„Odejdi, Alejandro,“ řekl Javier, když se vzpamatoval z prvotního šoku, otočil se k ní zády a pokračoval v úklidu. „Miláčku, musíš mě vyslechnout,“ prosila ho Alejandra zoufale, došla k němu a dotkla se jeho ruky. „Nesahej na mě,“ řekl Javier rozčíleně a prudce se otočil, „nemusím tě poslouchat. Už jsem toho od tebe slyšel dost a úplne mi to stačilo,“ dodal a odešel do šatny. Alejandra ho ale následovala. „Miláčku, já vím, že jsem ti ublížila, ale já to nechtěla udělat, já…“ „Neříkej mi tak,“ přerušil ji Javier, „možná si to nechtěla udělat, ale udělala si to. A neublížila si jenom mně. Víš, já ti něco řeknu, Alejandro,“ začal Javier vysvětlovat a Alejandra ho poslouchala se slzami v očích, „po smrti rodičů jsem musel vychovat své sestry a obětoval jsem jim celý svůj život, protože ony byly to jediné, co mi zbylo. A právě kvůli nim, jsem si nikdy nehledal žádnou přítelkyni. Nechtěl jsem, aby si ji oblíbily, a aby pak trpěly, když bychom se rozešly. Ale s tebou to bylo jiné. Myslel jsem si, že ty jsi ta pravá, ale to jsem se hodně mýlil,“ řekl znechuceně a z očí mu vytryskly slzy. „Javiere, já…“ řekla Alejandra a pohladila ho po tváři. Javier chytil její ruku a odstrčil ji. „Běž, Alejandro, běž. Nechci slyšet žádné tvoje výmluvy, chci jen, aby si navždy odešla z mého života,“ řekl a vystrčil ji ze dveří. Alejandra stála za zavřenými dveřmi a vzlykala. „Javiere, já tě miluju, miluju tě, nechtěla jsem ti ublížit, prosím tě, odpusť mi to,“ křičela zoufale. Javier byl opřený o druhou stranu dveří, z očí mu tekla jedna slza za druhou a modlil se, aby už Alejandra odešla.

Mercedes právě vyšla z koupelny. Měla na sobě bílý župan a rozčesávala si mokré vlasy. V tom si na něco vzpomněla. „Děkuji za doprovod, Santiago, to už dojdu,“ řekla Mercedes, když už byli skoro u domu. „Rád jsem ti dělal společnost,“ odvětil Santiago s úsmevem. „Tak, ahoj,“ rozloučila se Mercedes a chtěla odejít. Santiago ji ale chytil za ruku a přitáhl si ji k sobě. Mercedes se rozbušilo srdce. „Nemůžu tě nechat odejít, dokud se něco nestane,“ řekl Santiago tiše. „A co?“ zeptala se Mercedes nervózně. „Tohle,“ řekl Santiago a pak ji políbil. Mercedes to zprvu zaskočilo, ale okamžitě jeho polibek opětovala. „Santiago to je šílené. Mezi námi přece nemůže nic být. Ale co mám dělat, když tě nemůžu dostat z hlavy,“ pomyslela si zasněně. „Mercedes,“ oslovil ji Hector. Mercedes se vylekala a upustila z ruky kartáč. „Hectore, vyděsil si mě,“ řekla se smíchem a sebrala kartáč ze země. „Je ti něco?“ zeptal se Hector. „Ne,“ odpověděla Mercedes, „a tobě?“ zeptala se, když si všimla jeho zamyšleného výrazu. Hector si sundal sako a pověsil ho do skříně. „Dneska jsem se dozvěděl, že Alejandra podváděla Maxima,“ odpověděl naštvaně a začal si rozvazovat kravatu. „Cože?“ vytřeštila oči Mercedes, „jak to víš?“ zeptala se. „Řekl mi to sám Maximo,“ odpověděl Hector vážně, „a požádal mě, abych zařídil, aby se ten chudák k Alejandře už nikdy nepřibližoval,“ dodal a rozepínal si košili. „A ty to uděláš?“ zeptala se Mercedes opatrně. Hector přikývl. „A nechceš si nejdřív promluvit s Alejandrou? Třeba se do toho muže opravdu zamilovala,“ upozornila ho Mercedes. Hector si sundal košili a odhodil ji na postel. „Zamilovala nebo ne, nevěru ve své rodině nestrpím,“ řekl zvýšeným hlasem, políbil Mercedes na tvář a odešel do koupelny. Mercedes se na něho vyděšeně dívala.

