„Ten chlap, jak ty říkáš,“ odpověděla Alejandra ironicky, „má jméno! Je to Javier Lopez,“ zdůraznila, „je to muž mého života a ode dneška s ním budu žít,“ dodala vážně. „Alejandro, nebuď směšná,“ odvětil Hector zvýšeným hlasem, „ten chlap ti zničil manželství! Uvědom si to,“ upozornil ji. „Javier nezničil moje manželství. Nic o našem vztahu nevíš, tati, tak se do toho, prosím, nepleť,“ prosila ho Alejandra. „Alejandro Díazová, jsi moje dcera, takže se do toho budu plést! Nedovolím, aby ti ten chudák zničil život ještě víc,“ zakřičel na ni. „Pane Díazi,“ vložil se do jejich hádky Javier. „Vy buďte zticha,“ okřikl ho Hector, „to je jen mezi mnou a mojí dcerou,“ dodal rozčíleně. „Hectore, ber to rozumně,“ přesvědčovala ho Mercedes, „Alejandra je přeci už dospělá a může rozhodovat sama za sebe. A pokud je Javier pro ni ten pravý, tak by si to měl respektovat,“ dodala vážně. „Tenhle vztah já nikdy respektovat nebudu,“ zakřičel na všechny Hector, „a Alejandro,“ podíval se na ni, „jestli odtud odejdeš, tak zapomeň na to, že máš otce,“ zdůraznil. Alejandře se zalesklo v očích. Javier se na ni nemusel ani podívat a věděl, že jí to zabolelo, tak ji pevně chytil za ruku, aby věděla, že tam není sama. „Ještě, že se toho maminka nedožila,“ odvětila Alejandra chvějícím se hlasem. Pousmála se na Mercedes a poté s Javierem odešli. Jakmile se za nimi zavřely dveře, Mercedes se nenávistně podívala na Hectora.

Ignacio seděl ve své pracovně a podepisoval nějaké dokumenty. „Ignacio, musím ti říct něco důležitého,“ oznámila mu Paola, když vešla dovnitř. „A co takhle klepat?“ vyčetl jí Ignacio. „Myslím, že to přežiješ,“ odvětila Paola ironicky. „Tak o co jde?“ zeptal se Ignacio otráveně. Paola se posadila na židli proti němu. „Maxima jsem dneska odvezla do protialkoholické léčebny, tak aby si to věděl, kdyby si ho chtěl navštívit,“ vysvětlila mu. Ignacio položil tužku, kterou držel v ruce a opřel se o opěradlo. „Takže Maximo, že si nejen nedokázal udržet svoji ženu, ale ještě to je takovej slaboch, že skončil v léčebně,“ odvětil pohrdavě. „Ignacio, proboha,“ zvolala Paola znechuceně, „jak o něm takhle můžeš mluvit. Víš, kolik si toho musel vytrpět, než si uvědomil, co vlastně od života chce?“ připomněla mu. „Prosím tě, nemluv mi o utrpení,“ vstal a procházel se po pracovně sem a tam, „kdyby si ho tolik nerozmazlovala, nemusel z něho být takový slaboch a neskončil by takhle,“ zdůraznil. Paola vstala a šla k Ignaciovi blíž. „Takže nakonec je to moje vina?“ zeptala se ho. „No samozřejmě,“ přikývl Ignacio, „jen se podívej na Yelitzu,“ řekl hrdě a vzal do rukou rámeček s fotkou, na které Yelitza byla, „tu jsem si vzal do parády já a ještě pořád jí Reinaldo zobe z ruky. Moje holčička si umí poradit,“ řekl vážně a tvářil se pyšně. „A to ti nevadí, že ji Reinaldo nemiluje?“ připomněla mu Paola. „Miluje nebo nemiluje, na tom přece nezáleží,“ odvětil Ignacio a mávnul rukou, „důležité je, že si Yelitza umí za každé situace poradit a nedovolí, aby jí někdo vzal to, co je její,“ zdůraznil. „Je mi z tebe zle,“ řekla Paola znechuceně a odešla z pracovny.

Hector seděl v hale v křesle a popíjel sklenku whisky, když přišla domů Isabela. „Tvoje sestra odešla z domu,“ oznámil ji, aniž by ji pozdravil. „A kam?“ zeptala se Isabela nechápavě. „Nastěhovala se k tomu chudákovi,“ odpověděl Hector ironicky. „Tak ona se s Javierem usmířila?“ zaradovala se Isabela. Když však uviděla Hectorův nenávistný výraz, raději rychle změnila téma. „Tati, víš jak jsme minule mluvili o dostudování v Los Angeles?“ připomněla mu opatrně. Hector přikývl a napil se whisky. „Hodně jsem o tom přemýšlela a souhlasím,“ řekla Isabela rozhodně a Hector se na ni překvapeně podíval, „pojedu do Los Angeles a dostuduju školu tam,“ dodala. Hector se usmál, položil sklenku na stůl a šel Isabelu obejmout. „Holčičko, ani nevíš, jakou jsi mi udělala radost,“ řekl s úsmevem, když se jí podíval do očí, „aspoň jedna dcera mě nezklamala,“ dodal hrdě a znovu ji objal. „Promiň, tati, že jsem ti musela lhát, ale nešlo to jinak,“ pomyslela si Isabela smutně.

