Další den ráno leželi Javier a Alejandra v objetí v jeho pokoji. Javier byl už vzhůru, hladil Alejandru po vlasech a s úsmevem pozoroval, jak spí. Po chvíli sebou Alejandra zavrtěla a začala se probouzet. Když uviděla Javierův obličej, hned se usmála. „Dobré ráno, lásko,“ řekl Javier něžně. „Dobré ráno,“ odvětila Alejandra, přisunula se k Javierovi blíž, pevně ho objala a zavřela oči, aby si více vychutnala tento okamžik. „Alejandro?“ oslovil ji Javier. „Hm?“ zamumlala Alejandra ospale. „Jak si se včera vůbec dostala dovnitř?“ zeptal se jí Javier nechápavě. Alejandra se na něj s úsmevem podívala, překřížila si ruce, opřela se o Javierovu hruď, naklonila se k němu a políbila ho. „Měla jsem klíče,“ odpověděla se smíchem. „A kdo ti je dal?“ vyptával se Javier znovu, když mu to najednou došlo, „Anabela se Sarou, že jo?“ ujišťoval se. Alejandra s úsmevem přikývla. „Tak proto, ty jejich tajnosti,“ vysvětloval Javier, když se na posteli posadil a Alejandra se od něj odtáhla a rukou si přidržovala deku na prsou, „ty dvě si v poslední době pořád něco špitaly a pořád o tobě mluvily a pořád mi něco naznačovaly,“ uvědomoval si, „tak to si slečny ode mě něco vyslechnou,“ dodal vážně. „Nebudeš jim nadávat, že ne?“ prosila ho Alejandra smutně a políbila ho, „vždyť nebýt jich, tak teď spolu nejsme,“ připomněla mu. „Já vím, dělám si legraci,“ odvětil Javier s úsmevem, naklonil se k Alejandře, chytil ji za bradu a políbil ji, „víš na co mám teď chuť?“ zeptal se jí s šibalským úsmevem. „Nevím,“ odpověděla Alejandra a tvářila se, že neví, o co mu jde. „Na tebe,“ řekl Javier chtivě, políbil ji a povalil ji na postel. Pak ji začal lechtat. „Ne, Javiere, prosím, přestaň,“ smála se Alejandra. Javier tedy přestal a zadíval se jí hluboko do očí. „Miluju tě,“ řekl něžně. „Taky tě miluju,“ odvětila Alejandra, dlouze se políbili a znovu se spolu milovali.

Isabela šla za Gustavem, aby mu pověděla, co po ní Hector chce. „Táta mě chce poslat dostudovat školu do Los Angeles. Už za mě dokonce i vyplnil přihlášku,“ vzlykala Isabela. „Prosím tě, miláčku, uklidni se,“ uklidňoval ji Gustavo a hladil ji po vlasech. „Chce nás za každou cenu rozdělit! Udělá pro to všechno. Jemu je úplne jedno, jestli seš boháč nebo chudák. Chce mi pořád řídit život a nejradši by mi vybral partnera, stejně jako to udělal u mých sourozenců,“ vysvětlovala Isabela rozčíleně. „Isabelo, podívej se na mě,“ pobídl ji Gustavo a Isabela se na něj podívala, „znovu ti opakuji, že když jsem tvému otci řekl, že se tě nikdy nevzdám, tak jsem to myslel smrtelně vážně. Nikdo a nic nás nerozdělí,“ uklidňoval ji. „Ale, Gustavo, já tam budu muset jet, já…“ „Tak pojedeš,“ přerušil ji Gustavo. Isabela se na něho vyděšeně podívala. „Ty chceš, abych odjela?“ zeptala se ho se slzami v očích. „Ano,“ odpověděl Gustavo vážně. Isabela zesmutněla. „Protože tam pojedu s tebou,“ dodal Gustavo. Isabela ztuhla. „To, to myslíš vážně?“ zeptala se ho. „Samozřejmě,“ odpověděl Gustavo, „řekneš otci, že odjedeš, že se ti to rozleželo v hlavě. A já za tebou za pár dní přijedu a budeme tam žít spolu, co ty na to?“ zeptal se jí. „Ano, ano, ano,“ vykřikla Isabela radostí a silně Gustava objala, „miluju tě,“ řekla něžně, když se mu podívala do očí. „Já tebe taky,“ řekl Gustavo a políbili se.

