„Tak kde jsi byla?“ zeptal se Hector znovu. „Miláčku, prosím tě, snad mě nechceš vyslýchat,“ odpověděla Mercedes nervózně. Hector se pousmál a popošel k Mercedes blíž. „To nechci, ale měl jsem o tebe strach a jelikož jsi moje žena, tak snad mám právo vědět, kde ses mi tak dlouho toulala, ne?“ zeptal se. „Jistě,“ usmála se Mercedes trochu křečovitě, „byla jsem na nákupech a potkala jsem jednu starou známou, kterou jsem neviděla snad deset let a víš my ženský, když začneme drbat, tak zapomínáme na čas,“ vysvětlovala se smíchem. Hector se usmál, postavil se za Mercedes a objal ji kolem pasu. „Promiň, miláčku, nechtěl jsem tě vyslýchat, ale musíš pochopit, že se bojím o svou krásnou ženu,“ řekl, políbil ji na tvář a pevně ji svíral. „Samozřejmě, chápu to,“ souhlasila Mercedes, zatímco jí Hector líbal na krku, „Hectore, jsem unavená, chtěla bych si jít lehnout,“ řekla nervózně. „Dobře, běž,“ řekl Hector a pustil ji. Mercedes se na něj otočila, políbila ho na tvář a vyšla po schodech nahoru.

Yelitza, kterou už propustili z nemocnice, seděla ve své posteli a prohlížela si módní časopis. „Yelitzo, můžu dál?“ ozval se za dveřmi Reinaldův hlas. Yelitza rychle odhodila časopis, schoulela se pod peřinu a nasadila trpitelský výraz. „Pojď dál, Reinaldo,“ zavolala ho. Reinaldo pomalu otevřel dveře a srdce mu pukalo bolestí, když viděl jak trpí. „Už je ti trochu líp?“ zeptal se opatrně. Yelitza se posadila a rozbrečela se. „Reinaldo, to je tak strašně těžký,“ vzlykala, Reinaldo si k ní okamžitě přisedl a objal ji, „tolik jsem se na to miminko těšila,“ vzlykala dál, pevně Reinalda držela a přitom se vítězně usmívala, když věděla, že jí Reinaldo nemůže vidět. „Čas všechno spraví, uvidíš,“ utěšoval Reinaldo ji i sebe samotného, „teď zkus usnout. Uleví se ti,“ radil jí. Yelitza se na něho smutně podívala. „Zůstaň tu dnes v noci se mnou. Nechci být sama, prosím tě,“ prosila ho. „Dobře,“ odvětil Reinaldo a pohladil ji po vlasech. Yelitza se pousmála, posunula se a Reinaldo si lehl vedle ní. Yelitza se k němu přitiskla a objala ho. „Tak miláčku, a mám tě tam, kde jsem tě chtěla mít. Tahle noc nebude poslední, to mi věř. Touhle nocí to teprve začíná. Už za pár dní to budeš ty sám, který bude chtít, aby se všechno vrátilo do starých kolejí,“ pomyslela si s vítězným úsmevem a zavřela oči.

