„Slečno Alejandro, musíme už jet,“ opakoval stále Alfonso. Alejandra se probudila ze svých myšlenek a řekla:“Dobře, okamžitě s ním jeďte do nemocnice,“ pomohla s nosítky do sanitky a zabouchla dveře, „Mauricio,“ zavolala na řidiče sanitky. Mauricio vykoukl z okýnka, „ano, doktorko Díazová?“ zeptal se. „Řekni prosím doktoru Monsalvemu, aby se tohoto muže osobně ujal. Je to můj pacient a když se o něho nemůžu postarat já, tak prosím jeho, ano?“ prosila Alejandra. „Jistě, doktorko, spolehněte se,“ přikývnul Mauricio, nastartoval, zapnul sirénu a odjel. Alejandra se za nimi dívala dokud jí nezmizeli v zatáčce. Pak se podívala na Alfonsa a řekla:“Můžeme jet.“ Alfonso si oddychl a s Alejandrou šli pomalu k autu. Alejandře se začaly lesknout oči.

Yelitza s Morenou seděly otráveně v kostele. „Kde ta zatracená Alejandra je?“ ptala se naštvaně Yelitza. „Nevím. Asi chce nechat tvého bratříčka pořádně vydusit,“ odpověděla Morena, vytáhla si zrcátko z kabelky a začala se prohlížet. „To je možný,“ přikývla Yelitza, „a dělá dobře,“ dodala, „podívej se na něho jak je nervózní,“ řekla a ukázala na Maxima, „ten je z ní vážně úplně hotovej. Ten si nepřeje nic jinýho než si ji konečně vzít.“ „Ale tak mu to přej,“ řekla Morena a pořád se prohlížela v zrcadle, „ty už sis taky lásku našla, tak nechce zůstat pozadu.“ Yelitza se na ni s podivem podívala, „o jaký lásce to tady mluvíš? To myslíš Reinalda? Si ze mě děláš legraci, že jo?“ ptala se, „jako bys nevěděla, jaká láska je pro mě ta hlavní.“ Morena schovala zrcátko do kabelky a řekla:“Samozřejmě, že vím. Tou hlavní láskou je pro tebe tvůj vzhled.“ „Jak jinak,“ Yelitza přikývla a obě se začaly smát.

Mariana s Anabelou stály před vchodem do divadla a netrpělivě vyhlíželi Javiera. „Mariano, kde může být?“ ptala se Anabela a pořád koukala na všechny strany jestli ho někde nezahlédne. „Třeba stojí autem někde v zácpě. Víš, jaká je poslední dobou doprava,“ upozorňovala ji Mariana. „Nevím, Mariano,“ kroutila Anabela hlavou, „mám takový divný pocit,“ dodala, „radši zavolám Javierovi do práce,“ řekla, vytáhla z kabelky telefon a vytočila číslo. V restauraci začal zvonit telefon a Matías ho zvedl, „Restaurace U Černého koně, prosím,“ řekl. „Ahoj Matíasi, tady Anabela,“ ozvalo se v telefonu, „vyjel už Javier, prosím tě?“ zeptala se. „Ahoj Anabelo, jasně Javier vyjel už asi před půl hodinou. Proč? Ještě nedorazil?“ zeptal se Matías. „Právě, že ještě ne,“ potvrdila Anabela, „a je to divné. Mám strach, představení Sary by přece nezmeškal,“ dodala. „Anabelo, nemysli hned na nejhorší,“ uklidňoval ji Matías, „určitě za chvíli přijede, neboj. A pak mi zavolejte jak Sara dopadla,“ řekl a otočil se protože za sebou slyšel, že chce někdo platit, „Anabelo už musím končit, měj se a pozdravuj Saru,“ řekl a položil telefon. Anabela nestihla říct ani ahoj. „Tak co?“ zeptala se Mariana. „Prý už vyjel a určitě tu každou chvíli bude,“ odpověděla Anabela. „No vidíš,“ řekla Mariana, „a pojď už půjdem dovnitř. Podržíme Javierovi místo tam,“ dodala, chytla Anabelu kolem ramen a vedla jí dovnitř.

Do nemocnice právě přivezli Javiera. Na zraněného se ihned přiběhl podívat Santiago, „jak se to stalo,“ ptal se a začal ho prohlížet. „Čelní srážka dvou automobilů,“ odpověděl Mauricio, „v autě, které to zavinilo jeli manželé, oba byli na místě mrtví. Tady ten muž zatím žije, ale má vážné poranění hlavy,“ pokračoval Mauricio. „Dobře, okamžitě připravte sál. Odvezte ho rychle,“ přikázal Santiago zdravotním sestrám a šel se připravit na operaci. Ještě než odešel, zastavil ho Mauricio, „pane doktore, u té nehody byla také doktorka Díazová a žádala mě, abych vás poprosil, abyste se o toho muže postaral vy. Je to prý její pacient a když se o něho nemůže postarat ona, tak prosí vás,“ řekl. Santiago přikývl a běžel se připravit k operaci.

