“Ignacio, mohl by jsi mi laskavě vysvětlit, co to má znamenat?” rozčílil se Hector a vzteky roztrhal dokumenty, které držel v ruce. Ignacio se ironicky pousmál a obrátil se na své kolegy. “Pánové, nechali byste nás, prosím, osamotě,” požádal je. Kolegové přikývli a odešli. “Tak mluv!” zakřičel Hector na Ignacia, když zůstali sami. “Hectore, to chce klid,” uklidňoval ho Ignacio a přímo do očí se mu vysmíval. “A jenom ti chci říct, že tím roztrháním sis nijak nepomohl, protože to byla stejně jen kopie. Originál mám pečlivě uschovaný,” zdůraznil. Hector se rozzuřil, šel k Ignaciovi a chytil ho pod krkem. “Přestaň chodit kolem horké kaše a řekni mi konečně proč? Proč?!” křičel na něj. Ignacio ho od sebe odstrčil a upravil si sako. “Z jediného prostého důvodu,” odpověděl klidně. “Ty jsi mi vzal to nejcennější v životě a já teď udělám to samé. Protože tvoje firma je to jediné, co ti zbylo a ani to teď už nebudeš mít,” dodal. Hector se na něj nechápavě podíval. “Co jsem ti vzal?” zeptal se. “Spíš by ses měl zeptat koho,” opravil ho Ignacio. Pak se na chvíli odmlčel a nakonec vykřikl: “Vzal jsi mi Lauru!”

Alejandra byla v práci. Zrovna si v šatně oblékala doktorský plášť, když na dveře ordinace někdo zaklepal. “Dále,” zavolala. Z kartotéky si vzala složky pacientů a vešla do ordinace. “Isabelo,” zvolala radostně a šla svou sestru obejmout. “Pojď, půjdeme si sednout do šatny. Tam budeme mít víc pohodlí,” řekla, chytla Isabelu za ruku a dovedla jí do šatny, kde se obě posadily na sedačku. “Tak jak dopadl včerejší rozhovor s tátou?” zeptala se Isabely. Isabela zesmutněla. “Že se ptám. Tvůj výraz mluví za vše,” usoudila Alejandra. “Bylo to hrozné, Alejandro,” řekla Isabela a rozbrečela se. “Táta mi řekl, že na svatbu nepřijde. Že mě nedovede k oltáři. Že mám zapomenout, že mám otce,” vzlykala. “Isabelo, nebreč,” utěšovala ji Alejandra. “Nechtěla jsem ti to říkat předem, ale myslela jsem si, že to tak dopadne,” dodala smutně. “Já vím,” odvětila Isabela. “Vím, že se s tátou v posledním roce nedalo mluvit ještě víc než normálně, ale myslela jsem, že aspoň tohle ho obměkčí. Že bude chtít být se svou dcerou v její nejšťastnější den, ale spletla jsem se,” řekla, znovu se rozbrečela a schovala si obličej do dlaní. “Isabelo, pojď ke mně,” řekla Alejandra ustaraně a pevně ji objala. “Chápu, že tě to mrzí, ale musíš si říkat, že zbytek tvé rodiny tam bude s tebou. A ještě spousta dalších lidí, kteří tě mají rádi,” utěšovala ji. Isabela se na ni uslzenýma očima podívala. “Díky, Ale,” poděkovala jí a znovu se pevně objaly.

