„V kómatu?“ zděšeně řekla Mariana, „a kdy se probere?“ zeptala se. „To nevím, paní,“ odpověděl Santiago, „to může být různé. Může se probudit zítra, za týden anebo třeba až za rok. Je mi moc líto, že pro vás nemám žádnou povzbuzující zprávu, jediné co vás může uklidnit je, že jinak je Javier v pořádku. Teď jen musíme čekat až se probere,“ vysvětloval Santiago. „A můžeme mu nějak pomoct?“ zeptala se vzlykající Anabela. „Ano, můžete něco zkusit,“ odpověděl s úsměvem Santiago, „buďte u něho co nejčastěji a mluvte na něho. Říká se, že lidé v kómatu nás ostatní slyší a vnímají nás. Když vás bude slyšet a bude cítit, že ho chcete zpátky, snad se brzy probere,“ uklidňoval je Santiago. „Nebojte, pane doktore, my se ho jen tak nevzdáme,“ řekla Mariana. „Můžeme ho vidět?“ zeptala se Anabela. „Jistě, ale ne všichni najednou, prosím vás. Je přece jen po těžké operaci a potřebuje klid,“ prosil je Santiago. Anabela se podívala na Marianu, „tak my půjdeme se Sarou a potom ty s Matíasem, ano?“ řekla. „A drahoušku, jsi si jistá, že Sara by tam měla jít? Neměla by ho vidět v takovém stavu,“ upozorňovala ji Mariana. „Ale já chci Javiera vidět,“ zakřičela Sara a znovu se rozbrečela. „Samozřejmě, že ho uvidíš,“ řekla Anabela, klekla si k ní a objala ji, „tak půjdeme,“ chytla Saru za ruku a Santiago je vedl do pokoje.

Hector stál u baru a popíjel, když za ním přišel Ignacio. „Tak a máme to za sebou. Naše děti už jsou svoji. Ale musím říct, že už jsem se lekl, že Alejandra řekne ne,“ řekl Ignacio a naléval si sklenku šampaňského. Hector se napil a řekl:“Alejandra byla jen nervózní. Nebylo to proto, že by o tom přemýšlela, jestli si má Maxima vzít.“ „To doufám,“ řekl Ignacio a napil se, „a zítra ta schůzka platí?“ „Jaká schůzka?“ zeptal se Hector. „No přeci ta firemní,“ odpověděl Ignacio, „zítra mě přece jmenuješ za obchodního partnera,“ dodal. „Máš pravdu, zapomněl jsem,“ řekl Hector, „a teď mě omluv. Mercedes mi něco chce,“ řekl a odcházel. „Jistě, nenechej svou krásnou manželku čekat,“ volal na něho Ignacio. Pak se napil, vítězně se usmál a v duchu si pomyslel:“Drahý příteli, vidím, že to bude mnohem jednodušší než jsem myslel. Nemáš ani tušení, že tě tvůj nejlepší přítel bude pomalu okrádat o tvůj podnik.“

Christina a Sandy seděly u stolu a dohadovaly se. „Neměly jsme jí to dovolit,“ rozčilovala se Christina. „Ale, Chris, prosím tě,“ uklidňovala ji Sandy, „stejně by do té nemocnice jela i kdybychom jí nekryly. To by víc riskovala, ale teď se nemusí bát, protože my ji pomůžeme a nikdo se to nedozví.“ „A co řekneme Maximovi? Až se zeptá kde je?“ ptala se naštvaně Christina. „No co,“ vzdychla Sandy, „že se šla nahoru převlíknout a sbalit si věci na svatební cestu. Není nic jednoduššího,“ řekla a vzala si ze stolu jednohubku. „A co když za ní bude chtít jít?“ zeptala se Christina. „Bože, Chris,“ řekla naštvaně s plnou pusou, „tak si něco vymyslím,“ dokousala a napila se, „jako bych na výmluvy nebyla expert. Nebuď tak vyděšená.“ „Christino,“ ozvalo se Christině za hlavou. Christina se otočila a před sebou uviděla Reinalda. „Smím prosit?“ řekl Reinaldo a podal Christině ruku. „A a ano,“ vykoktala ze sebe Christina, podala mu ruku a šli na taneční parket. Když na parket vstoupili, začala hrát pomalá romantická písnička. Začali tančit a Christina měla co dělat, aby se udržela na nohou. Pro Reinalda to byl jen další tanec, ale pro Christinu to bylo částečné splnění jejího snu. Moci být s Reinaldem.

