“Kdo je to? Co je to za chlapa, který mi přebral ženu?” zeptal se Hector rozčíleně. “Hectore, to není důležité, chci ti jen říct…” “Ale já to chci vědět,” zakřičel na ni Hector. “Je to Santiago,” odpověděla Mercedes opatrně. “Santiago? Ten Alejandřin kolega?” ujišťoval se Hector. Mercedes přikývla. “Vypadni,” řekl jí Hector a ukázal na dveře. “Hectore, prosím tě, nech mě to vysvětlit,” prosila ho Mercedes zoufale. “Mercedes, odejdi! Běž nebo udělám něco, čeho bych mohl litovat,” upozornil ji Hector zvýšeným hlasem. Ještě chvíli se na sebe dívali a poté se Hector otočil k Mercedes zády. Mercedes tedy vzala do ruky kufr a odcházela. Ve dveřích se však ještě zastavila a naposledy se na Hectora podívala. “Odpusť mi to. Nechtěla jsem, aby to takhle skončilo,” omlouvala se a poté odešla.

Morena byla schoulená na gauči ve svém bytě a poslouchala hudbu. Její pohled byl nepřítomný, když najednou uslyšela známou píseň a trhla sebou. Byla to píseň, kterou zpíval Matías ten večer, kdy s Yelitzou vymyslely plán pomsty. [i]To je ten chudák, co se mi pořád plete do cesty a co mě taky políbil, vysvětlila Morena a přitom se na Matíase dívala nenávistným pohledem. Tenhle, řekla Yelitza a přeměřila si Matíase pohledem, no ale není k zahození, zasmála se. To jsem si mohla myslet. To jsi celá ty, smála se Morena. No ještě řekni, že není, smála se Yelitza, teda ale teď mě napadlo, jak by ses mu mohla dokonale pomstít, řekla, naklonila se k Moreně a pošeptala jí to. Yelitzo, ty jsi geniální, zasmála se Morena, když jí Yelitza prozradila svůj plán, a začnu s tím hned teď, dodala a obě se začaly smát.[/i] “Proč jsem byla taková? Proč jsem ti musela tolik ublížit, abych si uvědomila, co k tobě cítím?” ptala se sama sebe se slzami v očích.

Santiago ukládal Adrianu do postýlky. “Tati, ještě mi přečti pohádku, prosím, prosím,” prosila ho Adriana. Než Santiago stačil odpovědět, uslyšel zvonek u dveří. “Kdo to může být takhle pozdě?” divil se, “Adri, tak si zatím nějakou vyber, já se podívám kdo to je a hned sem u tebe,” řekl s úsmevem, políbil ji na čelo a odešel. Když dveře otevřel, zůstal stát jako opařený. “Mercedes,” zvolal překvapeně, “co tady děláš?” zeptal se jí, když si všimnul kufru, postaveného vedle ní, “miláčku, znamená to to, co si myslím?” zeptal se jí a oči mu zářily štestím. “Ano, lásko moje,” potvrdila Mercedes jeho domněnky, “řekla jsem Hectorovi pravdu, budeme se rozvádět,” vysvětlila, “už můžeme být spolu,” dodala štastne. Santiago se na ni chvíli zamilovaným pohledem díval a poté si ji přitáhl k sobě a něžně ji políbil. “Lásko, ani nevíš, jak moc jsem štastný,” řekl a znovu ji políbil. “Vím to, miláčku, jsem na tom stejně,” řekla Mercedes, oba se rozesmáli a pevně se objali. “Tati, už jsem si vybrala,” řekla Adriana, která právě přiběhla do pokoje. Santiago a Mercedes se na ni otočili a usmáli se na ni. “Ahoj Mercedes,” pozdravila ji Adriana radostně a rozběhla se k ní. Mercedes si k ní přiklekla a objala ji. “Ahoj zlatíčko, už se mi po tobě stýskalo,” řekla a pohladila ji po vlasech. “Mercedes, ty tu s námi budeš bydlet?” zeptala se jí Adriana, když viděla Santiaga držet její kufr. “Jestli mi to dovolíš?” podotkla Mercedes s úsmevem. “Dovolím, dovolím,” zaradovala se Adriana a znovu Mercedes objala, “takže teď budeš moje maminka?” zeptala se jí. Pro Mercedes byla ta otázka jako pohlazení na duši. Podívala se na Santiaga, jehož pohled říkal, že už nemůže být štastnejší, poté se podívala zpátky na Adrianu, usmála se na ni a řekla:”Ano.” Adriana ji pevně objala a Mercedes štestím vytryskly slzy z očí. Vzala ji do náruče a podívala se na Santiaga, kterému se také lesklo v očích. Santiago Mercedes něžně políbil a poté je obě silně objal.