Javier přišel domů a v hlavě stále slyšel Alejandřiny prosby o odpuštění. Z myšlenek ho vyrušila Sara. „Javiere, to je dobře, že už jsi doma,“ přiběhla k němu a políbila ho na tvář, „dneska jsem připravila večeři já,“ vychloubala se. „Tak to jsi šikulka,“ pochválil ji Javier s úsmevem. „A nechceš zavolat Alejandře? Už tu dlouho nebyla a já bych chtěla, aby to taky ochutnala a ráda ji zase uvidím,“ žádala ho Sara, která ještě nevěděla o jejich rozchodu. Jejich rozhovor vyslechla ve svém pokoji Anabela a přišla k nim. „Saro, Alejandra nepřijde,“ řekla a pohladila ji po vlasech. „Proč ne?“ zeptala se Sara nechápavě. „Protože Alejandra není taková, jak si myslíš,“ zakřičel Javier, „a v tomhle domě už nikdy nechci slyšet její jméno,“ dodal a naštvaně odešel do svého pokoje. Sara se na Anabelu nechápavě podívala, a tak ji Anabela chytla za ruku, posadili se na pohovku a Anabela jí všechno vysvětlila.

Další den ráno se Christina chystala do práce. Dávala si věci do kabelky, když někdo zaklepal na dveře. Šla otevřít a před sebou uviděla stát Reinalda. „Co co tady děláš?“ vykoktala ze sebe. „Musel jsem tě vidět, miláčku,“ řekl Reinaldo a chtěl se k ní přiblížit. „Ne, Reinaldo,“ řekla a odstrčila ho, „nesmíš sem chodit. My dva už nic nejsme,“ dodala a chtěla zavřít dveře. „To není pravda,“ odvětil Reinaldo a protáhl se dovnitř, „jak můžeš říct, že už nic nejsme. Ty jsi přece žena mého života a já tě miluju a…“ „A nic,“ přerušila ho Christina, „ty teď čekáš dítě se svou ženou, tak se k ní vrať a už mi víc neubližuj,“ prosila ho zoufale. „Christino, já bez tebe nemůžu žít. Nemůžu a nechci se tě vzdát,“ řekl Reinaldo něžně a pomalu se ke Christině přibližoval. Christina před ním couvala a v očích se jí zalesklo. „Reinaldo, prosím, tohle mi nedělej,“ prosila ho. „Co vy tady děláte?“ ozvalo se za nimi. Oba se otočili na Julietu, která vyšla ze svého pokoje, „okamžitě vypadněte z mého domu,“ zakřičela a ukázala na dveře. „Paní Alvarezová, já si musím s Christinou promluvit,“ žádal ji Reinaldo. „Žádné musíte. Tady jste v mém domě a rozkazuju tady já,“ křičela Julieta a postavila se přímo před Reinalda, „vy jste mé dceři ublížil víc než dost a já si nepřeji, abyste ji vyhledával, abyste s ní mluvil, abyste ji pletl hlavu těmi svými výmysly o štastné budoucnosti,“ křičela. „To nebyly žádné výmysly, paní,“ odvětil Reinaldo vážně. „Mlčte,“ zakřičela Julieta, „a vypadněte z mého domu,“ dodala a otevřela dveře. Reinaldo se podíval smutně na Christinu a odešel. Julieta za ním vzteky práskla dveřmi. „Ten mizera, jak se vůbec opovažuje sem chodit,“ zanadávala si. Pak se podívala na ubrečenou Christinu a objala ji.

Alejandra seděla ve své ordinaci a s někým telefonovala. „Ano, pane Vargasi, chci to vyřešit, co nejdřív“…“Dobře, sepište to a já k vám zítra přijdu“…“Ano, děkuji, na shledanou,“ rozloučila se a položila telefon. Poté si na něco vzpomněla. „Javiere, já…“ řekla Alejandra a pohladila ho po tváři. Javier chytil její ruku a odstrčil ji. „Běž, Alejandro, běž. Nechci slyšet žádné tvoje výmluvy, chci jen, aby si navždy odešla z mého života,“ řekl a vystrčil ji ze dveří. „Odpusť mi to, miláčku,“ pomyslela si a rozbrečela se.

Hector chtěl splnit to, co slíbil Maximovi a právě teď stál před Javierovým bytem. Zaklepal na dveře a otevřela mu Mariana. „Přejete si?“ zeptala se. „Hledám Javiera Lopeze,“ odpověděl Hector. „Tak pojďte dál, hned vám ho zavolám,“ řekla Mariana a Hector vešel dovnitř. Mariana došla pro Javiera, poté je nechala osamotě a odešla do kuchyně. „Co potřebujete, pane?“ zeptal se Javier zdvořile. „Jmenuji se Hector Díaz a jsem otec Alejandry,“ odpověděl Hector vážně. Javier se zarazil. „A co ode mě chcete?“ zeptal se. „Jen to, abyste se přestal stýkat s mou dcerou,“ zdůraznil Hector. „Tak to se nemusíte bát. Už ji nikdy nechci vidět,“ odvětil Javier nenávistně. „Dobrá, ale vašemu slovu stejně nemůžu věřit,“ řekl Hector posměšně a z kapsy saka vytáhl šekovou knížku a tužku, „tak kolik chcete za to, že se k ní už víckrát nepřiblížíte,“ řekl a začal vypisovat částku. „O čem to mluvíte? Já vaše peníze nechci, už jsem vám řekl, že Alejandru nechci nikdy vidět,“ zopakoval Javier rozčíleně. „Ale no tak, mladíku,“ smál se Hector, „lidem jako jste vy přece důvěřovat nemůžu. Ale koupit si vás můžu,“ řekl se smíchem, dopsal částku, odtrhl šek a podával ho Javierovi. V tom mezi ně vtrhla Mariana, která všechno vyslechla. Sebrala Hectorovi šek z ruky a před jeho očima ho roztrhala. „Nevím, co si o sobě myslíte, drahý pane, ale tohle je slušný dům a vy nám ho nebudete kazit svými špinavými penězi. Vaše dcera Javierovi hrozně ublížila a já nedovolím, aby jste vy nebo kdokoli jiný z vaší rodiny Javierovi dál ztrpčoval život,“ křičela a vyhodila ho ven. Otočila se na Javiera, který se smutně díval. „To si nemusela, Mariano. Já bych si s ním poradil,“ řekl smutně. Mariana k němu přišla a objala ho. Pak se odtáhla a podívala se mu do očí. „Javiere, vždyť víš, že nesnesu když tobě nebo holkám někdo neprávem ubližuje,“ řekla ustaraně, Javier se na ni pousmál a znovu se objali.

