“Paolo, počkej, já ničemu nerozumím,” řekl Reinaldo a snažil se vstřebat její slova. “Reinaldo, chápu, že jsi zmatený, ale je to bohužel pravda. Yelitza nikdy těhotná nebyla,” řekla Paola vážně. “Jen to předstírala,” dodala. “To není možné,” řekl Reinaldo zoufale. “Ale Yelitza mi přece ukazovala potvrzení o těhotenství,” vzpomínal. “A pak přece potratila,” dodal a snažil se přesvědčit sám sebe, že něco takového by mu Yelitza neudělala. “Reinaldo, je mi to tak líto,” řekla Paola ustaraně. “Ale Yelitza to všechno předstírala. Jak těhotenství, tak i potrat,” vysvětlila. “Ale vždyť jsem v nemocnici mluvil s doktorem a vysvětlil mi, proč Yelitza potratila,” odvětil Reinaldo zoufale. “Ten doktor byl Ignaciův známý. Ignacio mu dobře zaplatil za to, že ti bude lhát,” vysvětlila Paola. Reinaldo byl na dně. Už neměl sílu nic říkat. “Já jsem o tom jejich podvodu nevěděla. Dozvěděla jsem se to, až v nemocnici po tom fingovaném potratu. Kdybych to věděla dřív, nedovolila bych Yelitze ani Ignaciovi, aby si takhle zahrávali s tvými city,” obhajovala se Paola. “Vím, že mi asi nikdy neodpustíš, ale musela jsem ti to říct,” dodala smutně. Reinaldo, který byl doteď duchem nepřítomný, protože se mu všechno honilo hlavou sem a tam, se na Paolu podíval. “Já ti nemám, co odpouštět,” řekl jí. “Ty nemůžeš za chování a činy své dcery,” řekl, přistoupil k ní blíž a chytil ji za ruku. “Vím, že tě to tajemství muselo sžírat a taky pro tebe muselo být hrozně těžké říct mi to a tím zradit svou dceru, ale já ti za to nikdy nepřestanu být vděčný,” řekl s vděčným pohledem. “Ale teď si to s ní musím jít vyřídit,” řekl rozčíleně a šel ke dveřím. Když je otevřel, před nimi stála asistentka režie, která právě chtěla zaklepat. “Reinaldo, rychle, už musíš na plac,” řekla mu a odešla. Reinaldo by šel nejradši hned za Yelitzou, ale nemohl nechat ve štychu celý štáb. Otočil se na Paolu a rozhodně řekl: “Paolo, připrav se, že večer uslyšíš nejostřejší a hlavně poslední hádku s Yelitzou. Po tom, co jsi mi řekla, je mezi námi definitivní konec.”

“Santiagova manželka?” zhrozila se Mercedes. “No tak dobře bývalá,” odvětila Kimberly otráveně a sama se pozvala do bytu. Mercedes zavřela dveře, přešla doprostřed obývacího pokoje, aby Kimberly zabránila vejít dál. “A co od Santiaga chcete?” zeptala se. “A co vám je do toho?” zeptala se Kimberly pohrdavě. “Služce se nebudu svěřovat,” dodala s povýšeneckým výrazem. “Já nejsem služka,” odvětila Mercedes zvýšeným hlasem. “Tak pardon,” omluvila se Kimberly s úšklebkem. “Váš úbor mě zmátnul,” dodala s ironickým smíchem a znovu si přeměřila Mercedes pohledem. “A kdo tedy jste?” zeptala se nakonec. “Santiagova snoubenka,” řekla Mercedes hrdě. Kimberly hodila svými dlouhými vlasy, ušklíbla se a výsměšně se na ni usmála. “Tak na to hned můžeš zapomenout, děvenko! Sbal si svých pět švestek a vypadni. Já a Santiago se totiž k sobě vrátíme,” řekla jakoby nic. “Nevím, o tom, že bychom si začaly tykat,“ napomenula ji Mercedes. “A jediná, která odsud vypadne budete vy,” zdůraznila. “Moc dobře vím, jak jste se k Santiagovi zachovala a taky vím, že vás už nechce nikdy vidět,” dodala. “To mi bude muset říct sám Santiago,” odvětila Kimberly vážně. Mercedes a Kimberly se na sebe dívaly nenávistnými pohledy, když k nim přiběhla Adriana. “Mami, mami, už mám ty koláče naplněný,” zvolala s úsměvem. Když uviděla Kimberly, zarazila se. “Mami, kdo je to?” zeptala se Mercedes. Kimberly si klekla a napřáhla ruce. “Miláčku, to jsem já tvoje maminka,” oznámila jí s úsměvem a tvářila se jakoby nic. Adriana se na ni chvíli dívala a poté se rozběhla k Mercedes, která jí vzala do náruče. Poté se obrátila na Kimberly. “Myslím, že bude vhodnější, když přijdete večer, až bude Santiago doma,” řekla, čímž jí slušně naznačila, že není vítána. Kimberly se na ni ušklíbla a s povýšeneckým výrazem odešla. “Mami, to přece není moje maminka. Ty jsi moje maminka,” řekla Adriana zmateně. “Samozřejmě, zlatko,” utěšila ji Mercedes a pevně ji sevřela v náručí.¨

