“Yelitzo, zopakuj to! Christina čeká moje dítě?” vyptával se Reinaldo. Yelitza se na něj chvíli vyděšeně dívala a poté se k němu otočila zády. “Nevím, o čem to mluvíš, Reinaldo,” řekla klidně. Reinaldo se naštval a otočil si ji k sobě. “Nesnaž se mi znovu lhát! Moc dobře jsem tě slyšel,” křičel na ni. “Tak je to pravda? Christina čeká moje dítě?” zeptal se znovu zvýšeným hlasem. “Ano,” vykřikla Yelitza. Reinaldo ztuhnul. “Ale to nemění nic na tom, že jsem pořád tvoje manželka,” upozornila ho Yelitza. “Mýlíš se,” odvětil Reinaldo. “To mění úplně všechno. Tohle mě jenom utvrzuje v tom, že jsem od tebe měl odejít už dávno. A po tom, co jsem se dozvěděl teď a dnes ráno nechápu, že jsem tak dlouho mohl vydržet s takovou zákeřnou zmijí jako seš ty,” zakřičel na ni. “Reinaldo, proč takhle se mnou mluvíš?” zeptala se ho Yelitza a tvářila se ublíženě. Reinaldo se ironicky pousmál. “Prosím tě, tenhle ublíženecký výraz si schovej pro někoho jiného, protože na mě už to neplatí,” zdůraznil. “Reinaldo, takhle se mnou mluvit nebudeš!” zakřičela na něj Yelitza. “Budu s tebou mluvit tak, jak si zasloužíš! A ty si zasloužíš jen to nejhorší zacházení!” křičel na ni Reinaldo. “Už totiž vím, že jsi to svoje těhotenství a potrat jenom předstírala!” vykřičel jí do tváře. Yelitza se zhrozila, že její tajemství bylo vyzrazeno a snažila se, co nejrychleji vymyslet vhodnou obhajobu.

Mercedes byla v obývacím pokoji a nervózně přešlapovala sem a tam. Po chvíli se otevřely dveře a vešel Santiago. “Santiago, konečně jsi doma! Celý den jsem ti volala, proč si mi to nezvedal?” vyhrkla na něj bez pozdravu. “Pomalu, pomalu,” smál se Santiago a políbil ji. “Co se děje tak akutního, že mě ani pořádně nepřivítáš!” pokáral ji s úsměvem. “Santiago, dnes ráno tu někdo byl,” řekla Mercedes vážně. “A kdo?” zeptal se Santiago. Mercedes se už nadechovala, aby mu to řekla, když zazvonil zvonek u dveří. “Podívej se sám,” pobídla ho. Santiago šel ke dveřím a když je otevřel, stála v nich Kimberly. “Kimberly?!” zvolal šokovaně. Kimberly vešla s širokým úsměvem dovnitř a jemně políbila Santiaga na ústa. Mercedes ji v tu chvíli vraždila pohledem. Kimberly se na Santiaga znovu usmála. “Vrátila jsem se ti, lásko,” řekla s naprostou samozřejmostí. “Co tady děláš, Kimberly?” rozčílil se Santiago. “Miláčku, proč se tak rozčiluješ?” divila se Kimberly. “Ty nejsi rád, že mě zase vidíš?” zeptala se ho a chtěla ho obejmout. Santiago se od ní ale odtáhl a objal Mercedes kolem pasu. “Tak co chceš?” zeptal se jí. Kimberly se na Mercedes ušklíbla a vzdychla. “Chci si s tebou promluvit, Santiago. To snad můžu, ne?” řekla podrážděně. Santiago, ač nerad, souhlasil a Mercedes je nechala osamotě.

