„Alejandro, proč si mi nic neřekla?“ zeptal se Maximo smutně. Alejandra vzdychla. „Vždyť jsem ti to řekla už několikrát, ale ty jsi to nechtěl slyšet,“ připomněla mu. „Alejandro, já tě ale pořád miluju, jsem připravenej všechno ti odpustit, jenom mi dej ještě šanci,“ prosil ji Maximo zoufale. Alejandra se pousmála a chytla ho za ruku. „Maximo, nedělej mi to ještě těžší. Nechci ti dál ubližovat. Já tě mám ráda jako přítele, ale už tě nemiluju,“ upozornila ho. „Tak dost,“ zakřičel Hector a všichni se na něho podívali. „Zakazuju ti, aby si se rozvedla, Alejandro,“ zakřičel, postavil se a vzteky hodil na stůl ubrousek, co měl na klíně. „Nemůžeš mi to zakazovat, tati,“ zakřičela Alejandra a také se postavila, „je to můj život a já si můžu dělat, co chci,“ dodala zvýšeným hlasem. „To nemůžeš! Nedovolím, aby sis zničila život jen kvůli nějaké aférce s ubohým číšníkem,“ křičel Hector. Alejandra se zarazila. „Cože? Jak o tom víš?“ zeptala se naštvaně. „Na tom nezáleží. Důležité je, že se ten chlap už k tobě nikdy nepřiblíží. Dnes jsem mu to dal jasně najevo,“ řekl Hector vážně. Alejandra se na něho nenávistně podívala. „Ty jsi byl za Javierem? Jakým právem jsi s ním mluvil?“ křičela Alejandra. „Právem otce, který miluje svou dceru a nechce, aby si zničila život,“ křičel Hector. „Ne, tati! Neměl jsi žádné právo za Javierem chodit! Nedovolím ti, aby si se mi dál pletl do života jako jsi to dělal doteď. Už ti to nedovolím,“ zdůraznila Alejandra zvýšeným hlasem a chystala se odejít. Na poslední chvíli se ještě otočila a podívala se na Hectora. „Já se s Maximem rozvedu, ať se ti to líbí nebo ne a pak si budu žít svůj vlastní život bez toho, abys do něho zasahoval,“ řekla vážně a odešla. Hector se naštvaně posadil, zbytek rodiny se díval jeden na druhého a snažili se přežít tu trapnou chvíli.

Otevřely se výtahové dveře v hotelu a z nich vystoupila Fernanda podpírajícího opilého Carlose Davida. Pomalu se dobelhali k pokoji Carlose Davida. Fernanda ho opřela o zeď vedle dveří, zatímco je otvírala. Když je otevřela, Carlos David málem spadl na zem, ale Fernanda ho na poslední chvíli zachytila. V tom se začal Carlos David smát. „Dneska jsem trošku víc bumbal,“ řekl opilým hlasem a stále se smál. „To jsem si všimla,“ řekla Fernanda otráveně a vedla ho do jeho ložnice. Položila ho na postel, sundala mu boty a než ho přikryla, Carlos David už tvrdě spal. Fernanda si sedla na postel vedle něho, políbila ho na tvář a vzdychla. „Proč tě musím tak milovat?“ zeptala se sama sebe a odešla.

Isabela se šla po večeři projít. I když se před chvíli v její rodině strhla hádka, ona ji vůbec nevnímala, protože měla v hlavě stále Gustava a nedokázala pochopit, proč tak rychle odešel z jejího života. Sedla si na lavičku a zesmutněla ještě víc. V tom dal někdo před její obličej červenou růži. Isabela sebou trhla, otočila se a nemohla uvěřit svým očím. „Gustavo?“ zvolala překvapeně, když ho uviděla, „co co tady děláš?“ vykoktala ze sebe. Gustavo se usmál a přisedl si vedle ní. „Přinesl jsem krásnou růži pro ještě krásnější růži,“ řekl něžně, políbil ji na tvář a podal jí růži. Isabela se usmála a vzala si růži. „Ale co tady děláš? Já to nechápu, prý si dal v práci výpověď,“ řekla a přivoněla si k růži. „To je pravda, protože jsem dostal lepší práci,“ odvětil Gustavo s šibalským úsmevem. „A jakou?“ zeptala se Isabela zvědavě. „Jsem váš nový zahradník,“ odpověděl Gustavo nadšeně. Isabela na něho překvapeně hleděla. „Chtěl jsem ti být, co nejblíž. Takhle tě uvidím každý den,“ řekl něžně, pomalu se k ní začal přibližovat, pohladil ji po vlasech a pak se políbili.