Carlos David a Fernanda se líbali v šatne, když dovnitř vešel Reinaldo. „Promiňte, nechtěl jsem rušit,“ omlouval se, když je uviděl a chtěl odejít. „Reinaldo, počkej,“ zadržel ho Carlos David a objal Fernandu kolem pasu, „je dobře, že si přišel, chci, aby si to věděl jako první,“ řekl s úsmevem, podíval se na Fernandu a pak zpátky na Reinalda, „my dva spolu chodíme,“ oznámil radostně. „No, ale že ti to trvalo,“ smál se Reinaldo, „pojď sem, ať tě můžu obejmout,“ pobídl Carlose Davida, objali se a poplácali se po zádech, „tobě taky musím pogratulovat,“ obrátil se na Fernandu a objal ji, „jsi první, pro kterou ztratil hlavu. Važ si toho,“ dodal se smíchem. „No tak to by stačilo,“ přerušil ho Carlos David, „a máme pro tebe ještě jednu novinku,“ dodal. „Jakou?“ zeptal se Reinaldo nechápavě. „Ten tvůj malý štek se minule režisérovi tak líbil, že ti chce nabídnout roli. Není nijak extra velká, ale pro začátek to bude stačit,“ oznámil mu Carlos David a Reinaldo se na něho beze slova díval. „Reinaldo, slyšel si mě?“ zeptal se ho Carlos David a když Reinaldo dlouho nic neříkal, tak mu lusknul prsty před očima. V tom se Reinaldo probudil ze svých myšlenek. „Co, co? To já přece nemůžu. Táta by mě…“ „Reinaldo, přestaň se ohlížet na svýho tátu,“ upozornil ho Carlos David zvýšeným hlasem, „být hercem je tvůj sen už od střední školy. A teď máš šanci si ten sen splnit. Tak nebuď hloupej a jdi do toho,“ dodal vážně. Reinaldo přikývl. „Máš pravdu. Jdu do toho,“ odvětil odhodlaně. „No, brácho, tak se mi líbíš,“ zvolal Carlos David a poplácal ho po rameni.

Javier a Alejandra stáli v kuchyni a líbali se. „Javiere, už musím do práce,“ smála se Alejandra, když ji Javier nepřestával líbat. „Ne, nechoď,“ prosil ji, stále ji k sobě přitahoval a líbal ji. „Ne, vážně musím, uvidíme se večer,“ řekla Alejandra s úsmevem, políbila ho a v tom se otevřely dveře a vešla Mariana. „Mariano, kde je Sara?“ zeptal se Javier. V tom se v otevřených dveřích objevila hlava Sary a nad ní hlava Anabely. „Nevěděly jsme, jak to dopadlo, tak jsme si přivedly Marianu jako štít, aby nás bránila,“ podotkla Sara vážně. „Hele, vy dvě…“ řekl Javier a šel k nim. Anabela a Sara vyšly ze dveří a schovaly se za Marianu. „Bojím, bojím,“ smála se Sara. „Pojďte sem ke mně,“ pobídl je Javier vážně a Anabela se Sarou k němu pomalu šly. Javier vzal Saru do náruče a potom ji společně s Anabelou objal. „Děkuju vám,“ poděkoval jim a políbil je na tvář. „To byla maličkost,“ řekla Sara a mávla rukou, „my bychom si s Anabelou mohly otevřít nějakou dohazovací agenturu,“ dodala vážně. Všichni se rozesmáli a hromadně se objali.

