“Ty jsi těhotná?” zhrozila se Yelitza potom, co se vzpamatovala z počátečního šoku. “Kdo je otec?” zeptala se Christiny. “To tě nemusí zajímat,” odsekla jí Christina a chtěla odejít. “Ale zajímá mě to,” řekla Yelitza a chytila ji silně za ruku. “Čí je ten bastard, kterýho máš v břiše?” zeptala se jí. Christina se na ni nenávistně podívala, odstrčila ji od sebe a poté jí vší silou vrazila facku. “Ještě jednou se takhle vyjádříš o mém dítěti a já zapomenu na slušné vychování,” hrozila ji. Yelitza se držela za udeřenou tvář, její oči křičely nenávistí a poté se rozmáchla a chtěla Christinu uhodit také. Christina však na poslední chvíli její napřaženou ruku zachytila. “Neopovažuj se mě nebo mého dítěte dotknout,” upozornila ji. “Pusť mě, ty chudinko,” řekla Yelitza rozčíleně. Christina ji s ironickým úsmevem pustila. “Nehnu se z místa, dokud mi neřekneš, čí to dítě je,” křičela na ni Yelitza. “Reinalda,” vyštěkla na ni Christina. Yelitza ztuhla. “Ale neví to a ani nechci, aby to věděl,” vysvětlila Christina. “Takže doufám, že mu to neřekneš,” dodala. “To si můžeš bejt jistá, že mu to neřeknu,” odvětila Yelitza ironicky. “Byla bych sama proti sobě,” dodala s kyselým výrazem. “Takže tím jsme myslím skončily,” řekla Christina a odešla.

Maximo a Sandy se ještě chvíli líbali, když najednou oba polibek přerušili. Podívali se na sebe, usmáli se a opřeli se hlavou jeden o druhého. “Moc se mi stýskalo,” řekla Sandy. “Mně víc,” odvětil Maximo a poté se ještě jednou políbili. “Ježíš, já ti nic nenabídla,” řekla Sandy a šla za bar. “Co chceš k pití? Pivo?” zeptala se ho. Maximo se jen usmál. “Já jsem ale blbá,” řekla Sandy, když si uvědomila, že Maximo nemůže pít. “Odpusť mi to, mně to vůbec nedošlo,” dodala smutně. “Nic se nestalo,” odvětil Maximo s úsmevem. “Pojď sem,” řekl jí a chytil ji za ruku. “Co se děje?” zeptala se Sandy nechápavě, když ji Maximo chytil kolem pasu. “Já jsem za tebou přišel hlavně proto,” řekl a na chvíli se odmlčel, “protože chci, abychom začali úplne znovu,” dodal. “Jak to myslíš?” zeptala se ho Sandy. “Vždyť ty víš, že náš vztah začal proto, protože jsem byl smutný, naštvaný a měl jsem vztek a ty si tu byla vždycky, když jsem si potřeboval ulevit, ale už nechci, aby to takhle bylo,” vysvětlil Maximo. Sandy ho s úsmevem poslouchala. “Ty si zasloužíš mnohem víc a já ti to chci dát,” řekl Maximo něžně, pohladil ji po tváři a políbil ji.

Hector seděl doma ve své pracovně a psal něco na počítači, když ho vyrušilo klepání. “Vstupte,” zavolal. Dveře se otevřely a do nich vstoupila Isabela. “Ahoj, tati,” pozdravila ho. “Isabelo,” zvolal Hector štastne, když ji uviděl. Vstal a šel ji obejmout. “Konečně si zpátky, holčičko moje,” řekl štastne, když se jí podíval do očí. “Ty jediná jsi mi zbyla,” dodal smutně. “Ale pojď, posaď se,” řekl jí, aby nemusel myslet na své dvě další děti. Isabela se posadila na gauč v pracovně a Hector si sedl do křesla oproti ní. “Tak jak jsi se měla? Co studium?” vyptával se Hector. “Skvěle,” odpověděla Isabela s úsmevem, “všechno šlo výborně,” dodala. “A opravdu moc ti to sluší,” pochválil Hector její nový vzhled. “Děkuju,” poděkovala Isabela. “A co…” “Tati, počkej,” přerušila ho Isabela, “musím ti říct něco důležitého.” “O co jde, holčičko?” zeptal se Hector s úsmevem. “Já jsem v Los Angeles nebyla sama,” odpověděla Isabela se sklopeným zrakem. “A s kým jsi tam tedy byla?” zarazil se Hector. “S Gustavem,” odpověděla Isabela opatrně. Hector se naštvaně postavil. “Ale to není všechno, co ti chci říct,” dodala Isabela. “Co ještě?” zeptal se Hector rozčíleně. Isabela se postavila a zhluboka se nadechla. “Gustavo a já jsme se zasnoubili,” odvětila.

