Sandy zamrzelo, jak s Maximem mluvila, a tak se šla podívat ven, jestli ho ještě nezastihne. Našla ho v bezvědomí a okamžitě zavolala sanitku. Právě dorazili do nemocnice a vezli Maxima na sál. „Já chci jít s ním,“ vzlykala Sandy a chtěla se dostat dovnitř. „Ne, slečno, tam nemůžete. Počkejte tady,“ řekla jí jedna sestra a vešla na sál. „Miláčku, kdo ti to mohl udělat?“ ptala se Sandy sama sebe a stále plakala. „Sandy, co se stalo?“ ozvalo se jí za zády. Sandy se otočila a spatřila Alejandru, která měla noční a uviděla Sandy z dálky. „Co se stalo?“ zeptala se Alejandra znovu. „Maxima někdo strašně zmlátil,“ vysvětlila Sandy a poté Alejandru objala.

Julieta seděla v obývacím pokoji na sedačce a dívala se na televizi. V tom vyšla Christina ze svého pokoje a opatrně k Julietě šla. „Mami, můžu s tebou mluvit?“ zeptala se roztřeseným hlasem. „Samozřejmě, holčičko,“ přikývla Julieta s úsmevem, „o čem chceš mluvit?“ zeptala se. Christina se posadila proti Julietě do křesla a vzdychla. „Mami, musím ti říct něco vážného,“ řekla sklesle. Julieta pokrčila rameny. „Tak mluv,“ pobídla ji. „Mami, já…“ na chvíli se odmlčela a zhluboka se nadýchla, „já jsem těhotná,“ řekla. Julieta na ni chvíli beze slova hleděla. „Mami?“ oslovila ji Christina. Poté vzala Julieta ovladač a vypnula televizi. „Jak si mohla, Christino Alvarezová?“ zakřičela na ni a vstala, „jak sis mohla takhle zničit život!“ rozčilovala se. „Mami, prosím tě, uklidni se,“ prosila ji Christina. „Jak chceš, abych se uklidnila?“ křičela Julieta dál, „já věděla, že ti ten chlap zničí život. Říkala jsem ti to, ale ty jsi mě neposlouchala,“ nadávala a nervózně chodila sem a tam. „Mami, nekřič na mě,“ zakřičela Christina a vstala, „já přece nechtěla, aby se to stalo. Ale už se to stalo a nedá se s tím nic dělat. A i tak jsem štastná, protože čekám Reinaldovo dítě. Muže, kterého miluji,“ dodala s úsmevem. „Christino, ty jsi přece neměla skončit jako já? Ty jsi měla mít jiný život. Místo toho se historie znovu opakuje. Budeš svobodná matka,“ řekla Julieta smutně, „nebo se snad Reinaldo chce k tomu dítěti přihlásit?“ zeptala se ironicky. „On o tom neví a ani se to nedozví,“ odpověděla Christina vážně. Julieta na ni vykulila oči, chtěla něco říct, ale Christina ji přerušila. „Ne, mami, nic neříkej. Je to moje rozhodnutí a chci, aby si ho respektovala,“ řekla odhodlaně, „a taky od tebe potřebuju pomoc. Tohle rozhodnutí bylo to nejtěžší v mém životě a já potřebuju, aby si mě podpořila. Potřebuju vědět, že můžu počítat se svojí mámou,“ řekla se slzami v očích. „Samozřejmě, že ano, dceruško,“ odvětila Julieta s úsmevem a objala ji, „odpusť mi, že jsem na tebe křičela,“ řekla a odtáhla se, aby viděla Christině do očí, „samozřejmě, že se mnou můžeš počítat. Holky Alvarezovy se nikdy nevzdávají a všechno zvládnou,“ řekla hrdě. Christina se usmála, poděkovala jí a znovu se objaly.

