„Reinaldo Díazi, ptám se tě znovu! Co tady děláš s touhle poběhlicí?“ ptala se Yelitza rozčíleně. „Yelitzo, prosím tě, uklidni se,“ uklidňoval ji Reinaldo, když k ní vstal, „a co tu vůbec děláš? Vždyť máš odpočívat,“ upozornil ji. „To by se ti líbilo,“ zakřičela na něj Yelitza, „já zavřená doma a ty by sis mohl mezitím užívat se svojí milenkou,“ dodala vztekle. V tu chvíli to Christina už dál nemohla poslouchat, vstala a chtěla odejít. „Kam si myslíš, že jdeš, ty mrcho,“ zakřičela na ni Yelitza. „Yelitzo, takhle s Christinou mluvit nebudeš,“ upozornil ji Reinaldo zvýšeným hlasem. „Já s ní budu mluvit tak, jak se mi zachce,“ zakřičela na něj Yelitza, „a ty,“ obrátila se na Christinu a zdvihla na ni ukazováček, „ještě jednou tě uvidím v blízkosti mého manžela a přísahám, že tě zabiju,“ pohrozila ji s nenávistným pohledem. Christina se na ni vyděšeně dívala. „Tak to stačí, Yelitzo, jdeme domů,“ zakřičel na ni Reinaldo, chytl ji za paži a táhl ji k autu. „Reinaldo, pusť mě, ještě jsem si to s tou mrchou nevyřídila,“ nadávala a zmítala sebou, „ještě budeš litovat toho, že ses mi připletla do cesty,“ křičela na Christinu. Poté ji Reinaldo násilím strčil do auta, podíval se na Christinu, pohledem se jí omlouval, nastoupil do auta a odjel.

Mercedes seděla v parku na lavičce a čekala na Santiaga. „Ahoj, Mercedes,“ zavolal na ni někdo. Mercedes se ohlédla a uviděla usměvavou Adrianu, jak k ní běží. Mercedes s úsmevem vstala a vzala Adrianu do náruče. „Ahoj, beruško,“ oslovila ji a políbila ji na tvář. V tom k nim přišel i Santiago. „Mercedes, omlouvám se za zpoždění, ale tahle malá treperenda,“ ukázal na Adrianu a štípnul ji do tváře, „slyšela, jak se domlouváme, že se sejdeme a chtěla tě vidět,“ vysvětloval. „Prosím tě, neomlouvej se,“ uklidňovala ho Mercedes, „jsem ráda, že si ji přivedl, už se mi po ní stýskalo,“ řekla, usmála se na ni a Adriana ji pevně objala. „Tak o čem jsi chtěla mluvit?“ zeptal se jí Santiago. Mercedes postavila Adrianu na zem. „Adriano, nechceš se jít támhle zhoupnout?“ zeptala se jí a ukázala na houpačky. „Jasně,“ odpověděla Adriana hbitě, „ale stačilo říct, že potřebujete být osamotě,“ dodala se smíchem a utekla k houpačkám. Santiago a Mercedes se za ní s úsmevem dívali a pak se posadili na lavičku. „Tak co se děje, miláčku?“ zeptal se jí Santiago znovu a pohladil ji po tváři. „Jen jsem ti chtěla říct, že,“ na chvíli se Mercedes odmlčela a nadechla se, „že večer řeknu Hectorovi o nás dvou,“ dodala vážně. „Opravdu?“ zeptal se Santiago štastne, ale poté zvážněl, „mám večer přijít a podpořit tě?“ zeptal se jí. Mercedes zavrtěla hlavou. „Ne, to ne. Tohle musím zvládnout sama,“ odpověděla vážně. „Dobře,“ přikývl Santiago a chytil ji za ruku, „ale kdyby se cokoliv dělo, okamžitě mi zavoláš, ano?“ upozornil ji. Mercedes přikývla, se Santiagem se na sebe usmáli a políbili se.

Když Reinaldo a Yelitza dojeli domů a došli nahoru do jejich pokoje, Reinaldo ji vzteky strčil dovnitř, až spadla na postel. „Takhle se mnou zacházet nebudeš,“ zakřičela na něj a postavila se před něj, „copak už jsi zapomněl, že jsem před pár dny potratila?“ zdůraznila. „Nezapomněl jsem. A právě proto mi vysvětli, proč neležíš v posteli?“ rozčílil se Reinaldo. „Já ti nemám, co vysvětlovat. To spíš ty mi řekni, jak je možný, že se zase stýkáš s tou courou,“ křičela Yelitza nepříčetně. „Takhle o ní mluvit nebudeš,“ zakřičel na ni Reinaldo. „Já jí budu říkat, jak budu chtít! Je to coura, coura, coura,“ křičela Yelitza a vzteky začala rozbíjet všechno, co jí přišlo pod ruku. „Yelitzo, přestaň a uklidni se,“ zakřičel Reinaldo a pevně ji chytil do náruče, aby se uklidnila. „Já se nechci uklidnit a pusť mě,“ vzpírala se Yelitza. „Kolikrát ti mám říkat, že mezi mnou a Christinou nic není,“ upozornil ji Reinaldo vážně. „Já ti ale nevěřím,“ řekla mu Yelitza s nenávistným pohledem a odstrčila ho od sebe, „já vím, že ji miluješ a chceš být s ní,“ řekla ironicky a přiblížila se k němu, aby se mu podívala zblízka do očí, „ale nikdy s ní nebudeš! Dokud já budu naživu, tak nedovolím, aby si patřil jiné ženě,“ dodala vážně a Reinaldo se na ni znechuceně díval.