U domu Díazových zazvonil zvonek. Dveře přišla otevřít služebná a dovnitř vtrhla rozzuřená Mariana. “Kdepak je pán domu?” zeptala se ironicky. “Ve svém pokoji,” odpověděla služebná. “A kde to je?” zeptala se Mariana. “Po schodech nahoru a jsou to první dveře vpravo,” odpověděla služebná. Mariana napůl poděkovala a vyběhla nahoru. “Paní, počkejte,” volala na ni služebná, ale Mariana už byla nahoře. Hector seděl na posteli s lahví whisky v ruce. Měl už značně upito, když do jeho pokoje Mariana vtrhla. “Hectore Díazi!” zvolala naštvaně. Hector se postavil z postele a láhev položil na noční stolek. “Mariano?” zvolal překvapeně. “Kde se tu bereš?” divil se. “Nemyslí si, žádná přátelská návštěva to není,” odpověděla Mariana ironicky. “Řeknu ti jen jedno! Jestli jsem někdy uvažovala o tom, že jsem se k tobě tenkrát měla zachovat lépe a že by mezi námi mohlo něco být, tak po tom, co jsi provedl Isabele, už to neplatí!” vykřičela mu do obličeje. Hector chtěl něco říct, ale Mariana ho nepustila ke slovu. “Nic neříkej. Ty nic neříkej!” řekla nenávistně se zdvihnutým ukazováčkem. “Říct své vlastní dceři, že ji nedovedeš k oltáři jen proto, že jsi to nebyl ty, kdo jí vybral ženicha, to je neodpustitelné!” zakřičela. “Dělá se mi z tebe zle,” řekla znechuceně. “Nechápu, jak si mohl zavrhnout své děti, jen kvůli tomu, že se rozhodli žít svůj život podle sebe,” dodala vážně. Chvíli se na sebe bez mrknutí dívali a Mariana poté se smutným výrazem v tváři odešla.

Yelitza seděla na zahrádce jedné kavárny. Popíjela kávu, když si všimla známe tváře. Vstala, aby lépe viděla a poté zavolala: “Kimberly? Kimberly, jsi to ty?” Kimberly, která šla po druhé straně ulice se po uslyšení svého jména otočila. Pár vteřin se rozhlížela, odkud to volání jde a pak zahlédla Yelitzu, jak na ni mává. “Yelitzo!” zvolala překvapeně a šla k ní. Přivítaly se objetím a polibkem na tvář. “Kdy jsi se vrátila?” zeptala se Yelitza, když si sedly ke stolu. “Před pár dny,” odpověděla Kimberly. “Potřebovala jsem si zařídit pár věcí a dnes jsem konečně zašla za Santiagem. Chci ho totiž získat zpátky,” vysvětlila. Yelitza chápavě přikývla. “Ale je tam nakvartýrovaná nějaká blonďatá potvora,” dodala Kimberly otráveně. “To asi myslíš, Mercedes,” odvětila Yelitza se smíchem. “Ty ji znáš?” divila se Kimberly. “Líp než si myslíš,” řekla Yelitza. Poté se na chvíli zamyslela a řekla: “Holka, přijela jsi v tu nejvhodnější chvíli. Myslím, že si vzájemně můžeme hodně pomoct!” Kimberly přikývla a obě propukly v hysterický smích.

