„Isabelo, můžeš mi vysvětlit, proč se tady líbáš s tímhle chudákem?“ zakřičel Hector, když se k nim přiblížil blíž. „Tati, prosím tě, uklidni se. Já ti to vysvětlím, já…,“ uklidňovala ho Isabela. „Ne, pane Díazi, já vám to vysvětlím,“ skočil jí do řeči Gustavo. „Vy mi nebudete nic vysvětlovat, jediné, co uděláte je to, že si sbalíte své věci a vypadnete z tohoto domu,“ přikázal mu Hector a ukázal na dveře. „Co je to tu za křik?“ zeptala se Mercedes, která právě vyšla z jídelny. Pár kroků za ní šla Alejandra. „Právě jsem přistihl svoji dceru, jak se líbá s naším zahradníkem,“ odpověděl jí Hector rozčíleně, když se na obě otočil. „No a?“ pokrčila Alejandra rameny. Hector se na ni nechápavě podíval. „Jak no a?“ zakřičel na ni, „copak ty si o tom věděla?“ zeptal se jí rozčíleně. Mezitím scházela ze schodů Yelitza, protože i v horním patře slyšela křik. „Samozřejmě,“ odpověděla Alejandra klidně, „Isabela je přeci moje sestra a říkáme si všechno,“ odvětila hrdě, „a i kdyby mi to neřekla, tak to že se zamilovala se nedalo přehlédnout,“ dodala. „To se mi snad jenom zdá,“ zakřičel Hector. V tom se otevřely vchodové dveře a vešel Reinaldo. „Co se to tu zase děje? Jste slyšet až na ulici,“ upozornil je. „Co jsem komu udělal?“ ptal se Hector sám sebe, „co jsem komu udělal, že všechny moje děti si ničí skvělé životy a slibnou budoucnost kvůli obyčejným chudákům,“ křičel a postupně se podíval na všechny své děti, které sklopily hlavu. „Hectore, co to s tebou je?“ zeptala se ho Mercedes a on se na ni otočil, „přece je nemůžeš vinit za to, že se zamilovaly. Láska si nevybírá. Ta prostě přijde a i kdyby ses jí sebevíc bránil, nedokážeš to,“ upozornila ho vážně. Hector se na chvíli zamyslel a pak se k ní přiblížil. „Co mi tím chceš naznačit? Ty snad taky někoho máš?“ zeptal se jí s vážným pohledem a Mercedes znervózněla.

U Lopezových večeřeli. „Javiere, zítra nebudu spát doma. Domluvila jsem se s Angelou, že u ní přespím,“ řekla Anabela otráveně a přitom se vrtala v jídle. „Moc nadšeně to neříkáš,“ upozornil ji Javier, „je ti něco?“ zeptal se jí. Anabela jen zavrtěla hlavou. „A já tu taky zítra nebudu. Budu u Mariany,“ přidala se Sara. „A to mě tady necháte samotného?“ zeptal se Javier a udělal na ně smutný kukuč. „Třeba tu nebudeš sám,“ odvětila Sara se smíchem. Javier se na ni nechápavě podíval. „Co tím myslíš?“ zeptal se jí. „Jdu umejt nádobí,“ změnila Sara téma a utekla s talířem do kuchyně. Javier se obrátil na Anabelu. „Jdu ti pomoct,“ zavolala na Saru a odešla za ní. „Co vy dvě zase chystáte?“ ptal se Javier sám sebe a usmíval se.

„Tak mi odpověz, Mercedes. Ty máš snad taky někoho?“ naléhal na ni Hector. Mercedes se na něj vyděšeně dívala a mlčela. Alejandra na jejím výrazu poznala, že potřebuje pomoct. „Tati, to sem teď nepleť,“ řekla vážně a Hector se na ni podíval, „teď je důležité, aby si začal respektovat Isabelin a Gustavův vztah,“ dodala. „Respektovat? To myslíš vážně?“ rozčílil se Hector. „Myslí to vážně,“ přidal se Reinaldo, přišel k Isabele a objal ji kolem pasu, „a jestli máš Isabelu rád, tak budeš jejich vztah respektovat,“ upozornil ho vážně. Hector se výsměšně usmál. „Samozřejmě, že ji mám rád, a proto nedovolím, aby si zničila život, jako vy dva,“ zakřičel a ukázal na Reinalda a Alejandru, „a už toho mám dost. Všichni běžte do svých pokojů a tebe,“ ukázal na Gustava, „tu už nechci vidět,“ upozornil ho vážným pohledem. „Tati, prosím tě…“ snažila se ho Isabela přemluvit. „Isabelo, běž do svého pokoje,“ přikázal ji, a přitom nespustil oči z Gustava. Isabela se zoufale podívala na Gustava a ten ji přikývnutím pobídl, ať jde. Reinaldo ji doprovodil nahoru, za nimi šly Alejandra s Mercedes a za nimi Yelitza, která se celou dobu výborně bavila. „I když odejdu z tohoto domu,“ řekl Gustavo, když všichni odešli, „vaší dcery se nikdy nevzdám,“ dodal vážně a odešel do svého pokoje.

