Reinaldo seděl ve své kanceláři a pracoval na svém počítači, když mu zazvonil telefon. Natáhnul se po něm, ale nespouštěl oči z monitoru. „Ano,“ řekl, když ho zvednul. „Reinaldo, tady Ignacio,“ ozvalo se ze sluchátka, „musíš hned přijet do nemocnice. Yelitze se udělalo špatne,“ vysvětloval Ignacio vážně. Reinaldo se zarazil a přestal pracovat. „Cože? Ignacio, co je jí? Něco s miminkem?“ ptal se s obavami. „Doktor ti všechno vysvětlí, jen rychle přijeď,“ žádal ho Ignacio. Reinaldo se ani nerozloučil, na nic nečekal a vyběhl z kanceláře.

Javierovi skončila směna a šel se převléknout do šatny. Když už byl převlečený, vešel do šatny Matías, který přišel Javiera vystřídat. „Ahoj, brácho,“ pozdravil ho a poplácal po rameni, „jak to dneska šlo?“ zeptal se. „V pohodě. Dnes tu moc lidí nebylo,“ odpověděl Javier a bral si ze skříňky bundu, „takže zítra. Už musím, jdu vyzvednout Saru ze školy,“ dodal a chystal se odejít. „Počkej, Javiere,“ zastavil ho Matías a Javier se k němu otočil. „Co je?“ zeptal se. „Co kdybychom si dneska vyšli jako za starých časů. Mám sice domluvený rande s Carolinou, ale pro tebe by se určitě nějaká kamarádka taky našla,“ řekl se smíchem. Javier vzdychl. „Matíasi, moc dobře víš, že s žádnou ženskou teď nechci nic mít,“ odvětil vážně. „Já vím, ale nemůžeš pořád myslet na Alejandru. Vždyť ti ublížila a ty se tím pořád užíráš,“ zdůraznil Matías. „A ty už na Morenu nemyslíš?“ nadhodil Javier. Matías musel s pravdou ven. „Jo, myslím,“ řekl vážně, „ale chci na ni zapomenout. A pokud toho dosáhnu díky Carolině nebo nějaké jiné, tím líp,“ dodal. „Jestli se ti to povede, tak ti upřímně závidím,“ odvětil Javier, odcházel, ale ještě se na poslední chvíli zastavil, „já na Alejandru nedokážu zapomenout, i kdybych měl každej den jinou holku. I když mi ublížila, tak jí stejně pořád…“ zarazil se a odešel. I když tu větu nedokončil, tak Matíasovi i jemu samotnému bylo jasné, co chtěl říct.

Anabela šla ulicí, kde stál jejich dům. Už byla skoro u domu, když ji zastavila Mariana. „Anabelo, ty si mě neslyšela?“ ptala se Mariana. „Co? Tys na mě volala?“ zeptala se Anabela nechápavě. „Samozřejmě, už od obchodu jsem za tebou šla a volala na tebe a ty nic,“ odpověděla Mariana. „Promiň, Mariano, já jsem se zamyslela,“ omlouvala se Anabela. „A na copak moje holčička myslela? Učení to asi nebylo, co?“ zeptala se Mariana a poťouchle se usmála. Anabela se začala červenat. „Miguel mě políbil,“ řekla nadšeně a samou radostí Marianu objala. „Drahoušku, to je báječné,“ radovala se Mariana s ní, „takže si už na něho změnila názor?“ zeptala se se smíchem. Anabela se šibalsky usmála. „Je pravda, že jsem na něho byla ze začátku trochu přísná, ale za poslední měsíc jsem svůj názor musela změnit,“ řekla vážně a potom se s Marianou začaly smát. Ještě jednou se objaly a společně šly domů.

Reinaldo právě dorazil do nemocnice a hned běžel k recepci. „Slečno, prosím vás, před chvíli sem přivezli moji ženu Yelitzu de Díaz, kde je?“ ptal se ustaraně. „Vy jste Reinaldo?“ ozvalo se mu za zády. Reinaldo se otočil a před sebou uviděl doktora. „Dobrý den, já jsem Winston Islas, lékař vaší ženy“ představil se a podal mu ruku. „Reinaldo Díaz,“ představil se Reinaldo a stiskl mu ruku, „co je s mojí ženou?“ ptal se netrpělivě. „Je mi to líto, pane Díazi, ale vaše žena potratila,“ oznámil mu Winston. Reinaldovi se v tu chvíli zastavilo srdce. Lékař mu začal vysvětlovat, co se stalo, ale Reinaldo ho vůbec nevnímal. Hlavou se mu honila pouze tři slova. Vaše žena potratila. Vaše žena potratila. „Musíte být silný. Vaše žena vás teď potřebuje,“ řekl Winston smutně a odešel. Reinaldo zůstal nehnutě stát a do očí se mu vtiskly slzy. „Moje dítě,“ řekl a rozbrečel se.

