Javier a Alejandra se k sobě čím dál víc přibližovali. Jejich rty toužily po rtech toho druhého. Už se skoro dotkly, když se Javier odtáhl. Alejandra zesmutněla, ale snažila se tvářit jakoby nic. „Jak se máš?“ zeptala se po chvíli ticha. „Dobře,“ odpověděl Javier váhavě, „a ty?“ zeptal se jí. „Dobře,“ odpověděla Alejandra, „a co tu děláš?“ zeptala se ho. „Matías si zlomil nohu, tak sem ho přivezl,“ vysvětlil Javier a snažil se vyhýbat Alejandřiným pohledům, „a promiň už se budu muset jít podívat, jestli na mě nečeká,“ řekl, otočil se a odcházel. „Rozvádím se,“ zakřičela na něj Alejandra na poslední chvíli. Javier se zarazil a podíval se na ni. „A proč mi to říkáš?“ zeptal se nechápavě. „Protože chci, abys to věděl,“ řekla Alejandra a šla pomalu k němu, „protože chci, abys věděl, že už budu zase svobodná a že tě miluju,“ řekla něžně a dotkla se jeho ruky. Javier její ruku opatrně pohladil a podíval se jí do očí. „A doufám, že mi jednoho dne odpustíš a že mi dáš ještě jednu šanci, abych napravila to, co jsem zničila. Nemůžu bez tebe žít. Bez tebe nejsem nic,“ řekla Alejandra a zamilovaně se na něj podívala. Javier nevěděl, co má dělat. Dívali se na sebe, jejich tep se stále zrychloval. Po chvíli to už Javier nevydržel, přitáhl si ji k sobě a políbil ji. Alejandra ho pevně objala a vychutnávala si jeho polibky, po kterých tak dlouho toužila. Oba se cítili stejně štastní jako při jejich prvním polibku. Po chvíli Javier polibek přerušil a rychle odešel. Alejandra zůstala stát se zavřenýma očima a začala se usmívat. Poté oči otevřela a zamilovaně vzdychla. „Pořád mě miluješ,“ řekla štastne a skousla si spodní ret.

Morena odcházela od Yelitzy a šla přes zahradu. Těsně před branou si všimla někoho známého. Byl to Gustavo, který právě zaléval květiny. „Gustavo, co tady děláš?“ zeptala se nechápavě, když k němu přišla. „Moreno, tebe jsem neviděl, ani nepamatuju,“ smál se Gustavo. „Nedělej si legraci a odpověz mi,“ řekla Morena naštvaně. „Vidíš ne?“ řekl Gustavo a ukázal, jak zalévá, „pracuju tady jako zahradník,“ dodal. „Ty? Ty pracuješ?“ ptala se Morena s vykulenýma očima a začala se smát. „Ha ha ha,“ řekl Gustavo otráveně, „děláš jako kdybych nikdy nic nedělal a přitom z naší rodiny jsi největší lenoch ty,“ dodal vážně. „Co to meleš?“ naštvala se Morena. „Tak mi řekni, co teda celej den děláš?“ zeptal se Gustavo, ale než se Morena stačila nadechnout, přerušil ji, „ne počkej, já vím. Chodíš po krámech se svojí nejlepší kámoškou Yelitzou, nakupuješ a drbeš. Trefil jsem to?“ zeptal se smíchem. „A proč pracuješ zrovna tady?“ snažila se Morena změnit téma. „Abych denně viděl Isabelu. Miluju ji,“ odvětil Gustavo zasněně, „ale ani to ty vlastně neznáš,“ dodal. Morena zesmutněla a vzpomněla si na Matíase. „Tak já už musím jít, uvidíme se,“ rozloučila se a odešla.

„Kdy se zase uvidíme?“ zeptal se Matías Virginie, když vycházel o berlích z ordinace. „Až přijdete na kontrolu,“ odpověděla Virginia. „Ale tak dlouho to nevydržím. Můžu vás někam pozvat?“ zeptal se Matías, „i když s těmi berlemi se nám ty možnosti trochu zužují,“ smál se. Než stačila Virginia odpovědět, přišel k nim Javier. „Tak co, kámo? Jak jsi na tom?“ zeptal se Matíase a poplácal ho po zádech. „Omluvte mě, musím jít za dalším pacientem,“ omluvila se Virginia a odešla. Matías se na Javiera naštvaně podíval. „To si nemohl přijít o pár vteřin později?“ vynadal mu. „A proč?“ zeptal se ho Javier nechápavě. „Vyplašil si mi ji. Ani mi nestačila odpovědět,“ vysvětlil Matías otráveně. „Jo tak ty si ji balil?“ smál se Javier, „tak to pardon. Budeme si muset vymyslet nějaký znamení,“ dodal se smíchem. „Poslyš ty nějak sršíš vtipem a uculuješ se. To je podezřelý. Co se stalo?“ vyzvídal Matías. „Právě jsme se s Alejandrou políbili,“ řekl Javier s povzdechem. „No to je výborný. Tak ty sám si užíváš a mně, momentálnímu invalidovi, nedopřeješ ani flirtování, to seš teda kamarád“ řekl Matías vážně. „Tak pojď, ty invalido,“ řekl Javier se smíchem, chytil Matíase kolem ramen a odešli.