Morena seděla u Yelitzy v pokoji na posteli a už dlouhou chvíli poslouchala její stížnosti. „Reinaldo mi tvrdí, že se k tý chudince nevrátil, ale já mu nevěřím,“ nadávala Yelitza a chodila po pokoji sem a tam, „vidím to na něm, jak je z ní pořád hotovej. Bože, co na ni vidí?“ rozčilovala se. „Yelitzo, můžu se ti s něčím svěřit?“ zeptala se Morena opatrně. „Jasně, o co jde?“ zeptala se jí Yelitza. „Víš, já, já jsem se asi…“ „Moreno, proboha, vymáčkni se,“ okřikla ji Yelitza. „Asi jsem se zamilovala,“ odpověděla Morena, co nejrychleji, „teda vlastně ne asi. Určitě,“ dodala vážně. Yelitza se na ni chvíli dívala a pak se začala hystericky smát. „Moreno, děkuju, takhle jsem se dlouho nezasmála,“ řekla a stále se smála. „Já to ale myslím vážně,“ upozornila ji Morena. Yelitza se přestala smát a zvážněla. „A do koho?“ zeptala se. „Do Matíase,“ odpověděla Morena. Yelitza opět propukla v hysterický smích. „Teda, Moreno, ty mi dneska dáváš,“ smála se a popadala se za břicho. „Já jsem věděla, že mě nepochopíš,“ řekla Morena vážně a uraženě odešla. Yelitza se za ní dívala, a když se za Morenou zabouchly dveře, zvážněla. „Hlupačka,“ řekla a znovu se rozesmála.

Javier šel doprovodit Alejandru k autu. Rozloučili se, Alejandra už skoro nastoupila do auta, když ji Javier zadržel a otočil si ji k sobě. „Co se děje?“ zeptala se ho. „Nastěhuj se ke mně,“ požádal ji. „Cože?“ zvolala Alejandra s překvapivým úsmevem. „Nastěhuj se ke mně. Teď když jsme zase spolu, tak už tě chci mít pořád u sebe. Chci se s tebou každé ráno probouzet a chci s tebou každý večer usínat. Chci, aby si byla první, koho ráno uvidím, když se vzbudím a chci, aby si byla poslední, koho večer uvidím, než zavřu oči,“ žádal ji a díval se na ni psíma očima. „Já to chci taky, strašně moc,“ zvolala Alejandra štastne a skočila Javierovi kolem krku. Javier ji zdvihl do vzduchu a začal se s ní točit. Oba se smáli, poté ji Javier položil na zem, pohladil ji po tváři a dlouze se políbili.

Roberto čekal v nemocnici na Santiaga, protože si s ním potřeboval o něčem promluvit. „Tati, co ty tady?“ zeptal se Santiago překvapeně, když vyšel z ordinace. „Musím s tebou o něčem mluvit,“ odpověděl Roberto. „Tak mluv,“ pobídl ho Santiago. Než se Roberto stačil nadechnout, přišla k nim Paola. „Doktore Monsalve,“ oslovila Santiaga a oba se na ni podívali, „promiňte, že vás ruším,“ omlouvala se, ale Santiago ji naznačil, že neruší, „jen jsem vám ještě chtěla poděkovat, že jste mi zachránil syna,“ poděkovala mu. „Prosím vás, je to přeci moje práce, nemáte mi za co děkovat,“ odvětil Santiago s úsmevem. V tom Roberto nenápadně zakašlal, aby Santiagovi naznačil, že je má představit. „A vy se vlastně neznáte,“ řekl Santiago, „to je můj otec Roberto Monsalve,“ ukázal na Roberta „a to je Paola Mendéz de Acosta,“ ukázal na Paolu, „budoucí bývalá Alejandřina tchýně,“ dodal a pousmál se. „Ten dodatek tam být nemusel,“ zasmála se Paola a poté si s Robertem podali ruce. „Moc mě těší,“ řekl Roberto s úsmevem. „Mě také,“ odvětila Paola, „a promiňte, už musím za synem, čeká na mě,“ omlouvala se, „ještě jednou vám děkuji, pane doktore,“ poděkovala Santiagovi, „moc mě těšilo,“ řekla Robertovi a odešla. „Tak o čem jsi chtěl mluvit, tati?“ zeptal se Santiago. Roberto ale nevnímal a díval se za odcházející Paolou. „Tati?“ oslovil ho Santiago a mávnul mu rukou před obličejem, „ty ses snad zamiloval,“ dodal se smíchem. „Prosím tě to jsou vtipy, v mým věku,“ upozornil ho Roberto. „Ale, tati, ty jsi ještě přeci mladík,“ řekl mu Santiago se smíchem a poplácal ho po rameni. „Hele, chlapečku, to že jsi dospělej, ještě neznamená, že ti nemůžu jednu vlepit,“ smál se Roberto. „Dobře, dobře, už jsem ticho,“ smál se Santiago.