Alejandra přijela autem k domu Acostových. Jela za Maximem, který se po žádosti o rozvod přestěhoval zpátky k rodičům. Zazvonila a přišla jí otevřít služebná, která ji pozvala dál. Poslala ji do obývacího pokoje a šla pro Maxima. Alejandra chvíli čekala, procházela se sem a tam, prohlížela si rodinné fotky, které stály na krbu a zarazila se u jejich svatební fotky. „To jsme byli ještě štastní,“ ozvalo se za ní, Alejandra se otočila a zadívala se na Maxima, „to si mě ještě milovala. Nebo už snad na naší svatbě si mě v duchu podváděla,“ dodal znechuceně. „Maximo, nepřišla jsem se hádat,“ řekla Alejandra vážně. „Tak proč jsi přišla?“ zeptal se Maximo otráveně a šel si k baru nalít sklenku whisky. „Přišla jsem ti jen připomenout, že zítra máme první stání u soudu, tak aby si na to nezapomněl,“ odpověděla Alejandra. „No jo, vidíš to. Zítra nás začnou od sebe oficiálně oddělovat,“ řekl Maximo a začal se smát. „Maximo, ty jsi opilý,“ řekla Alejandra znechuceně. Maximo se naštval a vzteky hodil sklenku proti zdi. Alejandra se vyděsila a chtěla odejít. Maximo se jí ale postavil do cesty. „Už tak brzo odcházíš? Vždyť jsme si ještě pořádně nepopovídali,“ odvětil a úlisne se usmál. „V takovémhle stavu se s tebou nehodlám bavit,“ řekla Alejandra znechuceně. Maximo se na ni nenávistně podíval, přitáhl si ji k sobě a začal ji líbat. Alejandra ho od sebe odstrčila a dala mu facku. „Maximo, dej mi už pokoj,“ začala na něj křičet, „konečně si uvědom, že bude pro nás oba lepší, když se rozvedeme. A nesnaž se mě už žádným způsobem přesvědčovat,“ křičela, odstrčila ho a odcházela, ale ve dveřích se na něj ještě otočila, „a násilím už vůbec ničeho nedosáhneš,“ zdůraznila a odešla.

Smutný Reinaldo vešel do Yelitzina pokoje. Yelitza ležela schoulená v posteli a brečela. Reinaldo si k ní přisedl a pohladil ji po vlasech. Yelitza se na něho ubrečenýma očima podívala a objala ho. „Miláčku, přišli jsme o naše miminko“ vzlykala a silně ho objímala. „Já vím, Yelitzo,“ odvětil chvějícím se hlasem Reinaldo, „ale překonáme to. Všechno to spolu zvládneme,“ snažil se ji utěšit a zároveň sám sebe. Yelitza ležela v Reinaldově náručí, vzlykala, ale zároveň se začala usmívat. „A mám tě, miláčku, přesně tam, kde jsem tě chtěla mít,“ pomyslela si s vítězným úsmevem.

Santiago seděl ve své ordinaci a čekal na dalšího pacienta. Místo pacienta, ale do jeho ordinace vešli Roberto s Adrianou. „Ahoj, tati,“ pozdravila Adriana a běžela Santiaga obejmout. „Miláčku, to je ale překvapení,“ řekl Santiago štastne, objal ji a posadil si ji na klín, „copak tu děláte?“ zeptal se. „Adriana trvala na tom, že ti musí ukázat, co nakreslila ve školce a že do večera by to nevydržela,“ vysvětloval Roberto se smíchem. „Tak mi to ukaž,“ řekl Santiago a podíval se na Adrianu. Adriana si sundala batoh, vytáhla výkres a podala ho Santiagovi, „to jsem já a Mercedes, jak jsme byly na houpačkách,“ vysvětlovala. „Je to krásný. Moc se ti to povedlo,“ pochválil ji Santiago a políbil ji na čelo, „a víš co, tady máš kus papíru,“ řekl a vyndal papír ze šuplíku, „a ještě mi něco namaluj, ano. Já si zatím promluvím s dědou,“ řekl, vstal, posadil Adrianu do svého křesla a poodešel s Robertem kousek stranou. „Co se děje, Santiago?“ zeptal se Roberto. „Já bych tě chtěl požádat, jestli by sis zítra nevzal Adrianu na noc k sobě,“ odpověděl Santiago. „Samozřejmě, to není problém. Máš noční?“ zeptal se Roberto. Santiago se podíval na Adrianu, jak maluje a potom zpátky na Roberta. „Ne, víš, já bych chtěl zítra pozvat Mercedes k sobě na večeři a…“ „Nic mi neříkej,“ přerušil ho Roberto se smíchem, „je mi to jasný, chlapče,“ dodal a poplácal ho po rameni. „Díky, tati,“ odvětil Santiago s úsmevem a objal ho.

