Javier se Sarou dorazili domů. „Anabelo, už jsme doma,“ zavolala Sara na svoji starší sestru. Anabela vyšla ze svého pokoje, „ahoj, zlato,“ pozdravila Saru a objala ji. Potom šla k Javierovi a také ho objala. „Anabelo, musím si ještě na chvíli odskočit do práce a cestou zpátky koupím něco k večeři,“ řekl a chtěl odejít. „Počkej, mladíku,“ zastavila ho Anabela, „proč musíš jít ještě do práce?“ zeptala se. „Javier ti nechce říct, že ztratil peněženku, protože by si mu zase vynadala, že si na to má dávat pozor,“ odpověděla Sara a zasmála se. „Ty malá bonzačko,“ řekl Javier a usmál se. „To má ale Sara pravdu,“ řekla Anabela, „kolikrát ti mám říkat…,“ „Dobře, dobře,“ přerušil ji Javier, „nechci další kázání. Třeba jsem ji neztratil, proto se jdu podívat do práce, jestli jsem ji tam někde nezapomněl,“ dodal. „Počkej chvilku,“ řekla Anabela a odešla do vedlejšího pokoje. „Co se děje, Anabelo,“ volal na ni. Anabela se vrátila a podala mu jeho peněženku. Javier si ji od ní překvapeně vzal, „kde si ji našla?“ zeptal se. „Před chvíli ji donesl jeden krásnej anděl,“ odpověděla s úsměvem. „Anděl?“ divil se Javier. „Ano,“ řekla Anabela, „přinesla ti ji jedna krásná žena. Byla moc sympatická, určitě by se ti líbila,“ dodala a mrkla na Saru. Javier se střídavě díval na Anabelu a na Saru, usmál se a obě je objal.

Alejandra přišla domů a únavou si sedla na gauč v hale. Zavřela oči a promítala si celý den. Při vzpomínce na Javiera se usmála. Potom rychle otevřela oči a nahlas se sama sebe zeptala:“Co se to s tebou děje?“ „Co se to s tebou děje?“ uslyšela něčí hlas. „Tati,“ pozdravila ho. Hector k ní přišel, přisedl si a políbil na tvář, „tak co se to s tebou děje?“ zeptal se ještě jednou. Alejandra se usmála, „ale nic,“ odpověděla a dala si vlasy za ucho, „to víš. Jsem trochu nervózní kvůli zítřku. Christina se Sandy mi to říkaly a já jim nevěřila a už je to tady,“ dodala a usmála se. „To bude dobré, Ale,“ řekl Hector a pohladil ji po vlasech, „přece Maxima miluješ, tak se nemusíš ničeho bát.“ Alejandra se na chvíli zamyslela a pak váhavě řekla:“Ano, miluji.“ Hector jí políbil na čelo. „Tati, já si už půjdu lehnout. Chci se na zítřek dobře vyspat,“ řekla, objala ho a odešla.

Druhý den ráno začal u Lopezových trochu chaoticky. „Já ten text neumím. Přes noc jsem všechno zapomněla,“ pokřikovala Sara a nervózně pobíhala po bytě sem a tam, „já jsem neměla chodit spát,“ nadávala si. „Prosím tě, Saro, uklidni se,“ řekla Anabela a zvedla hlavu od knížky, „vždyť to umíš. Tuhle scénu tady opakujeme vždycky když máš mít představení,“ dodala. Javier vyšel z kuchyně a položil na stůl hrnek s kakaem, „Saro, pojď se napít. Kakao ti vždycky udělá dobře,“ řekl a šel se převléci. Sara si sedla a napila se, „a co když…?“ „Žádný když,“ přerušila ji Anabela, „umíš to úplně celý. Jakmile vstoupíš na jeviště, probudí se v tobě ty tvoje předváděcí schopnosti a budeš hlavní hvězdou,“ řekla a zase se začetla do knížky. Javier vyšel z pokoje, „Anabela má pravdu, Saro,“ potvrdil Javier a obouval si boty. „Já vím, už jsem ticho,“ řekla Sara, „Javiere, určitě to stihneš?“ zeptala se. „Jasně, že to stihnu,“ řekl a políbil ji na čelo, „to bych si přece nenechal ujít,“ dodal. Někdo zaklepal na dveře a Javier šel otevřít, „Mariano,“ pozdravil kmotru Sary, kterou všichni berou jako svoji matku, „pojď dál,“ pozval ji, Mariana vešla a políbili se na tvář. „Ahoj Javiere,“ pozdravila ho, „ahoj holky,“ pozdravila i Anabelu a Saru. „Ahoj Mariano,“ pozdravily obě současně. „Ještě, že si přišla, Mariano,“ řekl Javier a oblékal si bundu, „Sara je zase nervózní, tak ty jí určitě uklidníš. Já už musím do práce, takže se všichni uvidíme odpoledne,“ rozloučil se a odešel.

