“Diano? Jsi to opravdu ty?” nevěřil svým vlastním očím Javier. “Jsem to já, miláčku,” odvětila s úsměvem Diana. Při slově “miláčku” se Alejandře zatínala ruka v pěst. “Mohu vědět, co se to tu děje?” zeptala se zvýšeným hlasem Alejandra. Javier se probral z prvotního šoku. “Alejandro, promiň,” omlouval se jí, “to je Diana Montilla, moje bývalá…” “…přítelkyně” skočila mu do řeči Diana a podala Alejandře ruku. “Alejandra Díaz,” představila se Alejandra a stiskla Dianě ruku. “Javierova současná přítelkyně,” dodala s důrazem na slovo “současná”. Diana si ji přeměřila pohledem a ušklíbla se. “Javiere, musím si s tebou vážně promluvit,” řekla mu, když se na něj podívala. “Diano, promiň, ale teď opravdu nemám sílu s tebou mluvit,” řekl Javier, zatímco se bolestí držel za hlavu. “Lásko, běž si lehnout,” pobídla ho Alejandra a Javier odešel. Jen co se za Javierem zaklaply dveře, Alejandra se na Dianu obořila: “Co od Javiera chceš?” “Myslím, že se neznáme, tak dlouho, abych se ti hned svěřovala,” odbyla ji ironicky Diana. “Nevím, o co ti jde, ale řeknu ti jedno,” řekla Alejandra se zdvihnutým ukazováčkem, “Javier je můj. Už jednou jsem ho ztratila a nehodlám to udělat znovu. Takže bych ti doporučila, aby si se vrátila tam, odkud si přišla,” kladla jí s důrazem na srdce. Diana se posměšně usmála a řekla: “Možná, že teď chodíš s Javierem ty, ale já byla jeho první láska,” zdůraznila. “A na tu se nikdy nezapomíná,” dodala s vítězným úsměvem a odešla. Alejandra se za ní nenávistně dívala a vraždila ji pohledem.

Svatební hostina byla v plném proudu. I když Gustavo a Isabela již dávno odešli, jejich hosté nepřestávali oslavovat . Neustále hrála hudba a skoro všichni byli na tanečním parketu. Maximo tancoval se Sandy, Santiago s Mercedes a Roberto s Paolou. Anabela s Marianou seděly u baru a povídaly si. Reinaldo zabavoval Saru a Adrianu a připravoval se tak na svoji budoucí nejdůležitější roli – roli otce. Christina a Morena je s úsměvem pozorovaly. Za pár vteřin, ale vešla do restaurace Virginia. Prohodila si s Alejandrou směnu, aby Alejandra mohla jít na svatbu, a tak přišla až teď. S úsměvem došla k Matíasovi, který stál u baru, a políbila ho. Matías byl rád, že konečně přišla a hned si s ní šel zatancovat. Morena je pozorovala a srdce jí pukalo bolestí. Viděla, jak je Matías šťastný a nesnesla pomyšlení, že takhle šťastný mohl být i s ní, kdyby tenkrát nebyla tak sobecká a hloupá. Oči se jí zalily slzami a aniž by se s někým rozloučila, rychle utekla pryč.

Javier se osprchoval a šel si lehnout do postele. Do pokoje vešla Alejandra se sklenicí vody a práškem na hlavu v ruce. Přisedla si k němu na postel a podala mu prášek a vodu. Javier se posadil a prášek si vzal. “Po tomhle prášku ta bolest určitě brzy přejde,” uklidňovala ho Alejandra. Javier se pousmál. Alejandře se hlavou honila spousta otázek a váhala, jestli se má zeptat. Javier to na ni poznal a řekl: “Lásko, určitě přemýšlíš o Dianě, ale nemusíš si dělat starosti. Sice jsme spolu chodili, ale to už je dávná minulost. Mám teď tebe.” Usmál se na ni a políbil ji. Poté si lehnul, otočil se na druhý bok a usnul. Alejandru ale jeho slova neuklidnila. Právě naopak. Po rozhovoru s Dianou si byla jistá, že se jim starosti jen tak nevyhnou.

Gustavo a Isabela seděli na posteli. Připíjeli si vínem a usmívali se na sebe. Poté Gustavo odložil sklenky na noční stolek, a když se na ni zpátky otočil, pohladil ji po tváři. “Jsi šťastná?” zeptal se jí. “Nejšťastnější na světě,” odvětila se zamilovaným pohledem Isabela. Gustavo chytil její obličej do dlaní a dlouze a něžně ji políbil. Poté ji Gustavo pomalu položil na postel, na které prožili nádhernou svatební noc.