Fernanda právě vešla do pokoje Carlose Davida, který jí před chvíli volal, aby za ním přišla. „Tak co jsi potřebo…?“ zarazila se, když uviděla Carlose Davida sedět na gauči a líbat jednu ženu. Jakmile Carlos David slyšel Fernandin hlas, rychle se od ženy odtrhnul. „Fernando, co ty tady?“ zeptal se překvapeně. „Před chvíli jsi mi volal, abych za tebou přišla. Ale jak vidím, měl jsi práci, tak už jsi na to zapomněl,“ řekla Fernanda ironicky. „Máš pravdu,“ zasmál se Carlos David, vstal a odvedl Fernandu do vedlejšího pokoje. „Potřebuju, abys zařídila, abych nemusel zítra na natáčení,“ řekl. „A to jako proč?“ zeptala se Fernanda. „Copak ty jsi ji nepoznala?“ zeptal se Carlos David a ukázal na vedlejší pokoj, kde byla ta žena. „Carlosi Davide, kdybych si měla pamatovat všechny tvoje milenky, tak už mi na nic jinýho nezbyde čas,“ odvětila Fernanda ironicky. „To je přece Marlene. To není jen tak nějaká milenka. Přijela z Kolumbie a chce tu se mnou strávit pár dní. Tak jenom potřebuju, abych nemusel zítra na natáčení,“ vysvětloval Carlos David. „Já toho potřebuju,“ zvolala Fernanda naštvaně, „a nikdo mi to nesplní,“ zakřičela. „Fernando, o co ti jde?“ zeptal se Carlos David nechápavě, „vždyť jde jen o jeden den. Nebo snad na Marlene žárlíš?“ zeptal se provokativně. Fernanda se na něho nenávistně podívala. „Ano,“ vykřikla, „a nejen na Marlene. Ale na všechny, který se na tebe pořád lepí. A víš proč? Protože tě miluju,“ vyznala mu lásku a Carlos David ztuhnul, „ano, miluju tě. Od první chvíle, co jsem tě poznala. A já naivka si myslela, že se časem změníš, ale já jsem ti pořád dobrá akorát jen když se zrovna nenamane nějaká jiná. Ale už toho mám dost!“ řekla zvýšeným hlasem a odešla. Carlos David se díval jak odchází a nemohl uvěřit tomu, co mu právě řekla.

Alejandra vyšla z koupelny. Měla na sobě bílý župan a mokré vlasy zamotané v ručníku. Sedla si na postel, vyndala si z kabelky diář a něco si do něj zapisovala. V tom jí zazvonil telefon. Zvedla ho, aniž by se podívala na displej, kdo jí volá. „Prosím,“ řekla, ale nikdo se neozval. „Haló, kdo je tam?“ zeptala se. Na druhé straně telefonu byl Javier. Byl v práci, měl noční směnu a ani nevěděl proč, ale potřeboval slyšet Alejandřin hlas. „Odpovězte, kdo je tam?“ ptala se Alejandra znovu, když ji náhle napadlo, kdo by to mohl být. „Javiere? Miláčku, jsi to ty?“ zeptala se radostně. Javier nevěděl, co má říct, tak raději telefon položil. Alejandra už jen slyšela, že zavěsil. Poté se podívala na displej a poznala Javierovo číslo do práce. „Já jsem věděla, že jsi to ty,“ zvolala radostně a v tom si na něco vzpomněla. „Alejandro, musíš o tu lásku bojovat,“ řekla Mercedes vážně, „nesmíš to vzdát,“ dodala. „Ale Javier o mě nechce ani slyšet,“ vzlykala Alejandra. „Možná teď,“ odvětila Mercedes, „ale když to mezi vámi bylo takové, jak jsi mi teď popsala, tak tě pořád miluje. A i když teď tvrdí, že tě nechce vidět, někde v koutku duše, moc touží po tom, abyste znovu byli spolu. Věř mi,“ řekla a pohladila Alejandru po vlasech. Alejandra se usmívala. „Mercedes má pravdu. Nesmím to vzdát,“ řekla vážně, usmála se, vzala si do rukou polštář a samou radostí ho objala.

Další den ráno šla Mariana po ulici s nákupními taškami v rukou. Přišla k přechodu, rozhlédla se na obě strany a vešla na něj. V tom se zpoza rohu vyřítilo auto a na poslední chvíli zabrzdilo. „Vy, idiote!“ zakřičela na řidiče. „To nemůžete koukat na cestu, ženská hloupá,“ zakřičel muž, když vystoupil z auta. „Vy?“ zvolala naštvaně, když spatřila Hectora, „a já mám koukat na cestu? To vy jste se tady vyřítil a málem mě srazil,“ vynadala mu, „vy si asi myslíte, že když máte peníze, že se nemusíte řídit předpisy?“ křičela na něj a přišla k němu blíž. „Dejte mi pokoj, ženská, nemám čas se tu s vámi dohadovat. Nic se nestalo, takže na to zapomene,“ řekl Hector rozčíleně, otevřel dveře a chtěl nastoupit do auta. Mariana ale dveře zase zavřela a nenávistně se na něj podívala. „A co takhle omluva? Vy mě málem zabijete a myslíte si, že to jen tak přejdu?“ rozčilovala se. „Už jsem vám řekl, že nemám čas se s vámi dohadovat,“ zakřičel Hector, nastoupil do auta, naštvaně prásknul dveřmi a odjel. „Hulváte,“ zakřičela Mariana a vzteky celá zrudla.

