Javier měl polední pauzu, a tak si zašel koupit noviny do stánku, který byl blízko restaurace. Právě vycházel ze stánku, když před ním zastavilo auto a vystoupila z něj Diana. “Javiere, musím s tebou mluvit,” naléhala, když k němu přišla. “Diano, nevím proč si se vrátila, ale je mi to jedno. Z mého života jsi pryč už víc jak deset let a já se nechci vracet zpátky do minulosti,” řekl jí Javier s vážnou tváří a chtěl odejít. “Ne, Javiere, neodcházej,” zadržela ho Diana. “Vrátila jsem se proto, protože jsem si uvědomila, že k sobě patříme,” řekla a přiblížila se k němu. “A taky proto, protože ti musím říct, proč jsem tenkrát zmizela,” dodala a chytla ho za ruku. Javier se od ní odtáhl. “Ale mě to nezajímá,” zdůraznil. “Mám teď přítelkyni a ještě s nikým jsem nebyl tak šťastný jako s ní,” dodal. “A seš si tím jistý?” zeptala se ho Diana a provokativně se mu pověsila kolem krku. “Copak už si zapomněl na naše společné chvíle?” řekla tiše a chtěla ho políbit. Javier jí to málem dovolil, ale včas se vzpamatoval a odstrčil ji. “Diano, dej mi pokoj! Co ode mě chceš?” ptal se jí Javier. “Chci, aby si mě vyslechnul. To snad není tak moc,” odvětila smutně Diana. Javier vzdychl a řekl: “Tak mluv! Poslouchám!” “Tady ne,” zavrtěla hlavou Diana, “je to dost vážné na to, abychom to probírali na ulici.” Poté vytáhla z kabelky malý papírek a dala ho Javierovi. “Tady na té adrese bydlím. Večer tě budu čekat,” řekla s úsměvem. “Tak dobře,” přikývl Javier. Diana se na něj usmála a políbila ho na tvář. “Budu se těšit,” rozloučila se, nastoupila do auta a odjela. “Bože, dej mi sílu, abych jí zas nepodlehl jako tenkrát,” pomyslel si Javier a vrátil se do práce.

Virginia kontrolovala pacienty, když jí jedna ze sester oznámila, že s ní chce mluvit primář. Zaklepala na dveře jeho kanceláře a po pozvání dál, vešla dovnitř. “Doktorko Garcíová, posaďte se,” pobídl ji hned ve dveřích primář. Virginia přikývla a posadila se. “Co se děje, pane primáři?” zeptala se. “Před pár měsíci jste posílala žádost o stáž do jedné významné chicagské nemocnice,” připomněl jí primář. “A dnes přišla kladná odpověď,” dodal a předal jí dopis. Virginia si ho s překvapeným výrazem převzala a přečetla si ho. “Už jsem v odpověď ani nedoufala,” divila se a střídavě se dívala na primáře a do dopisu. “Mluvil jsem po telefonu s jejich primářem, mimochodem mým dobrým známým a ten mi řekl, že měli hodně žádostí, takže to chvíli trvalo, ale vaše zkušenosti je natolik zaujaly, že o vítězi měli předem rozhodnuto, ale chtěli být spravedliví a projít všechny žádosti,” vysvětlil jí primář. “Takže vám gratuluji, kolegyně,” řekl s úsměvem a podal jí ruku. “Děkuji, pane primáři,” poděkovala mu Virginia a stiskla mu ruku. “A do kdy se musím rozhodnout, jestli pojedu nebo ne?” zeptala se ho. “Rozhodnout?” divil se primář. “Já myslel, že je vaše odpověď předem jasná.” To si Virginia myslela také, ale před těmi pár měsíci. Teď tu byl Matías a ona tak najednou nevěděla, jestli je pro ni důležitější kariéra, po které vždycky tolik prahla anebo Matías, který jí ukázal, že život není jen práce a odříkání.