Carlos David stál přede dveřmi Fernandina pokoje a už dlouhou chvíli váhal, jestli má zaklepat. Nakonec se přece jen odhodlal a zaklepal. „Dále,“ ozval se za dveřmi Fernandin hlas. Carlos David vešel a když za ní přišel do ložnice, překvapeně zůstal stát ve dveřích. „Fernando, co to děláš?“ zeptal se jí vyděšeně, když viděl, jak si ze skříní vyndává věci a dává je do kufru. „Nevidíš? Balím,“ odpověděla Fernanda ironicky. „Co-co ale-ale proč?“ vykoktal ze sebe Carlos David. „Už nemám sílu dál pro tebe pracovat,“ odpověděla Fernanda klidně a přitom dál chodila od skříně ke kufru a naopak. „Tak dost! Přestaň,“ zakřičel na ni a začal všechny její věci dávat zpátky do skříně. „Carlosi Davide, nech toho! Zbláznil ses?“ zeptala se ho Fernanda. „Ano, zbláznil,“ řekl Carlos David chtivě a přitáhl si ji k sobě, „zbláznil, ale do tebe, lásko moje,“ řekl něžně a políbil ji. Fernanda ale polibek přerušila. „Carlosi Davide, nedělej to, prosím,“ prosila ho se slzami v očích. „Proč mi nevěříš, že jsem se do tebe opravdu zamiloval?“ zeptal se jí, zadíval se jí hluboko do očí a držel ji pevně v náručí. „Protože je pro mě těžký ti uvěřit,“ vzlykala Fernanda, „tolikrát jsem to od tebe chtěla slyšet, že je teď těžký uvěřit tomu, že je to vážně pravda,“ dodala, rozbrečela se ještě víc a snažila se dostat z jeho sevřetí. „Je to pravda, miláčku,“ řekl Carlos David něžně a políbil ji, „je to pravda. Miluju tě, teď už to vím,“ dodal vážně a políbil ji. Tentokrát už Fernanda polibek opětovala. Carlos David jí vzal do náruče, položil ji na postel a poté se spolu milovali.

Alejandra ležela ve své posteli a prohlížela si rámeček s fotkou, na které byla s Javierem. „Miláčku, tolik mi chybíš,“ řekla smutně a prsty přejela po Javierově tváři. Z myšlenek ji vyrušilo klepání. „Dále,“ zvolala a položila fotku na noční stolek. „Můžu na chvilku?“ zeptala se Mercedes ve dveřích. „Jasně,“ přikývla Alejandra a pobídla ji, ať si k ní sedne, „co se děje?“ zeptala se jí s úsmevem. „Alejandro, já-já bych ti chtěla poděkovat, jak si mi před chvíli pomohla, když se mě Hector vyptával,…“ „jestli někoho máš?“ doplnila ji Alejandra. Mercedes přikývla. „Ty snad něco…“ „vím?“ doplnila ji opět Alejandra, „no nevím, ale tuším,“ dodala s úsmevem, „Santiago mi už jednou naznačil, že se mu líbíš, a když mi řekl, že je zamilovaný a na tobě jsem taky zpozorovala určitou změnu, tak jsem si to dala dohromady,“ vysvětlila se smíchem, „mám pravdu?“ zeptala se jí. Mercedes se na ni usmála. „Máš,“ odpověděla, „a děkuju, že si mě tam podržela,“ poděkovala ji a Alejandra ji objala. „Kdy to řekneš tátovi?“ zeptala se jí Alejandra opatrně. „Popravdě jsem chtěla už dneska, ale po té hádce s Isabelou, ho nechci provokovat ještě víc,“ odpověděla Mercedes vážně. „Rozumím,“ přikývla Alejandra chápavě. „Alejandro, nemysli si ale, že jsem chtěla Hectorovi nějak ublížit, to ne, ale…“ „Taky rozumím,“ odvětila Alejandra s úsmevem, „jsem na tom stejně jako taky,“ dodala a vzdychla.