“Vzal jsem ti Lauru?” zopakoval Hector Ignaciova slova. “Moji Lauru?” ujišťoval se. “Ano, tvoji Lauru. Tu, která ti dala tři děti a které si jednoho po druhém ztratil,” odvětil Ignacio vážně. “Ignacio, proboha, o čem to mluvíš? Copak ty jsi Lauru miloval?” zeptal se Hector překvapeně. “Ano!” vykřikl Ignacio. “Miloval jsem ji od první chvíle, co jsem ji spatřil. Ale pak si přišel ty a vzal si mi ji,” vyčítal Hectorovi. “Já jsem ti ji nevzal. Pokud si dobře vzpomínám, tak Laura o tebe nikdy neměla zájem,” připomněl mu Hector. “A to byla tvoje vina!” zakřičel na něj Ignacio. “Ignacio, vzpamatuj se! Laura a já jsme se do sebe zamilovali a nikdo a nic by to nezměnilo,” řekl Hector vážně. “Nemluv mi tady o lásce,” řekl Ignacio se znechuceným výrazem. “Vždyť jsi to byl ty, kdo ji zničil! To kvůli tobě umřela,” vykřičel Hectorovi do očí. To Hectora hodně zabolelo. Smrt jeho manželky byla pro něj ta nejtěžší věc v životě, se kterou se ani po letech nedokázal smířit. “Jak mi něco takového můžeš říct?” vyčítal Ignaciovi. “Laura byla vážně nemocná. Nebyla to moje vina, že jsem o ni přišel,” připomněl mu chvějícím se hlasem. “Byla to tvoje vina!” zakřičel na něj Ignacio. “Ty ničíš všechny lidi kolem sebe! Nejdřív jsi zničil Lauru a potom i svoje děti,” zdůraznil. “Že to říkáš zrovna ty,” podotkl Hector. “Ty, který se svojí manželkou zacházíš jak s tou nejubožejší služkou a svého syna neustále urážíš a ponižuješ,” připomněl mu. “Teď se nebavíme o mně,” upozornil ho Ignacio. “A už se o tom nechci bavit. Dělá se mi z tebe zle. Vypadni z mé firmy,” přikázal Hectorovi a ukázal na dveře. “To je moje firma a já se odsud ani nehnu,” upozornil ho Hector vážně. “Jak chceš. Mohlo to být po dobrém,” řekl Ignacio, šel ke dveřím, otevřel je a dovnitř vešli dva jeho bodyguardi. “Vyhoďte ho,” přikázal jim. Bodyguardi šli k Hectorovi a každý ho chytil z jedné strany za ruku. “Co si to dovolujete? Pusťte mě,” křičel na ně Hector a snažil se bránit. Bodyguardi ho vedli ke dveřím, když je Ignacio zarazil. “Počkejte, ještě!” Ignacio k nim přišel, ironicky se na Hectora usmál a dal mu pěstí do břicha. “Abys měl ode mě něco na památku,” řekl a poté bodyguardům poručil, aby Hectora z firmy vyhodili.

Po tom, co se Anabela dozvěděla, co se Miguelovi stalo, nemohla na něj přestat myslet. Právě stála před dveřmi jeho domu a váhala, zda má zaklepat. Nakonec se odhodlala a zaklepala. Přišla jí otevřít služebná. “Přejete si?” zeptala se Anabely. “Dobrý den, já jsem Anabela Lopez, Miguelova spolužačka,” představila se Anabela. “Mohla bych s ním mluvit?” zeptala se. Než služebná stačila něco říct, ozval se za ní ženský hlas. “Kdo je to, Alicie?” zeptala se služebné Tamara de Alvarado, Miguelova matka. “Spolužačka vašeho syna, paní,” odpověděla Alicia. “Chtěla by s ním mluvit,” dodala. “Děkuji ti. Postarám se o ni,” řekla Tamara a poslala Alicii do kuchyně. “Pojďte dál, slečno,” pozvala Anabelu. “Děkuji vám,” poděkovala jí Anabela. “Já jsem Anabela Lopez,” představila se a podala Tamaře ruku. “Moc mě těší, Anabelo,” řekla Tamara s úsměvem a stiskla jí ruku. “Tamara de Alvarado,” představila se. “Můj syn teď není doma, ale ráda bych si s tebou promluvila já,” řekla a vedla Anabelu do obývacího pokoje. “Posaď se,” pobídla ji a Anabela se posadila do křesla. Tamara si sedla na sedačku vedle ní. “Anabelo, ani nevíš jak jsem ti vděčná, že jsi za Miguelem přišla,” řekla Tamara. Anabela se na ni udiveně podívala. “Víš, ty jsi totiž jediná, která po té nehodě za Miguelem přišla,” vysvětlila Tamara. “Ale jak je to možné?” podivila se Anabela. “Vždyť Miguel měl vždycky tolik přátel,” dodala. “To je pravda,” souhlasila Tamara, “ale po té nehodě se na něj všichni vykašlali,” dodala smutně. “To je mi líto,” řekla Anabela. “A kde vůbec teď je?” zeptala se. “Na rehabilitaci,” odpověděla Tamara, “ale to každodenní přemlouvání, abychom ho tam vůbec dostali, stojí naši rodinu všechny síly,” dodala. “Miguel je na tom moc špatně. Říká, že je to jeho trest. Trest za to, jak moc ostatním ubližoval, a proto se nechce vyléčit,” vysvětlila se smutným výrazem ve tváři. Anabela napjatě poslouchala a musela uznat, že v podstatě má Miguel pravdu. I když mu nikdy nic zlého nepřála. “Anabelo, nemohla bys nám pomoct ty?” napadlo Tamaru. “A jak bych vám měla pomoct?” podivila se Anabela. “Už jenom to, že si přišla je pro naši rodinu obrovská pomoc,” řekla Tamara. “Aspoň vím, že na mého syna úplně všichni nezapomněli,” dodala s úsměvem. “Co kdyby si přišla zítra a přemluvila ho, aby jel na rehabilitaci. Když bude vědět, že o něj má ještě někdo zájem, nebude se tolik bránit léčení,” vysvětlila. “Já nevím, paní,” váhala Anabela. “Prosím, Anabelo,” prosila ji Tamara, “jsi naše poslední naděje,” dodala zoufale. “Tak dobře,” souhlasila Anabela. “Děkuji ti,” řekla Tamara radostně a šla Anabelu obejmout.

