Mariana vyšla z ložnice a zavazovala si župan. Za pár okamžiků vyšel i Hector, který si zapínal košili. “Odejdi, Hectore,” řekla mu Mariana, aniž by se na něj podívala. “A to je všechno, co mi řekneš?” zeptal se jí Hector vyčítavě. “A co chceš slyšet?” zeptala se ho Mariana a přísně se na něj podívala, “že to byla chyba?” zeptala se, “ano, byla,” odpověděla si sama vzápětí. “To nemyslíš vážně,” snažil se ji přesvědčit Hector, “to, co se teď stalo, to, co jsem s tebou prožil,…” “Nemluv o tom,” přerušila ho Mariana, “a odejdi, prosím tě,” žádala ho znovu. “Odmítáš mě kvůli tomu, že jsem ženatý?” zeptal se jí Hector. “Je to jeden z důvodů,” odpověděla Mariana, “ale ne ten hlavní,” zdůraznila. “A jaký je tedy ten hlavní?” zeptal se jí Hector ironicky. Mariana k němu přistoupila a podívala se mu hluboko do očí. “Třeba tenhle. Tvoje urážlivá reakce, ale to zdaleka není to nejhorší,” odpověděla, na chvíli se odmlčela a pokračovala, “nemůžu žít s chlapem, který svým dětem dělá peklo na zemi. Který s nimi zachází jako s loutkami a určuje jim takové role, o kterých si myslí, že jsou pro ně nejlepší. Ale to nejsou, Hectore!” upozornila ho, “dokud jim nedáš volnost a nenecháš je žít své životy, tak jak chtějí oni, nechci o tobě slyšet,” zdůraznila a odvrátila se od něho. Hector se na ni ještě chvíli zuřivým pohledem díval a poté odešel.

“Večer se u tebe stavím,” řekl Matías Virginii, když se s ní před nemocnicí loučil. “Dobře, ale jenom na chvíli,” upozornila ho Virginia. “Já vím, máš ranní, nebudu překážet dlouho,” řekl Matías se smíchem. Virginia se pousmála a jemně políbila Matíase na ústa. Matías úplne ztuhnul, protože to bylo poprvé, co ho políbila. Virginia se na něj ještě jednou usmála a odešla do práce. “Co je to za ženskou, Matíasi?”  uslyšel Matías za zády známý hlas. Pomalu se otočil a před sebou uviděl rozčílenou Morenu.

Paola seděla sama v kavárně, když ji někdo vyrušil z myšlenek. “Paní Mendézová?” oslovil ji někdo. Paola se ohlédla a usmála se. “Pane Monsalve, co vy tady?” usmála se. “Ale byl jsem vyzvednout vnučku ze školky a slíbil jsem jí, že půjdeme na pohár,” vysvětlil Roberto. “A kde je?” zeptala se Paola a rozhlížela se kolem. “Je u pultu a vybírá si. Chtěl jsem ji doprovodit, ale říkala, že už je velká a nepotřebuje nad sebou žádný dozor,” odpověděl Roberto a společně s Paolou se zasmáli. “Můžete si přisednout ke mně,” pozvala je Paola. “Děkuji,” poděkoval Roberto s úsmevem a sedl si, když v tom viděl přicházet Adrianu s velkým pohárem. “Zlatíčko, tak velkej pohár, vážně ho sníš?” zeptal se jí s obavami. Adriana položila pohár na stůl a sedla si. “Jasně, to budu mít snědený raz dva,” odpověděla vážně a hned se do něho pustila, “a navíc jsem ve vývinu,” dodala s plnou pusou. “Hele, mladá dámo, nejdřív to spolkni a pak mluv,” upozornil ji. Paola je oba s úsmevem pozorovala. “Adriano, chtěl bych ti představit Paolu,” řekl, ale vzápětí se opravil, “tedy paní Mendézovou.” “Ne, to je v pořádku,” odvětila Paola, “moc mě těší, slečno, já jsem Paola,” představila se a podala Adrianě ruku. “Mě taky moc těší, já jsem Adriana,” představila se Adriana a stiskla Paole ruku, “a odkud se s dědou znáte?” vyzvídala. Paola se s úsmevem podívala na Roberta a pak zpátky na Adrianu, “já jsem dědečkova kamarádka, víš?” odpověděla. “Aha,” přikývla chápavě Adriana a znovu se pustila do poháru. Paola ji s úsmevem pozorovala, s jakou chutí jí pohár a Roberto zase nespouštěl oči z Paoly.