Gustavo byl tou dobou u Moreny a také jí oznámil své zasnoubení. “Bráško, to je skvělý. Moc ti gratuluju,” řekla Morena štastne a objala ho. “Děkuju,” poděkoval ji Gustavo a poté se na ni zaraženě podíval. “Proč na mě tak koukáš?” smála se Morena. “Tolik ses změnila,” usoudil Gustavo. “Dřív bys nad tím jen ohrnula nos a šla bys,” dodal. “To je pravda,” odvětila Morena. “Láska člověka změní. Škoda, že jsem na to přišla až moc pozdě,” dodala smutně. Gustavo ji pohladil po vlasech a v tom někdo zaklepal na dveře. “Dojdu tam,” řekl Gustavo, vstal a šel otevřít. Dovnitř se přiřítila Yelitza. “Moreno, musím s tebou mluvit,” řekla jí vážně. “Nechám vás osamotě,” řekl Gustavo a odešel do vedlejšího pokoje. “Tak co se děje?” zeptala se Morena otráveně. “Moreno, představ si, že ta hlupačka Christina je těhotná,” řekla Yelitza zvýšeným hlasem. “A co má být? To už vím asi dva měsíce, když jsem ji jednou zahlédla v obchoďáku” odvětila Morena s klidem. Yelitza na ni vytřeštila oči. “A to mi říkáš jen tak?” rozčílila se. “Proč si mi to hned neřekla?” vyčítala jí. “Nepovažovala jsem to za nutné,” odvětila Morena. “Jo tak ty si to nepovažovala za nutné?” rozčilovala se Yelitza. “Víš ty vůbec, čí to dítě je?” dodala vážně. “Počítám, že Reinalda,” domyslela si Morena. “Jinak bys takhle nevyváděla,” dodala vážně. “Proboha, Moreno, co se to s tebou stalo?” řekla Yelitza znechuceně. “Od tý doby, co ses zabouchla do toho chudáka jsi nesnesitelná,” dodala s pohrdavým výrazem. “A ty seš ještě víc nesnesitelnější než obvykle,” vyštěkla na ni Morena. “Nechápu, jak mě mohlo napadnout se ti podobat,” dodala znechuceně. Yelitza se ironicky usmála a podívala se Moreně zblízka do očí. “Děvenko, ty by ses mi ani podobat nemohla, protože ty mi nesaháš ani po kotníky,” řekla Yelitza pohrdavě, hodila svými dlouhými hnědými vlasy a s povýšeným výrazem odešla.