Javier stál za barem a připravoval drinky, zatímco Matías obsluhoval zákazníky. “Jedno pivo, jednu horkou čokoládu a jednu colu pro stůl číslo 5,” řekl Matías Javierovi, když přišel k baru. Javier začal objednávku připravovat a Matías se začal vyptávat: “Co to bylo za holku, co ti venku visela na krku?” Javierovi leknutím málem spadla sklenička z ruky. “Ty jsi nás viděl?” divil se. “Tak jako promiň, ale když se postavíte přímo před restauraci, tak by vás přehlídnul akorát slepej,” podotkl ironicky Matías. “Tak kdo to byl?” zeptal se znovu. “Byla to Diana,” odpověděl Javier. “Diana?” zamyslel se Matías. Chvíli přemýšlel, když si nakonec vzpomenul. “Diana? Tvoje láska ze střední školy?” zvolal Matías překvapeně. Javier přikývl. “A co chce?” zeptal se Matías. “Chce se mnou mluvit. Chce mi říct, proč tenkrát zmizela,” vysvětlil Javier. “Dnes večer za ní jdu, aby mi to řekla,” dodal. “A seš si jistý, že jí jde jen o to říct ti pravdu?” zeptal se ho Matías. “Víš, jaká to byla na střední škole koketa a dost pochybuju, že se změnila,” dodal. “Máš teď Alejandru, která je ta pravá. Oba to víme. Tak se prosím tě snaž, aby si do toho oparu jménem Diana Montilla zase nespadnul,” upozornil ho. Javier mu musel dát ve všem za pravdu.

Roberto šel po ulici směrem ke svému bytu, když už zdálky viděl jít naproti sobě známou osobou. Tou osobou byla Paola. “Paolo,” zavolal na ni. Paola, která doteď nevnímala svět okolo sebe se rozhlédla a s úsměvem na Roberta zamávala. “Kde se tu bereš?” zeptal se jí Roberto, když k sobě došli. “Byla jsem na návštěvě u jedněch známých,” odpověděla Paola. “A co tu děláš ty?” zeptala se ho. “Já tu bydlím,” smál se Roberto. “Aha, to jsem nevěděla,” usmála se Paola. “Spěcháš někam?” zeptal se jí Roberto. Paola zavrtěla hlavou a zeptala se: “Proč?” “Byl bych moc rád, kdyby si přijala moje pozvání na kafe a kousek dortu, který jsem sám upekl,” odvětil se smíchem Roberto. “Tak ty jsi pekl,” podotkla Paola. “Tak v tom případě o to nemůžu přijít,” smála se. “Dobrá, jdeme,” usmál se Roberto, nabídl Paole své rámě a společně odešli.

“Paní Elizondová, vaše ruka je už zcela v pořádku,” usmála se Alejandra na svou pacientku a sedla si ke stolu. “Ještě doberte tyto prášky a kdyby se naskytly nějaké problémy, tak určitě přijďte,” dodala a podala pacientce recept, který právě napsala. “Moc vám děkuji, paní doktorko. Na shledanou,” rozloučila se pacientka a odešla. Alejandra se podívala na hodinky a zjistila, že už jí skončila pracovní doba. Šla se tedy do vedlejší místnosti převléknout. Po chvíli se otevřely dveře ordinace a vešla Mariana. “Alejandro?” zavolala do prázdna. “Hned sem tam, Mariano,” ozvala se Alejandra z druhé místnosti. “Zatím se posaď,” dodala. Mariana se posadila a čekala. Za pár vteřin se Alejandra, už převlečená, vrátila do ordinace a přivítala se s Marianou. “Mariano, ještě chvíli vydrž, dneska jsem toho měla moc, ještě si to tu potřebuju uklidit,” omlouvala se Alejandra. “Prosím tě, to je v pořádku. Nikam nespěcháme. V klidu si dodělej, co potřebuješ,” usmála se Mariana. Alejandra vyplnila dokumenty, které potřebovala a uložila je do kartotéky. Zkontrolovala, jestli má všechny věci v kabelce a společně s Marianou odešly. Právě procházely nemocniční chodbou, když se Alejandra zeptala: “Mariano, říká ti něco jméno Diana Montilla?” “Diana Montilla?” zamyslela se Mariana. “Nic mi to neříká, kdo to má být?” zeptala se. “Javierova bývalá přítelkyně,” odpověděla Alejandra. Mariana se znovu zamyslela a teprve teď si vzpomněla. “Ano, už si na ni vzpomínám. Proč se na ni ptáš?” divila se Mariana. “Včera se objevila u nás,” odvětila Alejandra vážně, když se zastavily na parkovišti před Alejandřiným autem. “Chtěla mluvit s Javierem, ale on s ní mluvit nechtěl,” dodala. “Ani se mu nedivím, po tom, jak se kvůli ní trápil,” usoudila Mariana. “A co se vlastně mezi nimi stalo?” vyptávala se Alejandra. “Já ani nevím,” odvětila Mariana. “Vzpomínám si, že ten den přišel Javier ze školy s tím, že rodiče Diany ji odhlásili ze školy a od té doby ji už neviděl. Hodně ho to tenkrát vzalo. Opravdu ji měl rád.” “Mariano, já mám strach, že Javiera ztratím,” zoufala si Alejandra. “Alejandro, nemáš důvod mít strach. Ty a Javier patříte k sobě. A žádná Diana, ani nikdo jiný vás nemůže rozdělit,” uklidňovala ji Mariana. “A navíc se Diana nikdy k Javierovi nehodila. Byla to taková nafoukaná princeznička, co si ráda zahrávala s city druhých,” dodala s vážnou tváří. Alejandra jí poděkovala za podporu, nastoupily do auta a vyjely z parkoviště. Marianina slova částečně Alejandru uklidnila, ale i tak si nebyla úplně jistá, že mezi ní a Javierem bude vše v pořádku.