Reinaldo nadával Yelitze a přitom si balil kufr. “Kdo ti to řekl? Ta zrádkyně Morena? Nebo moje matka?” rozčilovala se Yelitza. “Není důležité, kdo mi to řekl!” okřikl ji Reinaldo. “Jak si mohla, Yelitzo? Jak si mi mohla tak sprostě lhát? Ne, že si předstírala, že jsi těhotná, ale ty jsi předstírala i potrat! Víš, jak jsem strašně trpěl? A teď když si představím, že jsem se trápil pro dítě, které vlastně nikdy ani neexistovalo!” křičel na ni. “Je mi z tebe zle,” zdůraznil s nenávistí ve tváři. “Reinaldo, prosím tě, já ti to všechno vysvětlím,” vzlykala Yelitza a chytla ho za ruku. Reinaldo se jí vytrhnul. “Nesahej na mě! Už nikdy tě nechci vidět!” řekl zhnuseně, vzal si kufr a odcházel. “Ne, Reinaldo, neodcházej?” prosila ho Yelitza a šla za ním. Mezitím dole v hale všechen křik slyšeli Ignacio s Paolou. “Nevíš, kvůli čemu se tak hádají?” zeptal se Ignacio. Paola zavrtěla hlavou, i když to moc dobře věděla. V tu chvíli Reinaldo scházel ze schodů a Yelitza za ním. “Reinaldo, ty nesmíš odejít!” přikazovala mu. “Tati, prosím tě, zastav ho,” křičela hystericky. “Co se děje? Reinaldo, kam jdeš?” zadržel ho Ignacio. “Pusť mě,” vytrhl se mu Reinaldo. “Už dál v tomhle domě nezůstanu. A už vůbec ne po boku takové zmije,” zakřičel na Yelitzu, naposledy se na ni podíval a odešel. “Může mi někdo vysvětlit, co to má znamenat?” rozčílil se Ignacio. “Reinaldo se dozvěděl o tom mém fingovaném těhotenství,” vysvětlila Yelitza hystericky. “Ale kdo mu to řekl?” nechápal Ignacio. Yelitza se otočila na Paolu, která stála celou dobu potichu v koutě. “To si byla ty! Tys mu to řekla! Jsi moje matka, jak si mě mohla takhle zradit?” obvinila ji. “Holčičko, odpusť mi to,” omlouvala se Paola zoufale. “Tati,” vzlykala Yelitza hystericky a objala ho. “Neboj se, holčičko, všechno se vyřeší,” uklidňoval ji a přitom se nenávistně díval na Paolu. “Ale počkej, nejdřív si to musím vyřídit s tvou matkou,” řekl vážně, chytil Paolu silně za ruku a vedl ji směrem k pracovně.

“Tak co chceš, Kimberly? Nestala se z tebe velká herečka, a tak sis vzpomněla na svoji rodinu a chceš se vrátit?” podotkl Santiago ironicky. “Santiago, nebuď ke mně tak krutý,” prosila ho Kimberly s ublíženeckým výrazem. “Ty ani nevíš, jak moc se mi po vás stýskalo,” dodala smutně a chtěla ho obejmout. Santiago od ní odstoupil. “Za to nám se nestýskalo vůbec,” odvětil vážně. “Santiago, dej mi ještě jednu šanci. Uvidíš, že podruhé nám to vyjde,” prosila ho Kimberly. “Tak za prvé si žádnou šanci nezasloužíš a za druhé, pokud sis nevšimla té ženy, co před chvíli odešla, tak bych tě měl upozornit, že je to moje snoubenka, miluju ji a budeme se, co nevidět brát,” zdůraznil Santiago. “Ale co Adriana? Jsem přece její matka,” upozornila ho Kimberly. “Mercedes je její matka,” odvětil Santiago pohotově. “Je to jediná matka, kterou zná,” dodal. “Santiago, tohle mi nemůžeš udělat,” řekla Kimberly se slzami v očích. “Prosím tě, tohle na mě nezkoušej. Z tvých falešných slz jsem se už dávno poučil,” podotkl Santiago. Kimberly si setřela slzy z tváře a ironicky se usmála. “Mohlo to jít po dobrém, Santiago. Ale jak vidím, tak to bude muset jít po zlém,” řekla. “Chceš mi snad vyhrožovat?” zeptal se jí Santiago přísně. “Dalo by se to tak říct,” odvětila Kimberly s úsměvem. “Když se ke mně nevrátíš, vezmu ti Adrianu,” dodala vážně. Santiago na ni nenávistně hleděl. “A jak bys to chtěla udělat?” zeptal se jí. “Samozřejmě soudní cestou,” odpověděla Kimberly. “Prosím tě, nebuď směšná. Žádný soud ti ji do péče nesvěří,” upozornil ji Santiago. “Děti po rozvodu vždycky dostane do péče matka,” odvětila Kimberly sebejistě. “Ale ne taková, která je ze dne na den opustí a nezajímá ji, co s nimi bude,” zdůraznil Santiago. “To se ještě uvidí,” odvětila Kimberly s úsměvem a odešla.

