Reinaldo a Christina se líbali a plně si užívali tuto krásnou chvíli. Po chvíli Christina polibek přerušila. “Reinaldo, to nemůžeme,” řekla a odstoupila od něj. “Miláčku, teď už můžeme všechno na světě. Od teď už budeme všichni tři spolu,” odvětil Reinaldo něžně. “Ale proč jsi mi nic neřekla?” vyčítal jí, že mu zatajila své těhotenství. “Proč asi?” zvolala Christina. “Nechtěla jsem se mezi tebe a Yelitzu plést. Chtěla jsem vám dát ještě šanci. Že jsem těhotná jsem se dozvěděla v den, kdy Yelitza potratila, a tak jsem věděla, že ona tě potřebuje víc než já,“ vysvětlila. Reinaldo vyvrátil oči v sloup a vzdychl. “Taková ironie,” zvolal. “O čem to mluvíš?” zeptala se Christina nechápavě. Reinaldo k ní přistoupil a chytil ji za ruce. “Protože jsem se včera dozvěděl, že Yelitza nikdy nebyla těhotná,” zdůraznil. Christina se na něj nechápavě dívala. “Ano, je to tak,” potvrdil Reinaldo a začal Christině vše vysvětlovat. “Yelitza předstírala těhotenství, aby si mě udržela a když jí došlo, že bych na to po pár měsících přišel, předstírala potrat, abych ji po takové věci už vůbec neopustil. Hrála si na největší chudinku a vůbec ji nezajímalo, že já trpím. Že jsem trpěl pro dítě, které nikdy ani neexistovalo.” “To je hrozné,” zhrozila se Christina. “Jak něco takového mohla předstírat,” ptala se sama sebe a bylo jí do pláče. “Já už se ale o ní nechci bavit,” řekl Reinaldo znechuceně. “Musíme teď dohnat všechen ztracený čas,” řekl něžně a dotknul se jejího břicha. “Ty, já a naše dítě,” dodal s úsměvem. Christina se dojetím rozplakala a padla Reinaldovi do náruče. “Miluju tě,” řekla chvějícím se hlasem, když se mu podívala do očí. “A já tebe,” odvětil Reinaldo něžně a políbil ji. “Co ten tady dělá?” ozvalo se za nimi.

Matías procházel nákupním centrem. V jedné ruce držel dvě plné tašky jídla a v druhé ruce držel telefon. “Už jsem všechno potřebné nakoupil. Večer se můžeš těšit na báječnou večeři,” vychloubal se svým kuchařským uměním Virginii. “Dobře, budu se těšit,” ozvalo se na druhé straně telefonu. “Tak večer, pa,” rozloučil se Matías a položil telefon. Když si ho strkal do kapsy, nedíval se na cestu, a tak do někoho narazil. “Promiňte mi, byla to moje vina,” omlouval se a až teprve potom se podíval na onu osobu, do které narazil. “Nic se nestalo,” odvětila Morena. Oba se na sebe dívali dlouhými pohledy a v tu chvíli se oběma vybavila ta samá vzpomínka. „Vy idiote! Podívejte co jste udělal,“ vynadala mu a ukázala na podlahu, kde ležely její nákupní tašky, které při nárazu upustila. „Co já jsem udělal? To vy jste do mě vrazila,“ řekl posměšně Matías. „Jo vám je to ještě k smíchu?“ křičela na něho Morena a začala sbírat tašky ze země. Matías si klekl, aby jí pomohl. „Nesahejte na to,“ vynadala mu a strčila do něho. Matías se postavil, „tak promiňte, že sem vám chtěl pomoct,“ řekl vyčítavě. Morena sebrala tašky a vstala, „vy a pomoct?“ zasmála se ironicky, „vy mi pomůžete, když už vás nikdy neuvidím,“ řekla naštvaně, odcházela, ale ještě se na něho otočila, „vy idiote!“ dodala a odešla. Morena byla v jeho přítomnosti značně nervózní, ale ani Matías nebyl zrovna dvakrát klidný, když se jí díval do očí. Matías chtěl něco říct, aby přerušil to trapné ticho, ale nemohl přijít na vhodná slova. Nakonec to za něj vyřešila Morena. “Už musím jít,” řekla a rychle utekla pryč.