Reinaldo a Christina stáli před soudní síní. Dnes měl totiž Reinaldo s Yelitzou první rozvodové stání. “Jsem moc rád, že si se mnou šla,” usmál se Reinaldo a políbil Christině ruku. “To je přeci samozřejmé. Je to pro tebe těžká situace a já tě chci plně podpořit,” usmála se Christina. Reinaldo její úsměv opětoval a políbil ji. “Ale naše hrdličky,” zvolala ironicky Yelitza, která právě dorazila. Reinaldo se na ni s ironickým úsměvem otočil a Christina se jejímu pohledu raději vyhýbala. “Takže na tebe počkám v restauraci u Javiera a Matíase,” přerušila ticho Christina. Reinaldo přikývl, rozloučili se spolu něžným polibkem a Christina odešla. Yelitza je pozorovala se znechuceným výrazem. “Tak jdeme,” odvětil Reinaldo a ukázal na místnost, kde se mělo konat rozvodové řízení. Yelitza k němu přistoupila, zahleděla se mu hluboko do očí a řekla: “Reinaldo, máš poslední šanci. Máš poslední šanci opustit tu chudinku a vrátit se ke mně. Pak na všechno zlé zapomenu a budeme žít jako dřív.” Reinaldo se ironicky pousmál a řekl: “Než se vrátit k tobě, to bych radši žil v pekle.” Znovu se ironicky pousmál a vešel do místnosti. “Jak chceš, Reinaldo. Sám si rozhodl,” pomyslela si Yelitza s vítězným úsměvem a následovala ho.