Javier a Alejandra spolu leželi v objetí v posteli. Alejandra spala a Javier ji hladil po vlasech a nemohl z ní spustit oči. Po chvíli se Alejandra probudila, podívala se na něj a usmála se. “Proč nespíš, lásko?” zeptala se ho. “Nechce se mi,” odpověděl Javier. “Tak to já budu vzhůru s tebou,” odvětila Alejandra a přitiskla se k němu ještě víc, “na co myslíš?” zeptala se ho, když viděla jeho nepřítomný pohled. “Kdy se nám narodí naše první dcera?” zeptal se Javier a stále se tvářil zamyšleně. Alejandra se rychle posadila a udiveně se na něj podívala. “Miláčku,” zvolala překvapeně, “já, já nevím, co říct. Nepřemýšlela jsem o tom,” dodala s úsmevem. “Tak to já o tom přemýšlím dennodenně,” odvětil Javier s úsmevem, naklonil se k ní a něžně ji políbil, “chci se starat ještě o jednu princeznu, která bude stejně krásná jako její maminka,” dodal a políbil ji na ruku. Alejandra se na něho zamilovaně dívala a poté se mu vrhla kolem krku. “Miluju tě, miluju tě,” řekla štastne a poté se spolu celou noc milovali.

O šest měsíců později

Javier, Alejandra a Sara stáli v letištní hale a čekali na Anabelu, Isabelu a Gustava, kteří se měli každou chvíli vrátit z Los Angeles. “Tak kdy už tady budou?” vyptávala se Sara netrpělivě. “No tak nebuď tak nedočkavá,” smál se Javier. “Támhle jsou,” zaradovala se Sara a ukázala na přicházející trojici. “Anabelo,” zavolala na ni a hned se k ní rozeběhla. Anabela rozevřela náruč a když k ní Sara doběhla, silně se objaly. Mezitím došli k Alejandře a Javierovi Isabela s Gustavem a vzájemně se přivítali. “Isabelo, ty vypadáš nádherně,” žasla Alejandra, když spatřila její novou image. Isabeliny kudrnaté vlasy se změnily v rovné a i její šatník dosáhl určitých změn. “To je mojí zásluhou,” pochválila sama sebe Anabela, která k nim právě se Sarou došla, “udělala jsem z krásky, ještě větší krásku,” dodala s úsmevem. “Moc se mi stýskalo,” řekl jí Javier a objal ji. “Javiere, pusť mě, vždyť mě umačkáš,” smála se Anabela, když ji objímal už dlouho. Javier ji pustil a poté se Anabela přivítala s Alejandrou. Mezitím si ji Javier důkladně prohlížel od shora dolů. “Proč na mě tak koukáš?”  zeptala se Anabela nechápavě. “Vyplázni na mě jazyk,” pobídl ji Javier. “A to jako proč?” zeptala se ho Anabela udiveně. “No na obličeji žádnej piercing nevidím, tak ještě ten jazyk,” odvětil Javier vážně, “a v pupíku ho nemáš? A co tetování?” vyptával se dál. “Ale ty seš vtipálek,” smála se Anabela, “snad víš jakej na tyhle věci mám názor,” dodala. “To vím, ale ten se taky za tři měsíce strávené v Los Angeles mohl změnit, tak se ujišťuju,” vysvětlil Javier. “Dobře, dobře, tak to se nemusíš bát,” uklidňovala ho Anabela. “Tak už pojedeme,” rozhodla Alejandra, “Mariana už na nás určitě čeká s obědem,” dodala a poté odešli.

Reinaldo a Yelitza stáli v hale domu jejích rodičů, kam se přestěhovali potom, co Hector vyhodil Reinalda z domu, když se dozvěděl, že se vykašlal na práci ve firmě a vyměnil ji za herectví. Opět se hádali, jako posledních šest měsíců, kdy Yelitza Reinaldovi nepovolila rozvod a vyhrožovala mu, že se zabije. “Yelitzo, jak dlouho ještě? Jak dlouho ještě se budeme takhle vzájemně ničit?” křičel na ni Reinaldo. “Tak dlouho dokud si neuvědomíš, že patříme k sobě!” připomněla mu Yelitza zvýšeným hlasem. “Proboha, nebuď směšná! Ty sama tomu nevěříš,” řekl Reinaldo vážně, “tebe jenom baví si se mnou hrát a vydírat mě,” dodal zvýšeným hlasem. “Já tě nevydírám,” obhajovala se Yelitza. “A co mají teda znamenat ty tvoje výhružky, že se zabiješ, když od tebe odejdu?” připomněl jí Reinaldo. “Protože bych to nepřežila, kdybych byla bez tebe,” odvětila Yelitza zoufale. “Tak dost! Už na to dneska nemám nervy,” řekl Reinaldo otráveně a odešel. “Reinaldo, počkej, ještě jsme neskončili,” volala na něj Yelitza, ale on už byl pryč.