“Mami, hlavně se nerozčiluj,” prosila Christina Julietu, která je s Reinaldem nachytala. “Jak po mně můžeš chtít, abych se nerozčilovala?” křičela Julieta. “Co tu ten chlap dělá?” rozčilovala se. Christina jí to chtěla vysvětlit, ale do řeči ji skočil Reinaldo. “Paní Alvarezová, já vám to všechno vysvětlím.” “Tak spusťte,” pobídla ho Julieta. “Vím, že jsem Christině moc ublížil, a proto máte právo mě nenávidět, ale teď už se všechno změnilo,” vysvětlil Reinaldo. “Opouštím svou manželku jednou provždy a chci získat Christinu zpátky. Ji i naše dítě,” dodal hrdě. “To už tady, ale jednou bylo,” podotkla Julieta. “Taky jste už jednou říkal, že manželku opustíte a doteď jste s ní stále byl,” dodala. “Máte pravdu,” souhlasil Reinaldo. “Ale teď je to jiné. Dozvěděl jsem se totiž něco, kvůli čemu se na ni už nemůžu ani podívat,” řekl znechuceně. “A abyste věděla, Christinu jsem nikdy nepřestal milovat” dodal a chytnul Christinu kolem pasu. “Prosím, dejte mi šanci přesvědčit vás, že dokážu Christinu udělat šťastnou,” prosil Julietu. Julieta se chvíli mračila, ale nakonec se usmála. “Dobře,” přikývla, “ale jestli ji ještě někdy uvidím kvůli vám brečet, tak si mě nepřejte,” upozornila ho. “To se nikdy stane,” uklidnil ji Reinaldo a čarovně se na Christinu usmál.

O měsíc později

Dnes se konala svatba Gustava a Isabely. V kostele byli již všichni připraveni, jenom čekali na nevěstu. Gustavo netrpělivě přešlapoval před oltářem, a tak se ho jeho otec a nevlastní matka snažili uklidnit. Ostatní seděli v lavicích a povídali si. V první řadě seděla Alejandra s Javierem, kteří se drželi za ruce a usmívali se. Vedle nich bylo prázdné místo, které čekalo na Reinalda a vedle něj seděla Christina, která se bavila s Morenou. Morena se během měsíce přišla Christině a Reinaldovi omluvit za problémy, které jim společně s Yelitzou způsobila. Oba ji odpustili a stali se z nich dobří přátelé. V druhé řadě seděla Mariana, Anabela a Sara a vedle nich seděli v objetí Maximo se Sandy. V tom se rozezněla hudba a nevěsta přicházela. Hector nepřišel, a tak Isabelu dovedl k oltáři Reinaldo. S úsměvem ji předal Gustavovi, přisedl si ke Christině a políbil ji na ruku. Poté všichni se štěstím v očích sledovali obřad. „Gustavo Felipe Medino Gomezi, berete si zde přítomnou Isabelu Julianu Díaz Orozco za svou právoplatnou manželku, budete ji ctít a milovat, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě dokud vás smrt nerozdělí?“ zeptal se kněz Gustava. „Ano,“ odpověděl Gustavo s úsměvem. Kněz se obrátil na nevěstu a zeptal se také: “Isabelo Juliano Díaz Orozco, berete si zde přítomného Gustava Felipa Medinu Gomeze za svého právoplatného manžela, budete ho ctít a milovat, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě dokud vás smrt nerozdělí?“ „Ano,“ odpověděla Isabela šťastně. „A nyní vás prohlašuji za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu,“ řekl kněz. Gustavo a Isabela se na sebe otočili, usmáli se na sebe a políbili se. Začala hrát hudba a všichni svatebčané začali tleskat.

Yelitza seděla na křesle v obývacím pokoji bytu Kimberly. “Chceš cukr nebo mléko?” zeptala se Kimberly Yelitzy, když jí přinesla kávu. “Nechci, díky,” zavrtěla hlavou Yelitza. “Tak něco nového s Reinaldem?” zeptala se Kimberly, když se posadila do protějšího křesla. Yelitza položila kávu na stůl. “Ani mi ho nepřipomínej,” odsekla otráveně. “Nejen, že mě ten idiot opustil, ale hned běžel za tou nuzačkou a teď spolu už měsíc bydlí v novém bytě a cukrují jako dvě hrdličky,” vyprávěla s kyselým výrazem. “A vrcholem všeho je, že mi před týdnem přišla žádost o rozvod,” dodala. “A co uděláš? Podepíšeš to?” zeptala se Kimberly. “Zbláznila jsi se?” zhrozila se Yelitza. “Přece mu to tak neulehčím,” zdůraznila. “Ještě nevím, co udělám, ale rozhodně bude litovat, že mě opustil,” dodala s nenávistným pohledem. “A co je u tebe nového?” změnila téma. “Skoro nic,” odvětila Kimberly otráveně. “Sice jsem Santiagovi vyhrožovala, že mu vezmu Adrianu, pokud se ke mně nevrátí, ale už jsem mluvila s několika právníky a všichni mi řekli, že nemám šanci ji získat do péče,” vysvětlila. “Tak proč si to neřekla hned? Já mám přece styky,” upozornila ji Yelitza. “Znám jednoho právníka a když na schůzku s ním přijdeš s hlubokým výstřihem a budeš na něj milá, máš předem vyhráno,” smála se. “A je fakt pěknej, takže se nemusíš bát, protože ty si to taky užiješ,” dodala. “Zřejmě s ním máš svoje zkušenosti,” podotkla Kimberly se smíchem. Yelitza se smíchem přikývla. “A ty chceš opravdu Adrianu do své péče?” zeptala se. “Jasně, že ne,” odvětila Kimberly. “Je to jen záminka jak získat zpátky Santiaga. Ta holka je mi jinak ukradená. Ty moc dobře víš, že ani jedna z nás není zrovna mateřský typ.,” vysvětlila. Yelitza chápavě přikývla.

