„Maximo, to myslíš vážně?“ zeptala se Alejandra se stále šokujícím výrazem ve tváři. „Ano, myslím to opravdu vážně,“ přikývl Maximo, „je zbytečné, abychom se v našem manželství dál trápili,“ dodal. „Doktore Vivasi,“ obrátila se Alejandra na právníka, „mohl byste nás, prosím, nechat chvíli osamotě?“ poprosila ho. „Samozřejmě,“ přikývl právník a odešel z pokoje. Alejandra si poté přisedla k Maximovi na postel. „Maximo, co se stalo? Proč si tak náhle změnil názor? Ještě před pár dny si o rozvodu nechtěl ani slyšet,“ zdůraznila. Maximo se pousmál. „Já vím. Asi jsem potřeboval lekci, abych si uvědomil, co vlastně od života chci,“ vysvětloval, „a Alejandro, promiň mi, jak jsem se k tobě choval,“ omlouval se. „Nemáš se mi za co omlouvat,“ oponovala mu Alejandra, „to spíš já bych se ti měla omluvit,“ dodala smutně. „Ty se mi taky nemáš za co omlouvat,“ odvětil Maximo s úsmevem, chytil Alejandru za ruku a na chvíli se zamyslel. „A co skončit s omluvami a začít úplne znovu?“ zeptal se jí. „Jak to myslíš?“ zeptala se Alejandra nechápavě. „Co zkusit být zase přátelé?“ vysvětlil jí Maximo, „jako dřív,“ dodal. „Já jsem pro,“ odvětila Alejandra s úsmevem, Maximo se také usmál a objali se.

Carlos David se pomalu probouzel a začal šmátrat rukou po druhé polovině postele. Po chvíli otevřel oči a zjistil, že postel je prázdná. „Fernando?“ zavolal do prázdna a rozhlížel se po pokoji. Posadil se a promnul si oči. „Fernando?“ zavolal ještě jednou, když si na nočním stolku všiml nějakého lístku. Vzal ho a přečetl si ho.

Carlosi Davide,  

díky za krásnou noc na rozloučenou. Nikdy na ni nezapomenu.  

Tvá Fernanda

„Jaká noc na rozloučenou? Fernando, ty si mi zase nevěřila?“ ptal se zoufale sám sebe. Potom sáhl po telefonu a zavolal na recepci. „Tady Carlos David Moreira,“ představil se, potom co telefon vzala recepční, „kdy z hotelu odjela Fernanda Valenciová?“ zeptal se. „Asi před půl hodinou, pane,“ ozvalo se v telefonu. Carlos David zavěsil a rychle se začal oblékat. „To tě ještě stihnu,“ říkal si, když si zapínal košili, „musím tě stihnout,“ dodal. Rychle si nazul boty, zkontroloval jestli má v kapse u kalhot klíče od auta a vyběhl z pokoje.

Isabela vystoupila z firemního výtahu a namířila si to rovnou k Hectorovi do kanceláře. „Slečno Isabelo, tam teď nemůžete,“ snažila se ji zadržet sekretářka, ale marně. Isabela už byla uvnitř a nenávistně se dívala na Hectora. Hector právě telefonoval a když uviděl Isabelu, omluvil se a řekl, že zavolá za chvíli. „Pane Díazi, já jsem vaší dceři říkala, že teď nemáte čas,“ omlouvala se sekretářka. „V pořádku, Esperanzo, nech nás osamotě,“ řekl jí Hector a Esperanza odešla. „Co se děje, Isabelo? A co tady vůbec děláš? Máš být ve škole,“ upozornil ji zvýšeným hlasem. „Nemůžu teď jít do školy. Musím si s tebou nejdřív vážně promluvit, tati,“ odvětila Isabela. „Tak o co jde?“ zeptal se Hector, vstal od stolu a šel k Isabele blíž. „Jde o to, že si vyhodil Gustava z domu. Proč si to udělal?“ zeptala se ho vyčítavě. „O tom klukovi už nechci slyšet, Isabelo. Zapomeneš na něj!“ upozornil ji Hector přísným pohledem. „Ne, nezapomenu,“ zakřičela na něj Isabela, „miluju ho a nevzdám se ho,“ dodala vážně. „Dost, Isabelo,“ zakřičel na ni Hector a bouchnul pěstí do stolu, „vždyť ten kluk ti nemá co dát,“ upozornil ji. „Má, má mi co dát,“ ujišťovala ho Isabela, „dává mi lásku. Víc od něj nepotřebuju. A jestli ti jde jen o peníze, tak ti můžu říct, že Gustavo má víc peněz než si myslíš. Jeho rodiče jsou totiž bohatí a jako zahradník u nás začal pracovat jen kvůli mně. Aby mohl být se mnou,“ vysvětlila mu s vítězným výrazem ve tváři.