Ignacio dovedl Paolu do pracovny a strčil do ní tak silně, až spadla na stůl a shodila z něj několik věcí. “Paolo, ty jsi se úplně zbláznila? Jak si mohla říct Reinaldovi pravdu?” křičel na ni Ignacio. “Musela jsem mu to říct. Nemohla jsem to tajemství v sobě dál držet. Reinaldo je skvělý muž a nezaslouží si, aby ho Yelitza celý život tahala za nos,” obhajovala se Paola. Ignacio k ní přistoupil a silně ji chytnul za ramena. “Ale Yelitza je přeci tvoje dcera. Copak matky takhle zrazují svoje dcery?” nadával jí. Paola ho od sebe odstrčila. “Vím, že mě teď za to bude nenávidět. Ale já jsem musela říct pravdu. A navíc se už nemůžu koukat, jak se každým dnem z Yelitzy stává horší a horší člověk,” odvětila vážně. “Nevím, kde jsem v její výchově udělala chybu. Nechápu, že je celá po tobě. Stejně sobecká, vypočítavá a krutá,” vmetla mu do tváře. Ignacio se na ni nenávistně podíval a vrazil ji facku. “Tati, co jsi to udělal?” zvolal vyděšeně Maximo, který vešel do pracovny právě ve chvíli, kdy Ignacio Paolu uhodil. “Mami, jsi v pořádku?” zeptal se Paoly, když k ní přistoupil. “Jsem v pořádku, synku, neměj strach,” uklidňovala ho Paola. “Tati, jak si to mohl udělat? Proč jsi maminku uhodil?” zakřičel Maximo na Ignacia. “Tak s tebou se už vůbec nehodlám dohadovat,” odsekl Ignacio. “Ono je vlastně jedno proč. Ať si měl jakýkoliv důvod, neměl si právo ji uhodit,” zakřičel na něj Maximo. “A po tom, co jsem viděl, ji tu s tebou už nenechám,” řekl odhodlaně. “Mami, půjdeš bydlet ke mně do bytu,” řekl Paole, když k ní přistoupil. “Tak to bude vůbec nejlepší,” usoudil Ignacio. “Aspoň se na vás dva už nebudu muset dívat,” dodal. Maximo objal Paolu kolem ramen a vedl ji z pracovny.

Byl další den. Alejandra a Javier stáli přede dveřmi jejího domu. Alejandra se dozvěděla, že Hector přišel o firmu, a tak chtěla vědět, jak na tom je. “Děkuju ti, že si se mnou šel,” děkovala Javierovi. “To je přeci samozřejmé,” odvětil Javier s úsměvem a políbil ji. Poté vešli dovnitř. “Slečno Alejandro, to je ale překvapení,” zvolala služebná, která právě nesla tác se snídaní. “To je pro mého otce?” zeptala se Alejandra a ukázala na tác. Služebná přikývla. “Tak já mu to donesu,” odvětila Alejandra a vzala si tác od služebné. Poté se otočila na Javiera a řekla: “Javiere, radši tam půjdu sama.” “Asi to bude lepší,” usoudil Javier. “Doufám, že to dobře dopadne,” dodal s úsměvem a šel si sednout na sedačku. Alejandra se zhluboka nadechla a šla po schodech nahoru. Hector byl ve svém pokoji. Seděl na posteli a nepřítomným pohledem koukal do prázdna. Alejandra zaklepala na dveře, ale nikdo se neozval. Když ani podruhé se nikdo neozval, pomalu vešla dovnitř. Když Hectora spatřila, oči se jí zaleskly smutkem a bolestí. Tác se snídaní položila na okraj postele a šla si sednout k Hectorovi. “Tati,” oslovila ho Alejandra smutně. Hector ale nereagoval. Alejandra ho chytla za ruku a teprve poté se na ni Hector podíval. “Alejandro?” zvolal s úsměvem a pevně ji objal.