Alejandra se po hádce s otcem procházela po městě. Chodila bezcílně sem a tam, jen s myšlenkami na Javiera a na to, jak jejich vztah pokazila. Aniž by si to uvědomila, nohy ji donesly až na pláž. Na tu pláž, kde ještě nedávno byla s Javierem tak štastná. Javier ji ale chytil a přitáhnul si ji k sobě. „Blázínku, ty přece nesmíš odejít. Proto jsem tě na tohle místo přivedl, protože už tu nechci být sám. Chci, aby se tohle místo stalo naším místem,“ řekl a políbil ji, ,,místem, na kterém se vždycky sejdeme, ať se stane cokoliv,“ dodal, čarovně se na ni usmál a políbil ji. „Miluji tě, Alejandro. Miluji tě tak, jak jsem ještě nikdy nikoho nemiloval,“ vyznal jí lásku a pohladil ji po tváři. „Proč jsem ti neřekla hned ze začátku pravdu? Proč jsem to nechala dojít tak daleko, že mě teď nenávidíš,“ ptala se sama sebe a v očích se jí zalesklo. Rozhlížela se po pláži a v tom zjistila, že tam není sama. Na útesu viděla sedět nějakého muže. Šla blíž a pomalu si začala uvědomovat, že toho muže zná. Byl to Javier. Alejandra se štestím celá rozzářila a okamžitě se k němu rozeběhla. „Javiere,“ zavolala na něj z dálky. Javier se otočil a uviděl ji, jak k němu běží. Postavil se a smutně se na ni díval. Jakmile k němu Alejandra doběhla, ani jeden z toho druhého nespustil oči. Ani jeden se nezmohl na slovo, jen se na sebe dívali.

Sandy byla v práci a právě byla ve své šatne a převlékala se. V tom se prudce otevřely dveře a vstoupil dovnitř Maximo. „Maximo, vyděsil si mě,“ vynadala mu a zakrývala se tričkem, protože měla na sobě jen podprsenku. Maximo nic neřekl, přiblížil se k ní, přitáhl si ji k sobě a začal ji líbat. Sandy ho od sebe odstrčila a vrazila mu facku. „Maximo, ty si se zbláznil! Co to do tebe vjelo?“ zakřičela na něj. Maximo si ji k sobě znovu přitáhl. „Buď dnes v noci se mnou. Potřebuju tě,“ řekl chtivě a znovu ji políbil. Sandy se ještě chvíli bránila, ale stejně jeho polibkům podlehla a nakonec se spolu vášnivě milovali.

„Promiň, Alejandro, už musím jít,“ přerušil Javier hrobové ticho a chtěl odejít. „Javiere, prosím tě, neodcházej,“ zadržela ho Alejandra, „dej mi šanci, abych ti všechno vysvětlila,“ prosila ho zoufale. „Alejandro,…“ „Prosím tě, nech mě mluvit,“ přerušila ho Alejandra a Javier se rozhodl ji vyslechnout. „Já vím, že jsem všechno udělala špatne, že jsem ti ublížila, že jsem ti měla říct pravdu. Ale já jsem se bála. Bála jsem se, že když ti řeknu, že jsem vdaná, tak tě ztratím a to jsem nechtěla,“ vysvětlovala Alejandra a přitom držela Javiera za ruku, „zamilovala jsem se do tebe. K tobě jsem začala cítit to, co jsem nikdy nezažila. Měla jsem z toho strach, ale zároveň jsem cítila obrovské štestí, že mě něco takového potkalo. Miláčku, prosím tě, dej mi šanci, abych to napravila,“ prosila ho se slzami v očích a pohladila ho po tváři. Javier se na ni celou dobu smutně díval. „Měla jsi mi říct pravdu. To, že jsi mi lhala, bylo to nejhorší, co si mi mohla udělat. Nemůžu ti to odpustit. Aspoň ne teď,“ řekl chvějícím se hlasem, „sbohem,“ dodal a odcházel. Alejandra se za ním chvíli dívala a pak na něj zavolala. Javier se otočil a ona k němu doběhla. „Můžu tě ještě o něco požádat?“ zeptala se vzlykavě. Javier přikývl. „Chci polibek,“ zašeptala, „poslední polibek,“ dodala smutně. Javier z ní nespustil oči, jejich rty se k sobě začaly přibližovat až se spojily v jeden dlouhý a něžný polibek. Oba cítili, jak tomu druhému strašně rychle bije srdce. Líbali se a nechtěli přestat. Po dlouhé chvíli oba přerušili polibek a naposledy se na sebe podívali. „Miluju tě,“ řekla Alejandra chvějícím se hlasem. Javier chtěl něco říct, ale vzápětí si to rozmyslel, ještě jednou se podíval Alejandře do očí a odešel. Alejandra se dívala, jak odchází, z očí jí vytryskly slzy, bolestí a zoufalstvím klesla na zem a začala hystericky brečet.