Carlos David zastavil před letištní halou, vystoupil a rychle vběhl dovnitř. „Prosím vás, z jakého východu odlétá letadlo do Kolumbie?“ zeptal se udýchaně slečny ve výdejně letenek. „Pane bože, Carlos David Moreira,“ zvolala šokovane, když ho spatřila, „já jsem vaše velká fanynka. Podepíšete se mi?“ zeptala se ho nadšeně. „Slečno, těch podpisů vám dám klidně deset, ale nejdřív mi řekněte, odkud odlétá letadlo do Kolumbie?“ zeptal se jí znovu. „Jistě,“ přikývla a začala hledat informace v počítači, „je to východ B 17,“ odvětila s úsmevem. Carlos David se rychle rozběhl, ještě na ni stačil zavolat “děkuju” a už ho neviděla. Carlos David běžel co nejrychleji přes celé letiště, aby Fernandu stihl. Na poslední chvíli doběhl k východu B 17 a uviděl Fernandu, jak zrovna ukazuje letenku ke kontrole. „Fernando, počkej,“ zavolal na ni a Fernanda se prudce otočila. Doběhl k ní a odtáhl ji kousek stranou. „Carlosi Davide, co tady děláš?“ zeptala se ho překvapeně. „Noc na rozloučenou? Jaká noc na rozloučenou?“ ptal se jí a snažil se popadnout dech, „já jsem to myslel opravdu vážně. Miluju tě,“ řekl něžně a přiblížil se k ní. „Carlosi Davide, já si nejsem jistá,“ odvětila Fernanda smutně. „A jak ti to mám víc dokázat?“ zeptal se jí, když od ní odstoupil, „mám to tady vykřičet na všechny strany?“ zeptal se a ukázal na všechny kolem, „tak dobře,“ přikývl, „miluju tě, Fernando Valenciová,“ zakřičel a lidé se začali otáčet, „miluju tě, miluju,“ křičel dál, Fernanda se začala usmívat a poté se k ní přiblížil, „miluju tě a chci tě mít po svém boku až do konce svého života,“ řekl něžně a čekal na její odpověď. Fernanda ale nic neřekla, místo toho se mu štastne vrhla kolem krku a políbila ho. On její polibky okamžitě opětoval a všichni lidé na letišti jim začali tleskat.

