“Cože? Ty jsi byla těhotná?” vykulil oči Javier. “Ano,” odvětila Diana. “A to dítě bylo tvoje,” dodala. Javier se chytil za hlavu. “Ale proč jsi mi nic neřekla? Proč jsi tak rychle zmizela?” zeptal se jí. “Rodiče mě poslali k příbuzným do Argentiny,” odpověděla Diana, “a nesměla jsem ti ani zavolat.” “A co je tedy s mým dítětem? Kde je?” zeptal se Javier. “Javiere, musím ti ještě něco říct,” znejistila Diana. “Co?” nechápal Javier. “Byla jsem sice těhotná, ale…,” odmlčela se Diana, “…ale byla jsem na potratu.”

Maximo a Sandy večeřeli u něho v bytě. “A kde je vlastně Paola?” zeptala se Sandy, když dojedla. “Přespí dnes u jedné kamarádky,” vysvětlil Maximo a sklízel ze stolu, “poprosil jsem ji, jestli by nás tu nemohla nechat osamotě.” Sandy chápavě přikývla a odešla do obývacího pokoje. Maximo odnesl nádobí do kuchyně a po chvíli přišel k Sandy se dvěma skleničkami šampaňského. “Co oslavujeme?” usmála se Sandy, když jí Maximo jednu skleničku podal. “Naši lásku,” usmál se Maximo, přiťukli si a napili se. Když dopili, Maximo vzal obě skleničky a položil je na stůl. Poté se na Sandy usmál a políbili se. “Miluju tě,” usmál se Maximo a pohladil ji po tváři. “A já miluju tebe,” usmála se Sandy a znovu se políbili. “Chci, aby tahle noc byla výjimečná,” řekl Maximo něžně, “chci, abychom se dnes v noci milovali. Chci, abychom se dnes poprvé milovali jako muž a žena, kteří se milují a milovat budou až do konce života.” Sandy se na něj usmála a políbila ho. Maximo její polibek opětoval a pomalu ji položil na zem, kde se celou noc něžně milovali.

“Byla jsi na potratu?” zhrozil se Javier. “Tak ty mi v jednu chvíli řekneš, že jsi čekala moje dítě a vzápětí mi oznámíš, že jsi byla na potratu,” rozčílil se. “Javiere, uklidni se,” prosila ho Diana, “vysvětlím ti to.” “Co mi chceš, pro boha, vysvětlovat?” křičel Javier. “Zabila jsi moje dítě, co na tom chceš vysvětlovat?” “Javiere, musíš mě pochopit,” prosila ho Diana zoufale, “vždyť mi bylo jen šestnáct. Nemohla jsem vychovávat dítě.” “Ale kdybys mi o tom řekla, pomohl bych ti. Přece bych tě v tom nenechal samotnou,” upozornil ji Javier. “Ale já jsem ti neměla jak dát vědět,” bránila se Diana. “Prosím tě, o čem to mluvíš?” okřikl ji Javier. “To že tě tvoji rodiče poslali pryč, přece neznamenalo, že jsi neměla žádnou možnost mi říct o tak důležité věci,” upozornil ji, “pokud vím tak existují telefony. Nebo si snad ztratila moje číslo?” podotkl ironicky. “Javiere,” chtěla se ho Diana dotknout. “Nech mě,” odstrčil ji Javier. “Musím jít pryč,” dodal. Diana se ho snažila zadržet, ale Javier přesto odešel.

Mercedes byla v ložnici a balila si kufr. Přitom brečela a stále se jí honilo hlavou to, co jí právě řekla Kimberly. “Pokud si sama od sebe sbalíš své věci a odejdeš odtud, Santiago se nemusí bát, že by přišel o Adrianu. V opačném případě o ni přijde. A pak za to může vinit tebe, že si tomu nezabránila, když si měla příležitost.” Mercedes si dala do kufru poslední kus šatů a ze stolku sebrala rámeček s fotkou, na které byla společně se Santiagem a Adrianou. Když se na ni podívala, posadila se na postel a rozbrečela se ještě víc. „Mercedes, co to má znamenat?“ vyděsil se Santiago, který právě dorazil. Nejdříve si všiml zabaleného kufru a potom ubrečené Mercedes. „Miláčku, co se děje?“ zeptal se jí, když si před ní klekl. Mercedes ho od sebe odstrčila, položila fotku do kufru a zavřela ho. „Santiago, já musím pryč,“ vzlykala Mercedes a vzala si kufr. „Jak pryč?“ chytil ji za ruku Santiago. „Co se děje? Vysvětli mi to?“ nechápal. „Santiago, bude to tak nejlepší,“ vzlykala Mercedes a chtěla odejít. „Nikam nepůjdeš,“ postavil se jí do cesty Santiago. „Mercedes, za pár dní se máme brát a ty chceš teď odejít? Proč?“ „Musím!“ zakřičela na něj Mercedes. „Jinak přijdeš o Adrianu,“ dodala. Ze Santiagova výrazu pochopila, že po ní chce vysvětlení, a tak začala vyprávět: „Před chvíli tu byla Kimberly a řekla mi, že když od tebe dobrovolně odejdu, tak ti Adrianu nesebere. Ale když tu zůstanu, tak ti jí vezme a bude to moje vina.“ „Ne, Mercedes, to se nestane,“ objal ji Santiago. „Kimberly mi nevezme Adrianu,“ řekl, když se jí podíval do očí, „a ani tebe,“ zdůraznil a utřel jí slzy z tváře. Mercedes se na něj smutně usmála a pevně se objali.