Morena seděla v restauraci na baru a čekala na Yelitzu. Popíjela šampanské, s úsmevem si prohlížela barmana, když si na něco vzpomněla. „Doufám, že sis tu svou hru užila a taky doufám, že jednou se ti všechna ta tvá zloba vrátí, aby si věděla, co to znamená trpět a aby ti došlo, jak moc si lidem ubližovala,“ řekl znechuceně a odešel. „Hlupák,“ zvolala naštvaně. „Kdo je hlupák?“ ozvalo se za ní. Morena se otočila a uviděla Yelitzu, která si právě dosedla na stoličku vedle ní. „Ale nikdo,“ odvětila Morena otráveně. Yelitza zavolala na barmana a objednala si whisky. „To by ale nastávající maminka neměla pít,“ upozornila ji Morena se smíchem. „Ale nastávající maminka, která těhotná není si to dovolit může,“ odvětila Yelitza, napila se, podívaly se s Morenou na sebe a vybuchly smíchy. „A jak to uděláš, když za devět měsíců nebudeš mít žádné břicho?“ zeptala se Morena vážně, když se přestala smát. „Neměj obavy, Moreno, všechno mám promyšlené,“ odpověděla Yelitza a vítězně se usmála.

Isabela šla ze školy rovnou do práce a od vchodu zamířila k recepci. „Ahoj, Evo,“ pozdravila recepční a opřela se o stůl, „je tu Gustavo? Potřebovala bych s ním mluvit,“ odvětila s úsmevem. „Gustavo tu už nepracuje,“ řekla Eva. „Cože?“ zvolala Isabela nechápavě, „jak to?“ zeptala se. „Včera dal výpověď, že si prý našel práci,“ odpověděla Eva. Isabela zesmutněla. „Tak děkuju,“ řekla a pomalu šla k výtahu. Přivolala ho a nechápala, proč jí Gustavo nic neřekl, potom, co spolu strávili tak krásné chvíle. „Počkej, ještě. Co kdybychom to odpoledne zakončili polibkem,“ řekl něžně. Isabele se okamžitě rozbušilo srdce. „Co co cože?“ vykoktala ze sebe. Gustavo chytil její obličej do dlaní a pomalu a něžně ji políbil. Isabela se nebránila a jeho polibek opětovala. „Udělala jsem snad něco špatne?“ pomyslela si a nastoupila do výtahu.

Byl večer. Celá rodina Díazových se opět sešla u večeře. A jako každý večer po většinu doby všichni zarytě mlčeli. Každý měl svých starostí víc než dost a každý v duchu myslel na něco nebo na někoho jiného. Alejandra:“Miluju tě, Javiere, už nemůžu s Maximem dál žít.“ Reinaldo:“Chris, nechtěl jsem ti ublížit.“ Maximo:“Nikdy se tě, Alejandro, nevzdám.“ Hector:“Co si ta ženská o sobě myslí.“ Mercedes:“Miluju Santiaga, ale nemůžu ublížit Hectorovi.“ Yelitza:“Mám tak hloupého manžela.“ Isabela:“Proč jsi odešel, Gustavo?“ Všechny z myšlenek vyrušil Alejandřin hlas. „Ráda bych vám něco oznámila,“ řekla a všichni se na ni podívali. Nadechla se a začala vysvětlovat. „Jak všichni víte mezi mnou a Maximem to už delší dobu neklape,“ podívala se na něho a on nechápal co se děje, „a je to z velké části především moje vina, a protože nechci, abychom si dál ubližovali, dnes jsem zavolala právníkovi a podala jsem žádost o rozvod,“ dořekla to a všichni se na sebe začali překvapeně dívat. Jediný Maximo z ní nespustil oči a vyčítavě se na ni díval.