“Roberto, ten dort je vynikající,” pochvalovala si Paola jeho kuchařské umění a dala si do pusy poslední sousto. “Tak to jsem rád, že sis pochutnala,” usmál se Roberto, který donesl dvě kávy. Položil je na stůl a posadil se vedle Paoly na pohovku. “Teď už chápu, po kom je Santiago tak dobrý kuchař,” usoudila Paola. “Mercedes si ho neustále chválí,” smála se. “Nerad se vychloubám, ale je to tak. Jsme vážně dobří,” podotkl s vážným výrazem Roberto a oba se rozesmáli. “Ale teď vážně,” zvážnil Roberto a přisedl si k Paole blíž. Paola trochu znervózněla. “Přemýšlela si někdy o tom, že po rozvodu začneš znovu?” zeptal se jí Roberto. “Jak znovu?” nechápala Paola. “Ty víš, co myslím,” usmál se Roberto. “Vím, co myslíš,” usmála se Paola. “Ale začínat znovu v našem věku? Není už trochu pozdě!” upozornila ho. “To samé jsem řekl Santiagovi, když si mě kvůli tobě dobíral,” smál se Roberto. “Ale pak jsem si uvědomil, že nikdy není pozdě,” dodal, naklonil se k ní a políbil ji. Paola se nijak nebránila a jeho polibek ihned opětovala. Po chvíli ale ve dveřích zachrastily klíče, a tak se od sebe rychle odtáhli. Dovnitř vešel Santiago a při pohledu na Roberta a Paolu se zarazil. Každý seděl nehnutě na jedné straně pohovky a tvářili se vyděšeně, jak kdyby právě spáchali zločin. “Tak já už musím jít,” řekla Paola, vstala, letmo pozdravila Santiaga a byla pryč. Santiago pozoroval Roberta a poťouchle se usmíval. “Nic neříkej,” varoval ho Roberto. “A co bych měl říkat?” nechápal Santiago. “Jen si tak říkám, že přesně takhle jsem se vždycky tvářil, když jsem byl v pubertě a ty si mě nachytal v mým pokoji s nějakou holkou,” dodal se smíchem. “No jo, jen se směj,” urazil se Roberto. “Ale no tak, tati,” zvážnil Santiago, přisedl si k Robertovi chytl ho kolem ramen, “ty přece víš, že chci, aby si byl taky šťastnej. A nikoho lepšího sis vybrat nemohl,” dodal s úsměvem. Roberto se usmál a přikývl.

Byl večer. Mercedes četla Adrianě pohádku a když se na ni podívala, Adriana už spala. Mercedes se usmála, přikryla ji a políbila na čelo. Přišla do kuchyně a chystala se umýt nádobí, když někdo zaklepal na dveře. Šla dveře otevřít a za nimi stála Kimberly. “Co tu chcete?” zeptala se jí. “Je tu Santiago?” zeptala se Kimberly. “Není. Je u svého otce,” odpověděla Mercedes. “Výborně, takže si můžeme v klidu promluvit,” usmála se ironicky Kimberly. “My dvě se nemáme o čem bavit,” odsekla jí Mercedes. “Myslím, že máme,” odporovala ji Kimberly. “A je v zájmu Santiaga a Adriany, aby si mě vyslechla,” dodala vážně. Mercedes pootevřela dveře a pozvala ji dál. Kimberly vešla dovnitř s předem vítězným výrazem. Otočila se na Mercedes a řekla: “Chci ti vlastně říct jen pár vět, ale na chodbě se takové věci neříkají.” “Přejdi k věci,” pobídla ji netrpělivě Mercedes. Kimberly se usmála a vítězně pronesla: “Pokud si sama od sebe sbalíš své věci a odejdeš odtud, Santiago se nemusí bát, že by přišel o Adrianu. V opačném případě o ni přijde. A pak za to může vinit tebe, že si tomu nezabránila, když si měla příležitost.” Mercedes se vyděsila. “A aby sis nemyslela, že jsem tak krutá,” dodala Kimberly, “ nechám ti čas na rozmyšlenou.” Vítězně se na Mercedes usmála a odešla. Mercedes se strachem celá rozklepala. Nechtěla o Santiaga ani o Adrianu přijít, ale také nechtěla, aby jí Santiago vinil za to, že o Adrianu přišel.

Javier stál přede dveřmi Dianina bytu. Po dlouhém váhání zaklepal. Jakmile Diana otevřela dveře, vrhla se mu kolem krku a začala ho líbat. Javier ji od sebe odstrčil. “Diano, kvůli tomuhle jsem sem nepřišel,” upozornil ji. “Odpusť mi to, ale já nemohla odolat. Tolik mi tvoje polibky scházely,” řekla chtivě Diana a pokusila se ho znovu políbit. “Diano, dost,” odstrčil ji znovu Javier. “Buď mi řekni, co jsi mi chtěla říct v poledne anebo odtud odcházím,” varoval ji. “Tak dobře,” zvážněla Diana. “To, co ti chci říct je hodně vážné a popravdě se bojím tvé reakce, ale máš právo znát důvod, proč jsem tě opustila.” “Tak mluv,” pobízel ji Javier. “Zmizela jsem proto, protože…” odmlčela se na chvíli Diana, “…protože jsem byla těhotná!”