Christina vyšla z ordinace a nemohla uvěřit tomu, co se právě dozvěděla. Šla nemocniční chodbou až došla k výtahu. Přivolala ho a rozhlédla se kolem, když v tom spatřila na jedné z laviček sedět Reinalda. Všimla si jak je smutný a rozhodla se jít k němu. „Reinaldo, stalo se něco?“ zeptala se, když se před něj postavila. Reinaldo zvedl hlavu a podíval se na Christinu zoufalým pohledem. „Yelitza přišla o dítě,“ odpověděl zoufale, rozbrečel se, vstal a silně Christinu objal. Christinu to nejdřív překvapilo, ale vzápětí ho k sobě přitiskla ještě víc. Právě v tu chvíli potřebovala jeho objetí víc než kdy jindy.

Isabela seděla na lehátku v zahradě svého domu. Okolo ní leželo několik knih a do jedné z nich právě koukala. Snažila se učit, ale moc se nesoustředila. Učení bylo jen záminkou, aby mohla být blízko Gustava, který opodál stříhal keře. Oba si neustále vyměňovali usměvavé pohledy. Po chvíli Isabela odložila knihu, vstala a šla k němu. „Gustavo, takhle to dál nejde,“ řekla vážně, když k němu přišla. „Co dál nejde?“ zeptal se Gustavo nechápavě a pokračoval dál v práci. „Nemůžeš tu pracovat. Ty mě rozptyluješ a já se pak nesoustředím na učení,“ vynadala mu Isabela. Gustavo se usmál. „Ale vždyť se přece na mě nemusíš dívat,“ řekl provokativně. „Gustavo, ty moc dobře víš, že to nejde,“ odvětila Isabela vážně. Gustavo se pousmál, odložil nůžky na zem a chytil Isabelu kolem pasu. „Nejde to, protože mě miluješ a nemůžeš ze mě spustit oči?“ zeptal se s šibalským úsmevem. Isabela se usmála a políbila ho. „To beru jako ano,“ řekl Gustavo s úsmevem, když Isabela polibek přerušila. „Je to ano,“ smála se Isabela, „jsem poprvé v životě zamilovaná a už nikdy tě nechci ztratit. Miluju tě,“ řekla něžně. Gustavo ji pohladil po tváři a zadíval se jí hluboko do očí. „Taky tě miluju. S tebou jsem poznal, co je to láska,“ řekl něžně, oba se na sebe usmáli a pak se něžně políbili.

Christina seděla s Reinaldem na lavičce a Reinaldo jí vysvětloval, jak se to všechno stalo. „A já teď nevím, co mám dělat, Chris,“ vzlykal a přitom držel Christinu za ruku, „nevím, jak se mám chovat, nevím, co mám Yelitze říct, abych ji utěšil, nevím, jak to teď s námi bude, jediné, co vím, je, že jsem ztratil jediný smysl svého života. Už nemám pro co žít,“ vzlykal a znovu se rozbrečel. „Ne, Reinaldo, takhle nemluv,“ utěšovala ho Christina, „pořád máš ženu, která tě teď moc potřebuje, máš milující rodinu. Teď si zoufalý, ale uvidíš, že časem se všechno spraví,“ uklidňovala ho a pevně držela jeho ruku ve svých rukou. „Ne, Chris,“ zakroutil Reinaldo hlavou, „už nic nemám. Nemám své dítě,“ odmlčel se a podíval se Christině do očí, „a nemám tebe,“ dodal smutně. Christina znervózněla, začalo jí bušit srdce a nevěděla, co má dělat. „Tak moje dcera zažívá tu nejtěžší chvíli ve svém životě a ty se před dveřmi jejího pokoje cukruješ se svojí ubohou milenkou,“ řekl rozčíleně Ignacio, který právě dorazil. Reinaldo a Christina se na něj podívali. „Christina není moje milenka,“ odvětil Reinaldo vážně, když se postavil před Ignacia, „a nedovolím ti, aby si ji urážel,“ zdůraznil. V tom se Christina zvedla a rychle utekla pryč. „Christino, počkej,“ volal na ni Reinaldo, chtěl za ní jít, ale Ignacio ho zadržel. „Tak to by stačilo, Reinaldo,“ řekl Ignacio přísně, „zapomeň jednou provždy na tuhle chudinku a buď oporou mé dceři. A jestli se dozvím, že i nadále Yelitzu podvádíš, tak by se tobě i té tvé ubožačce klidně něco mohlo stát,“ vyhrožoval a poté odešel k Yelitze do pokoje.