Po pár hodinách dorazili Santiago, Mercedes a Adriana domů. Mercedes držela spící Adrianu v náručí a šla ji uložit do postýlky. Santiago si mezitím sedl do obývacího pokoje na pohovku a čekal, až se Mercedes vrátí. “Byl to pro ni dlouhý a náročný den,” podotkla Mercedes, když vešla do obývacího pokoje. Santiago přikývl a Mercedes si k němu přisedla. “Na co myslíš?” zeptala se ho, když viděla jeho zamyšlený výraz. Santiago ji chytil za ruku a zadíval se jí do očí. “Musím se tě na něco zeptat,” řekl s vážnou tváří. “Tak se ptej a nebuď tak vážný,” smála se Mercedes. “Termín naší svatby je až za dva měsíce, ale já bych tě chtěl požádat, jestli bychom se nemohli vzít o něco dřív,” řekl Santiago. “A kdy dřív?” zeptala se s úsměvem Mercedes. “Klidně zítra jestli chceš,” usmál se Santiago a Mercedes jeho úsměv opětovala. “Vím, že si chtěla velkou svatbu a takhle by si nestihla nic připravit, ale jde mi o Adrianu,” řekl vážně Santiago. “Vím, čeho je Kimberly schopná, a tak se bojím, že by se její výhružky mohly naplnit. A proto tomu chci předejít. Chci nechat zapsat Adrianu jako tvoji dceru, aby na ni Kimberly neměla žádné právo,” dodal, na chvíli se odmlčel a ještě řekl: “Ale nesmíš si myslet, že to chci udělat jen proto, aby mi Kimberly nesebrala Adrianu. Udělám to, protože to chci udělat. Udělal bych to i za ty dva měsíce, protože ty si zasloužíš být Adrianina matka.” Mercedes ho celou dobu pozorně poslouchala a usmívala se. Zadívala se na něj zamilovanýma očima a řekla: “Mně nezáleží na velké svatbě, mně záleží na tobě a Adrianě. A až budu legálně tvoje žena a její matka a všichni budou vědět, že patřím k vám, budu tou nejšťastnější ženou pod sluncem.” Santiago na ni láskyplně hleděl a poté ji něžně políbil.

Další den přišli Carlos David a Fernanda navštívit Reinalda. “Proč jste se neozvali dřív, že přijedete?” pokáral je Reinaldo, když se všichni tři usadili v obývacím pokoji. “Mělo to být překvapení,” smál se Carlos David. “A máme ještě jedno,” dodala Fernanda. “Tak sem s ním,” vyzvídal Reinaldo. “Před dvěma dny jsme se vzali,” vyhrkli ze sebe oba současně. Reinaldo na ně vykulil oči. “Tak to je opravdu překvapení,” smál se. “Moc vám gratuluju,” řekl s úsměvem a oba je objal. “Ale jakto, že o tom ještě neinformoval bulvár?” divil se. “Dali jsme si hodně záležet, aby se to novináři nedozvěděli a abychom si mohli plně užít líbánky,” vysvětlil Carlos David. “Takže doufám, že naše tajemství udržíš,” ujišťoval se. “Tak to je samozřejmé,” přikývl Reinaldo. “A navíc kdybych prozradil to vaše, tak vy byste určitě prozradili to moje, abyste mi to oplatili,” smál se. “Jaké tajemství?” divila se Fernanda. “Vždyť o tvém rozvodu už psali několikrát,” dodala. “Ale ještě něco přece jen neví,” smál se Reinaldo. “Taky si svoje soukromí snažím hlídat,” dodal. “Ale tak nám ho řekneš, že jo?” smál se Carlos David. Reinaldo přikývl a odešel do kuchyně. Carlos David a Fernanda se na sebe udiveně podívali. Po chvíli vyšel Reinaldo z kuchyně a na tácu nesl tři kávy. Hned za ním šla usměvavá Christina. “Tak tohle je to překvapení,” rozesmál se Carlos David, když Christinu uviděl. “Reinaldo, ty si ale říkal, že máš jen jedno překvapení, ale já vidím ještě jedno,” dodala Fernanda a ukázala na Christinino břicho. “Jak dlouho jsme byli pryč?” zamyslel se Carlos David a na prstech začal počítat měsíce. “Nech toho,” okřikl ho se smíchem Reinaldo. “Christina mi to zatajila,” vysvětlil. “Ale naštěstí se objevilo pár skutečností, které mě k ní zase dovedly zpátky,” dodal s úsměvem a políbil ji na vlasy. “Takže všechno dobře dopadlo,” zvolal s úsměvem Carlos David a poté všichni čtyři strávili společně velmi příjemné odpoledne.