Alejandra, Mariana, Anabela a Sara právě dovečeřely. Anabela se Sarou si pustily televizi a Alejandra pomáhala Marianě sklízet ze stolu. V tom přišel domů Javier. “Javiere, konečně jsi doma,” zvolala Alejandra a šla ho políbit. “Kde jsi byl?” zeptala se ho. “Musel jsem si něco zařídit,” odsekl jí Javier. “Javiere, běž si umýt ruce a já ti zatím nandám večeři,” řekla mu Mariana. “Já nebudu večeřet. Půjdu si lehnout,” řekl Javier otráveně. “Javiere, je ti dobře?” zeptala se Alejandra ustaraně. “Je mi dobře, ale potřebuju být chvíli sám,” odvětil Javier zvýšeným hlasem. “Můžete to prosím respektovat?” dodal, podíval se na všechny čtyři naštvaným pohledem a odešel do svého pokoje. “Co se Javierovi stalo?” zeptala se Sara. Alejandra, Mariana ani Anabela jí nedokázaly odpovědět. Jen Alejandra zesmutněla, když si pomyslela, s kým asi byl.

O několik dní později

Santiago, Roberto a Adriana stáli před radnicí a čekali, až dorazí Mercedes a Alejandra. Santiago a Mercedes dnes měli civilní svatbu. “Chlapče, uklidni se,” smál se Roberto, když Santiago neustále přešlapoval z místa na místo. “Tati, nemůžu se uklidnit, co když si to Mercedes ještě rozmyslela,” obával se Santiago. “Santiago, tohle jste si přece s Mercedes vysvětlili,” uklidňoval ho Roberto. “Neboj se, tati, mamka s tetou Alejandrou už za chvíli přijedou,” přidala se Adriana. Santiago ji vzal do náruče a políbil ji na tvář. “Díky, zlatíčko,” usmál se na ni. Jen co to dořekl zastavilo u nich Alejandřino auto. Všichni se na něj podívali a Alejandra s Mercedes vystoupily. Mercedes měla na sobě krátké bílé šaty na ramínka a vlasy měla z pravé strany sčesané do copu. “Jsi nádherná,” vydechl úžasem Santiago. “Ty jsi taky moc krásný ženich,” usmála se Mercedes. Santiago se rozesmál a políbil ji. “Tak už jdeme,” pobízela je netrpělivě Adriana. Všichni se na ni s úsměvem podívali a vešli dovnitř.

Hector seděl na pohovce v hale svého domu s lahví v ruce. V celém domě byl sám, protože ve chvíli nepříčetnosti vyhodil veškeré služebnictvo. Upíjel z lahve vodky a přitom vzpomínal.

Před dvaceti lety

Laura Orozco de Díaz seděla na lavičce v zahradě a v náruči držela měsíční Isabelu. Hector si k ní přisedl a políbil ji. S úsměvem se podíval na Isabelu a poté i na šestiletého Reinalda a tříletou Alejandru, kteří si hráli na písku. “Jsem tak šťastný, lásko,” usmál se na Lauru a znovu ji políbil.

Současnost

“Proč? Proč se všechno muselo tak pokazit?” ptal se Hector sám sebe, když si opět na něco vzpomněl.

Před patnácti lety

Laura ležela na posteli ve své ložnici. Hector seděl vedle ní a držel ji za ruku. Tváře měl zalité slzami, protože Lauře zbývalo pouhých pár minut života. “Postarej se o naše děti,” prosila ho Laura tiše. “Nemluv, miláčku, nevysiluj se,” vzlykal Hector. Laura mu pevně stiskla ruku a ze všech sil, co jí zbývaly, mu řekla: “Slib mi, že se o ně postaráš. Slib mi, že nedovolíš, aby jim někdy někdo ublížil. Slib mi, že vás nikdy nic nerozdělí. Slib mi to!” “Slibuju ti to,” přikývl Hector a smutně se na ni usmál. “Miluju tě,” usmála se na něj Laura s vděčným pohledem a poté vydechla navždy. “Taky tě miluju,” vzlykal Hector a pevně stiskl do náruče její tělo.

