maminku. Tak kdyby ji budu mít já?“ zeptala se znovu. Santiago se na ni stále s úžasem díval a nemohl uvěřit, jak má báječnou dceru. „Pojď ke mně,“ řekl a ukázal ať si jde k němu sednout na klín. Adriana si k němu sedla a Santiago ji silně objal. Když pak přemýšlel nad její otázkou, kdy bude mít zase maminku, ani nevěděl proč, ale před očima se mu vybavila tvář Mercedes.

Christině skončila pracovní doba a když vycházela z nemocnice, čekalo na ni velké překvapení. Před nemocnicí stál Reinaldo a opíral se o auto. Když se uviděli, oba se začali usmívat, rozběhli se k sobě a políbili se. „Reinaldo, co tady děláš?“ zeptala se Christina a usmívala se. „Přišel jsem tě unést,“ odpověděl Reinaldo a šibalsky se usmál. Christina se na něho nechápavě dívala, ale stále se usmívala. „Pojď,“ řekl Reinaldo a vedl ji k autu. Nastoupili do auta, ještě jednou se políbili a pak odjeli.

Maximo strávil celý den na diskotéce, kde pracovala Sandy a opíjel se. Byl večer a Sandy se ho už nějakou dobu snažila přesvědčit, že už má dost a že ho odveze domů. „Já ale nechci domů,“ křičel opilým hlasem Maximo, „já nemám domov. Nemám rodinu, nemám nic.“ „Maximo, ty už nevíš co mluvíš,“ řekla Sandy a chtěla mu sebrat láhev vodky. „Neber mi ji,“ zakřičel na ni, „ta vodka je to jediný, co mám,“ litoval se. Sandy jen vyvrátila oči v sloup. „Víš co, už toho mám plný zuby,“ řekla Sandy naštvaně, sebrala mu láhev a šla k němu, „na opilce se tu dívám dennodenně, ale nechci takhle vidět svoje přátele, jasný?“ vynadala mu. „Jasný,“ řekl Maximo a škytnul. „Takže tě hned teď odvezu domů,“ řekla, postavila ho na nohy, ale Maximo byl tak opilý, že se mu nohy podlomily a Sandy ho sotva chytla. „No tak, Maximo, pomoz mi trochu,“ žádala ho, když se ho snažila znovu postavit na nohy. Nakonec se jí to podařilo a opřela ho o barový pult. Sandy si ztěžka oddychla. „Tak to zkusíme ještě jednou, dobře?“ zeptala se ho. Maximo zavrtěl hlavou. „Ne, teď to zkusím já,“ řekl Maximo se smíchem, přitáhl si Sandy k sobě a začal ji líbat. Sandy to nejdřív zaskočilo, ale pak jeho polibky opětovala.