V kostele už začali být všichni nervózní, že Alejandra ještě nepřijela. Christina se Sandy na ni čekaly už i venku před kostelem. Za chvíli se přiběhl ven podívat i Maximo a Reinaldo. „Ještě pořád nic,“ ptal se Maximo. „Ještě ne, ale neboj se Maximo. Alejandra tu bude určitě co nevidět,“ uklidňovala ho Christina. „Christina má pravdu, Maximo. Pojď se postavit k oltáři,“ řekl, chtěl ho postrčit zpátky do kostela a přitom se dotknul Christiny. Reinaldo to ani nepostřehl, ale Christině se při jeho doteku roztřásly kolena. „Alejandra už jede,“ vykřikla Sandy, když viděla přijíždějící limuzínu. Maximovi v tu chvíli spadl kámen ze srdce. „Tak vy dva běžte dovnitř,“ strkala Sandy Reinalda a Maxima do kostela. Reinaldo a Maximo odešli a Christina se Sandy se rozeběhly po schodech dolů Alejandře naproti. Alejandra vystoupila a Christina se Sandy se na ni hned sesypaly, „kde si tak dlouho byla? Měli jsme už o tebe strach,“ řekla Christina, „už jsme se bály, že se ti stala nějaká nehoda,“ dodala Sandy. „Skoro ano,“ řekla váhavě Alejandra. „Cože?“ řekly Christina a Sandy vyděšeně zároveň. „Mně osobně se nic nestalo,“ začala vysvětlovat Alejandra, „ale cestou sem jsme narazili na autonehodu a já se musela jít podívat na raněné,…“ „počkej, Ale,“ přerušila ji Sandy, „já vím, že jsi doktorka a že tvojí povinností je pomáhat lidem, ale jenom když jsi v práci. Dneska máš volno a navíc se ještě k tomu vdáváš a ty si přesto,“ „nedělej mi teď kázání, Sandy,“ přerušila ji zase Alejandra, „to není všechno. Když jsem se šla podívat na zraněné, zjistila jsem, že jedním z nich je Javier Lopez. Ten co jsem mu našla peněženku,“ dovyprávěla Alejandra. „Ten krásnej?“ zeptala se zděšeně Sandy. „Ano, ten krásnej,“ odpověděla vyčítavě Alejandra, „a já jsem chtěla jet s ním do nemocnice. Ale nemohla jsem přece tady Maxima nechat, ale zase nevím jak na tom Javier je,“ řekla a do očí se jí opět draly slzy. „Ne, ne, ne, žádné slzy,“ řekla Christina a začala je Alejandře utírat, „teď ne. Ty se teď už musíš jít konečně vdát a potom zavoláme do nemocnice a zjistíme jak na tom je, ano?“ řekla. Alejandra smutně přikývla, chytla se z jedné strany za ruku Christiny a z druhé Sandy a vyšly společně po schodech nahoru ke kostelu.

Matías měl zrovna polední pauzu a obědval, když k němu přišli dva policisté. „Promiňte,“ oslovil ho jeden z nich, „hledáme pana Matíase Suáreze,“ řekl. „To jsem já,“ řekl Matías a vstal od stolu,“ co se stalo?“ zeptal se. „Vy jste majitelem modrého jeepu značky D57-57AS?“ zeptal se druhý. „Ano,“ odpověděl Matías. „A znáte Javiera Lopeze?“ zeptal se zase první. „Ano, to je můj kamarád. Stalo se mu snad něco?“ zeptal se už s obavami v hlase. „Musím vám oznámit špatnou zprávu. Váš kamarád měl bouračku. Už ho odvezli do nemocnice a právě ho operují,“ řekl jeden. „A jak, jak na tom je?“ začal koktat Matías. „To nevíme, pane. My to teď potřebujeme říct ještě jeho rodině, ale nikoho jsme doma nezastihli. Nevíte, kde bychom je sehnali?“ ptali se. „Já vím kde jsou. Řeknu jim to,“ řekl, zahodil zástěru a vyběhl ven. „Diego, musím hned odejít. Stalo se něco vážného,“ stačil ještě zavolat na kolegu a běžel na autobus, aby dojel k divadlu říct Javierovým sestrám tu špatnou zprávu.