V nemocnici se otevřely výtahové dveře a z nich vystoupili Paola s Ignaciem. „Kde je můj syn? Co se stalo s mým synem?“ ptala se Paola vyděšeně a rozhlížela se kolem sebe. „Paolo, neboj se, všechno bude v pořádku,“ uklidňovala ji Alejandra, když k ní přišla. „Co se mu stalo?“ zeptala se Paola znovu. „Někdo ho okradl a strašně zbil,“ ozvalo se za nimi. Všichni se otočili na Sandy. „Kdo to byl? Jak se to stalo?“ ptala se jí Paola, když k ní přistoupila. „Já nevím, paní Mendézová, našla jsem ho ležet v bezvědomí před diskotékou,“ vysvětlila Sandy. „A co na tom místě vůbec dělal?“ ptala se Paola nechápavě. „Promiňte mi, že to musím říct, ale zase se opil,“ odpověděla Sandy smutně. V tom se Paola nenávistně podívala na Alejandru. „To je tvoje vina,“ zakřičela na ni. „Paolo, o čem to mluvíš?“ ptala se Alejandra nechápavě. „Ano, je to tvoje vina. Kdyby si ho nepřestala milovat, nikdy by nezačal pít a tohle by se nikdy nestalo! Je to tvoje vina! Proč jsi ho přestala milovat? Proč ti přestal být dobrej?“ křičela na ni Paola. „Paolo, nebuď hysterická!“ okřikl ji Ignacio. „Já budu hysterická, jak budu chtít,“ obořila se na něho Paola, „můj syn je na tom špatne a je to její vina,“ zakřičela a ukázala na Alejandru. Alejandra se chtěla začít bránit, ale právě vyšel ze sálu Santiago. „Doktore, jak mu je?“ zeptala se ho Paola vyděšeně, když se k němu všichni přihrnuli. „Můžete být klidní. Má tři zlomená žebra a pár odřenin, ale jinak je úplne v pořádku. Několik dní si tu poleží a potom si ho můžete odvézt domů,“ řekl Santiago s úsmevem. „Děkuji, doktore,“ poděkovala mu Paola a stiskla mu ruku, „můžu ho vidět?“ zeptala se. „Jistě,“ přikývl Santiago, „pojďte se mnou,“ řekl a ukázal směrem ke dveřím, kam poté společně odešli.

Carlos David stál už nějakou chvíli přede dveřmi Fernandina pokoje a váhal, jestli má zaklepat. Nakonec zaklepal a Fernanda malinko pootevřela dveře. „Co chceš?“ zeptala se otráveně. „Pusť mě dovnitř, chci s tebou mluvit,“ odpověděl Carlos David. „Ale já s tebou ne,“ odvětila Fernanda, chtěla zavřít dveře, ale Carlos David jí zadržel. „Počkej, Fernando. Musíme si promluvit o tom, co se včera stalo,“ řekl vážně. „A co se stalo?“ zeptala se Fernanda nechápavě. „Ty moc dobře víš. Musíme si promluvit o tom, co jsi mi včera řekla,“ řekl Carlos David už trochu naštvaně. „A co jsem ti řekla?“ dělala Fernanda stále nechápavou. „Už dost, Fernando,“ zakřičel Carlos David na ni, „ty mi vyznáš lásku a teď děláš jako, že se nic nestalo?“ zeptal se jí vyčítavě. „Přesně tak,“ potvrdila Fernanda s úsmevem a zavřela mu dveře před nosem.

Druhý den ráno seděla Alejandra v autě před Anabelinou školou a čekala na ni. Když ji zahlédla, rychle vystoupila z auta, zavolala na ni a rozběhla se k ní. „Co ty tady děláš?“ zeptala se Anabela znechuceně. „Anabelo, já vím, že mě teď nenávidíš, ale…“ „Jo, uhodla jsi,“ přerušila ji Anabela, „a proto se s tebou nehodlám vybavovat,“ řekla naštvaně, otočila se a odcházela. „Anabelo, prosím tě, počkej,“ zavolala na ni Alejandra, „dej mi aspoň pět minut, abych ti všechno vysvětlila,“ prosila ji. Anabela se zastavila a otočila se na ni. „Pět minut,“ řekla, Alejandra přikývla a šly si sednout na nejbližší lavičku. „Tak vysvětluj,“ řekla Anabela otráveně. „Tak především ti chci říct, že Javiera miluju nejvíc na světě a že jsem mu nikdy nechtěla ublížit,“ vysvětlovala a Anabela ji poslouchala, „lhala jsem mu jen proto, že jsem ho nechtěla ztratit. Já vím, že mě to neomlouvá, ale já jsem nevěděla, co mám dělat,“ řekla smutně, „ale teď už to vím,“ řekla sebejistě. „A co?“ zeptala se Anabela. „Rozvádím se. Moje manželství byl už od začátku omyl. Ale co omyl rozhodně nebyl, byl vztah s Javierem. Miluju ho a nemůžu bez něj žít. Chci ho zpátky,“ řekla Alejandra zamilovaně. „A proč mi to říkáš?“ zeptala se Anabela nechápavě. „Protože tě chci poprosit, aby si mi pomohla. Aby si mi pomohla získat Javiera zpátky,“ prosila ji a Anabela nevěděla, co jí má na to odpovědět. „Prosím, Anabelo, přísahám ti, že když mi dá Javier ještě jednu šanci, už mu nikdy neublížím. Nemohla bych to udělat. Miluju ho víc než svůj vlastní život,“ řekla a očima stále Anabelu prosila o pomoc. „Tak dobře. Pokusím se ti pomoct,“ přikývla Anabela s úsmevem. „Děkuju, Anabelo, děkuju,“ zajásala Alejandra radostí a Anabelu objala.