Několik aut zastavilo před restaurací, kde pracoval Javier a Matías. Vystoupili z nich ženich s nevěstou i ostatní svatebčané. Javier dostal od šéfa povolení připravit svatební hostinu tam, a tak byla restaurace dnes pro veřejnost uzavřena. Gustavo a Isabela vešli dovnitř jako první a hned u dveří jim gratulovali Matías, Mercedes, Santiago, Roberto a Adriana, kteří od rána připravovaly výzdobu. “Moc vám děkuju. Je to nádherné,” poděkovala Isabela dojatě. Matías vyběhl na pódium a pozval novomanžele na parket. Kapela začala hrát a Matías zpíval. Postupně se k novomanželům přidávali i další hosté a hostina tak byla zahájena.

Na letišti v tu dobu přistávalo letadlo. Letělo z Kolumbie a mezi cestujícími byli Carlos David a Fernanda. Potom, co Carlos David skončil s natáčením telenovely, vrátili se s Fernandou domů, aby svým rodinám oznámili, že se zasnoubili. Nyní se vrátili zpátky do Venezuely, aby svým přátelům oznámili, že se vzali. “Nevadí ti, že jsme jeli na líbánky sem,” zeptal se Carlos David Fernandy, když šli v objetí letištní halou. “Právě naopak,” odvětila Fernanda. “Tohle místo je pro líbánky to nejvhodnější, protože tady si mi vyznal lásku,” dodala šťastně. Carlos David ji políbil a mířili k limuzíně, která na ně venku čekala.

Paola se chystala odejít na svatební hostinu, když někdo zaklepal na dveře Maximova bytu. Paola otevřela dveře a za nimi stál Ignacio. “Co tu chceš?” zeptala se ho. Ignacio se sám pozval dovnitř. “Tak co chceš?” zeptala se Paola zvýšeným hlasem znovu. “Ignacio, nemám na tebe čas. Už teď jdu pozdě,” dodala nervózně. Ignacio měl s sebou kufřík, ze kterého vytáhl desky s dokumenty. “Podepsal jsem ty rozvodové papíry,” řekl a podal je Paole. Paola si je prohlédla a nevěřícně se na Ignacia podívala. “Ty jsi je podepsal tak rychle? Myslela jsem si, že mi budeš dělat naschvály a nebudeš je chtít podepsat,” divila se. “Nač to zdržovat,” odvětil Ignacio. “My dva už od sebe nic nepotřebujeme,” dodal. “No jo vlastně. Ty už mě nepotřebuješ, nemusíš si hrát na dokonalého manžela, aby tě ve společnosti nepomlouvali. Teď tě považují za zloděje, ale to ti zřejmě nevadí,” podotkla Paola. “A není to taky proto, že se chceš oženit s jednou ze svých milenek?” zeptala se ho Paola a prozradila tak, že celou dobu věděla o jeho záletech. “To není tvoje věc,” odsekl jí Ignacio. “Můj právník mi slíbil, že ten rozvod vyřídí, co nejdřív, takže nás už brzy nebude nic spojovat,” dodal a odešel.

Javiera na hostině rozbolela hlava, a tak se novomanželům omluvil a jel domů. Alejandra ho nechtěla nechat samotného, a tak ho doprovodila. “Javiere, už je to lepší?” zeptala se ho Alejandra ustaraně, když vystoupila z auta. “Neboj, miláčku, to bude dobrý,” uklidňoval ji Javier, i když ve skutečnosti mu moc dobře nebylo. Alejandra ho chytila za ruku a mířili domů. Když vyšli po schodech k jejich bytu, uviděli stát přede dveřmi nějakou ženu. “Koho hledáte?” zeptala se jí Alejandra, když k ní přišli. “Javiera Lopeze,” odpověděla žena, zatímco se k nim otáčela. “Javiere!” zvolala žena radostně, když ho spatřila. “Diano?!” zvolal Javier překvapeně. Alejandra se na oba střídavě dívala a nic nechápala.