“Moreno, dost! Už na ty tvoje výčitky nemám!” rozčílil se Matías a chtěl odejít. “Počkej, Matíasi,” zadržela ho Morena, “já jen chci vědět, kdo byla ta ženská?” zeptala se znovu. “To ti snad může bejt jedno, ne?” upozornil ji Matías zvýšeným hlasem, “my dva už dlouhou dobu nemáme nic společného, tak se mi už konečně přestaň plést do života,” dodal naštvaně. “Matíasi, musíš mě pochopit,” prosila ho Morena zoufale. “Nic nemusím!” zakřičel na ni Matías, “a chápat tebe už vůbec nemusím. Ty jsi mě taky nepochopila,” upozornil ji a Moreně se začalo lesknout v očích, “bylo ti jedno, jak mi bude poté tvé hře. Jak moc budu trpět, když mě tak strašným způsobem zradíš. Už tě nechci vidět, Moreno! Aspoň tohle respektuj, když už nic jiného,” prosil ji vážným hlasem. “Opravdu to chceš?” zeptala se ho Morena rozechvělým hlasem. Matías přikývl. Morena sklonila hlavu, nasadila si sluneční brýle, aby nebyly vidět její slzy a rychle odešla.

“Děkuji vám za velmi příjemné odpoledne,” děkovala Paola Robertovi a Adrianě, když se loučili před kavárnou. “To my děkujeme,” odvětil Roberto s úsmevem. “Adriano, moc mě těšilo. Jsi moc milá holčička,” pochválila ji Paola s úsmevem. “Já vím, to jsme všichni v rodině,” podotkla Adriana vážně, “dědo, můžu jít na chvíli ještě támhle na houpačky?” zeptala se Roberta. “Ale jenom na chvíli, už tak se táta bude děsit, kde jsme tak dlouho,” upozornil ji, Adriana souhlasně přikývla a odběhla. “Je báječná,” řekla Paola s úsmevem, když se za Adrianou dívala, “už bych taky chtěla rozmazlovat svoje vnouče,” dodala smutně. “Neboj se, to určitě brzy přijde a pak už se nezastavíš,” odvětil Roberto se smíchem. “Doufám,” vzdychla Paola, “a už budu muset jít. Ještě jednou děkuju za milou společnost,” dodala. “’A kdykoliv si to můžeme zopakovat. Tady je moje číslo,” řekl Roberto a podal ji lístek se svým telefonním číslem, “kdyby ses někdy potřebovala od něčeho odreagovat, zavolej,” pobídl ji. Paola si vzala číslo a vzdychla. “Děkuju. Možná, že to budu potřebovat dřív než si myslíš,” řekla smutně a odešla.

U Lopezových se právě chystali k večeři. “Kde je Mariana?” zeptal se Javier Anabely, která se právě od ní vrátila. “Dneska s námi nebude večeřet. Prý jí není dobře,” odpověděla Anabela. “Co je jí?” zeptal se Javier starostlivě. “Nevím, ani mě nepustila dovnitř. Jen skrz dveře mi řekla, že jí není dobře,” odvětila Anabela a posadila se ke stolu. “Alejandro, Saro, večeře,” zavolal Javier do vedlejšího pokoje. “Konečně! Už mám hlad,” řekla Sara, když přiběhla. “Tak jen, abys to všechno snědla,” upozornil ji Javier. “To se nemusíš bát,” smála se Sara. “To vypadá krásně,” pochválila Alejandra prostřený stůl a posadila se. “Ještě, aby to krásně nevypadalo, když jsem to s láskou připravoval,” řekl Javier s úsmevem, sedl si vedle Alejandry a políbil ji. “Tak dobrou chuť,” popřáli si všichni vzájemně. Po chvíli je vyrušil zvonek u dveří. “Já tam jdu,” zvolala Anabela a běžela ke dveřím. Za dveřmi stál pošťák, který přinesl Anabele doporučený dopis. “Co je to, Anabelo?” vyzvídala Sara. Anabela dopis otevřela a když ho dočetla vykřikla radostí. “Anabelo, tak už nás nenapínej,” prosila ji Sara. “Dostala jsem se na ten kurz,” odpověděla Anabela radostně. “Jakej kurz?” zeptal se Javier udiveně. “Je to takový přípravný kurz, který se koná v Los Angeles. Kdo se dostane na ten kurz se pak už dostane na jakoukoli školu, kterou si vybere,” vysvětlila Anabela s rozzářeným úsmevem.