O měsíc později

Alejandra a Santiago seděli v nemocničním bufetu a obědvali. „Alejandro,“ oslovil ji Santiago. Alejandra zvedla oči od talíře a podívala se na Santiaga. „Ano,“ odvětila. „Usměj se na mě,“ poprosil ji Santiago. „Co?“ zeptala se Alejandra nechápavě. „Celý měsíc chodíš jako tělo bez duše. Chci znovu vidět tvůj krásný úsmev,“ řekl Santiago s úsmevem. Alejandra se pousmála. „Santiago, nech toho,“ prosila ho Alejandra, „nemůžu se smát, když mi není do smíchu. A chodím jako tělo bez duše, protože se tak cítím,“ řekla smutně a napila se minerálky, „všechno jsem zničila. Rozvádím se a navíc jsem přišla o lásku svého života,“ odvětila a před očima se jí zjevila Javierova tvář. „Tou láskou, ale nemyslíš Maxima, že mám pravdu?“ zeptal se Santiago opatrně. „Máš pravdu,“ odpověděla Alejandra zoufale, „ale teď se o tom nechci bavit. Za to ty poslední měsíc záříš štestím,“ popichovala ho. Santiago se doširoka usmál. „Je to tak. Poslední měsíc byl ten nejkrásnější v mém životě,“ řekl zasněně. „Tak kdo je to? Znám ji?“ vyzvídala Alejandra. „Představím ti ji v pravý čas,“ odvětil Santiago a chytl Alejandru pevně za ruku.

Anabela a Miguel právě vycházeli ze školy. Pokaždé, když měl Miguel příležitost, tak se za poslední měsíc nehnul od Anabely ani na krok. Anabela se navenek tvářila pořád otráveně, ale uvnitř cítila, že jí Miguelova přítomnost není lhostejná. „Tak jak si ten test napsal?“ zeptala se. „Zvoral jsem ten poslední příklad,“ odvětil Miguel otráveně. „Ale jakto? Vždyť jsem ti ho několikrát vysvětlovala?“ vynadala mu Anabela. „Já vím. Ale jak se mám soustředit, když vedle mě sedíš,“ řekl Miguel s úsmevem. Anabela znervózněla. „Tak já už musím jít domů. Tak zítra,“ rozloučila se a odcházela. Miguel ji ale zadržel, přitáhl si ji k sobě a políbil ji. Anabela se na něj nejdřív překvapeně dívala, ale potom zavřela oči a jeho polibek plně opětovala. Po chvíli polibek Miguel přerušil, pohladil Anabelu po tváři a usmál se. „Tak zítra,“ řekl něžně. Anabela nehnutě stála a nezmohla se na slovo. „Anabelo, probuď se,“ smál se Miguel. „Co co?“ řekla Anabela, když se vzpamatovala. Miguel ji zamilovaně pozoroval. „Jo takže, co jsem to chtěla? Jo, jít domů,“ řekla Anabela a zmateně se rozhlížela kolem sebe. „Tak ahoj,“ rozloučila se a rychle odešla.

Yelitza, Ignacio a jeden doktor procházeli nemocniční chodbou. „Doktore Islasi, víte, co máte dělat?“ ujišťoval se Ignacio. „Samozřejmě, pane Acosto, spolehněte se,“ odvětil doktor. „Výborně, takže když všechno dopadne podle plánu, finanční odměna vás nemine,“ řekl Ignacio s úsmevem a podal doktorovi ruku. „Děkuji, pane Acosto,“ poděkoval doktor, stiskl Ignaciovi ruku a odešel. Ignacio šel k Yelitze a chytil ji za ruce. „Tak, holčičko, a ta největší část plánu je na tobě,“ připomněl jí vážně. „Já vím, tati. Vždyť jsem ho sama vymyslela,“ odvětila Yelitza a začala se smát, „ty jenom teď Reinaldovi zavolej,“ dodala. „Hned jdu na to,“ řekl Ignacio s úsmevem, políbil Yelitzu na tvář a objal ji. „Pa, zlatíčko,“ rozloučil se a odešel. Yelitza se za ním dívala a usmívala se. „Můj drahý Reinaldo, začínáme nanovo,“ pomyslela si, ušklíbla se a vešla do nemocničního pokoje.