Bylo ráno. Javier a Alejandra leželi ve společném objetí. Javier už byl vzhůru, hladil
Alejandru po vlasech a nemohl se na ni vynadívat. Poté ji probudil něžným polibkem.
Alejandra měla stále zavřené oči a začala se usmívat. „Dobré ráno, princezno,“ řekl
tichým hlasem Javier a znovu ji políbil. „Dobré ráno, můj princi,“ odvětila Alejandra
a objala ho. „Byla to ta nejkrásnější noc v mém životě,“ řekl Javier a pohladil
Alejandru po tváři. „Moje taky,“ přikývla Alejandra a políbila ho, „nikdy jsem k
nikomu necítila to, co cítím k tobě, lásko moje,“ řekla, Javier se na ni čarovně usmál a
dlouze se políbili.

Morena vyzvedla Matíase a právě stáli v budově nahrávací společnosti a čekali na
Morenina známého. „Do smrti ti nepřestanu být vděčný,“ řekl Matías s úsmevem,
chytl Morenu kolem pasu a políbil ji. Morena se usmála. „Ještě mi nemáš za co, být
vděčný,“ upozornila ho. „Moreno,“ ozvalo se za jejími zády. Morena se otočila.
„Francisco,“ zvolala radostně, když uviděla svého přítele a objala ho, „ráda tě vidím,“
řekla s úsmevem. „Já tebe taky,“ souhlasil Francisco a políbil ji na tvář, „a tohle asi
bude ten tvůj nový objev,“ řekl se smíchem, když se podíval na Matíase a podal mu
ruku. „Matías Suárez, těší mě,“ představil se Matías a stiskl Franciscovu ruku. „A
není to jen můj nový objev, jako, že jsem se do něho zamilovala, ale taky to bude
objev roku až ho uslyšíš zpívat,“ vysvětlila Morena a chytla Matíase za ruku.
„Nepřeháněj, Moreno,“ smál se Matías. „Tak fajn, jdeme na to,“ řekl Francisco a
společně šli do nahrávacího studia.

Javier a Alejandra se společně nasnídali a poté ho Alejandra dovezla do práce.
Zastavili před restaurací, usmáli se na sebe a začali se líbat. Alejandra po chvíli
polibek přerušila. „Javiere, už musíš jít,“ upozornila ho se smíchem. „Ale já ještě
nechci,“ řekl Javier, smutně se na Alejandru podíval a začal ji znovu líbat. Alejandra
se nebránila, ale po chvíli znovu polibek přerušila. „Ne, miláčku, vážně už musíš jít a
já taky,“ řekla smutně. „Tak dobře, ale brzy se uvidíme, protože to bez tvých polibků
dlouho nevydržím,“ řekl Javier s úsmevem a ještě naposledy Alejandru políbil. Pak
vystoupil z auta a šel k restauraci. U dveří se ještě na Alejandru otočil a čarovně se na
ni usmál. Alejandra se pousmála a zamávala mu. Javier vešel dovnitř a Alejandra
zesmutněla. „Zítra ti řeknu celou pravdu. Vím, že mě budeš nenávidět, ale už ti
nemůžu dál lhát. A už vůbec ne po dnešní noci,“ pomyslela si a po tváři ji stékala slza.

Carlos David a Fernanda seděli v limuzíně a jeli na natáčení. Carlos David se díval z
okénka a Fernanda psala do notebooku. „Co děláš?“ zeptal se Carlos David po chvíli
ticha. „Domlouvám ti rozhovor pro jeden časopis,“ odpověděla Fernanda stále
zahleděná do obrazovky notebooku. „Super,“ řekl Carlos David s úsmevem. Pak se
zamyslel, šibalsky se usmál a provokativně se na Fernandu podíval. „A ty se ani
nezeptáš, jak jsem se včera bavil?“ zeptal se. „A proč bych se tě měla ptát? Copak mě
to zajímá?“ odpověděla Fernanda otráveně. „No asi by mělo. Reinaldo mi včera řekl,
že si prý do mě zamilovaná,“ řekl Carlos David s poťouchlým úsmevem. Fernanda
přestala psát, zavřela notebook a vytřeštěně se na Carlose Davida podívala. „Co co
cože?“ vykoktala ze sebe. „Je to tak,“ smál se Carlos David, „Reinaldo mi udělal
přednášku, že bych si měl někdy všimnout toho, jak se na mě koukáš,“ řekl se
smíchem. „Tak to se Reinaldo pořádně spletl. Já do tebe rozhodně zamilovaná nejsem
a nikdy nebudu,“ rozčilovala se Fernanda, opřela si ruku o okénko a dívala se ven.
Carlos David se na ni chvíli nechápavě díval, pak se otočil a také se díval ven. Po
zbytek cesty na sebe nepromluvili.