Současnost

“Odpusť mi to,” vzlykal Hector a díval se směrem vzhůru, “odpusť mi, že jsem nedodržel to, co jsem ti slíbil.” Poté se podíval vedle na malý stolek, na kterém stála fotka se všemi jeho dětmi. Vzal jí do ruky, smutně se na ni podíval, znovu se podíval směrem vzhůru a řekl: “Ale teď ti tady přísahám, že to všechno napravím. Poprosím naše děti o odpuštění!” Podíval se znovu na fotku a smutně řekl: “Tolik mi chybí!”

Javier se chystal na odpolední směnu. Do jedné ruky si vzal bundu a do druhé klíče, když někdo zaklepal na dveře. Šel je otevřít a za nimi stála Diana. “Javiere, víš, že jsi teď na mě naštvaný,” vysypala ze sebe dřív, než Javier stačil něco říct, “ale potřebuju se tě na něco zeptat. Můžeš mě, prosím, alespoň vyslechnout?” Javier po chvíli váhání přikývl a pozval ji dál. “Tak co mi chceš ještě říct?” zeptal se otráveně. “Javiere, vím, že byla chyba, že jsem ti neřekla pravdu,” začala Diana, “ale ještě větší chyba byla, že jsem tě proto opustila. Nikdy jsem na tebe nezapomněla.” Javier znervózněl, když se k němu Diana začala přibližovat. “Mám ještě aspoň malou šanci získat tě zpátky?” zeptala se smutně a podívala se mu hluboko do očí. Javier nevěděl, co říct.

Paola byla u Santiaga v bytě. Připravovala stůl na slavnostní oběd a čekala až přijedou novomanželé. Právě na stůl pokládala příbory, když se otevřely dveře a přiběhla k ní usměvavá Adriana. “Paolo, taťka s mamkou se už vzali,” oznámila jí. Santiago vzal Mercedes do náruče a přenesl ji přes práh. Za nimi šli Alejandra a Roberto. “Moc vám gratuluju a přeju hodně štěstí,” popřála Paola Santiagovi a Mercedes a oba objala. “Děkujeme,” poděkovala Mercedes za oba. Roberto mezitím donesl z kuchyně láhev šampaňského a nalil je do skleniček, které byly na stole. “Tak pojďte si připít,” pobídl je a všichni se shromáždili kolem stolu. “Já si chci taky připít,” připomněla se Adriana, když jako jediná skleničku nedostala. Paola se rozesmála a šla jí do kuchyně nalít džus. “Na, princezno,” podala jí skleničku, když se vrátila. Poté se šla postavit k Robertovi a ten ji chytil kolem pasu. Během těch pár dní se ještě více sblížili a od Santiaga i od Maxima dostali požehnání, že budou velmi rádi, když se spolu pokusí navázat vážný vztah. “Připíjím na mého syna,” začal přípitek Roberto a všichni pozvedli skleničky, “a teď už i na moji krásnou dceru,” mrknul na Mercedes a ta se usmála, “a samozřejmě nesmím zapomenout na moji úžasnou vnučku,” usmál se na Adrianu, “aby jste spolu všichni tři byli šťastní a aby vás nikdy nikdo nerozdělil.” “Na Santiaga a Mercedes,” zvolala Alejandra a všichni se k ní přidali a napili se. Jen co položili skleničky na stůl a chystali se zasednout k obědu, někdo zaťukal na dveře. “Já otevřu,” nabídla se Alejandra, která stála nejblíž. Otevřela dveře a dovnitř vstoupila s povýšeneckým výrazem Kimberly, kterou následoval její právník Pedro Maldonado. “Co tu děláš, Kimberly?” rozčílil se Santiago. “Doktore Maldonado, řekněte mému bývalému manželovi, co tu dělám,” obrátila se Kimberly na Pedra. Pedro se postavil doprostřed místnosti a z kufříku vyndal dokumenty, které předal Santiagovi. “Jak si můžete přečíst v těchto dokumentech,” vysvětloval, “vy a vaše bývalá manželka teď budete mít vaši dceru ve střídavé péči. A ode dneška bude vaše dcera Adriana Monsalve Marquez bydlet u své matky.” Kimberly se na Santiaga dívala s vítězným úsměvem a vyděšená Adriana se schovávala za Mercedes.