“Tati, prosím tě, řekni něco,” prosila Isabela Hectora, který už několik vteřin vstřebával to, co mu Isabela oznámila. “Proč i ty, Isabelo?” řekl Hector zklamaně. “Proč i ty jsi mě musela zklamat?” “Tati, o jakém zklamání to mluvíš?” nechápala Isabela. “Vždyť jsem se jen zamilovala,” dodala štastne. “Ale do koho!” zakřičel na ni Hector. “Tati, proč nechceš Gustava poznat?” zeptala se ho Isabela. “Až ho poznáš víc, bude se ti určitě líbit. Vždyť je z dobré rodiny. Nemůžeš mi vyčítat to, co mým sourozencům,” dodala vážně. “Isabelo, už jsem ti jednou řekl, že je mi jedno z jaké je rodiny,” zakřičel na ni Hector. “Nevybral jsem ti ho já a to je pro mě podstatné,” dodal přísně. “Tati, proboha, proč nám pořád chceš určovat koho máme milovat a koho ne? A proč nám chceš pořád řídit život?” zakřičela na něj Isabela. “Mělo by ti přece záležet na tom, že jsou tvoje děti štastné,” dodala a do očí se jí začaly hrnout slzy. “Tati, prosím tě, chci, aby si mě dovedl k oltáři,” řekla a chytla ho za ruku. “Chci, aby si byl v ten štastný den se mnou,” dodala se slzami v očích. Hector od ní s tvrdým pohledem odstoupil. “Na to zapomeň, Isabelo Díazová,” řekl přísně a Isabele bolestí vytryskly slzy. “Jak už jsem řekl tvé sestře, že pokud odejde z domu, tak ať zapomene, že má otce, jak už jsem řekl tvému bratrovi, že pokud opustí svoji práci kvůli herectví, tak ať zapomene, že má otce, tak to samé řeknu i tobě,” vysvětlil Hector s přísným výrazem. “Pokud se vdáš bez mého souhlasu, tak zapomeň na to, že máš otce,” dodal vážně. “Tati, proč?” zakřičela na něj Isabela, plná bolesti a vzteku. “Co jsme ti tak hrozného udělali, že jsi na nás tak krutý?” zakřičela na něj a rychle vyběhla pryč.

“Už jdu,” zavolala Alejandra, když slyšela klepání u dveří. Otevřela je a v nich stál Maximo. “Maximo, co tady děláš? A jak víš, kde bydlím?” zvolala překvapeně. “Tak za prvé, musím s tebou mluvit a za druhé, Sandy mi dala tvoji adresu,” vysvětlil Maximo se smíchem. “Můžu dál?” zeptal se jí, když na něj Alejandra chvíli bez mrknutí koukala. “Samozřejmě, pojď,” odpověděla Alejandra se smíchem a pozvala ho dál. “Promiň, ale hrozně si mě překvapil,” dodala. “To vidím,” smál se Maximo. Alejandra ho pobídla, aby se posadil, a tak si oba sedli ke stolu v kuchyni. “Tak povídej, kde jsi byl potom, co si odešel z léčebny?” vyptávala se Alejandra. “Byl jsem u příbuzných v Miami. Nechtěl jsem jít z léčebny rovnou domů, protože jsem věděl, že by se to na mě všechno znovu sesypalo, a tak jsem radši odjel, abych si pořádně pročistil hlavu,” vysvětlil Maximo. “To jsi udělal moc dobře,” souhlasila Alejandra s úsmevem. “A právě proto jsem taky za tebou přišel,” řekl Maximo. “Vím, že jsi začala vyřizovat náš rozvod, ale beze mě jsi toho moc nesvedla, takže jsem už kontaktoval mého i tvého právníka, domluvil jsem se s nimi a budou se snažit vyřídit to, co nejdřív. Pak už nám jen zavolají, abychom to podepsali,” vysvětlil a Alejandra ho poté samou radostí objala. “Děkuju, Maximo,” děkovala mu, když ho objímala. V tom ale přišel domů Javier a začal si to špatne vykládat.