Javier přišel do práce, v šatne se převlékl a šel do restaurace sundat ze stolů židle. Začalo mu být divné, že ještě nepotkal Matíase, i když v šatne své věci měl. „Matíasi, seš tady?“ zavolal jen tak do prázdna. „Jsem ve skladu. Pojď sem“ ozval se Matías. „Pojď sem ty,“ zavolal Javier. „Nemůžu,“ ozval se Matías. Javier se zarazil a šel tedy do skladu. Když tam přišel, začal se smát. Matías seděl na zemi mezi krabicemi se zbožím. „Co tam hledáš?“ zeptal se Javier se smíchem. „Co asi? Svý ztracený dvojče,“ odpověděl Matías ironicky, „pomoz mi,“ pobídl ho. Javier k němu přišel a pomalu ho zvedal. „Cos dělal?“ zeptal se. „Dával sem nahoru ty krabice, v tom se mi smekla na žebříku noha a už jsem v nich seděl,“ vysvětloval Matías se smíchem, „mám tu nohu asi zlomenou,“ dodal a zaúpěl bolestí. „Tak jedem do nemocnice, ty šikulo,“ smál se Javier, když ho vedl pomalu k autu. „Tak ty se mi budeš ještě smát? Kdybych se tě nemusel držet, abych nespadnul, tak už bys dostal pohlavek,“ řekl Matías se smíchem. „Tak si ho pamatuj a vlepíš mi ho příště,“ smál se Javier. „Fajn, dlužím ti pohlavek. To určitě nezapomenu,“ smál se Matías. Poté nastoupili do auta a odjeli do nemocnice.

Morena přišla navštívit Yelitzu. Yelitza seděla v posteli a Morena si k ní přisedla. „Moreno, ještě, že jsi tady. Před tebou se aspoň nemusím tvářit jako trpící matka, co přišla o dítě,“ smála se Yelitza. „A jak dlouho to ještě budeš hrát?“ zeptala se Morena. „Tak dlouho, dokud se Reinaldo nepřestěhuje z pokoje pro hosty sem zpátky ke mně,“ odpověděla Yelitza s vítězným úsmevem. „A myslíš, že toho dosáhneš?“ zeptala se Morena. „O tom nepochybuj,“ smála se Yelitza, „už dnes v noci tu se mnou byl a utěšoval mě. A za chvíli pochopí, že já jsem pro něj ta pravá a ještě se mi bude omlouvat, že mě podvedl s tou chudinkou,“ řekla znechuceně, „a co je u tebe nového?“ zeptala se. Morena se zamyslela a na něco si vzpomněla. „Moreno, uklidni se,“ zakřičel, „kdybych tě neznal, myslel bych si, že snad žárlíš,“ smál se, „ale to ne. Ty si mě nikdy nemilovala, takže teď nemůžeš ani žárlit. Už mě to nebaví, Moreno. Najdi si na ty svoje hrátky už někoho jinýho,“ zdůraznil, šel ke Carolině, chytil ji za ruku a společně odešli. „Nemůžu ti říct, že jsem se asi zamilovala,“ pomyslela si. „Ne, nic novýho,“ odpověděla a křečovitě se usmála.

Matías seděl v ordinaci na lehátku a čekal na doktora. Rozhlížel se kolem, když dovnitř vešla mladá doktorka. „Dobrý den,“ pozdravila, aniž by zvedla oči z pacientovy karty. Za to Matías ji celou dobu pozoroval a když se i doktorka na něj podívala, jejich oči se setkaly a chvíli na sebe mlčky hleděly. Jako první se vzpamatovala doktorka. „Promiňte, ještě jsem se nepředstavila. Jmenuji se Virginia Garcíová,“ představila se a podala mu ruku. „Matías Suárez,“ představil se Matías a stiskl jí ruku. „Tak se podíváme na tu vaši nohu,“ řekla Virginia s úsmevem a začala Matíase vyšetřovat.

Javier seděl v čekárně, četl si časopis a čekal na Matíase. Právě když si vyměňoval časopis, přišla k recepci Alejandra. V tu chvíli nevěděl, co má dělat. Věděl jen, že mu srdce bije jako o závod a také věděl, že jestli si ho Alejandra všimne, tak nebude vědět, co jí má říct. Rychle se zvednul a šel se schovat za roh. Ale nevěděl, že když odcházel, tak si ho Alejandra všimla. Alejandře došlo, že ji nechce vidět a nechce s ní mluvit, ale ona chtěla. Šibalsky se usmála a odešla. Javier se poté podíval zpoza rohu, jestli už Alejandra odešla a když tam už nebyla, zesmutněl. „Nehledáš mě náhodou?“ ozvalo se mu za zády. Javier se otočil a spatřil Alejandru, která obešla halu, protože věděla, že teď už Javier nebude mít kam utéct. Dívali se na sebe dlouhými pohledy, srdce jim bušila a aniž by chtěli, touha jednoho po druhém je k sobě pomalu přibližovala.