Christina a Sandy byly u Alejandry v pokoji a pomáhaly jí připravit se. Christina ji česala a Sandy líčila. „Ale, zavři oči,“ řekla Sandy a na štěteček nanesla růžové stíny, „tak povídej. Jak dopadla včerejší akce s peněženkou?“ vyzvídala a začala ji malovat. „Jak by dopadla,“ odpověděla Alejandra, „přišla jsem tam a vrátila ji. Konec příběhu.“ „Ale no tak, přece nás nemůžeš připravit o detaily,“ vyzvídala už i Christina, „byl doma?“ zeptala se a do vlasů jí dávala malé sponky. „Ne,“ odpověděla Alejandra, „byla doma jen jeho sestra, takže jsem tu peněženku dala jí,“ řekla. „Takže si ho vůbec neviděla?“ zeptala se Sandy, „otevři oči,“ řekla, aby se podívala jestli Alejandra potřebuje ještě namalovat nebo ne. „No, vlastně ano,“ odpověděla Alejandra váhavě. „No tak proč ještě mlčíš? Povídej, přeháněj,“ vyzvídala dál Sandy, „kde máš řasenku?“ zeptala se a rozhlížela se po nočním stolku. „Támhle,“ ukázala Alejandra na řasenku. Sandy si ji vzala a pokračovala v líčení, „tak co se stalo, Ale? Proč nám to nechceš říct?“ zeptala se. „Protože není v podstatě co?“ odpověděla Alejandra. „Jak v podstatě není co?“ zeptala se Christina a šla si pro další sponky, „buď si ho viděla nebo ne. A řekla si, že si ho viděla a já a Sandy, jako tvoje nejlepší kamarádky musíme všechno vědět, tak mluv,“ řekla a na účesu dodělávala poslední úpravy. „Tak dobře,“ řekla Alejandra, „když jsem jela zpátky domů, tak jsem ho viděla jít s jeho sestrou po ulici.“ „Sestrou?“ divila se Christina, „ta byla přece doma, ne?“ „On má dvě sestry,“ odvětila Alejandra. Sandy si vzala rtěnku, „ale, děvčata, co to je?“ rozčilovala se, „je přece jedno, jestli má dvě sestry nebo deset sester, nejdůležitější je, jak přeci vypadal, ne?“ řekla a zasmála se, „tak jak vypadal, Ale?“ Alejandra se zamyslela, vzpomněla si na to jak Javiera spatřila a pak naštvaně vstala ze židle, „proč se mě na to ptáte?“ rozčilovala se Alejandra, „vždyť je přeci jedno, jak vypadal jeden chlap, kterýmu jsem vrátila peněženka, kterýho jsme viděla z dálky a kterýho už nikdy neuvidím. Za chvíli se vdávám, a tak nepotřebuju myslet na někoho jiného,“ křičela a oči se jí leskly. Christina k ní přišla, „prosím tě, Ale, uklidni se. My jsme tě nechtěly takhle rozčílit,“ řekla. „Ano, promiň nám to,“ prosila jí Sandy, „pojď si sednout, ať z tebe uděláme ještě větší krásku.“ Alejandra si sedla a v jejím obličeji byl znát smutek. Christina a Sandy se na sebe podívaly a jako by se jedna druhé v duchu ptaly:“Co se to s ní děje?“