Mariana, Anabela a Sara právě večeřely, když do dveří vešel Javier s velkým kufrem v ruce a za ním Alejandra. „Alejandro,“ zvolala Sara radostně a běžela ji obejmout. Alejandra se k ní sehnula a objala ji. „Alejandro, co ten kufr? Ty tu budeš bydlet?“ zeptala se Anabela s úsmevem. „Holky moje, promiňte mi, že jsem vám to neřekl dřív,“ omlouval se Javier, „ale byl to spontánní návrh,“ dodal s úsmevem. „Javiere, co se omlouváš? To je super, že tu bude Alejandra bydlet s námi,“ odvětila Sara, chytla Alejandru za ruku a vedla ji ke stolu a všichni se posadili. „Děkuju vám, že jste mě tak vřele přivítali. Moc jsem to potřebovala,“ řekla Alejandra smutně, „zvlášť po tom odchodu z domu,“ dodala. „Co se stalo?“ zeptala se Mariana starostlivě. „Její otec s tím samozřejmě nesouhlasil a ošklivě se pohádali,“ vysvětlil Javier a pohladil Alejandru po vlasech. „Samozřejmě, že s tím nesouhlasil,“ rozčílila se Mariana, „on si myslí, že všechno bude vždycky po jeho,“ dodala naštvaně. Všichni se na ni nechápavě dívali a ptali se sami sebe, proč zrovna ona se tak rozčiluje. „Jdu umýt nádobí,“ řekla Mariana rychle, když pochopila jejich nechápavé pohledy a odešla.

Další den odpoledne šli Santiago a Mercedes po ulici, drželi se za ruce a povídali si. „Kdy už to Hectorovi řekneš?“ naléhal na ni Santiago. „Santiago, já vím, že jsem ti slíbila, že mu to řeknu, ale nedokážeš si představit, jaká je teď v domě napjatá atmosféra,“ vysvětlovala Mercedes smutně, „Alejandra odešla z domu, Isabela odjede do Los Angeles a nevím proč, ale mám pocit, že i Reinaldo tam už dlouho nevydrží. A kdybych odešla ještě já, tak by to Hectorovi určitě nepřidalo,“ dodala. „Mercedes, já vím,“ řekl Santiago s povzdechem, zastavil se, otočil se k ní a chytil ji za obě ruce, „ale nemůžeš si bránit ve štestí, jen kvůli tomu, že teď Hectora všichni opouštějí. Je to hnusný, co teď řeknu, ale může si za to sám,“ upozornil ji. „Já vím, ale…“ oponovala mu Mercedes. „Žádné ale,“ přerušil ji Santiago, „chci, aby si už žila se mnou a s Adrianou,“ řekl s úsmevem, „moc si to přeju,“ dodal. „Já si to taky moc přeju, miláčku,“ odvětila Mercedes s úsmevem a políbila ho, „a slibuju ti, že už to brzo nějak vyřeším,“ dodala. Santiago jí poté chytil tvář do dlaní a dlouze ji políbil.

Anabele dnes začal první pracovní den u Javiera v restauraci. Právě podávala barmanovi tác s prázdnými skleničkami, a když se otočila, stál před ní Miguel. „Migueli,“ zvolala překvapeně, „proč si dneska nebyl ve škole?“ zeptala se smíchem. „Moc vtipný,“ odvětil Miguel ironicky, „byl jsem tam zavřenej dva dny! To ti taky přijde vtipný?“ zeptal se jí naštvaně. V tu chvíli vešel do místnosti Javier s basou piv v rukou. Jakmile je uviděl, položil basu na pult a zpovzdálí je pozoroval. „Jo docela se bavím,“ odpověděla Anabela se smíchem, „tak jak se tak na tebe koukám,“ řekla ironicky a začala si ho prohlížet od hlavy až k patě, „tak žádná újma na zdraví tě nepostihla,“ smála se, „jak by taky mohla, že jo?“ ujišťovala se, „vždyť si tam měl všechno, co člověk k přežití potřebuje,“ upozornila ho a na prstech vše začala vyjmenovávat, „měl jsi tam toaletu, vodu, no vlastně jídlo si tam neměl, ale člověk vydrží bez jídla jak dlouho?“ zeptala se sama sebe a začala přemýšlet. „Jestli ty se bavíš, tak já rozhodně ne,“ řekl Miguel naštvaně a silně ji chytil za ruku. „Au, pusť mě, to bolí,“ zvolala Anabela zoufale. „Okamžitě ji pusť,“ zakřičel na něj Javier a odstrčil ho, „ještě jednou na ni takovýmhle způsobem sáhneš a zabiju tě,“ vyhrožoval mu. Miguel se raději ani nedohadoval, protože mu bylo jasné, že proti Javierově výšce nemá žádnou šanci. „Dobře, kámo, klid. Nechci dělat problémy,“ obhajoval se, nenávistně se podíval na Anabelu a odešel. „Anabelo, kdo je ten kluk?“ zeptal se jí Javier vyčítavě. Anabela nic neřekla, jenom se rozbrečela a utekla do šatny.