Morena a Francisco seděli v nahrávacím studiu a dívali se přes sklo na Matíase, který
měl sluchátka na uších a zpíval. „Teda i když nejsem žádnej odborník, tak má vážně
dobrej hlas,“ řekl Francisco vážně, „proč vlastně na něj chceš udělat tuhle boudu? Co
ti tak hroznýho udělal?“ zeptal se se smíchem. „To není tvoje starost, Francisco,“
řekla Morena naštvaně, „ty mu hlavně musíš říct to, na čem jsme se domluvili,“
přikázala mu. Francisco přikývl a pak na Matíase zamával a naznačil mu, aby šel k
nim. Matías s úsmevem vešel a zeptal se jak dopadl. „Líp než jsem čekal, Matíasi.
Zítra přijď znovu, poslechnou si tě i moji kolegové a myslím, že se zatím domluvíme
na demu, které rozešleme a uvidíme jak se uchytne,“ řekl Francisco a poplácal
Matíase po zádech. „Opravdu? Tak to je skvělá zpráva, mockrát děkuju za šanci,“ řekl
Matías radostně a podal Franciscovi ruku. Pak se usmál na Morenu a objal ji. „A
hlavně děkuju tobě, Moreno,“ řekl štastne. Morena se vítězně usmívala a mrkla na
Francisca, že odvedl dobrou práci.

Alejandra přišla domů, kde ji už čekal naštvaný Maximo. „Můžeš mi laskavě říct, kde
si strávila noc?“ zeptal se zvýšeným hlasem. „Byla jsem u Christiny a Sandy,“
odpověděla Alejandra otráveně a chtěla odejít do svého pokoje, ale Maximo ji
zadržel. „A to je celý? To si mi nemohla zavolat?“ křičel. „Promiň, zapomněla jsem,“
řekla Alejandra naštvaně. „Takže ty jsi zapomněla, že máš manžela, který na tebe
čeká doma a bojí se o tebe,“ křičel na ni Maximo a pevně ji držel. Alejandra se
vymanila z jeho náruče. „Maximo, prosím tě, teď nemám náladu na hádky,“ řekla
vážně a uhnula mu pohledem. „Představ si, že já taky nemám na hádky náladu, ale ty
mě k nim nutíš,“ křičel Maximo a Alejandra se na něho ani jednou nepodívala, „tak
dobře. Já půjdu teď do práce, ale večer si promluvíme,“ zdůraznil se zdvihnutým
prstem a odešel. Alejandra chtěla konečně odejít do svého pokoje, když se ale před ní
postavila Yelitza. „Dobré ráno, švagrová,“ pozdravila ji ironicky, „tak jak si se
rozhodla?“ zeptala se s úsmevem.

Anabela měla právě volnou hodinu, a tak si zašla do knihovny na počítač, aby si na
internetu našla nějaké informace o vysokých školách. „Tak na jakou vejšku se budeš
hlásit?“ ozvalo se za ní. Anabela se otočila a před sebou uviděla Miguela. „Co tady
děláš?“ zeptala se otráveně. „Taky jsem se přišel podívat na nějakou vejšku,“
odpověděl Miguel, sundal si batoh a sedl si k vedlejšímu počítači. „Ty jo?“ zeptala se
Anabela se smíchem. „No co! Sice nejsem tak chytrej jako ty, ale zas tak špatne na
tom taky nejsem,“ bránil se Miguel. „Dobře, dobře,“ řekla Anabela a znovu se
zadívala do počítače. „Anabelo, můžu se tě na něco zeptat?“ zeptal se Miguel opatrně.
„Hele, jestli na mě chceš zase zkoušet nějaký ty svoje zaručený fígle, tak na to rovnou
zapomeň,“ zdůraznila Anabela vážně. „Ne, to ne. Dnes jsem přišel v míru,“ řekl
Miguel s úsmevem, „jen jsem se chtěl zeptat, jestli by sis na mě nenašla chvíli času a
nedoučila bys mě matiku. Aby ten pondělní test nedopadl tak katastrofálně jako ten
minule,“ prosil ji psíma očima. Anabela se na chvíli zamyslela a pak souhlasila. „Tak
dobře, co zítra po škole?“ zeptala se. „Výborně, takže zítra zajdem ke mně a vysvětlíš
mi to,“ řekl Miguel a zadíval se do počítače. „Tak to pozor, k tobě já nevkročím,“
zdůraznila Anabela, „půjdeme ke mně domů. Kdybys náhodou chtěl něco zkoušet, tak
ti můj brácha ukáže, kde je tvoje místo,“ vysvětlila a pokračovala v hledání informací.
Miguel se na ni chvíli s úsmevem díval a pak se taky zabral do počítače.