Kimberly si k sobě domů pozvala advokáta, kterého jí doporučila Yelitza. Yelitza měla pravdu, advokát, jménem Pedro Maldonado, byl velmi atraktivní, a tak se Kimberly nemusela ani trochu přemáhat být na něj milá. “Dáte si něco k pití?” zeptala se ho, když ho uvedla do obývacího pokoje. “Whisky, děkuji,” odpověděl Pedro. Kimberly přikývla a šla ji nalít. Pedro mezitím pozoroval její dlouhé nohy a pozadí, které se nakrucovalo v riflové mini sukni. Poté si odložil kufřík na křeslo a posadil se na pohovku. Kimberly mu donesla whisky a přisedla si k němu. “Tak jak to vypadá s mým případem, pane doktore?” zeptala se ho a provokativně se k němu svým hlubokým výstřihem naklonila. “Myslím, že se s tím dá něco dělat,” odpověděl Pedro, zatímco se jí díval do výstřihu. “Takže mám šanci získat svou dceru do péče?” ujišťovala se Kimberly. Pedro se jí podíval do očí, jemně ji pohladil po tváři a řekl: “Váš případ jsem pečlivě prostudoval. Není jednoduchý, ale pro začátek bychom se mohli domluvit na střídavé péči.” “To mi bude prozatím stačit,” odvětila s úsměvem Kimberly. “Co jsem dlužná?” zeptala se ho provokativně. “Jenom jednu maličkost,” odvětil Pedro chtivě a začal ji vášnivě líbat. Kimberly jeho polibky stejně vášnivě opětovala, až ze sebe strhali oblečení a milovali se spolu.

Anabela a Miguel se právě vrátili z rehabilitace. Od té doby, co se Anabela objevila v Miguelově pokoji, neprotestuje a pravidelně chodí na všechny rehabilitace a lékařská vyšetření. “Takže přijdu zítra zase ve stejnou dobu,” řekla s úsměvem Anabela a chtěla odejít. “Anabelo, počkej ještě,” zadržel ji Miguel. “Copak?” zeptala se ho Anabela. “Posaď se, prosím,” poprosil ji Miguel a Anabela si přisedla vedle něj na postel. “Proč to děláš?” zeptal se jí Miguel. “Co dělám?” nechápala Anabela. “Proč tu se mnou jsi? Proč mě doprovázíš na každou rehabilitaci? Proč mi pomáháš, abych se uzdravil po tom, co jsem ti udělal?” zeptal se jí Miguel. Anabela nejdřív nevěděla, co mu má odpovědět, ale nakonec řekla: “Sice jsi mi ublížil, ale nechci tě takhle vidět. Chci, aby si se uzdravil, protože každý si zaslouží druhou šanci.” Na chvíli se odmlčela a ještě dodala: “A nejspíš ti taky pomáhám proto, protože tě přesto všechno miluju.” “Taky tě miluju,” odvětil s úsměvem Miguel a rychle ji políbil. “Odpusť mi to. Odpusť mi to všechno, prosím,” prosil ji zoufale, když se jí podíval do očí. “Už jsem ti dávno odpustila,” řekla s úsměvem Anabela. Miguel její úsměv opětoval a znovu se políbili.

Yelitza byla ve své ložnici. Seděla u nočního stolku, dívala se na sebe do zrcadla a česala si své dlouhé hnědé vlasy. Přitom se jí hlavou honila jedna vzpomínka za druhou. „Yelitzo, musím s tebou o něčem vážném mluvit,“ řekl Reinaldo vážně. Yelitza se na něho nechápavě dívala. „Miláčku, co se děje? Ty mě děsíš,“ zeptala se. Reinaldo se zhluboka nadechnul. „Chci se s tebou rozvést, Yelitzo,“ odpověděl a tvářil se vážně. Yelitza se začala tvářit nenávistně, když jí mysl zaplavila další vzpomínka. „Ne, to snad není možný,“ zakřičela Yelitza a stále se dívala na fotky, „on mě podvádí s Christinou!“ „Holčičko, prosím tě, uklidni se,“ žádal ji Ignacio. „Tati, jak chceš, abych se uklidnila?“ zakřičela na něho Yelitza, odhodila fotky na stůl, vstala a začala chodit sem a tam. „On mě podvádí s Christinou! Kdyby mě aspoň podvedl s někým na úrovni, ale on mě vymění za tuhle ubožačku!“ zakřičela Yelitza hystericky, vzala jednu fotku ze stolu a roztrhala ji. „Co jsem komu udělala, že tímhle musím procházet,“ křičela stále Yelitza a chovala se naprosto nepříčetně. Yelitza se tvářila čím dál víc nenávistněji, když si ještě na něco vzpomněla. “Tak je to pravda? Christina čeká moje dítě?” zeptal se znovu zvýšeným hlasem. “Ano,” vykřikla Yelitza. Reinaldo ztuhnul. “Ale to nemění nic na tom, že jsem pořád tvoje manželka,” upozornila ho Yelitza. “Mýlíš se,” odvětil Reinaldo. “To mění úplně všechno. Tohle mě jenom utvrzuje v tom, že jsem od tebe měl odejít už dávno. A po tom, co jsem se dozvěděl teď a dnes ráno nechápu, že jsem tak dlouho mohl vydržet s takovou zákeřnou zmijí jako seš ty,” zakřičel na ni. “Za to mi zaplatíš, Reinaldo Díazi! Zaplatíš za všechno! Budeš ještě hořce litovat, že si mě opustil!” přísahala Yelitza s nenávistným výrazem ve tváři. “A teď už vím, jak se ti nejlépe pomstím,” dodala s hysterickým smíchem.