Javier byl v práci a právě připravoval drinky, když si k baru přisedl Matías. “Matíasi, co tady děláš?” divil se Javier. “Máš přece volno,” připomněl mu. “To vím,” smál se Matías. “Ale mám ještě trochu času než pojedu vyzvednout Virginii z práce, tak jsem si tě přišel zkontrolovat,” odvětil se smíchem. “A jak to mezi vámi vůbec teď vypadá?” vyptával se Javier. “Skvěle,” odpověděl Matías zasněně. “Tak to jsem moc rád,” odvětil Javier. “A co Morena?” zeptal se po chvíli váhání Javier. “Co je s ní?” zeptal se Matías trochu naštvaně. “K ní už nic necítíš?” zeptal se ho Javier. “Javiere, proč se mě na to ptáš?” zeptal se ho Matías vyčítavě. “Copak jsi už zapomněl, jak mi ublížila,” připomněl mu. “Nezapomněl,” řekl Javier, “ale slyšel jsem, že se hrozně změnila. Že lituje toho, jak se k tobě a vůbec ke všem chovala,” dodal. “A co já s tím?” zeptal se Matías otráveně. “Jsem teď šťastný s Virginií a nechci vzpomínat na to, co byla jen ubohá přetvářka,” dodal vážně. “Já tě naprosto chápu,” souhlasil Javier, “a Virginia mi je moc sympatická a jsem rád, že si ji našel a znovu ses zamiloval, ale…” “Co ale?” přerušil ho Matías. “Seš si jistý, že Virginia je ta pravá a že k Moreně už vůbec nic necítíš?” zeptal se ho Javier. Matías se podíval na hodinky. “Už musím jít. Virginia na mě už určitě čeká,” změnil téma a vyhnul se tak odpovědi. Rozloučil se s Javierem a odešel.

Večer doprovodil Maximo Sandy do taneční školy. Zrovna stáli před dámskou šatnou, když se Sandy rozloučila. “Díky, Maximo za doprovod,” poděkovala mu s úsměvem. “Stav se pro mě asi za hodinu půl,” připomněla mu. Maximo přikývl, ale místo toho, aby odešel pryč, namířil si to k pánské šatně. “Maximo, kam to jdeš?” divila se Sandy. Maximo se k ní vrátil a políbil ji. “Jdu se převléknout, protože ode dneška jsem tvým novým tanečním partnerem,” řekl s poťouchlým úsměvem. Sandy se na něho překvapeně podívala. “Ale proč jsi mi nic neřekl?” pokárala ho. “Mělo to být překvapení,” odvětil Maximo s úsměvem a znovu ji políbil. “Takže za chvíli se uvidíme,” dodal a odešel do šatny. Sandy ho s úsměvem pozorovala, dokud se za ním nezaklaply dveře a poté se šla také převléknout.