Christina se chystala odejít do práce a když otevřela dveře od bytu, spatřila před sebou Reinalda. „Co tady děláš?“ zeptala se ho a hlas se jí chvěl. „Musel jsem tě vidět,“ řekl Reinaldo něžně. „Reinaldo, dost,“ řekla Christina naštvaně, odešla od dveří a Reinaldo vešel dovnitř, „co po mně ještě chceš? Myslíš, že trpím málo?“ upozornila ho. „Chris, odpusť mi to, ale já to bez tebe nemůžu vydržet, já…“ „Ty nic,“ přerušila ho Christina s vážnou tváří, „jestli mě ještě miluješ, tak už za mnou nechoď, moc tě o to prosím,“ prosila ho a v očích se jí zalesklo, „my dva spolu být nemůžeme. Už je to tak a nic s tím neuděláme. Tak to, prosím tě, nedělej ještě těžší, než to je,“ dodala a po tváři se jí začaly kutálet slzy. Reinaldo se nezmohl ani na jedno jediné slovo, jen se na ni zoufalým pohledem díval. Po chvíli si ji přitáhl k sobě a něžně ji políbil. Když polibek přerušil, z očí mu vytryskly slzy, ještě jednou se jí podíval do očí a pak rychle odešel.

„Maximo, promiň, nevěděla jsem, že tu máš matku, přijdu později,“ omlouvala se Sandy, když vešla k Maximovi do pokoje, kde mu Paola pomáhala s balením věcí. „Ne, Sandy, neodcházej,“ požádal ji Maximo, když chtěla odejít, „mami, necháš nás, prosím tě, na chvíli osamotě?“ obrátil se na Paolu, ta přikývla a odešla. „Už jdeš domů?“ zeptala se Sandy Maxima, když Paola odešla. „No úplne domů ještě ne,“ odpověděl Maximo. „Kam teda jdeš?“ zeptala se ho Sandy nechápavě. „Jdu do protialkoholické léčebny,“ odpověděl Maximo vážně a Sandy na něj zůstala nevěřícně koukat. „Je to tak,“ přikývl Maximo, „měla jsi pravdu. Musím se jít léčit,“ dodal vážně. „Jsem moc ráda, že to chceš udělat,“ odvětila Sandy s úsmevem, „ale bude se mi po tobě stýskat,“ dodala. Maximo se k ní přiblížil a chytil ji za ruce. „Mně se taky bude moc stýskat,“ řekl Maximo s úsmevem a podíval se jí hluboko do očí, „protože tě miluju,“ dodal něžně. Sandy na něho zůstala koukat s otevřenou pusou. „Miluju tě, a proto se chci jít léčit. Abych si tě mohl zasloužit,“ řekl Maximo a políbil ji na tvář. Poté si vzal tašku a odcházel. „Taky tě miluju,“ zavolala na něj Sandy na poslední chvíli. Maximo se na ni usmál a odešel.

Nastal večer. U Díazů v domě právě Alejandra scházela ze schodů s velkým kufrem v ruce. „Alejandro, kam jdeš?“ zeptala se jí překvapeně Mercedes, která seděla v hale a četla si časopis. „Stěhuju se k Javierovi,“ odpověděla Alejandra s úsmevem, „usmířili jsme se,“ dodala štastne. Mercedes odhodila časopis a běžela ji obejmout. „Alejandro, to jsem moc ráda,“ odvětila s úsmevem, když zazvonil zvonek u dveří. „To bude on. Slíbil, že mě tu vyzvedne,“ řekla Alejandra a šla otevřít dveře. Javier vešel dovnitř a Alejandra mu ihned skočila kolem krku a políbila ho. „Pojď, představím ti Mercedes,“ řekla a pozvala ho dovnitř. Než je ale Alejandra stačila představit, vešel do haly Hector. „Alejandro, můžeš mi laskavě vysvětlit, co tady dělá ten chlap?“ zeptal se rozčíleně a nenávistně se na Javiera díval.