Santiago seděl u sebe v ordinaci a vyplňoval formuláře v počítači. Za chvíli mu do dveří vtrhla Alejandra. „Alejandro, co tady děláš?“ divil se Santiago, postavil se a šel k ní. „Santiago, já potřebuju vědět jak je na tom Javier,“ řekla celá vyděšená. „Prosím tě, posaď se,“ ukázal na židli a Alejandra se posadila. „Santiago, prosím tě mluv, jak je na tom Javier?“ ptala se znovu Alejandra. Santiago se posadil naproti ní, „ty myslíš toho Javiera, co ho nám odpoledne přivezly? Toho co měl autonehodu?“ zjišťoval Santiago. „Ano,“ potvrdila Alejandra, „víš já u toho dnes byla a znám ho. Vlastně ho neznám, nikdy jsme spolu nemluvili, jen jsem mu našla peněženku a pak jsem ho jen zahlédla z dálky,…“ „Počkej, Ale, zpomal,“ přerušil ji Santiago, „mluvíš hrozně rychle, už jsem se v tom ztratil.“ „To je teď jedno, Santiago, já ti to všechno vysvětlím, až budu mít víc času, teď mi jenom řekni, jak mu je,“ prosila Alejandra. Santiago otevřel šuplík ve stole a vyndal z něho desky. „Podívej se sama,“ řekl a podal je Alejandře. Alejandra je otevřela a byl tam sepsán průběh operace i aktuální zdravotní stav. Alejandra si celou dokumentaci přečetla, „je v kómatu,“ řekla nakonec smutně. „Ano, operace probíhala, na to jak to bylo zlé, velmi dobře, ale tomuhle jsme zabránit nemohli,“ řekl Santiago a pak chytil Alejandru za ruku, „Ale, je ti dobře? Proč se o toho muže tak zajímáš?“ zeptal se Santiago. „Já ani nevím,“ řekla a po tváři ji stekla slza, „děkuju, Santi, že si se o něho postaral a jestli tě můžu požádat, postarej se o něj ještě příštích 14 dní než se vrátím,“ prosila ho. „Samozřejmě,“ řekl Santiago. „Děkuju, už musím jít,“ rozloučila se a utekla z ordinace. Santiago nestačil ani nic říct, jen se za ní nechápavě díval.

Anabela se Sarou právě vyšly ubrečené z Javierova pokoje. Mariana s Matíasem na ně čekali a když je uviděli, šli je pevně obejmout. „Nebojte, Javier se z toho dostane. Je to silnej chlap a nenechal by vás tady samotné,“ uklidňoval je Matías. Sám sebe ale o tom musel hodně přesvědčovat. „Měli bychom jít něco sníst, abychom se uklidnily,“ řekla Mariana. „Souhlasím s Marianou,“ řekl Matías a i když Anabela se Sarou nechtěly, nakonec je přesvědčili a všichni šli dolů do jídelny. Jen co odešli, objevila se na chodbě Alejandra a šla směrem k Javierově pokoji. Došla až ke dveřím, chytla za kliku, ale pak si to rozmyslela, „co to děláš, Alejandro? Proč bys tam měla chodit? On nezná tebe a ty neznáš jeho. Nemáš důvod tam chodit,“ pomyslela si v duchu. Váhavě se otočila a chtěla odejít. Ještě jednou se zastavila a pomyslela si, „ne, jdi, Alejandro! Jdi! Tvůj manžel tě čeká,“ zesmutněla a odešla.