„Nebudu Reinaldovi lhát! Nebudu pomlouvat svoji nejlepší kamarádku,“ odpověděla
Alejandra vážně. Yelitza se na ni překvapeně podívala. „Opravdu? Alejandro, tak
tuhle odpověď jsem opravdu nečekala. Jsi si jistá? Víš, co tě jinak čeká?“ připomněla
ji s vítězným úsmevem. „Jestli to Maximovi chceš říct, aby si můj vztah s Javierem
překazila, tak klidně můžeš, protože já už jsem Javierovi pravdu řekla a už mě nechce
nikdy vidět,“ řekla Alejandra smutně. „Ty jsi mu to řekla? A tomu mám jako věřit?“
zasmála se Yelitza. „Věř si, čemu chceš a dělej si, co chceš,“ řekla Alejandra, chystala
se odejít, ale ještě se na poslední chvíli zastavila a podívala se na Yelitzu. „Ale
uvědom si, drahá švagrová, že ať uděláš cokoliv, tak Reinaldo nikdy nepřestane
Christinu milovat,“ řekla s vítězným úsmevem a odešla. Yelitza se zatvářila naštvaně,
ale vzápětí se začala usmívat. „Dobře, takže budu muset použít plán B,“ pomyslela si
a odešla z domu.

Odpoledne šla Isabela ze školy rovnou do své nové práce. Hned u vchodu se srazila s
Gustavem. „Ahoj, Isabelo,“ pozdravil Gustavo a políbil ji na tvář. Isabela se na něho
nechápavě podívala a začala být nervózní. „Aaahoj,“ vykoktala ze sebe, „už musím
jít. Nechci přijít hned první den pozdě,“ řekla, chtěla odejít, ale Gustavo ji chytil za
ruku. „Počkej ještě chvíli,“ prosil ji Gustavo a podíval se na ni psíma očima, „chci tě
někam pozvat. A nepustím tě, dokud mi neřekneš ano,“ řekl s úsmevem. „Víš,
Gustavo…“ „Žádné výmluvy nepřijímám,“ přerušil ji Gustavo, „prosím, prosím, chci
tě líp poznat,“ řekl smutně. „Tak dobře, půjdu s tebou,“ odvětila po chvílí váhání
Isabela. Gustavo div radostí nevyskočil do stropu. „Isabelo, už teď se nemůžu
dočkat,“ řekl štastne a políbil ji na tvář, „tak zítra ve 3?“ zeptal se. Isabela přikývla,
rozloučila se a rychle odešla.

Paola seděla v obývacím pokoji a čekala na Ignacia. Když Ignacio dorazil, okamžitě
ho zaplavila svými starostmi. „Ignacio, dělám si starosti o Maxima. Dnes tu byl a řekl
mi, že ho Alejandra už nemiluje a když jsem mu vysvětlila, že pro něj bude lepší,
když si najde jinou ženu, která ho bude milovat, tak se hrozně rozčílil a řekl mi, že
nedovolí, aby ho Alejandra opustila. A kdyby si viděl, jak se tvářil. Mám strach, aby
ještě Alejandře nějak neublížil,“ vysvětlovala ustaraně. „Konečně se můj syn chová
jako chlap,“ zaradoval se Ignacio. „Jak to myslíš?“ zeptala se Paola nechápavě. „Chce
si udržet to, co je jeho a co mu patří. Stejně jako Yelitza. Ta se Reinalda taky jen tak
nevzdá,“ odpověděl Ignacio vážně. „Ignacio, proboha. Naše děti se přece nemůžou
chovat jako by jim patřilo všechno na světě,“ zhrozila se Paola. „A proč by nemohli?
Žádný Acosta se nikdy ničeho nevzdal a Yelitza a Maximo rozhodně nebudou
výjimkou,“ řekl Ignacio zvýšeným hlasem a zavřel se do své pracovny.
Nastal večer. Celá rodina Díazových se sešla u večeře. A dva manželské páry, stejně
jako posledních pár týdnů, zarytě mlčeli a ani se na sebe nepodívali. Když v tom
hrobové ticho přerušila Yelitza. „Rodino, chtěla bych vám něco oznámit,“ řekla s
úsmevem a postavila se. „Co se děje, Yelitzo?“ zeptal se Hector vážně. „Nic víc a nic
míň, než to, že budeš dědeček, Hectore,“ řekla Yelitza s úsmevem. Reinaldo okamžitě
ztuhnul a podíval se na Yelitzu nechápavým pohledem. Yelitza se na něho podívala,
naklonila se k němu a usmála se. „Ano, lásko moje, je to tak. Budeme mít spolu
děťátko,“ řekla, pohladila Reinalda po tváři a políbila ho.