V hale se sešli už všichni svatebčané i se ženichem. „Tak kdy konečně přijde moje Alejandra dolů?“ ptal se Maximo a byl celý netrpělivý. Vedle něho stála jeho matka Paola, „ale Maxi, ženich přece musí vidět nevěstu až v kostele, jinak to nosí smůlu,“ upozornila ho. „Já na pověry nevěřím,“ řekl Maximo, „už to nevydržím, už ji chci vidět,“ řekl a chtěl vyběhnout nahoru. Zadržel ho ale Reinaldo, „počkej kámo, ty nikam nejdeš. Už je nejvyšší čas jet do kostela,“ řekl, otočil ho a tlačil ho ke dveřím. „To je pravda,“ potvrdil Hector, „auta už jsou připravená. Takže ženich jede s rodiči, za nimi Reinaldo s Yelitzou, Isabela pojede se mnou a s Mercedes a Christina se Sandy v tom posledním autě a na nevěstu samozřejmě čeká limuzína,“ řekl a všechny popoháněl, aby už šli. Všichni odcházeli a Isabela se ještě vrátila, „tati, ty chceš ještě určitě vidět Alejandru, tak já zatím počkám venku,“ řekla a usmála se. „Samozřejmě, zlatíčko,“ řekl a objal ji. Isabela se ještě jednou usmála a odešla.

Reinaldo s Yelitzou už se vezli v autě. „Maximo se už nemůže dočkat,“ řekl Reinaldo, „těší se snad víc jak nevěsta. A většinou to bývá naopak,“ smál se. Yelitza otráveně vzdychla, „no jo, copak můj bratr? To byl citlivka odmalička,“ řekla a opřela si ruku o okénko. Reinaldo se usmál, poposedl si k Yelitze blíž, odhrnul jí vlasy a chtěl jí políbit. Yelitza ho ale odstrčila, „Reinaldo, co děláš?“ nadávala mu. „Chci políbit svoji ženu,“ řekl a díval se na Yelitzu překvapeně. „Ale, Reinaldo, uvědom si, že jsem namalovaná. Ráno kvůli tomu musím brzo vstávat a teď tu svoji hodinovou práci nezahodím kvůli tobě a tomu, že se chceš líbat,“ řekla naštvaně, „počkej si na večer,“ dodala a otočila se. Reinaldo se na ni smutně podíval, odsunul se od ní a začal se dívat z okénka.

„Pane Díazi,“ zavolala Christina na Hectora, který seděl v hale na gauči. Hector se zvednul a podíval se nahoru, „nevěsta je připravena,“ řekla a ukázala na přicházející Alejandru. Hector na chvíli úžasem oněměl, „zlatíčko, ty jsi ty jsi tak nádherná,“ vykoktal ze sebe. Alejandra šla pomalu ze schodů, Christina a Sandy za ní. Alejandra přistoupila k Hectorovi, ten se usmál a pevně ji objal. Christina a Sandy se šťastně usmívaly. Hector chytnul Alejandru za ruce a řekl:“Jsem na tebe moc hrdý.“ „Tak my vás tady necháme osamotě,“ řekla Christina a se Sandy odešly. „Nemůžu uvěřit, že se moje malá holčička už vdává,“ řekl chvějícím se hlasem. „Tati, co se děje?“ ptala se překvapeně Alejandra, „ty přeci nebýváš tak sentimentální?“ usmála se. „Právě si objevila moji slabost,“ řekl Hector, „štěstí mých dětí,“ dodal a oba se začaly smát a objali se. „Tak dost,“ řekl Hector a odstrčil ji od sebe, „ještě se tady rozbrečím. Ne abys to někomu řekla, Alejandro,“ varoval ji s úsměvem. „Neboj, tati,“ řekla a políbila ho. „Tak já jdu, Isabela s Mercedes už na mě čekají. Přijeď brzo, nenech Maxima čekat,“ řekl Hector, pohladil ji po tváři a odešel. Alejandra zůstala stát v prázdném domě, rozhlížela se sem a tam a zesmutněla.

„Matíasi, tak já už jdu,“ oznámil Javier a sundával si zástěru, „můžu si teda půjčit auto?“ zeptal se. „Ještě jednou se zeptáš a nepůjčím ti ho,“ odpověděl Matías a bral si na podnos dva šálky kávy. „Díky, brácho,“ poděkoval Javier a vzal si klíče. „A pozdravuj Saru, že jí držím palce,“ vzkazoval Matías. „Vyřídím,“ přikývl Javier, „a ještě jednou díky,“ dodal a vyšel z restaurace k Matíasovu autu, nasedl a odjel.