„Holky, ani si neumíte představit jak jsem strašně moc štastná,“ vyprávěla Alejandra Christině a Sandy, když seděla u nich v pokoji na posteli. Christina a Sandy seděly proti ní na druhé posteli a snažily se usmívat. „Teda já jsem ale nemožná,“ vynadala si Alejandra, když viděla jejich výrazy, „já se tady rozplývám a zrovna to je to poslední, co potřebujete slyšet,“ dodala vážně, přisedla si mezi ně a pevně je objala kolem ramen, „odpusťte mi to,“ omlouvala se. „Prosím tě, Ale, nemáš se za co omlouvat,“ ujišťovala ji Sandy, „aspoň jedna z nás je štastná a ty jsi na to dlouho čekala, tak si to zasloužíš,“ dodala s úsmevem. „Ale nemůžu být úplne štastná, dokud nebudou štastné i moje nejlepší kámošky na světě,“ řekla Alejandra s úsmevem, „a věřte mi, že už brzo budeme všechny štastné, cítím to,“ dodala, znovu je k sobě pevně přitiskla a všechny se rozesmály.

Javier se šel podívat za Anabelou do šatny. Nakoukl dovnitř a viděl ji, jak sedí na lavičce, obličej si zakrývá dlaněmi a brečí. „Anabelo, řekni mi, co se ti stalo?“ zeptal se jí, když si před ní klekl, „co ti ten kluk udělal? Řekni mi to,“ naléhal na ni. Anabela jenom zavrtěla hlavou. „No tak, Anabelo,“ přesvědčoval ji Javier, chytil ji za ruce, aby jí mohl vidět do očí a utřel ji slzy z tváří, „řekni mi to. Nemůžu tě takhle vidět,“ dodal smutně. „Já ti to ale nechci říct,“ vzlykala Anabela. „Proč ne?“ zeptal se Javier nechápavě. „Protože se hrozně stydím,“ odvětila Anabela. „Za co?“ zeptal se jí Javier. „Za to jak jsem byla hloupá a naivní,“ odpověděla Anabela zvýšeným hlasem a znovu začala brečet. „Co ti udělal?“ vyptával se Javier dál, i když mu to pomalu začalo docházet, „ten prevít tě svedl a pak se na tebe vykašlal?“ ujišťoval se, „nebo snad ještě něco horšího?“ vyptával se. „Ne to ne,“ odpověděla Anabela rychle, když jí došlo na co naráží, „tak já ti to teda řeknu,“ odhodlala se. Javier přikývl a pozorně poslouchal. Anabela se nadechla a začala chvějícím se hlasem vyprávět: „On mi začal nadbíhat a snažil se mě přesvědčit, že se do mě zamiloval. Na pár okamžiků se mu to i podařilo, ale pak jsem zaslechla, jak se baví se svými kamarády, že jakmile mě dostane do postele, tak mě odkopne, a když k tomu mělo dojít, tak jsem ho pod záminkou dostala skoro nahého do koupelny a zamkla sem ho tam. A proto byl dneska tak naštvanej.“ Javier ji vyslechl a začal se usmívat. „Já jsem vždycky věděl, že je moje sestřička génius, ale že až takovej,“ řekl nadšeně a políbil ji na tvář, „teda takhle s ním zatočit, to se ti povedlo,“ dodal se smíchem. Anabela měla ještě slzy v očích, ale také se začala smát a padla Javierovi kolem krku.

Hector přijel autem do ulice, kde bydlel Javier. Aniž by se rozhlédl, na které straně ulice vlastně stojí, šel zaklepat na první dveře s jistotou, že jsou to ty správné. Čekalo na něj ale překvapení, protože dveře otevřela Mariana. „Zase vy?“ zvolala Mariana rozčíleně, když ho spatřila. Hector se otočil a rozhlédl se po ulici a teprve teď si všiml, že Javier bydlí na druhé straně ulice. „Co tu chcete?“ vyptávala se ho. „Od vás nic, ale chci mluvit s tím chudákem, co mi odvedl dceru,“ zakřičel na ni Hector. „Tak to ztrácíte čas, protože Javier není doma,“ odpověděla Mariana naštvaně, „a teď vypadněte,“ zvolala a ukázala mu cestu. Hector se posměšně usmál a vešel dovnitř do bytu. „No co si to dovolujete?“ zakřičela na něj Mariana, když se Hector procházel po jejím bytě „vypadněte nebo zavolám policii,“ vyhrožovala mu a stála u otevřených dveří. Hector k ní přistoupil, zavřel dveře a přitáhl si ji k sobě. „Umíš i něco jinýho než jen křičet?“ zeptal se jí Hector. „Pusťte mě, vy hulváte,“ nadávala mu Mariana a snažila se dostat z jeho náruče. „Doufám, že po tomhle mi už začneš tykat,“ řekl Hector se smíchem a než Mariana stačila něco říct, Hector ji začal líbat. Mariana se bránila, ale po chvíli jeho polibky opětovala. Nakonec oba podlehli velké vášni a milovali se spolu.