Ignacio seděl, původně v Hectorově, nyní ve své kanceláři a psal něco na počítači. Po chvíli ho vyrušila sekretářka s tím, že přišel jeho syn. Ignaciovi se s Maximem moc mluvit nechtělo, ale nakonec ho přijal. Maximo přišel dovnitř a nestačil se divit. “Koukám, že si se rychle zabydlel,” podotkl ironicky. “Potřebuješ něco?” zeptal se ho Ignacio, aniž by nějak reagoval na jeho poznámku. Maximo zavrtěl hlavou. “Nic nepotřebuju. Jen by mě zajímalo, proč si vzal Hectorovi jeho firmu?” zeptal se. “O tom se s tebou nehodlám bavit,” řekl Ignacio vážně a pokračoval v práci. “Tati, proč jsi to udělal? Já myslel, že Hector je tvůj přítel,” zdůraznil Maximo. “Ty jsi mě neslyšel?” zakřičel na něj Ignacio. “Tobě nebudu nic vysvětlovat! A co se týče přátelství s Hectorem, co bylo, bylo,” dodal. “Nechápu tě!” odvětil Maximo. Ignacio naštvaně vstal. “Taky tě neprosím o to, abys to chápal,” zakřičel na Maxima. “Starej se laskavě o své věci,” dodal. “A pokud tu chceš dál pracovat, tak se nepleť do záležitostí, do kterých ti nic není,” pohrozil mu. “Nemusíš mi vyhrožovat,” podotkl Maximo. “Já tu stejně pracovat nechci,” řekl rozhodně a odešel. “Jsi hlupák,” řekl Ignacio a pokračoval v práci.

“Takže říkáš zlatokopka?” usoudila Kimberly po tom, co jí Yelitza řekla o Mercedes. “Naprostá,” potvrdila Yelitza. “Hector jí vytáhl z chudoby, a když ji přestal bavit, vyměnila ho za Santiaga. Takže stačí když jí nabídneš velkou finanční sumu a půjde o dům dál,” dodala jistě. “Díky za radu, Yelitzo,” poděkovala jí Kimberly s úsměvem. “A co uděláš ty? S tou tvojí sokyní?” zeptala se. “Reinaldo o tom těhotenství neví, takže mám pořád eso v rukávu já. A kdyby se něco přihodilo, tak už něco vymyslím,” odvětila Yelitza s úsměvem. “A teď když tu mám tebe, tak si aspoň vzájemně vypomůžeme,” dodala se smíchem. “A co Morena? S tou se už nestýkáš?” divila se Kimberly. “Tu mi ani nepřipomínej,” odvětila Yelitza otráveně. “Úplně totiž zblbla. Zabouchla se do jednoho chudáka a teď nedělá nic jinýho, než sedí doma a užírá se tím, že ji nechce,” vysvětlila vyčítavě i výsměšně zároveň. “Bože, to jsou problémy,” vzdychla Kimberly. “Ještě, že my dvě jsme zůstaly normální,” smála se. “Máš pravdu,” souhlasila Yelitza. “Ještě, že jsi se vrátila zpátky, už jsem si myslela, že se zblázním, když jsem se neměla s kým podělit se svýma intrikama,” dodala vážně. Obě se na sebe podívaly a opět propukly v hysterický smích.

