“Kimberly, to přeci nemůžeš!” zakřičel na ni Santiago. “Nemůžu? Dovol, abych se zasmála,” řekla Kimberly ironicky, “varovala jsem tě, Santiago! Tebe i tvou,” podívala se na Mercedes a zašklebila se na ni, “teď už ženu a ani jeden jste mě neposlechl. Tak teď neste následky!” Santiago k ní přistoupil a chytil ji silně za ruku. “Ty ale na Adrianu nemáš žádné právo!” zakřičel na ni. “Pusť mě, Santiago,” vyškubla se mu Kimberly. “Mýlíte se, pane Monsalve,” vložil se do jejich hádky Pedro, “vy a vaše žena máte na vaši dceru naprosto stejná práva a pokud budete dělat problémy, můžete se také stát, že skončíte ve vězení. A tím byste sobě ani vaší dceři nepomohl.” Santiago nevěděl, koho v tu chvíli víc nenávidí. Jestli Kimberly nebo Pedra. Mercedes držela Adrianu v náručí, která vůbec nechápala, co se kolem ní děje. Alejandra, Roberto a Paola stáli opodál a také nemohli uvěřit tomu, kam až byla Kimberly schopná zajít.

“Diano, ty víš, že mám přítelkyni,” upozornil ji Javier a odstoupil od ní. “Já vím,” řekla Diana smutně, “ale to nic nemění na tom, že jsem tě nepřestala milovat,” dodala a opět se k němu přiblížila. “Diano, proč mi to děláš? Proč mi zase musíš komplikovat život?” zoufal si Javier. “Ale Javiere,” usmála se Diana a prsty mu přejela po rtech, “ty to máš přece rád. Vždycky tě vzrušovalo to, že si nevěděl, co zrovna udělám,” dodala a začala ho vášnivě líbat. Javier ani nevěděl proč, ale její polibek okamžitě opětoval. Chvíli se líbali, když za sebou uslyšeli prásknutí dveří. Odtrhli se od sebe a spatřili naštvanou Anabelu. “Tak já raději půjdu,” odvětila Diana a rozloučila se s Javierem polibkem na tvář, “pa, Anabelo,” mávla na ni a odešla. “Pa,” napodobila ji s úšklebkem Anabela a poté se vyčítavým pohledem podívala na Javiera.

Virginia zastavila před restaurací, kde pracoval Matías. Vystoupila z auta a šla dovnitř. Jakmile vstoupila do dveří, Matías si jí hned všiml a pohledem jí naznačil, aby se posadila k baru. Virginia si sedla na jednu z barových stoliček, na druhou položila kabelku a čekala na Matíase. Chtěla mu totiž konečně říct o stáži, kterou získala v Chicagu. “Ahoj, miláčku, konečně se po dlouhé době vidíme,” řekl jí Matías, když k ní přišel a políbil ji na tvář. “Víš, musím ti něco důležitého říct,” odvětila Virginia. “Tak povídej,” usmál se na ni Matías a připravoval objednané pití. Virginia se nadechla a začala: “Vím to už několik dní, ale…” “Vydrž chvilku, prosím tě,” přerušil ji Matías a odběhl k zákazníkovi, který ho zavolal. Virginia čekala a když se Matías vrátil pokračovala: “Vím to už několik dní, ale pořád jsem nevěděla jak ti to říct…” “Vydrž ještě chvilku,” přerušil ji opět Matías a odběhl k dalšímu zákazníkovi. Virginii došlo, že teď není správný čas ani místo, aby mu o stáži řekla, tak si vzala kabelku a zvedla se. “Virginie, promiň,” omlouval se jí Matías, když se vrátil, “Rodrigo už odešel a Javier ještě nedorazil, tak jsem tu sám a jak vidíš, je tu hrozný frmol.” “To nic, já to chápu,” usmála se Virginia. “Tak o čem jsi chtěla mluvit?” zeptal se jí Matías. “Už o ničem,” odpověděla Virginia, “promluvíme si o tom jindy. Až budeme mít víc času.” Matías přikývl, rozloučili se polibkem a Virginia odešla.