Odpoledne šla Anabela ze školy rovnou k Javierovi do práce. Javier právě roznášel pití zákazníkům a když Anabelu uviděl ve dveřích, pohledem ji naznačil, aby si šla sednout k baru. „Tak jak bylo ve škole?“ zeptal se jí, když k ní přišel a políbil ji na čelo. „Šlo to,“ odpověděla Anabela vyhýbavě. „Stalo se něco?“ zeptal se jí Javier starostlivě. „Ne, všechno je v pořádku,“ odpověděla Anabela a pokusila se o úsmev, „přišla jsem se jen zeptat, jestli tu můžu teda brigádničit,“ zeptala se. Javier s úsmevem přikývl. „Bráško, to je skvělý, děkuju,“ zvolala Anabela radostně a šla ho obejmout. „Ale mám jednu podmínku,“ upozornil ji Javier. Anabela se na něj podívala. „Jakou?“ zeptala se. „Budeš tu vždycky jen pár hodin a kdyby si kvůli tomu náhodou nestíhala školu, tak okamžitě skončíš, jasný?“ upozornil ji. Anabela přikývla a znovu Javiera objala.

Alejandra skončila v práci a právě šla na parkoviště ke svému autu. „Alejandro, počkej,“ zavolal na ni někdo. Alejandra se otočila a uviděla, jak k ní jde Paola, tak jí šla naproti. „Ahoj, Alejandro, šla jsem za tebou do ordinace, ale na recepci mi řekli, že už jsi odešla, ale že tě ještě možná stihnu tady,“ vysvětlovala jí Paola. „O co jde?“ zeptala se jí Alejandra. „Alejandro, já jsem se ti přišla omluvit. Omlouvám se ti, jak jsem na tebe vyjela, když měl Maximo tu nehodu,“ omlouvala se jí Paola. „Paolo, nemáš se za co omlouvat,“ ujišťovala ji Alejandra, „naprosto tvoji reakci chápu. Bála si se o syna a potřebovala sis na někom vylít vztek a zlost a já vím, že jsem byla ten správný terč,“ dodala. Paola zavrtěla hlavou. „Ne, Alejandro, ty jsi nebyla ten správný terč. V tu chvíli to neměl být nikdo, ale já jsem se prostě neudržela,“ vysvětlovala jí Paola a Alejandra chápavě přikývla, „to, co jsem ti říkala, jsem nemyslela vážně. Já vím, že to nebyla tvoje vina. Ani nebyla tvoje vina, že si přestala Maxima milovat,“ dodala, Alejandra k tomu chtěla něco říct, ale Paola jí nenechala, „ne, Alejandro, nech mě mluvit,“ poprosila ji a Alejandra přikývla, „já vím, že si Maxima milovala a vím, že by si mu bezdůvodně neublížila. Moc dobře jsem si všimla, jak se Maximo v poslední době změnil a ty jsi jen udělala ten správný krok k tomu, aby jste oba mohli začít znova,“ odvětila vážně, „já se k tomu kroku nikdy neodhodlala,“ dodala smutně. „Ale ještě můžeš,“ upozornila ji Alejandra, „nikdy není pozdě,“ dodala vážně.

Hector seděl ve své kanceláři, popíjel kávu a vzpomínal na ranní setkání s Marianou. Hector a Mariana se ještě chvíli líbali a poté se Mariana vzpamatovala a vrazila Hectorovi facku. „Co si to dovolujete?“ rozčilovala se. „Tak myslím, že jsme to vyřešili. Po tomhle se mi už do cesty nepřipletete. Teď si budete dávat hodně velký pozor, abyste na mě nenarazila, že mám pravdu?“ zeptal se jí Hector ironicky. „Idiote,“ vynadala mu Mariana a odešla. Z myšlenek ho vyrušilo klepání. „Dále,“ zavolal. „Chtěl jsi se mnou mluvit, tati?“ zeptal se Reinaldo, když vešel dovnitř. „Ano, chtěl,“ řekl Hector vážně a vstal, „můžeš mi vysvětlit, kde si celé dopoledne byl?“ zakřičel, „a hlavně ráno, když si měl se mnou, s Ignaciem a našimi investory pracovní snídani?“ dodal. Reinaldo se chytil za hlavu. „Bože, já na to úplne zapomněl,“ zděsil se. „Ale nepovídej,“ řekl Hector ironicky, „tak co bylo důležitější, než tvoje práce!“ zdůraznil. Reinaldo se zamyslel a uvědomil si, že otci nemůže říct, ani o natáčení s Carlosem Davidem, ani o setkání s Christinou. „Byl jsem v bance, potřeboval jsem si tam něco zařídit a když jsem se vrátil domů, tak jsme s Yelitzou měli menší výměnu názorů,“ vysvětlil. „Vy už se zase hádáte?“ rozčílil se Hector, „jak dlouho to ještě potrvá?“ zeptal se ho. „Dlouho,“ odpověděl Reinaldo hbitě, „protože se nemilujeme,“ dodal, „a i když to chci začít řešit, je to zbytečné. Protože Yelitza mi rozvod nepovolí. A kdyby to byla jen ona. Ale i Ignacio i ty, tati, byste to nedovolili,“ řekl vážně, šel ke dveřím a otočil se zpátky na Hectora. „Už nevím, co mám dělat, abys mně a mým sestrám přestal řídit život,“ dodal a odešel.