Večer se Santiago a Mercedes sešli u něho v bytě. Právě leželi v objetí v posteli. „Miluju tě,“ řekl Santiago a políbil ji na čelo. „Taky tě miluju,“ řekla Mercedes s úsmevem a přitiskla se k němu ještě víc. „Chci, aby to takhle bylo pořád,“ řekl Santiago. Mercedes se na něho podívala. „Jak takhle?“ zeptala se ho. „Aby si tu byla pořád se mnou,“ odpověděl Santiago a odhrnul jí vlasy z tváře, „se mnou a s Adrianou. A ne jen jednou za čas,“ dodal a políbil ji. Mercedes zesmutněla, vstala z postele a začala se oblékat. „Miláčku, řekl jsem něco špatne?“ zeptal se jí Santiago a posadil se. Mercedes byla k němu otočená zády a zapínala si šaty. „Ne, nic jsi neřekl špatne,“ zavrtěla hlavou, otočila se k němu a měla slzy v očích, „jen, že to chci taky,“ dodala s úsmevem. „A tak proč pláčeš?“ zeptal se Santiago se smíchem. Mercedes si sedla k němu na postel a políbila ho. „Protože mám strach. Mám strach z Hectora. Z toho jak zareaguje. Víš, on toho pro mě moc udělal a já mu nechci ublížit,“ vysvětlovala mu a z očí se jí kutálely slzy. „Nemusíš se ničeho bát. Až budeš připravená mu to říct, budu s tebou,“ uklidnil ji Santiago a pohladil ji po tváři. „Miluju tě,“ řekla mu Mercedes. „Já tebe taky,“ odvětil Santiago a objali se.

U Lopezových právě večeřeli. „Když má teď Matías zlomenou nohu, tak budu muset být v práci častěji, než šéf najde někoho na záskok,“ vysvětloval Javier svým sestrám. „A nemůžu být ten záskok já?“ zeptala se Anabela. Javier se na ni udiveně podíval. „Nekoukej se na mě tak,“ řekla mu Anabela vážně, „chci si najít nějakou práci. Chci taky přispívat do domácnosti,“ zdůraznila. „Ale to nemusíš, Anabelo, od toho jsem tady já,“ upozornil ji Javier. „Ale já ti chci pomáhat,“ odvětila Anabela vážně, „jsem už dost velká a navíc mám školu, takže bych mohla chodit jen odpoledne a o víkendech. A ty bys určitě zařídil, abychom měli směny spolu, aby si mě měl pod dohledem, že mám pravdu?“ zeptala se ho s poťouchlým úsmevem. „No to si piš,“ řekl Javier se smíchem a políbil ji na tvář, „tak já se zítra zeptám šéfa,“ řekl a začal sklízet nádobí ze stolu, „vy jste dneska vařily, tak já jdu umýt nádobí,“ řekl a odešel do kuchyně. Anabela se dívala za Javierem jak odchází a pak se židlí přisunula blíž k Saře. „Saro, musím ti něco říct,“ zašeptala. „Tý jo, co se děje? Jsem napnutá jak kšandy,“ vyzvídala Sara. Anabela se ještě jednou ohlédla, jestli se Javier nevrací a poté se otočila zpátky k Saře. „Dneska jsem mluvila s Alejandrou,“ začala potichu vysvětlovat, „všechno mi vysvětlila. Že nechtěla Javierovi ublížit a že by ho chtěla získat zpátky, a tak mě poprosila, jestli bych jí trošku nepomohla. Jdeš do toho se mnou?“ zeptala se jí. „Jasně,“ zvolala Sara radostně, „Alejandra se mi líbila od začátku a nevěřila sem, že by Javierovi ublížila,“ dodala s úsmevem. „Takže spolu vymyslíme plán, aby se ti dva dali zase dohromady?“ ujišťovala se Anabela. Sara přikývla a poté si plácly.