„To ale nic neznamená,“ odporoval ji Hector, „boháč nebo chudák, ty si partnery vybírat nebudeš,“ přikázal ji, „a navíc na přítele máš ještě dost času,“ dodal. „Cože?“ zvolala Isabela nechápavě, „je to přeci můj život,“ zdůraznila. „Ale jsi moje dcera,“ zakřičel na ni Hector, „a já nedovolím, aby sis zničila život jako tví sourozenci,“ dodal, „a když už jsi tady, tak ti něco dám,“ řekl, šel ke svému stolu a z šuplíku vyndal obálku a podal ji Isabele. „Co je to?“ zeptala se nechápavě. „Podívej se,“ pobídl ji Hector. Isabela obálku otevřela, vyndala z ní listinu, přečetla si ji a vyčítavě se na Hectora podívala. „Tati, co to má znamenat?“ zeptala se zvýšeným hlasem. „Vidíš ne?“ odvětil Hector, „je to přihláška na univerzitu do Los Angeles. Dostuduješ školu tam,“ přikázal ji, „a jak vidíš, už jsem ji za tebe vyplnil, stačí to jen podepsat,“ dodal. „Tak to ne, tati!“ zakřičela na něj, „rozhoduješ za mě dost věcí, i když o to nestojím, ale tohle je už moc! Nikam nepojedu,“ zdůraznila Isabela se slzami v očích. „Pojedeš a víc se o tom nebudeme bavit!“ odsekl jí Hector. „Nenávidím tě,“ zakřičela na něj Isabela, roztrhala přihlášku a vyběhla ven z kanceláře.

Byl večer. Matías a Virginia právě dovečeřeli a Virginia začala sklízet nádobí ze stolu. „Virginie, bylo to vynikající,“ pochválil Matías její kuchařské umění. „Děkuji,“ poděkovala mu, když se vrátila z kuchyně, „takže jsem dojedli, tak by si měl už jít,“ dodala vážně. Matías se na ni překvapeně podíval a pomalu vstal od stolu. „Tak brzo? Já myslel, že si ještě…“ „Že si ještě nic,“ přerušila ho Virginia, „chtěl si mě někam pozvat na večeři, tím, že jsem uvařila já, tak sem ti tu schůzku ještě ušetřila, a tak můžeš jít,“ vysvětlila mu a podávala mu berle. „Virginie, počkej, já to nechápu, já myslel, že si rozumíme,“ odvětil Matías nechápavě. „Matíasi, budu k tobě upřímná,“ vzdychla Virginia, „jsi opravdu skvělý muž, ale v současné době se nechci zavazovat. Pro mě je teď důležitá moje kariéra a pokud chceš, aby z nás v budoucnu bylo něco víc, buď nejdřív mým přítelem. Moc tě o to prosím,“ poprosila ho s vážným výrazem ve tváři. „Tak dobře,“ přikývl Matías, vzal si berle a šel ke dveřím. Virginia ho doprovodila a když otevřela dveře, Matías se na ni ještě naposledy podíval. „Takže mám u tebe alespoň malou naději?“ zeptal se jí. Virginia přikývla a pousmála se. Matías se štastne usmál, políbil ji na tvář a odešel.

Miguel provedl Anabelu po celém jejich domě a právě přišli do jeho pokoje. „A tohle je můj pokoj,“ řekl Miguel a pozval Anabelu dovnitř. „Máš krásný dům,“ odvětila Anabela a rozhlížela se po pokoji, jestli vůbec její plán vyjde. V tom ji Miguel chytil zezadu kolem pasu a políbil ji na krku. „Anabelo, miluju tě,“ řekl něžně, otočil si ji k sobě a políbil ji, „chci, aby si strávila dnešní noc se mnou,“ dodal, znovu ji políbil a pomalu ji pokládal na postel. Chvíli se líbali, když ho Anabela od sebe odstrčila a posadila se. „Děje se něco?“ zeptal se jí Miguel opatrně. Anabela se začala šibalsky usmívat. „Co kdybychom si to trochu zpestřili?“ odvětila s úsmevem. „Co myslíš?“ zeptal se Miguel nechápavě. „Co kdybys mi předvedl striptýz?“ pobídla ho Anabela. Miguel se začal usmívat. „Holka, ty se nezdáš,“ řekl se smíchem a políbil ji, „tak dobře,“ řekl odhodlaně, šel pustit rádio a začal tancovat a sundávat si oblečení. Anabela ho celou dobu s úsmevem pozorovala. Když už byl Miguel skoro nahý a chtěl si sundat i trenýrky, Anabela ho zadržela. „Počkej,“ řekla a přišla k němu, „běž na chvíli do koupelny. Chci ti připravit překvapení,“ dodala s úsmevem. „Mám rád překvapení,“ odvětil Miguel se smíchem a vlezl do koupelny. Jakmile se za ním zaklaply dveře, Anabela otočila klíčem a zamkla ho tam. „Anabelo, co to děláš?“ ptal se Miguel, když uslyšel cvaknutí dveří. „Dávám ti takovou menší lekci, miláčku. Aby sis nemyslel, že si můžeš dělat cokoliv, co se ti zachce,“ vysvětlovala mu přes dveře, poté se otočila, odcházela, ale ještě na poslední chvíli na něj zavolala:“A modli se, aby se tvoji rodiče vrátili o den dřív, aby si tam náhodou neumřel hlady,“ dodala se smíchem a odešla. „Anabelo, okamžitě otevři, slyšíš! Otevři,“ křičel na ni Miguel, bouchal do dveří, ale Anabela už byla pryč.