Alejandra, Christina a Sandy se sešly před prací v jedné kavárně, protože Christina jim chtěla říct o svém těhotenství. „Tak o čem jsi chtěla mluvit, Chris?“ zeptala se Alejandra, když si pověsila kabelku o opěradlo židle. „Já, já jsem byla předevčírem u doktora kvůli těm mým ranním nevolnostem a on mi řekl, že…“ Alejandra a Sandy napjatě poslouchaly, „že jsem těhotná,“ řekla Christina a ulevilo se jí, že to konečně někomu řekla. „Já jsem to věděla,“ řekla Alejandra štastne a společně se Sandy Christinu objaly. „Už jsi to řekla Reinaldovi?“ zeptala se Sandy. „A jak víš, že je to zrovna jeho?“ zeptala se Christina překvapeně. Sandy vyvrátila oči v sloup. „Sestřičko, copak jsi já?“ odvětila se smíchem, „jediný, koho si ty v životě milovala byl Reinaldo Díaz. A od vašeho rozchodu si neměla ani jedno rande, takže se mě nesnaž oblafnout,“ řekla vážně. „Ne, neřekla jsem mu to a ani mu to neřeknu,“ odvětila Christina sebejistě. „Cože?“ zvolaly Alejandra a Sandy současně. „Christino, musíš mu to říct, má na to právo,“ zdůraznila Alejandra, „a vůbec teď potom, co Yelitza přišla o dítě. Víš, jak bude hrozně štastnej,“ připomněla jí s úsmevem. „A právě proto mu to nechci říct. Nechci se mezi ně znovu plést,“ řekla Christina smutně a sklopila oči. „Jak znovu plést? O čem to mluvíš?“ zvýšila hlas Sandy, „pokud si dobře vzpomínám, tak kdyby se Reinaldo nevyslovil, tak ty by si teď nebyla těhotná, protože ty sama by si mu nikdy nepřiznala, co k němu cítíš. Dusila bys to v sobě jen kvůli tomu, aby si nezničila jeho manželství,“ upozornila ji. „Ale já nechci udělat to samé jako Yelitza. Nechci, aby se ke mně vrátil jen kvůli dítěti,“ odvětila Christina vážně. „Christino, proboha vzpamatuj se,“ zvýšila tentokrát hlas Alejandra, „to přece není ta samá situace. Reinaldo se k Yelitze vrátil skutečně jen kvůli dítěti, ale s tebou je to přece jiné. Tebe miluje a bude ten nejšťastnější muž na světě až se dozví, že čekáš jeho dítě,“ řekla s úsmevem. „Ale nedozví se to,“ zakřičela Christina, „je to moje rozhodnutí a chci, abyste ho respektovaly. A slibte mi, že to Reinaldovi neřeknete, prosím,“ prosila je. Alejandra a Sandy se na sebe podívaly a pak se podívaly zpátky na Christinu. „Tak dobře,“ řekly a chytily Christinu za ruce. „Děkuju,“ poděkovala jim Christina a pevně je stiskla.