„Mercedes, byla to krásná svatba. Zařídila si to skvěle,“ řekl Hector a políbil ji. „Díky, Hectore, ty víš, že zařizování oslav miluju. A když se navíc jedná o svatbu tvé dcery, tak jsem si dala záležet ještě víc,“ řekla Mercedes a také ho políbila, „ale nepřišla ti Alejandra trošku smutná?“ zeptala se. „Smutná?“ divil se Hector, „to se ti zdálo. Alejandra jen tak často nedává najevo své city. To zdědila po mně,“ usmál se. „Tak to je pravda,“ zasmála se Mercedes, „z tebe někdy dostat, co se ti zrovna odehrává v hlavě, co cítíš, to je vážně zázrak.“ „Dneska si nějaká vtipná, miláčku,“ řekl Hector, objal ji a políbil.

„Tak já už jsem připravený,“ řekl Maximo a dával kufry do auta, „a kde je moje žena?“ ptal se. „Hned tu bude,“ řekla Sandy, „musíš to chápat. Žena si vždy musí dát na čas.“ „Už jsem si zvykl, že Alejandře musím dát čas a prostor,“ vzdychl a usmál se. „Jo, jo,“ přikývla Sandy. Za chvíli se okolo auta shromáždili všichni svatebčané a vyhlíželi nevěstu. „Tak kde je Alejandra? Vždyť nám uletí letadlo,“ vykřikoval Maximo. „Támhle je,“ vykřikla Christina, když Alejandru uviděla. Maximo jí běžel naproti pomoci s kufry. „Ani se neptám, proč ti to tak dlouho trvalo, miláčku,“ řekl Maximo a vzal kufry, „nevěděla si co všechno si máš vzít,“ dodal. Alejandra se pousmála a přikývla. Maximo dal kufry do auta, se všemi se rozloučili a vyjeli na letiště.

Pozdě večer ležel Reinaldo v posteli a četl si knížku. Yelitza vyšla z koupelny v černém sexy prádle. „Miláčku,“ oslovila Reinalda, prohrábla si vlasy a pomalu šla k němu do postele, „tak už je večer a jsem celá tvoje,“ řekla, vzala mu knížku, odhodila ji pryč, lehla si k němu a začala ho líbat na krku. „Yelitzo, teď ale nemám náladu já,“ řekl otráveně. „Tak já tě do ní dostanu,“ řekla s úsměvem a políbila ho. Reinaldo ji odstrčil, „Yelitzo, nebudeš se mnou zacházet, tak jak se ti zrovna zachce. Víš jak mi ráno bylo, když si mě odmítla?“ zeptal se ji vyčítavě. Yelitza se na něho smutně podívala, „ale tak mě pochop, lásko. Já si jen nechtěla zničit makeup, jinak bych tě samozřejmě neodmítla,“ řekla a políbila ho. Reinaldo se na ni podíval a pak ji vášnivě políbil.

Alejandra a Maximo seděli v letadle. „Jsem tak šťastný, lásko,“ řekl Maximo a políbil ji. „Já taky,“ přikývla Alejandra. „Na tyhle líbánky budeme vzpomínat až do smrti,“ řekl Maximo a políbil ji na ruku. Alejandra se pousmála, podívala se z okénka, zavřela oči a vzpomněla si na Javiera. V tu chvíli by nejradši vrátila čas a nenastoupila do letadla. Raději by jela za Javierem a byla s ním.