Nastal večer. Alejandra seděla v zahradě na lavičce a jako vždy myslela na Javiera. „Alejandro, je ti dobře?“ ozvalo se za ní. Alejandra se otočila a uviděla Mercedes. „Ztratila jsem lásku svého života. Vypadám na to, že mi je dobře?“ řekla ironicky. „Promiň, nechtěla jsem tě obtěžovat,“ odvětila Mercedes smutně a odcházela. „Mercedes, počkej,“ zavolala na ni Alejandra, když si uvědomila, že to přehnala, „nechtěla jsem být taková,“ dodala smutně. Mercedes se vrátila a přisedla si k Alejandře. „Je toho teď na mě moc,“ začala vysvětlovat Alejandra, „rozvod s Maximem a hlavně jsem přišla o Javiera,“ dodala zoufale a zalesklo se jí v očích. „Já vím, Hector mi řekl, že sis někoho našla,“ odvětila Mercedes. „Ale já jsem nechtěla Maxima podvádět,“ zakřičela Alejandra, „všechno se seběhlo tak strašně rychle a já se zamilovala. S Javierem jsem zažila to, co ještě s nikým,“ vyprávěla zasněně, „on byl tak romantický, tak hodný, tak pozorný. Pokaždé, když mě objal, věděla jsem, že jsem v bezpečí. Když mě líbal, myslela jsem si, že mi srdce samou láskou vybouchne a nechtěla jsem, aby to někdy skončilo. Kdo ten pocit nezažije, neví, o čem mluvím,“ dodala. Mercedes ji se zaujetím poslouchala a moc dobře věděla, o čem Alejandra mluví. Ona se Santiagem zažívala přesně to samé. „Alejandro, musíš o tu lásku bojovat,“ řekla Mercedes vážně, „nesmíš to vzdát,“ dodala. „Ale Javier o mě nechce ani slyšet,“ vzlykala Alejandra. „Možná teď,“ odvětila Mercedes, „ale když to mezi vámi bylo takové, jak jsi mi teď popsala, tak tě pořád miluje. A i když teď tvrdí, že tě nechce vidět, někde v koutku duše, moc touží po tom, abyste znovu byli spolu. Věř mi,“ řekla a pohladila Alejandru po vlasech. „Mercedes, opravdu si to myslíš?“ zeptala se Alejandra nevěřícně. „Nemyslím,“ odpověděla Mercedes, „vím to,“ dodala s úsmevem. „Mercedes, děkuju, že si mě vyslechla,“ řekla Alejandra s úsmevem a objala ji. Mercedes byla v tu chvíli moc štastná, protože to bylo poprvé, kdy si s Alejandrou v klidu, bez hádek a urážek, promluvily.

Další den přesně v poledne čekala Alejandra se svým právníkem před soudní síní. „Paní Díazová, jestli váš manžel do pěti minut nedorazí, budeme to stání muset zrušit,“ varoval ji právník. „Pane doktore, on určitě přijde,“ ujišťovala Alejandra jeho i sebe samu. Jen co to dořekla, Maximo skutečně vešel do budovy. Ale opět byl v tom samém stavu jako poslední měsíc. „Maximo, ty jsi zase opilý,“ řekla Alejandra znechuceně, když k ní Maximo přišel, „proč mi to děláš, Maximo? Kdy si konečně uvědomíš, že rozvod bude pro nás oba nejlepší,“ dodala vážně. „A kdy ty si uvědomíš, že já se rozvádět nechci, protože tě pořád miluju,“ zakřičel Maximo, „ty mě podvedeš a pak po mě chceš, abych se s tím ze dne na den smířil,“ křičel a chytil Alejandru surově za ruku. „Pane Acosto, uklidněte se a pusťte ji,“ vmísil se do jejich rozhovoru právník, když viděl, jak s Alejandrou zachází. „Vy se do toho nepleťte,“ zakřičel na něj Maximo a podíval se zpátky na Alejandru a silně ji mačkal ruku, „kdyby se neobjevil ten chudák, byli bychom teď ještě spolu a štastní,“ křičel a díval se na Alejandru nenávistným pohledem. „Přestaň, Maximo,“ zakřičela Alejandra a vytrhla se mu, „ty moc dobře víš, že to mezi námi neklapalo už před svatbou,“ zdůraznila, „já už ani nevím, proč jsme se vůbec brali. I kdyby se Javier neobjevil, tak bychom tady na tom místě stejně skončili,“ dodala vážně. Poté šla říct svému právníkovi, že mu zavolá, rozloučila se, ještě jednou se nenávistně podívala na Maxima a odešla.