Byl večer. Gustavo a Isabela šli do taneční školy a právě seděli v objetí na chodbě a čekali na začátek. „Včera jsem viděl svoji sestru a nestačil jsem se divit. To bylo poprvé, co jsem ji viděl smutnou,“ řekl Gustavo. „Máš pravdu,“ souhlasila Isabela, když se od Gustava odtáhla, aby mu viděla do očí, „zahlédla jsem ji, když odcházela od Yelitzy a vážně byla nějaká smutná,“ dodala překvapeně, „ty dvě jsou vždycky samá ironie a teď jedna si hraje na chudinku a druhá…“ chtěla něco říct o Moreně, ale pak si uvědomila, že před Gustavem se to nehodí, „promiň, Gustavo, nechtěla jsem tvoji sestru pomlouvat,“ omluvila se a zesmutněla. „To nic, miláčku,“ uklidnil ji Gustavo a políbil ji, „já vím, že Morena není žádná světice, ale tentokrát mi jí bylo až líto,“ dodal, „a proč si myslíš, že si Yelitza hraje na chudinku? Vždyť nedávno potratila. Nemůže přece hrát, že je na dně,“ zdůraznil. „Věř mi, že může,“ ujistila ho Isabela, „já ji znám dýl než ty. Koho potřebuje, tak toho si omotá kolem prstu. A udělá cokoli, aby bylo po jejím. Proto si myslím, že s tím těhotenstvím to nebylo až tak žhavý,“ řekla vážně. Gustavo se na ni nechápavě podíval. „Co tím myslíš? Jako, že těhotná vůbec nebyla?“ zeptal se jí. Isabela pokrčila rameny. „Ale změňme téma,“ řekla s úsmevem, „ještě si mi neřekl, proč si vůbec u nás začal pracovat jako zahradník, když jsi z bohaté rodiny?“ zeptala se ho. „Proč myslíš?“ zeptal se jí Gustavo provokativně. Isabela se začala červenat. „To protože jsem se do tebe na první pohled zamiloval a tohle byl jediný způsob jak ti být dennodenně nablízku,“ řekl Gustavo něžně a poté se políbili.

Matías seděl ve svém bytě na sedačce a díval se na televizi. V tom někdo zaklepal. „Kdo je?“ zavolal. „To jsem já, Sandy,“ ozvalo se za dveřmi. „Pojď dál, je otevřeno,“ zavolal na ni Matías. „Jak se má můj nejoblíbenější invalida?“ zeptala se Sandy se smíchem, když vešla dovnitř s velkou taškou v ruce. „Ha ha ha, by sis mohla podat ruku s Javierem, ten má ze mě taky akorát srandu,“ řekl Matías naštvaně. „Ale tak se hned nedurdi,“ řekla Sandy dětským hlasem a políbila ho na tvář. Poté vyndala z tašky kazetu, strčila ji do videa a pustila film. „No co to je? Co mi to tu děláš za poruchy?“ zeptal se Matías se smíchem. „Přišla jsem ti zlepšit náladu. A buďme upřímní, přišla jsem si ji udělat i sobě,“ vysvětlila Sandy a oba se začali smát, „přinesla jsem několik suprových filmů a mám tady i něco k zobnutí a k pití,“ řekla a začala vyndávat z tašky na stůl všechno jídlo a pití, co tam měla, „dneska nebudeme vůbec spát,“ dodala, sedla si k Matíasovi, opřela si hlavu o jeho rameno a začali se dívat na film.

O pár hodin později se Gustavo a Isabela vrátili domů. Stáli potmě v hale a líbali se. „Byl to krásný den,“ řekla Isabela s úsmevem, „jako každý od té chvíle, co jsme spolu,“ dodala, Gustavo se na ni usmál a znovu se políbili. V tu chvíli se rozsvítilo světlo. Gustavo a Isabela se lekli a podívali se, kdo to rozsvítil. Isabela se vyděsila, když uviděla Hectora. „Ta-ta-tati,“ vykoktala ze sebe. „Isabelo Díazová, co to má znamenat?“ zakřičel Hector a tvářil se naštvaně.