Matías seděl na zastávce a čekal na autobus, když na druhé straně ulice zastavilo auto a vystoupila z něj Morena. „Matíasi, chceš odvézt domů?“ zeptala se ho. „To bych šel radši pěšky,“ odpověděl Matías ironicky. Morena šla pomalu k němu a sedla si vedle něj. „Matíasi, odpustíš mi někdy?“ zeptala se ho smutně. Matías se jí podíval hluboko do očí. „Uvědomuješ si vůbec, jak moc jsi mi ublížila?“ zeptal se jí vážně. Moreně se zalesklo v očích. „Uvědomuju a moc moc mě to mrzí. Ani nevíš, jak ráda bych vrátila čas zpátky,“ odpověděla chvějícím se hlasem. „Já taky,“ přikývl Matías, „vrátil bych ho do té doby, kdy jsem se do tebe zamiloval. Podruhé bych to už neudělal,“ dodal vážně. Moreně vytryskly slzy z očí, zadívala se Matíasovi hluboko do očí a poté ho políbila. Matías v první chvíli její polibek opětoval, ale pak ho raději přerušil. „Dost, Moreno,“ řekl a odstrčil ji od sebe, „už to nikdy nedělej,“ upozornil ji a nastoupil do autobusu, který právě přijel.

Javier přišel unavený z práce domů. Zamknul dveře, hodil klíče na stůl, svlékl si tričko a pohodil ho na postel ve svém pokoji a poté se šel rovnou osprchovat. Přes puštěnou vodu neslyšel, že se dveře od koupelny otevřely a někdo vešel dovnitř. Byla to Alejandra. Byla hodně nervózní, protože se bála, jak Javier zareaguje. Svlékla si oblečení a vlezla k Javierovi do sprchy. Jakmile se dotkla jeho zad, Javier se pomalu otočil a když ji uviděl, zůstal stát jako opařený. „Miláčku, neodháněj mě od sebe znovu,“ prosila ho Alejandra zoufale, chytila ho kolem pasu a co nejvíc se k němu přitiskla, „moc mi chybíš, lásko moje. Miluju tě a potřebuju tě. Bez tebe nejsem nic,“ řekla něžně a dívala se mu hluboko do očí. Javier se na ni díval a nemohl uvěřit, že ji má zase tak blízko u sebe. „Taky tě miluju, lásko,“ řekl něžně a políbil ji. V tu chvíli se oba dočkali okamžiku, na který tak dlouho čekali. Byli spolu, líbali se, objímali a vychutnávali si každou vteřinu této chvíle. Po chvíli oba líbání přerušili, zadívali se tomu druhému do očí a oba zároveň řekli: “Miluju tě.“ Pak si opět padli do náruče, líbali se čím dál vášnivěji, až se nakonec spolu milovali.