Anabela šla po ulici, když na ni někdo zavolal. Anabela se otočila a spatřila Lucíu, svou kamarádku ze školy. “Lucío, ahoj,” pozdravila ji, když k ní Lucía přišla. “Kdy jsi se vrátila?” zeptala se Lucía. “Dnes ráno,” odpověděla Anabela. “A jaký to bylo v Los Angeles? A už si přijatá na žurnalistiku?” vyptávala se Lucía. “No co ti mám říkat, Los Angeles to je pojem sám o sobě,” řekla Anabela a obě propukly v smích. “A na žurnalistiku mě přijaly na základě toho kurzu,” dodala. “Ale co je tady nového?” zeptala se. “Co…Miguel?” zeptala se váhavě. “Ježíši, ty to vlastně nevíš!” zhrozila se Lucía. “Co nevím?” zeptala se Anabela nechápavě. Lucía začala vyprávět: “Asi před měsícem jeli Miguel a jeho parta opilí autem. To by nebylo nic neobvyklého, ale tentokrát se jim to vymstilo. Vybourali se a Miguel z nich na tom byl nejhůř. Lékaři mu nedávali moc šancí, ale nakonec se z toho dostal. Je živý, ale…” “Co ale?” zeptala se Anabela vyděšeně. “Je na vozíku,” dodala Lucía. Anabela ucítila prudkou bolest u srdce, když si uvědomila, jak moc teď Miguel musí trpět.

Matías seděl ve svém autě a čekal na Virginii. Když ji viděl vycházet z nemocnice, vystoupil z auta a rozběhl se k ní. “Jaký jsi měla den, miláčku?” zeptal se jí poté, co ji políbil. Poté ji objal kolem pasu a vedl ji k autu. “Rušnější než obvykle,” odpověděla Virginia. “Dneska jsem se vůbec nezastavila,” dodala unaveně a opřela si hlavu o Matíasovo rameno. “Tak to ti určitě udělá radost výborná večeře, kterou jsem ti doma připravil,” řekl Matías s úsmevem. Došli k autu a Matías otevřel Virginii dveře. “Děkuju, miláčku,” řekla Virginia s úsmevem. “Co bych bez tebe dělala?” dodala, políbila ho a nastoupila do auta. Matías auto obešel, nastoupil dovnitř, ještě jednou Virginii políbil a odjeli.

“Javiere, to není tak jak si myslíš,” obhajovala se Alejandra. “Jak víš, co si myslím?” zeptal se Javier uraženě. “Vidím tvůj výraz,” odvětila Alejandra. “Myslím, že půjdu,” ozval se Maximo. “Javiere, nemysli si nic špatného,” obrátil se na Javiera. “Alejandra a já jsme tu domlouvali jen náš rozvod,” vysvětlil a odešel. “Je to pravda, lásko,” potvrdila Alejandra. “Ale kvůli tomu jste se snad nemuseli objímat, ne?” řekl Javier naštvaně. “Miláčku, to bylo ale jen přátelské objetí,” vysvětlila Alejandra. “Byla jsem štastná, když mi Maximo řekl, že náš rozvod vyřídí, co nejdřív, a tak jsem ho objala. Bylo to spontánní,” dodala. “Víš, že toho chlapa nemám rád,” řekl Javier uraženě. “Já vím,” řekla Alejandra a objala Javiera kolem pasu. “Ale mezi námi dvěma už přece nic není. Já mám přece tebe a nikdy bych tě za nikoho nevyměnila a nikdy bych tě nikomu nedala,” dodala vážně a podívala se na něho psíma očima. Javier se na ni ani nepodíval a tvářil se uraženě. “Javiere, podívej se na mě,” prosila ho Alejandra smutně, ale Javier se ani nehnul. “Jo tak ty takhle,” smála se, když jí došlo, o co Javierovi jde. Chytila jeho obličej do dlaní, přitáhla si ho k sobě, líbala ho a přitom se mu omlouvala. Javier se snažil být tvrdý, ale moc dlouho mu to nevydrželo. Stiskl Alejandru do náruče a její polibky opětoval.

Druhý den brzy ráno seděl Hector ve své kanceláři a pracoval. Po chvíli se rozletěly dveře a dovnitř vešel Ignacio s několika dalšími muži. “Ignacio, co to má znamenat?” rozčílil se Hector. “A kdo jsou ti muži?” zeptal se. “To je nové vedení firmy v čele se mnou,” odpověděl Ignacio jakoby nic. “Cože?” zarazil se Hector. Ignacio držel v ruce dokumenty, které předal Hectorovi. Hector se na ně podíval a přímo na první stránce stálo, že novým majitelem firmy je Ignacio Acosta.