O dva týdny později

Santiago byl zrovna na kontrole u Javiera. „Pane doktore, je na tom můj bratr alespoň trochu líp,“ ptala se Anabela. Santiago zavrtěl hlavou, „je mi to tak líto, Anabelo. Rád bych ti řekl něco pozitivního, ale Javier je na tom zatím pořád stejně.“ „Já vím, že se vás na to ptám každý den,“ řekla smutně Anabela, „ale já pořád doufám, že se to zlepší.“ „To je dobře. Nepřestávej doufat,“ řekl Santiago a usmál se. Anabela se usmála, „už musím jít do školy. Jen jsem ho chtěla ještě před tím vidět,“ řekla a šla ho políbit na tvář, „ahoj, bráško. Přijdu zase odpoledne,“ podívala se na Santiaga, „na shledanou, pane doktore,“ rozloučila se a odešla.

Julieta chystala na stůl snídani, „Chris, Sandy, snídaně je na stole,“ volala na svoje dcery. Sandy vyšla ze svého pokoje, „jéééé lívance, mňam,“ řekla a šla si rychle sednout ke stolu. Christina vyšla z koupelny s ručníkem na hlavě, „hele, nech mi taky nějaký,“ křičela Christina na Sandy, když viděla jak je rychle hltá. „Tak dělej nebo na tebe nezbyde,“ řekla Sandy. Christina si sedla ke stolu, vzala si jeden lívanec na talíř a kousla si. „Mami, jsou vynikající,“ pochvalovala si je s plnou pusou Sandy. „Já vím, tak nejez tak rychle. Nikdo ti to nesní,“ upozorňovala ji Julieta, „jsi jak malá.“ „Když já si nemůžu pomoct, mami. Tvoje lívance jsou moje slabost,“ řekla a brala si na talíř další lívanec. „Já bych tě trošku opravila, setřičko,“ řekla Christina a napila se čaje, „celá kuchyně naší mamky je tvoje slabost. Protože tvůj apetit nezná mezí,“ zasmála se Christina. „Akorát mi závidíš moje spalování. Že můžu sníst cokoli a nepřiberu ani deko,“ vychloubala se Sandy. „No jistě,“ řekla otráveně Christina, „změníme téma. Dneska se vrací Alejandra, takže za tebou večer přijdeme na diskotéku a oslavíme to. Jasný, Sandy?“ zeptala se. „Jasný, připravím menší party,“ usmála se Sandy, „tak já letím,“ řekla, utřela si ruce do utěrky, vzala si kabelku a vyběhla ven.

„Tak a jsme doma, lásko,“ řekl Maximo Alejandře, když vcházeli do domu. Alejandra si sedla na gauč a Maximo položil kufry ke schodům, přisedl si k ní a políbil ji na tvář. „Konečně jsem tady. Letadlo mělo zpoždění a přišlo mi, že ten let trval strašně dlouho. Jsem zničená,“ vzdychla Alejandra. „Alejandro, Maximo, vy už jste tady?“ divila se Mercedes, která právě scházela ze schodů. „Ahoj Mercedes,“ pozdravil ji Maximo a políbil na tvář, „vrátili jsme se o den dřív, Alejandře se už stýskalo,“ vysvětlil Maximo. „Nám se už také stýskalo,“ odvětila Mercedes, „ahoj Alejandro. Jak jste se měli?“ zeptala se. „Dobře,“ odsekla jí Alejandra a ani se na ni nepodívala. Mercedes pochopila, že překáží, „tak já jdu říct Normě a Fedře, že na oběd nás bude o dva víc. Omluvte mě,“ řekla a odešla. „Nemůžeš se k ní chovat trošku líp?“ zeptal se Maximo Alejandry. Alejandra zavrtěla hlavou, „já se o tom teď nechci bavit.“ „Dobře,“ řekl Maximo, „jdu odnést kufry nahoru.“ Alejandra přikývla, Maximo vzal kufry a šel po schodech nahoru. Alejandra ho pozorovala, dokud nezašel a pak si v duchu pomyslela, „musím vidět Javiera. Už to nevydržím. Dnes ho musím vidět!“