Byl další den ráno. Alejandra právě odemykala své auto, když se potkala s Marianou, která šla z nákupu. “Dobré ráno, Mariano,” pozdravila ji Alejandra. “Dobré ráno,” řekla Mariana s úsměvem a poté se objaly. “Ta dnešní večeře u mě platí?” ujišťovala se Mariana. “Ano, platí,” potvrdila Alejandra s úsměvem. “A přijde i Isabela s Gustavem?” zeptala se Mariana. “Přijdou,” odvětila Alejandra, “aspoň se Isabele trošku zlepší nálada,” dodala smutně. “Proč? Co se děje?” zeptala se Mariana ustaraně. “Zase náš otec,” odvětila Alejandra smutně. “Co zase provedl?” rozčílila se Mariana. “Isabela mu byla říct, že se bude vdávat a skončilo to stejně jako se mnou a s Reinaldem,” vysvětlila Alejandra. “Řekl jí, že má zapomenout, že má nějakého otce a že ji rozhodně nedovede k oltáři,” dodala smutně a naštvaně zároveň. “Tak to už je tedy příliš,” rozčílila se Mariana. “Tohle si za rámeček nedá,” dodala přísně. Dala Alejandře do rukou nákupní tašky a rozběhla se na zastávku. “Mariano, kam to jdeš?” volala na ni Alejandra, ale marně.

Mercedes a Adriana byli v kuchyni. Adriana stála na židli u sektorky a pomáhala Mercedes při pečení koláčů. “Mami, dělám to dobře?” zeptala se Adriana a ukázala Mercedes, jak koláče plní. “Děláš to výborně, miláčku,” pochválila ji Mercedes a políbila ji na čelo. “To bude tatínek večer koukat, jaký jsme šikovný,” dodala se smíchem. Obě pokračovaly v plnění koláčů, když je vyrušil zvonek u dveří. “Dojdu se podívat, kdo to je,” řekla Mercedes a utřela si ruce do zástěry. “Adri, ty to tady dál plň a ne, aby si sahala na troubu,” varovala ji. “Neboj, mami,” řekla Adriana a naplnila další koláč. Mercedes šla otevřít. Když dveře otevřela, dovnitř vešla atraktivní, elegantně oblečená žena, s dlouhými černými vlasy a povýšeneckým výrazem ve tváři. “Přejete si?” zeptala se jí Mercedes s úsměvem. “Potřebuju mluvit se Santiagem,” řekla žena, aniž by se představila a pohrdavě se na Mercedes podívala. “Santiago je v práci. Přijde až večer,” odvětila Mercedes. “A můžu vědět, kdo vůbec jste?” zeptala se jí Mercedes. “Kimberly Marquez,” představila se. “Santiagova manželka,” dodala hrdě. Mercedes v tu chvíli nevěděla, co říct.

Reinaldo byl v práci ve své šatně a převlékal se na natáčení další scény. Po chvíli mu někdo zaklepal na dveře. “Dále,” zavolal. “Neruším?” zeptala se Paola, která nakoukla dovnitř. “Jasně, že ne,” řekl Reinaldo s úsměvem a pozval ji dál. “To je ale překvapení,” dodal. “Proč jsi přišla?” zeptal se jí. “Víš, Reinaldo, to kvůli čemu jsem přišla je hodně vážné,” odpověděla Paola. “Tak mluv,” pobídl ji Reinaldo. “Víš, už nemůžu poslouchat ty tvoje dennodenní hádky s Yelitzou. Musím ti něco říct,” řekla Paola. “Taky bych ty hádky už nejradši neabsolvoval,” odvětil Reinaldo smutně. “Teď mohlo být už všechno jiné, kdyby tenkrát Yelitza neotěhotněla,” dodal. “A právě proto jsem za tebou přišla. Už ti to dál nemůžu tajit,” odvětila Paola vážně. “Co mi nemůžeš tajit?” nechápal Reinaldo. “Yelitza je moje dcera a měla bych stát při ní. Slíbila jsem jí, že ti to nikdy neřeknu, ale už to v sobě nemůžu dál držet. Nechci, aby si se několik dalších let trápil v manželství bez lásky. Já sama v něm už víc než 25 let jsem a nechci, abys i ty tak skončil, když tomu mohu zabránit,” vysvětlila Paola. “Paolo, už mi to konečně řekni, nebo se zblázním,” žádal ji Reinaldo zoufale. “Odpusť mi to, holčičko,” řekla v duchu Paola a poté konečně řekla Reinaldovi pravdu: “Yelitza nikdy nebyla těhotná!” Reinaldo se na ni vyděšeně díval a nic nechápal.