Bylo odpoledne a Tamara de Alvarado už nějakou dobu opět přemlouvala svého syna, aby šel na rehabilitaci. Miguel seděl na posteli a Tamara stála s kolečkovým křeslem před postelí. “Mami, dej mi už konečně pokoj,” křičel Miguel. “Nedám ti pokoj. Jsi můj syn a chci, aby ses uzdravil,” křičela Tamara. “Ale já se nechci uzdravit! Kolikrát ti to mám říkat?” rozčiloval se Miguel. “Synku, zamysli se,” řekla Tamara soucitně a přisedla si k němu na postel. “Jsi mladý. Máš celý život před sebou a …” “Mami, dost!” okřikl ji Miguel. “Nechci zase poslouchat to samý,” řekl otráveně. “To teda budeš, hochu,” řekla Anabela, která právě vešla dovnitř. Celou dobu stála za dveřmi a čekala na pravou chvíli, kdy se Miguelovi ukázat. “Anabelo?” zvolal Miguel překvapeně a několikrát otevřel a zavřel oči, aby zjistil, jestli se mu Anabela náhodou jen nezdá. “Co tu děláš?” zeptal se. “Přišla jsem tě doprovodit na rehabilitaci,” odpověděla Anabela okamžitě. Chytla vozík a přivezla ho blíž k posteli. “Tak šup, zvedej se,” přikázala mu a pomohla mu dostat se z postele na vozík. Miguel byl tak překvapený, že ji po dlouhé době zase vidí, že ani nestačil protestovat.

Christina byla u sebe doma. Seděla v křesle a četla si knížku, když někdo zaklepal na dveře. Christina se pomalu zvedla a šla otevřít. Za dveřmi stáli Alejandra a Javier a Javier držel v náručí velkého plyšového medvěda. “To je ale překvapení,” zvolala Christina, oba objala a pozvala je dál. “Tady jsme přinesli malou pozornost pro našeho synovce nebo neteř,” řekl Javier s úsměvem a předal Christině plyšového medvěda. “Malou?” zasmála se Christina. “Ten se mi ani nevejde do pokoje,” žertovala. “Mockrát vám děkuju. Je nádherný,” poděkovala jim a znovu je objala. “Posaďte se,” pobídla je a mezitím odnesla plyšáka do svého pokoje. Javier a Alejandra se posadili. Javier objal Alejandru kolem ramen a usmál se na ni. Mezitím se k nim Christina vrátila. Když je spolu viděla, poťouchle se usmála a zeptala se: “A kdy budu mít synovce nebo neteř já?” “Cože?” zvolala Alejandra s vykulenýma očima. Christina se pomalu posadila. “Otázka byla snad jasná, ne?” smála se. Javier pohladil Alejandru po vlasech a šibalsky se na ni usmál. “Alejandra ví, že já bych chtěl dítě nejradši teď hned,” vysvětloval Javier se smíchem, “ale zatím to necháváme osudu. Určitě to přijde v tu pravou chvíli, v kterou to má přijít,” dodal. “Je to tak,” potvrdila Alejandra jeho slova. “Už zase kope,” vykřikla Christina z ničeho nic a držela se za břicho. Alejandra a Javier se hned zvedli a šli si také sáhnout na břicho. Všichni ucítili kopání Christinina dítěte a rozesmáli se.

Chýlilo se k večeru. Rozčílený Reinaldo vtrhl do svého pokoje a hledal Yelitzu. “Yelitzo? Yelitzo, jsi tady?” volal na ni, ale Yelitza se neozvala. Šel se tedy podívat do Yelitziny obrovské šatny, jestli není tam. Pár vteřin poté vešla Yelitza do pokoje, ale nevěděla, že je Reinaldo v šatně. “Ještě, že se Kimberly objevila. Aspoň mi pomůže v případě, kdyby ta ubožačka Christina chtěla mluvit,” říkala si sama pro sebe. Když Reinaldo uslyšel Christinino jméno, přitiskl ucho na dveře a poslouchal. “I když ta ubožačka čeká Reinaldovo dítě, rozhodně nade mnou nevyhraje,” dodala Yelitza sebejistě. V tom se rozrazily dveře od šatny a do pokoje vešel Reinaldo. “Reinaldo? Ty jsi tady?” zvolala Yelitza vyděšeně. “Co jsi to říkala? Christina čeká moje dítě?” zeptal se Reinaldo vyděšeně a šťastně zároveň.