Když Alejandra odjížděla od Maxima, domů se jí ještě nechtělo. Táhlo jí to za Javierem. Právě přijela před jeho dům, seděla v autě a vzpomínala. „Kdy tě zase uvidím?“ zeptal se Javier, když přišli k Alejandřinu autu. „Zavolám ti až budu moct,“ odpověděla Alejandra. „Ale doufám, že to bude brzo, protože to bez tebe dlouho nevydržím,“ řekl Javier, šibalsky se usmál a políbil ji. „Já bez tebe taky ne,“ usmála se Alejandra a taky ho políbila. Chvíli se líbali a potom Alejandra polibek přerušila. „Už vážně musím jet,“ řekla, ještě jednou ho políbila a chtěla nastoupit do auta. Jenže Javier si ji k sobě přitáhnul a znovu ji políbil. Alejandra se usmála. „Miluji tě,“ řekla a nastoupila do auta. „Taky tě miluji,“ řekl Javier a pak zabouchl dveře. Alejandra se na něho ještě naposledy usmála a odjela. Javier se za ní díval a usmíval se. „Co tady vůbec dělám? Vždyť Javier už o mně nechce ani slyšet,“ pomyslela si a zesmutněla. Ještě jednou se podívala na jeho dům, nastartovala a odjela.

Reinaldo seděl u Yelitzy a držel ji za ruku. „Díky, že si tady se mnou,“ řekla Yelitza smutně. „To je přece samozřejmé,“ odvětil Reinaldo. V tom se otevřely dveře a vešla Paola. „Holčičko moje,“ oslovila ji smutně, „otec mi to už všechno řekl, je mi to tak líto,“ řekla a pevně ji objala. Potom se obrátila k Reinaldovi a také ho objala. Reinaldo pak vstal a řekl, že je tam nechá osamotě, aby si promluvili. Jakmile Reinaldo odešel, Paola si sedla k Yelitze na postel. „Miláčku, já nevím, co ti mám říct, je to tak smutné,“ řekla zoufale. „Mami, prosím tě, uklidni se,“ žádala ji Yelitza otráveně. Paola se na ni nechápavě podívala. „Jsem úplne v pohodě, nemusíš si dělat starosti,“ dodala Yelitza. „Yelitzo, ale vždyť si právě přišla o dítě…“ „Mami, proboha,“ řekla Yelitza otráveně, „já jsem o žádné dítě nepřišla a ani jsem nemohla přijít, protože jsem vůbec nebyla těhotná,“ zdůraznila. Paola vstala a byla v šoku. „Ty jsi nebyla těhotná?“ zhrozila se. „Mami, buď zticha, ještě tě uslyší Reinaldo,“ vynadala jí Yelitza. „Ale tak proč, proč tohle divadýlko?“ ptala se Paola nechápavě. „Chci si udržet Reinalda, nic víc,“ zdůraznila Yelitza. „A čeho chceš tímhle dosáhnout?“ zakřičela Paola. „Nekřič tolik, mami,“ vynadala ji Yelitza, „a neboj se. Všechno mám naplánovaný,“ řekla s úsmevem. „Yelitzo, jak můžeš Reinaldovi takhle lhát. Víš, jak teď trpí?“ upozornila ji Paola. „Já jsem taky trpěla,“ zakřičela Yelitza, „trpěla jsem, když jsem se dozvěděla, že mě Reinaldo podvádí s tou největší chudinkou. A já nikdy nedovolím, aby mě Reinaldo opustil. Nikdy!“ zakřičela a pak chytla Paolu silně za ruku a podívala se jí přísně do očí, „a to co jsem ti teď tady řekla se Reinaldo nikdy nesmí dozvědět. Musíš být na mojí straně. Reinaldo se nikdy nesmí dozvědět, že jsem nebyla těhotná,“ zdůraznila. Paola se jí vytrhla a nemohla pochopit, kde se v její dceři bere taková zloba.

Christina šla z práce ještě ke svému lékaři, protože jí poslední dobou nebylo moc dobře. Právě seděla v ordinaci a čekala na výsledky. „Slečno Alvarezová, nemusíte mít strach, všechno je v pořádku,“ řekl doktor, když vešel do ordinace. Christina se usmála. „Děkuji, doktore, ani nevíte jak se mi ulevilo,“ řekla. Doktor si sedl do křesla a usmál se. „I když jedna věc by tu přece byla,“ odvětil. Christina se zarazila. „Co máte na mysli?“ zeptala se. „Jste těhotná, gratuluju vám,“ oznámil ji s úsmevem. Christina vyvalila oči a v tu chvíli se v ní střídaly pocity štestí i zoufalství. Byla štastná, že čeká dítě s mužem svého života, ale zároveň se bála, co bude dělat, když ho bude muset vychovávat sama.

Alejandra stála na semaforu, rozhlížela se kolem a v tom spatřila Javiera a Saru jak jdou po chodníku. Okamžitě se jí rozbušilo srdce a i když ho viděla jen zdálky, i tak ji jenom pohled na něj znervózňoval. V tu chvíli si uvědomila, že na tom samém místě a v té samé situaci viděla Javiera úplne poprvé. Zamilovaně se na něj dívala a ze snění ji probudilo stejně jako tenkrát až troubení aut, protože měla zelenou. Alejandra se tedy rozjela. Troubení ale vzbudilo Javierovu pozornost a otočil se. Nejdřív uviděl povědomé auto a když zatočilo, všiml si i řidičky. V tu chvíli toužil potom, aby to auto zastavilo, aby mohl Alejandru znovu vidět a být jí nablízku. „Javiere, co je?“ zeptala se Sara, když už chvíli stáli. „Nic, jdeme,“ odpověděl Javier a šli domů.