Druhý den ráno zašel Reinaldo za Carlosem Davidem. Byli u Carlose Davida v šatne, kde se právě převlékal kvůli dalšímu záběru. „A teď dělá jakoby se nic nestalo,“ řekl Carlos David, když Reinaldovi dovyprávěl všechno, co se za poslední dny stalo s Fernandou. „Takže jste si teď vyměnily role?“ zeptal se Reinaldo se smíchem. „Co tím myslíš?“ zeptal se Carlos David nechápavě a zapínal si košili. „No že Fernanda je teď ta, která velí a ty za ní běháš jako poslušný pejsek,“ smál se Reinaldo. „Já za ní neběhám,“ rozčílil se Carlos David, „jen s ní potřebuju mluvit a ona se mi pořád vyhýbá,“ dodal. V tom vešla do šatny asistentka režie. „Carlosi Davide, pokračujeme,“ řekla ve dveřích, zavírala je, ale ještě na poslední chvíli se vrátila, „jo a ještě teď se bude natáčet ta scéna v kanceláři s Miriam a až potom ta scéna v restauraci,“ upozornila ho. „A proč?“ zeptal se jí Carlos David. „Protože nám chybí kompars na číšníka, tak musíme rychle někoho sehnat,“ vysvětlila. V tom dostal Carlos David nápad. „A nemůže ho zahrát tady můj kámoš?“ zeptal se a ukázal na Reinalda. Reinaldo se na něj udiveně podíval. „Já?“ zeptal se překvapně. „No jistě, vždyť to je tvůj sen hrát. A myslím, že když mi přineseš jídlo a popřeješ mi dobrou chuť, tak jako odrazový můstek to docela ujde, ne?“ řekl Carlos David a poplácal ho po rameni. „Tak dobře,“ odvětil Reinaldo s úsmevem. „Nebude v tom problém, že ne?“ obrátil se Carlos David na asistentku. „Myslím, že ne?“ odvětila a odešla. „Tak jdeme na plac, kámo,“ řekl Carlos David a společně s Reinaldem odešli.

Anabela byla ve škole. Vyndávala si knížky ze skříňky, když za rohem uslyšela Miguelův hlas. Usmála se a šla za ním. Najednou ale uslyšela i smích jeho kamarádů, a tak zpomalila. „A Migueli, jak si na tom s Anabelou?“ zeptal se ho jeden kamarád. Anabela se zarazila, na konci rohu se zastavila a začala poslouchat. „Výborně, líp už to nejde. Už brzy bude moje,“ odpověděl Miguel s úlisným úsmevem a ostatní začali jásat. Anabele se zalesklo v očích a rychle utekla pryč.

Javier dovedl Saru do školy. „Máš všechny úkoly?“ zeptal se jí Javier, když si před ní klekl. „Jasně, že mám. Ještě nejsem tak stará, abych zapomínala,“ odpověděla Sara vážně. „Prcku, nejseš nějaká drzá?“ upozornil ji Javier se smíchem a poklepal ji na čelo. „Nejsem, jsem jenom vtipná, to máme v rodině. A už mi přestaňte všichni říkat, prcku,“ durdila se Sara. „No jo, já vím, ty už seš velká slečna,“ odvětil Javier s úsmevem, „takže po škole pro tebe přijde Mariana, ano?“ dodal a políbil ji na tvář, „tak ahoj,“ rozloučil se, vstal a chtěl odejít, když ho ještě Sara chytla za ruku. „Co se děje?“ zeptal se jí. „Víš, že tě Alejandra miluje?“ odpověděla Sara s poťouchlým úsmevem. Javier se na ni překvapeně podíval a znovu si k ní klekl. „O čem to mluvíš?“ zeptal se. Sara se šibalsky usmála, políbila ho na tvář a utekla do školy. Javier vstal, díval se za ní a usmíval se.

Maximo ležel v nemocničním pokoji. „Můžu dál?“ zeptala se Sandy, když otevřela dveře. Maximo se usmál a pozval ji dál. Sandy vešla a sedla si na stoličku vedle Maximovy postele. „Jak se cítíš?“ zeptala se ho opatrně. „Bylo mi i líp,“ odpověděl Maximo a pousmál se. „Maximo, já, já jsem se ti přišla omluvit, jak jsem se k tobě posledně chovala a…,“ omlouvala se Sandy, ale Maximo ji přerušil. „Sandy, neomlouvej se,“ řekl a chytil ji za ruku, „měla jsi pravdu,“ dodal. Sandy se na něho překvapeně podívala. „Taky se divíš tomu, že to uznávám, viď,“ řekl Maximo, „mně samotného to taky překvapilo,“ dodal se smíchem, „tady mám čas přemýšlet a došlo mi, že jsi měla ve všem pravdu. Stal se ze mě alkoholik a strašně jsem se změnil. Choval jsem se jako blázen. Ti chlapi mě mohli i zabít a já už nechci takhle dál žít. Chci začít znovu,“ řekl vážně. Sandy se usmála a stiskla mu ruku. „Ani nevíš, jak jsem štastná, že to říkáš,“ řekla. „Sandy, můžu tě o něco poprosit?“ zeptal se jí Maximo. „O co?“ zeptala se Sandy. „Políbíš mě?“ zeptal se jí. Sandy se pousmála, naklonila se k němu a políbila ho. Chvíli se líbali, když do pokoje vešla Alejandra. Když Sandy uslyšela otevření dveří, rychle se od Maxima odtáhla a jakmile spatřila Alejandru, vyděsila se. Alejandra se na oba střídavě dívala a nevěděla, co si má myslet.