Santiago a Mercedes byli u Santiaga v bytě a dojídali večeři, kterou Santiago připravil. „Nevěděla jsem, že jsi tak výborný kuchař,“ řekla Mercedes s úsmevem. „To víš, kdybych nebyl doktorem, byl by ze mě určitě kuchař,“ řekl Santiago vážně a poté oba propukli v smích. Na to Santiago vstal a začal sklízet ze stolu. „Pomůžu ti,“ řekla Mercedes, vstala a začala mu pomáhat. „Žádný takový. Běž se posadit do obýváku, já to tady dodělám a přinesu ještě šampanské,“ odvětil Santiago. Mercedes přikývla, šla do obývacího pokoje a posadila se na sedačku. Vedle sedačky na malém stolku stála fotka, na které byl Santiago s Adrianou. Mercedes si ji vzala a usmála se. V tom vešel Santiago a v rukou držel dvě sklenky šampanského. Jednu podal Mercedes a posadil se vedle ní. „Krásná fotka,“ řekla Mercedes s úsmevem a ukázala ji Santiagovi. Santiago si ji vzal a vzdychl. „V té době jsme byli ještě tři. Tuhle fotku fotila moje žena,“ řekl smutně. „Santiago, promiň, nechtěla jsem ti připomínat bolestné vzpomínky,“ omlouvala se Mercedes a chytila Santiaga za ruku. Santiago jí ruku stiskl a usmál se. „Vzpomínky na ni mi už ublížit nemohou. Teď mám tebe a nechci kazit tuhle krásnou chvíli ničím a vzpomínkami na ni už vůbec ne,“ řekl a pozvedl sklenku, „na tebe a na mě,“ řekl, usmáli se na sebe, přiťukli si, napili se a pak se políbili. Poté vzal Santiago Mercedes sklenku a společně se svojí ji postavil na stůl. Pak se na ni usmál, pohladil ji po tváři a políbil ji. Po chvíli Santiago polibek přerušil a usmál se na ni. „Miluju tě, Mercedes. Nemyslel jsem si, že to ještě někdy zažiju,“ řekl něžně a svlékl ji halenku, „už tě nechci nikdy ztratit,“ řekl a políbil ji. „Taky tě miluju,“ řekla Mercedes a rozepínala mu košili. Začali se líbat, Santiago ji pomalu položil a stále se líbali. Pomalu si svlékali jeden kus oblečení za druhým, až se spolu nakonec milovali.

Morena jela autem z večírku z jednoho ze svých přátel. Aniž by si to uvědomila, právě projížděla kolem restaurace, ve které pracoval Matías. Na poslední chvíli si toho všimla a ani nevěděla proč, ale okamžitě zastavila. Vystoupila a šla ke vchodu. Za sklem uviděla Matíase stát na pódiu a zpívat. Nechápala, co se děje, ale něco ji táhlo dovnitř. Vešla, postavila se do rohu místnosti a poslouchala. Při tom si na něco vzpomněla. „To je ten chudák, co se mi pořád plete do cesty a co mě taky políbil,“ vysvětlila Morena a přitom se na Matíase dívala nenávistným pohledem. „Tenhle,“ řekla Yelitza a přeměřila si Matíase pohledem, „no ale není k zahození,“ zasmála se. „To jsem si mohla myslet. To jsi celá ty,“ smála se Morena. „No ještě řekni, že není,“ smála se Yelitza, „teda ale teď mě napadlo, jak by ses mu mohla dokonale pomstít,“ řekla, naklonila se k Moreně a pošeptala jí to. „Yelitzo, ty jsi geniální,“ zasmála se Morena, když jí Yelitza prozradila svůj plán, „a začnu s tím hned teď,“ dodala a obě se začaly smát. Ze vzpomínek jí vyrušil bouřlivý potlesk hostů. Matías právě dozpíval, ukláněl se, všem poděkoval a poté sešel z pódia a políbil ženu, která stála pod pódiem. Tou ženou byla Carolina, se kterou se Matías v poslední době často scházel. Jakmile Morena viděla, že se spolu líbají, přišla k nim a roztrhla je od sebe. „Co na něj saháš, ty ubožačko,“ vynadala Carolině a nenávistně se na ni dívala. „Moreno, co tady děláš?“ zeptal se Matías překvapeně, „a co to do tebe vjelo?“ zeptal se. „To se mám koukat na to, jak se na tebe tahle coura lepí jak moucha na med?“ rozčílila se Morena. „Kdo je u tebe coura, ty hysterko?“ zakřičela Carolina. Morena ji chtěla uhodit, ale Matías ji zadržel a odvedl ji kousek stranou. „Moreno, můžeš mi vysvětlit, co ti přelítlo přes nos?“ zeptal se rozčíleně. „Přece nemůžu dovolit, aby se na tebe takhle lepila,“ křičela Morena a chtěla si to jít s Carolinou vyřídit, ale Matías ji nepustil. „Moreno, uklidni se,“ zakřičel, „kdybych tě neznal, myslel bych si, že snad žárlíš,“ smál se, „ale to ne. Ty si mě nikdy nemilovala, takže teď nemůžeš ani žárlit. Už mě to nebaví, Moreno. Najdi si na ty svoje hrátky už někoho jinýho,“ zdůraznil, šel ke Carolině, chytil ji za ruku a společně odešli.

Mercedes právě zastavila před svým domem. Se Santiagem strávila krásnou noc a nejradši by u něj zůstala až do rána, ale nemohla. Pomalu vešla do domu. V celém domě byla tma a snažila se být, co nejvíc potichu. Když ale vyšla na první schod, náhle se rozsvítilo. Mercedes se ohlédla a v křesle viděla sedět Hectora. „Hectore, miláčku, ty ještě nespíš?“ řekla s úsmevem a snažila se dělat jakoby nic. Hector se postavil a dal si ruce do kapes. „Můžeš mi říct, odkud jdeš tak pozdě?“ zeptal se vážně a Mercedes znervózněla.