Další den si Matías přivstal a právě seděl v ordinaci a čekal na Virginii. Po chvíli se otevřely dveře a Virginia vešla. „Pane Suárezi, vy jste ale ještě neměl přijít na kontrolu,“ řekla překvapeně, jakmile se na něj podívala a posadila se ke stolu. „Matíasi,“ opravil ji, „já vím, ale tak dlouho bych to nevydržel,“ dodal s poťouchlým úsmevem, „chci tě někam pozvat,“ odvětil s úsmevem. „Pane Suárezi, já…“ „Matíasi,“ zdůraznil Matías, aby mu konečně začala tykat. „Dobře,“ přikývla Virginia, „Matíasi, já mám práci a na nic jiného nemám čas,“ zdůraznila. „Ani na chviličku?“ zeptal se Matías smutně. „Ne,“ zakroutila hlavou Virginia. „Tak to je ale smutný, protože dokud mé pozvání nepřijmeš, tak se odtud nehnu,“ odvětil Matías a pohodlně se na židli usadil. Virginia chtěla odporovat, ale když viděla, že nehodlá odejít, vzdychla a souhlasila. „Tak dobře,“ řekla a z šuplíku si vzala papír a na něj napsala svoji adresu, „tady je moje adresa a přijeď v 7. Něco uvařím,“ řekla, když mu papírek podala. Matías si přečetl adresu, podíval se na Virginii a usmál se. „Fajn, budu se těšit,“ řekl, vzal si berle a odešel.

Alejandra procházela nemocniční chodbou a přitom hledala něco v kabelce, a proto si nevšimla, že na ni před její ordinací někdo čeká. „Ahoj, Alejandro,“ zavolal na ni někdo a poté teprve zdvihla hlavu. „Holky, co tu děláte?“ zvolala překvapeně, když uviděla Anabelu se Sarou. Anabela se Sarou vstaly a běžely ji obejmout. „Máme pro tebe překvapení,“ řekla Sara nadšeně, „teda spíš pro Javiera,“ dodala Anabela. „O co jde?“ zeptala se Alejandra nechápavě. Anabela si rozepnula batoh, vyndala z kapsy klíče a podala je Alejandře. „Co to má znamenat,“ zeptala se Alejandra a stále se tvářila nechápavě. „To jsou klíče od našeho bytu,“ vysvětlila Sara se smíchem, „a já ani Sara dneska nebudeme spát doma a Javier má odpolední, takže v 8 bude doma a myslely jsme, že by si toho mohla nějak využít,“ vysvětlila Anabela s poťouchlým úsmevem, „a jak toho využiješ, to už je na tobě,“ dodala. „Ale…“ „Žádný ale,“ přerušily ji Anabela se Sarou současně, „tak my už musíme nebo přijdeme pozdě do školy,“ řekla Anabela, políbila Alejandru na tvář, Sara také a poté odešly. Alejandra se za nimi dívala a poté se zadívala na klíče, které svírala v dlani a začala se usmívat. „Mají pravdu. Nesmím promarnit další šanci,“ řekla odhodlaně a vešla do ordinace.

Ještě než šla Isabela do školy, chtěla se jít podívat za Gustavem, aby zjistila, co se mezi ním a Hectorem stalo, potom, co je nechali osamotě. Zaklepala na dveře jeho pokoje, ale nikdo se neozval. Proto tedy pomalu dveře otevřela a opatrně nakoukla dovnitř. „Gustavo, jsi tady?“ zavolala do prázdna. Nikdo se neozval, a tak vešla dovnitř. Až když si pokoj pořádně prohlédla, zjistila, že je úplne prázdný. Gustavovy věci byly pryč a on také. Začalo se jí lesknout v očích, když si na nočním stolku všimla obálky s jejím jménem. Sedla si na postel, vzala obálku, otevřela ji a v ní byl dopis od Gustava.

Isabelo,  

promiň, že už jsem se nemohl rozloučit, ale tvůj táta přešlapoval před mým pokojem a čekal až se sbalím a odejdu. Budu teď bydlet u Moreny, takže kdykoliv budeš chtít, můžeš za mnou přijít. A to co jsem včera řekl tvému tátovi jsem myslel vážně. NIKDY se tě nevzdám!  

Miluju tě  

Gustavo

Isabela dočetla dopis a rozbrečela se. „Já tě taky miluju,“ řekla roztřeseným hlasem, lehla si na postel a objímala Gustavův dopis.

„Maximo, chtěl si se mnou mluvit?“ zeptala se Alejandra, když vešla do Maximova pokoje. Náhle se ale zarazila, když v pokoji s Maximem byl ještě neznámý muž. „Alejandro, to je Martín Vivas,“ představil je Maximo a podali si ruce, „můj právník,“ dodal. Alejandra se na něho překvapeně podívala. „Přišel sem, abychom konečně mohli začít vyřizovat náš rozvod,“ vysvětlil Maximo s vážným výrazem ve tváři.