Nastal večer. Sandy byla na diskotéce za barem, pobíhala z jedné strany na druhou a obsluhovala hosty. Na jedné straně barového pultu seděl Maximo a popíjel. „Sandy, nalej mi ještě,“ zakřičel se skleničkou v ruce. „Už máš dost,“ řekla Sandy, když k němu přišla a skleničku mu sebrala. „Já chci ještě,“ zařval Maximo vztekle a bouchnul do pultu. Sandy ho chytla za sako a dotáhla ho k sobě do šatny. „Tak kvůli tomuhle to pití klidně oželím,“ řekl Maximo s úlisným úsmevem, chytil Sandy okolo pasu a začal ji líbat. Sandy ho odstrčila. „Ne, Maximo, kvůli tomuhle jsem tě sem nedovedla,“ řekla naštvaně. „Tak proč teda?“ zeptal se Maximo nechápavě a potácel sebou. „Protože už se nemůžu dívat, jak si dennodenně v tomhle stavu. Podívej se na sebe. Vždyť se z tebe stal alkoholik,“ upozornila ho Sandy s vážnou tváří. „Já nejsem alkoholik,“zakřičel Maximo, „o co ti jde? Já myslel, že mě máš ráda,“ dodal. „Mám tě ráda, ani nevíš jak moc,“ řekla Sandy smutně, „a právě proto se nemůžu dívat, jak se ničíš. Maximo, měl by si se jít léčit,“ dodala vážně. Maximo se začal smát. „Já a léčit? Tak to si mě pobavila,“ smál se, otočil se a chtěl odejít. „Kam jdeš?“ zeptala se Sandy. Maximo otevřel dveře a otočil se na ni. „Kamkoliv, kde mi nebude dělat nikdo kázání,“ řekl naštvaně a odešel.

Matías měl dnes večer v restauraci opět vystoupení a Javier, Anabela a Sara se na něj přišly podívat. Když Matías dozpíval, přišel k jejich stolu. „Matíasi, byl jsi skvělý,“ pochválila ho Sara a objala ho. „Díky, zlato,“ poděkoval jí Matías s úsmevem a políbil ji na tvář. „Matíasi, až z tebe bude velká hvězda, doufám, že na nás chudý kamarády nezapomeneš,“ ušklíbla se Anabela. „Toho se nemusíš bát. Na vás bych nezapomněl, i kdybych chtěl,“ řekl Matías s úsmevem. Poté vzal Javier Matíase stranou. „Tak jak ti dopadlo rande s Carolinou?“ zeptal se. „Ani se neptej,“ mávl rukou Matías a napil se vody. „Proč? Co se stalo?“ zeptal se Javier udiveně. „Včera jsem přišla Morena, udělala mi scénu, Carolinu urazila, ta se naštvala a dala mi kopačky,“ vysvětlil Matías. „Tos měl teda o zábavu postaráno?“ smál se Javier. Matías se na něho naštvaně podíval. „Dobře, dobře, už jsem ticho,“ omlouval se Javier, „a co ti vůbec Morena řekla?“ zeptal se. „Skoro nic. Nepustil jsem ji ke slovu. Řekl jsem jí, ať si na ty svoje hrátky najde už někoho jinýho,“ odpověděl Matías. „Správně, kámo,“ odvětil Javier. „A jakej si měl včera večer ty?“ zeptal se Matías. „Volal jsem Alejandře,“ odpověděl Javier. Matías vykulil oči. „No a?“ vyzvídal. „No nic. Nic jsem neřekl, ale stejně poznala, že jsem to já,“ odvětil Javier a pousmál se. „Brácho, brácho, ty i když se tomu usilovně bráníš, někde uvnitř jí chceš strašně moc odpustit a chceš, aby se k tobě vrátila. Mám pravdu, viď?“ zeptal se Matías s úsmevem. Javier neodpověděl, jenom se usmál.

Opilý Maximo se potácel tmavou ulicí ke svému autu. Když k němu došel, hledal po kapsách klíče. Po chvíli je našel, ale nemohl se trefit do klíčové dírky. Spadly mu na zem a když se pro ně sehnul, někdo ho kopnul do břicha. Objevili se nad ním dva muži. Zbili ho do bezvědomí, ukradli mu peněženku, klíče od auta, nastoupili, odjeli a nechali ho tam ležet.