„Slečno Alejandro, opravdu vám to moc sluší,“ složil poklonu šofér Alfonso a otevřel dveře od limuzíny. „Děkuji, Alfonso,“ řekla Alejandra a nasedla do auta. Alfonso zavřel dveře a šel si sednout za volant. Chtěl nastartovat, ale Alejandra ho zadržela, „Alfonso, prosím tě?“ oslovila ho. „Ano, slečno?“ zeptal se Alfonso. „Můžeš prosím tě, ještě chvíli počkat? Nechci ještě jet,“ prosila ho. Alfonso přikývl, „samozřejmě, slečno. Řekněte, až budete chtít jet.“ „Děkuji,“ řekla Alejandra, zavřela oči a v rukou pevně svírala svatební kytici.

Javier jel Matíasovým autem za Sarou na její představení. Pustil si rádio, zpíval si a těšil se na svoje sestry. Nemohl ovšem tušit, že naproti v jednom autě sedí rozhádaní manželé. Manželka podezírala manžela z nevěry, ten to popíral a hádali se o sto šest. Oba byli rozčílení, manžel chtěl být co nejdřív v práci, aby se manželky zbavil, a tak začal předjíždět. Nepodíval se ale, jestli proti němu nejede nějaké auto a plnou rychlostí narazil do protijedoucího auta. V tom protijedoucím autě seděl Javier.

V kostele už všichni svatebčané seděli nebo se nervózně procházeli sem a tam. Na poslední chvíli dorazila i Julieta Alvarezová. Matka Christiny a Sandy. Šla si sednout ke svým dcerám a ihned se ptala:“Alejandra tu ještě není? Já myslela, že to nestihnu. Asi věděla, že tu ještě nejsem tak někde čeká,“ řekla Julieta a zasmála se. „Jasně, mami. Určitě někde čeká až ty dorazíš,“ dělala si legraci Sandy. Julieta chtěla něco říct, ale Christina ji přerušila, „mami, Sandy si dělala jenom legraci, takže, ne abyste se tady začaly hádat kvůli hloupostem,“ upozornila je, „ale je to divné, že tu Ale ještě není,“ dodala.

Alejandra už dávno vyjela, ale nyní stála v zácpě a rozhlížela se z okna co se děje. „Alfonso? Proč je tady taková zácpa? Nestala se nějaká nehoda?“ zeptala se. „Nejspíš ano, slečno,“ řekl Alfonso, „před chvíli okolo nás projely dvě sanitky. Bude to asi vážné,“ dodal. V tom se v Alejandře projevila její ochota a pomoc lidem, hlavně když je doktorka myslela si, že může pomoct. Navíc ani nevěděla proč, ale jakoby jí něco říkalo, že se tam má jít podívat. Alejandra odhodila svatební kytici, vystoupila z auta a běžela k místu nehody. „Slečno Alejandro, kam to běžíte?“ zavolal na ni Alfonso, ale Alejandra se neotočila. Běžela okolo aut ve svatebních šatech a řidiči v autech na ni nevěřícně koukali a říkali si, „nevěsta na útěku.“ Doběhla k místu nehody a ve zdravotnících, kteří se o raněné starali, poznala svoje kolegy. Jeden z nich si jí všimnul okamžitě a zeptal se:“Doktorko Díazová, co tady děláte? Vždyť se máte vdávat. Nebojte my se o raněné postaráme,“ uklidnil ji. Už se chtěla otočit a odejít, pak si ale všimla jednoho ze zraněných, jak leží celý od krve na nosítkách, „Javier,“ řekla zděšeně. V tu chvíli začala všechny popohánět, „tak rychle dělejte. Tento muž musí okamžitě do nemocnice,“ křičela. Její kolegové dali Javiera do sanitky a Alejandra byla připravená nastoupit také. Zastavil jí ale Alfonso, který právě doběhl. „Slečno Alejandro, co to děláte? Vaši kolegové se o všechny postarají. Dneska máte volno, nejste v práci. Jedeme přeci do kostela, jedete se vdát,“ řekl Alfonso udýchaně. Alejandra najednou nevěděla co má dělat. Má se jet vdát za muže, se kterým už 3 roky chodí nebo má jet pomoct muži, se kterým ani nikdy nemluvila?