V kostele se již konal obřad a na nevěstu s ženichem čekalo říct už jen ano. „Maximo Ericu Acosto Mendézi, berete si zde přítomnou Alejandru Mónicu Díaz de Orozco za svou právoplatnou manželku, budete ji ctít a milovat, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě dokud vás smrt nerozdělí?“ zeptal se kněz Maxima. „Ano,“ rychle a šťastně odpověděl Maximo. Kněz se tedy podíval na nevěstu a zeptal se také:“Alejandro Mónico Díaz de Orozco, berete si zde přítomného Maxima Erica Acostu Mendéze za svého právoplatného manžela, budete ho ctít a milovat, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě dokud vás smrt nerozdělí?“ Alejandra mlčela. Vůbec nevnímala na co se jí kněz ptal, před očima měla stále zakrváceného a bezmocného Javiera. „Alejandro, chcete zopakovat otázku?“ zeptal se kněz, když se Alejandra vrátila do reality. Alejandra se podívala na Maxima, který už měl v očích strach z toho, že si ho nakonec Alejandra nevezme, pak se podívala na kněze a poprosila o zopakování otázky. Kněz otázku zopakoval, Alejandra ještě chvíli přemýšlela a pak odpověděla:“Ano.“ V tu chvíli spadl kámen ze srdce všem přítomným. „A nyní vás prohlašuji za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu,“ řekl kněz. Alejandra a Maximo se postavili, podívali se na sebe, Maximo se usmál, Alejandra se také pokusila o malý úsměv a pak se políbili. Všichni vstali, začali tleskat a potom jim chodili postupně popřát.

Mariana a Anabela vycházely z divadla a snažily se vysvětlit Saře, proč Javier nepřišel. „Určitě zapomněl,“ řekla smutně Sara. „Ale to víš, že ne,“ řekla Mariana a klekla si k ní, „určitě musel zůstat v práci,“ řekla a mrkla na Anabelu. „Samozřejmě,“ potvrdila Anabela, „nepustili ho z práce, to je všechno. Jinak by si to samozřejmě nenechal ujít.“ „Já vím, ale mrzí mě to,“ řekla smutně Sara. Pak ale uviděla Matíase a rozběhla se k němu, „ahoj Matíasi,“ skočila mu do náruče, „ty ses byl podívat na moje představení?“ zeptala se. „Ne, zlatíčko,“ řekl Matías a silně ji objal. Mezitím k nim došly i Mariana s Anabelou. „Matíasi, co se děje?“ ptala se Anabela, „něco se stalo s Javierem? Nelži mi, Matíasi, já to na tobě poznám,“ řekla a klepal se jí hlas. Matías to nevydržel a vytryskly mu slzy, „promiňte mi to. Ale tohle já neumím,“ vzlykal Matías, „neumím předstírat, že se nic neděje, když se děje.“ „Matíasi, tak už mluv,“ žádala ho Mariana. „Javier měl autonehodu. Cestou sem se vyboural. Teď ho právě operují,“ řekl a začal se trochu uklidňovat. „Ne, můj bráška,“ řekla Sara a začala brečet. Mariana ji vzala do náruče a začala uklidňovat. „Tak to musíme jet hned do nemocnice,“ vzlykala Anabela, „nemůžeme ho tam nechat samotného,“ řekla a padla Matíasovi do náruče. „Samozřejmě, jedeme hned,“ řekl Matías, otřel si slzy a vedl je k taxíku.

Svatebčané se přesunuli na hostinu a všichni slavili, tančili a popíjeli. Jediné nevěstě nebylo do smíchu. Seděla se svými družičkami u stolu a pořád myslela na Javiera, „Santiago pořád nebere telefon a já nevím co se tam děje. Nevím jak na tom Javier je,“ řekla smutně Alejandra. „Alejandro, já tě nechci nějak naštvat, ale proč si o něho vůbec děláš takovou starost?“ zeptala se Sandy, „vždyť ho přeci vůbec neznáš. Nemáš s ním nic společného.“ „Já vím, Sandy,“ odpověděla Alejandra a napila se vína, „taky to nechápu. Nechápu, proč na něho pořád myslím. Proč ho nemůžu dostat z hlavy. Nerozumím tomu. Jediné, co vím je, že jestli se nedozvím jak to s ním vypadá, tak nemůžu odjet na svatební cestu,“ Alejandra se naklonila blíž ke Christině a Sandy, „já potřebuju na chvíli zmizet. Potřebuju zajet do nemocnice a zjistit, jak na tom Javier je. A potřebuju, abyste mě kryly,“ prosila Alejandra. „Alejandro, ty si se zbláznila,“ řekla Christina, „přece nemůžeš utéct z hostiny, jet za nějakým cizím mužem a pak se zase vrátit jakoby se nic nestalo,“ vynadala ji. „Holky, moc vás prosím,“ žádala Alejandra. „Kdepak je moje krásná ženuška,“ ozvalo se za nimi, „ty se mi pořád schováváš,“ řekl Maximo, „pojď si zatančit,“ požádal Maximo a podal Alejandře ruku. Alejandra ho chytla a ještě než odešla, tak se podívala na Christinu a Sandy a očima je znovu prosila.

Mariana, Anabela, Sara a Matías čekali už dobu před operačním sálem na příchod lékaře. Po dlouhém čekání nakonec vyšel Santiago. Všichni se okamžitě kolem něho sesypali. „Jak je na tom náš bratr?“ ptala se Anabela, „řekněte nám pravdu, pane doktore.“ „Váš bratr je z nejhoršího venku,“ řekl a otřel si pot z čela, „ale…“ „Ale, co?“ zeptal se Matías. „Javier je mimo nebezpečí, teď musíme jen čekat až se probere,“ řekl Santiago, „je totiž v kómatu.“