Christina seděla na sedačce a čekala až začne její oblíbená telenovela s Carlosem Davidem v hlavní roli. Reklamy skončily a právě začala úvodní znělka. Po jejím konci se ještě na obrazovce objevovaly titulky se jmény dalších herců a nemohla uvěřit vlastním očím, když si přečetla Reinaldovo jméno. Pomyslela si, že se jí to asi zdálo, ale po pár minutách se na obrazovce skutečně Reinaldo objevil. Christina se na něj bez mrknutí oka dívala a nakonec se celá rozzářila. “Miláčku, tak se ti splnil sen,” řekla s úsmevem a pokračovala ve sledování.

“Já jsem asi špatne slyšel. Říkala jsi Los Angeles?” zeptal se Javier vážně. “To jsem přesně věděla, Javiere,” odvětila Anabela, “že ty uslyšíš jen Los Angeles, ale že mi to pomůže dostat se na žurnalistiku, to už neuslyšíš,” dodala podrážděně. “A jak jsi se o tom vůbec dozvěděla? A kdy si se tam přihlásila?” vyptával se Javier dál. “Našla jsem to náhodou na internetu. Byla to výborná příležitost. Stačilo jim poslat jen moje studijní výsledky, mimoškolní aktivity a napsat esej na vybrané téma, tak jsem si řekla, proč to nezkusit?” vysvětlila Anabela s úsmevem. “A kdy jsi to hodlala oznámit svojí rodině?” zeptal se jí Javier naštvaně. “Právě teď,” odpověděla Anabela, “nechtěla jsem vám říkat nic předem, protože to taky nemuselo dopadnout, tak jsem vás nechtěla zbytečně plašit,” vysvětlila, “obzvlášť tebe, Javiere,” dodala. “A na jak dlouho bys tam jela?” zeptal se Javier. “Na tři měsíce,” odpověděla Anabela opatrně. “Na tři měsíce? Do Los Angeles? A sama?” zděsil se Javier. “Vidíš, proto jsem ti nic neřekla, protože jsem věděla, jak budeš reagovat,” řekla Anabela naštvaně. “No, promiň, ale…” “Počkej, Javiere,” přerušila ho Alejandra, “já myslím, že je to skvělé, že se tam Anabela dostala. Zřejmě tam neberou jen tak kde koho, takže je to pocta, že si vybrali právě ji,” podotkla s úsmevem. “Díky, Alejandro,” poděkovala jí Anabela. “Ale to já chápu a jsem na ni hrdý,” vysvětlil Javier, “ale přece po mně nemůžete chtít, abych ji nechal jet tak daleko úplne samotnou,” upozornil je s vážným výrazem ve tváři. “Ale vždyť by tam nebyla sama,” odvětila Alejandra a všichni se na ni udiveně podívala. “Jak to myslíš?” zeptal se jí Javier. “Moje sestra se svým přítelem odjíždí za pár dní do Los Angeles studovat. Tak by potom mohla Anabela bydlet s nimi. To by určitě nebyl problém. Stejně už jsme skoro jedna rodina a musíme si pomáhat,” vysvětlila Alejandra s úsmevem. “A problém je vyřešen,” zaradovala se Anabela. “Já jsem ti to ale ještě nepovolil, pokud se dobře pamatuju,” připomněl jí Javier. “Javiere, prosím,” prosila ho Anabela a šla k němu blíž, “slibuju, že na sebe budu dávat pozor a že s vámi budu stále v kontaktu, prosím, prosím,” žádala ho a dívala se na něj psíma očima. Javier se ještě chvíli tvářil uraženě, ale pak se usmál a přikývl. “Děkuju, děkuju,” zaradovala se Anabela a objala ho.

Hector přišel domů. Vešel do ložnice, sundal si sako, povolil si kravatu a sedl si na postel, když si u skříně všiml kufru. V tom vyšla z koupelny Mercedes. “Mercedes, co má znamenat ten kufr?” zeptal se jí. “Hectore, já nechtěla, aby to skončilo,” vysvětlovala Mercedes, “a už vůbec ne takhle,” dodala, “ale už ti nemůžu dál lhát. Nezasloužíš si to,” na chvíli se odmlčela a zhluboka se nadechla, “odcházím od tebe,” řekla odhodlaně a Hector se s udiveným výrazem postavil, “chci se s tebou rozvést, protože jsem se zamilovala do jiného muže.”