Maximo byl ve svém bytě a připravoval snídani. Tento byt si pořídil po tom, co se vrátil zpátky do Caracasu. Do skleničky nalil džus, dal ho na podnos se snídaní a odnesl ho do obývacího pokoje, kde na sedačce seděla Paola. “Mami, na vezmi si,” pobídl ji a položil podnos se snídaní na stůl. “Děkuji ti, chlapče,” poděkovala mu Paola a napila se džusu. Maximo si přisedl vedle ní. “Mami, včera toho na tebe bylo moc, tak jsem se tě nechtěl ptát, ale dneska musím,” řekl Maximo vážně. “Co chceš vědět?” zeptala se ho Paola. “Včera to bylo poprvé, co tě táta uhodil?” zeptal se jí Maximo. Než stačila Paola něco říct, Maximo ještě dodal: “Ale řekni mi pravdu!” “Tak dobře,” řekla Paola s povzdechem. “Ne, nebylo to poprvé,” dodala smutně. “Já jsem to věděl,” rozčílil se Maximo. “Maximo, prosím tě, nerozčiluj se,” uklidňovala ho Paola. “Jak po mně můžeš chtít, abych se nerozčiloval?” řekl Maximo vážně. “A teď mi řekni celou pravdu,” vyptával se dál. Paola přikývla a začala vyprávět: “Včera to bylo poprvé po dlouhé době, co mě uhodil. Ale když jste byli s Yelitzou malí, tak hádky a bití byly skoro na denním pořádku,” při vyprávění si na ty těžké chvíle vzpomněla a rozplakala se. Maximo ji pevně objal. “Ale proč jsi od něj neodešla?” zeptal se jí, když se jí podíval do očí. “Nemohla jsem. Vyhrožoval mi, že když od něj odejdu, tak už tebe a Yelitzu nikdy neuvidím. A život bez vás by byl daleko větším utrpením,” vysvětlila se slzami v očích. “Je mi to tak líto,” řekl Maximo soucitně a znovu ji pevně objal.

Hector stále objímal Alejandru. “Tak rád tě vidím, holčičko,” řekl šťastně. Alejandra se od něj odtáhla, aby mu viděla do očí. “Moc se mi stýskalo, tati,” vzlykala. “Měli bychom začít znovu. Mně, Reinaldovi a Isabele moc scházíš. Tati, vrať se k nám, prosím,” prosila ho. “Nemůžu,” zavrtěl hlavou Hector. “Potom, jak jsem vám ublížil,” připomněl jí vážně. “Ale teď toho lituješ! Jsi náš táta, potřebujeme tě,” vzlykala Alejandra. “Ne, Alejandro. Teď není ten pravý čas, abych vás prosil o odpuštění. Musím si svůj kalich hořkosti vypít až do dna,” zdůraznil. “Tati, ale…” “Běž, Alejandro,” přerušil ji Hector. “Běž a nemysli na to, jak mi je. Nezasloužím si to,” dodal vážně. “Tati, příští měsíc se Isabela vdává. Přijď tam. Isabela pak bude ještě šťastnější,” připomněla mu Alejandra, políbila ho na tvář a odešla.

Reinaldo stál přede dveřmi Christinina bytu. “Tak zaklepej! Na co čekáš?” povzbuzoval se. Když už se chystal zaklepat, dveře se otevřely a v nich stála Christina, která se právě chystala na nákup. “Reinaldo?” zvolala šokovaně. “Co co co tady děláš?” vykoktala ze sebe. Reinaldo si předem připravil, co jí všechno řekne, ale když ji uviděl, všechna slova ztratila smysl. Střídavě se díval na její tvář, která snad byla ještě krásnější, a na její velké bříško, ve kterém bylo jeho dítě. V tu chvíli se zmohl akorát na jediné. Vzal její tvář do dlaní a něžně ji políbil. Christina chtěla nejdříve protestovat, ale pak jeho polibky ráda opětovala. Polibky, na které tak dlouho čekala.