“Mami, bylo to vynikající. Oba jsem si moc pochutnali,” pochvalovala Christina oběd, který Julieta uvařila, a pohladila si své velké bříško. Christina byla už v sedmém měsíci těhotenství a vše probíhalo přesně tak, jak má. “Tak já si zajdu koupit ještě nějakou výbavičku,” řekla, vzala si kabelku a postavila se. “Chris, počkej ještě,” zadržela ji Julieta, zatímco uklidila prázdný talíř do dřezu. “Copak?” zeptala se jí Christina. Julieta chvíli váhala, jestli se má zeptat, ale nakonec se zeptala:“Holčičko, nechceš si to ještě rozmyslet?” “Co myslíš, mami?” zeptala se jí Christina nechápavě. “Jestli si to ještě nechceš rozmyslet a říct to Reinaldovi,” odpověděla Julieta vážně. “Mami, o tom už jsme přece mluvily,” vzdychla Christina. “Ale je otcem tvého dítěte, má právo to vědět,” připomněla jí Julieta. “Mami, takhle to bude pro všechny tři nejlepší,” odvětila Christina rozhodně, “Reinaldo už teď žije jiný život a nechci, abychom mu s mým dítětem překážely,” dodala. “Ty víš, že jsem ti Reinalda nikdy neschvalovala,” uznala Julieta, “ale nemyslím si, že by vás odmítl, kdyby o tom věděl,” dodala. “Mami, promiň, už se o tom nechci bavit,” řekla Christina smutně a odešla.

Mariana právě prostírala stůl, když se otevřely dveře a do bytu vešla nejprve Anabela se Sarou a hned za nimi všichni ostatní. “Mariano,” rozběhla se k ní Anabela štastne. Mariana se s ní přivítala a  poté i s Isabelou a Gustavem. “Tak oběd už je hotový, tak nám u toho můžete vyprávět všechny své zážitky,” řekla Mariana s úsmevem a chtěla odejít do kuchyně pro jídlo, když ji Isabela zadržela. “Počkej, Mariano, ještě než začneme jíst, chtěli bychom vám s Gustavem něco říct,” řekla s úsmevem a Gustavo ji objal kolem pasu. Všichni se zastavili a s napjetím poslouchali. Isabela se zhluboka nadýchla a spustila. “Gustavo mě požádal o ruku a já řekla ano,” odvětila se smíchem. Všichni na prvních pár vteřin ztuhli, ale poté se začali radovat a začali snoubencům blahopřát. “A to nevíte, že nebýt mě, tak jste teď mohli gratulovat už novomanželům,” řekla Anabela se smíchem. “Jakto?” zeptala se Sara udiveně. “Protože kdyby bylo rozhodnutí jen na Gustavovi, tak by se vzali hned ten den, co Isabelu požádal o ruku, ale naštěstí jsem zasáhla já a upozornila je, že byste jim to neodpustili, kdybyste nebyli na jejich svatbě,” vysvětlila Anabela se smíchem. “To je pravda to bych ti nikdy neodpustila,” řekla Alejandra Isabele a objala ji. “To kdybychom věděli, tak jsme uspořádali menší oslavu,” řekl Javier a poplácal Gustava po zádech. “To přeci můžeme i teď,” rozhodla Sara, “ale domluvíme to při obědě, už mám hrozný hlad,” dodala a sedla si ke stolu. Všichni se rozesmáli a také se posadili.

Sandy byla na diskotéce. Zrovna utírala stolky, k tomu měla puštěnou hudbu a tancovala při tom. Najednou někdo hudbu vypnul. Sandy se prudce otočila a chtěla začít nadávat, ale vzápětí si to rozmyslela, protože v tu chvíli ani neměla slov. “Promiň, že jsem přerušil tvůj tanec, ale chtěl jsem si s tebou promluvit a přes tu hudbu bys mě neslyšela,” vysvětlil Maximo se smíchem. “Maximo,” zvolala Sandy překvapeně, rozběhla se k němu a pevně ho objala. “Kdy jsi se vrátil?” zeptala se ho, když se mu podívala do očí, “a kde si ty celé měsíce byl? Zašla jsem za tebou do léčebny, ale tam mi řekli, že už tě pustili. A co…” “Sandy, zadrž,” přerušil ji Maximo se smíchem, “všechno ti řeknu, ale nejdřív chci udělat něco, na co jsem se ty dlouhé měsíce nejvíc těšil,” dodal něžně. “A co?” zeptala se ho Sandy s úsmevem. Maximo neodpověděl a místo toho ji políbil.

Yelitza se po hádce s Reinaldem šla odreagovat nakupováním. Právě procházela nákupním centrem, v rukou držela několik tašek s oblečením a zastavila se u jedné výlohy. Za pár vteřin se u výlohy zastavila ještě jedna žena. Když už chtěla Yelitza odejít, ve stejnou dobu se rozhodla odejít i druhá žena, a tak se střetly tváří v tvář. Tou druhou ženou byla Christina. V tu chvíli se nedalo určit, která z nich je víc vyděšená.