Santiagovi došlo, že teď nemůže Kimberly nijak zabránit, aby si Adrianu odvedla, a tak jí zavedl do jejího pokoje a pokusil se jí to nějak rozumně vysvětlit. Santiago seděl na posteli a Adrianu si posadil na klín. “A proč teď musím bydlet u ní?” mračila se Adriana. “Protože je to tvoje maminka a chtěla by tě mít pár dní u sebe,” vysvětlil jí Santiago, “ale opravdu jen pár dní,” zdůraznil. “Ale ona není moje maminka. Mercedes je moje maminka,” připomněla mu Adriana. “Já vím, zlatíčko,” odvětil chvějícím se hlasem Santiago a políbil ji na vlasy, “a taky to tak vždycky bude. Ale teď musíš chvíli být u Kimberly. Zvládneš to?” Adriana zesmutněla a po chvíli přikývla. “Ale bude se mi stýskat,” řekla. “Mně taky,” usmál se na ni Santiago smutně. “Mám tě ráda, tati,” usmála se na něj Adriana a pevně ho objala. “Já tebe taky. Strašně moc tě mám rád” tiskl ji k sobě Santiago. “Tak půjdeme,” řekl a utřel si slzy z tváře. Adriana ho chytla za ruku a vešli do obývacího pokoje. Roberto podpíral zdrcenou Mercedes a kousek opodál stála s vítězným úsměvem Kimberly a vedle ní Pedro. Alejandra a Paola před chvíli odešly, aby nerušily. “Tak jdeme,” popoháněla je Kimberly. Santiago si k Adrianě přiklekl a naposledy ji pevně objal. Poté se Adriana rozběhla k Mercedes a ta ji vzala do náruče. “Mám tě ráda, mami,” řekla jí Adriana. “Taky tě mám ráda,” odvětila Mercedes chvějícím se hlasem. “A neplač,” řekla jí Adriana, když se jí podívala do jejích očí zalitými slzami, “brzy se uvidíme.” Mercedes už ze sebe nemohla vydat ani hlásku, tak jenom přikývla. Pak Adriana natáhla ruce k Robertovi a ten jí vzal. “Tebe mám taky ráda, dědo,” objala ho Adriana. “A já tebe,” odvětil Roberto, “jsi moje nejoblíbenější vnučka.” “Vždyť jsem tvoje jediná vnučka,” usmála se na něj Adriana. “A jsi taky nejchytřejší,” rozesmál se Roberto a položil ji na zem. “Tohle vaše srdceryvné loučení mě vážně dojímá,” přerušila je Kimberly ironicky, “ale už musíme jít,” dodala a natáhla k Adrianě ruku. Adriana jí ji nechtěně podala, naposledy se na všechny tři podívala a poté odešli. Mercedes se vrhla Santiagovi kolem krku a hystericky se rozbrečela. Santiago už své slzy také přestal zadržovat.

“Javiere, ty jsi se snad zbláznil? Co to mělo znamenat?” vynadala mu Anabela. “Anabelo, o tom se s tebou nebudu bavit,” odsekl jí Javier a chtěl odejít. “Nikam nepůjdeš, chlapečku,” postavila se mu do cesty Anabela, “nemysli si, že když seš o dvě hlavy větší, že se tě budu bát.” “Anabelo, nezdržuj mě. Už teď mám hrozný zpoždění,” upozornil ji Javier. “Ale když tě Diana zdržovala líbáním, to ti očividně nevadilo,” vmetla mu do tváře Anabela. “Anabelo, dej mi pokoj,” zvýšil na ni hlas Javier. “Nedám ti pokoj,” zakřičela na něj Anabela, “co se to s tebou děje? Co to s tebou ta ženská dělá?” nechápala. Javier chtěl něco říct, ale Anabela ho nepustila ke slovu. “Teď budu mluvit já,” řekla se zdvihnutým ukazováčkem, “vždyť ty se chováš úplně stejně jako před deseti lety. Stejně nesnesitelně. Tenkrát jsem to ale dávala za vinu tvýmu věku, proto jsem to nějak přežila, protože jsem nevěděla, co já sama budu vyvádět v šestnácti, ale teď vidím, že to věkem nebylo. To bylo touhle příšernou ženskou!” zdůraznila. “Prosím tě, o čem to mluvíš,” nechápal Javier. “Ano, je to tak,” potvrdila si svoji úvahu Anabela, “chováš se jako blbec její vinou!” “Takhle se mnou mluvit nebudeš,” zakřičel na ni Javier. “To teda budu,” zakřičela na něj Anabela, “dokud se budeš chovat tak, jak se teď chováš, tak já s tebou budu jednat tak, jak si to zasloužíš!” Naštvaně se na něj podívala, odcházela do svého pokoje, ale ještě ve dveřích se zastavila, otočila se na něj a řekla: “A jestli kvůli týhle potvoře ztratíš Alejandru, tak mi pak nechoď brečet na rameno, že sis až pozdě uvědomil, že si ztratil lásku svého života!” Javier nevěděl, jestli se má zlobit na sebe nebo na Anabelu, nakonec nad tím mávl rukou, jako že se přece vůbec nic neděje a odešel do práce.

“Moreno, to je ale překvapení?” zvolala s úsměvem Christina, když se Morena objevila ve dveřích jejího bytu, “pojď dál,” vyzvala ji a Morena vešla. “Doufám, že neruším, ale měla jsem cestu kolem, tak jsem si řekla, že tě navštívím,” vysvětlila Morena. “Jasně, že nerušíš,” usmála se na ni Christina a společně vešly do obývacího pokoje, “dáš si něco?” zeptala se jí Christina, zatímco se Morena posadila na sedačku. “Ne nedám, děkuju,” poděkovala jí Morena a Christina se posadila vedle ní. “Něco jsem ti přinesla,” usmála se Morena a podala jí malou taštičku, kterou držela v ruce, “teda je to spíš pro to malé,” dodala a pohladila Christině břicho. “To si nemusela,” usmála se na ni Christina a podívala se, co jí Morena přinesla, “jééé ty jsou krásný,” rozplývala se nad malými botičkami, “oba ti moc děkujeme,” usmála se na Morenu a objala ji. “Jsem ráda, že se ti líbí,” usmála se na ni Morena, “viděla jsem je ve výloze a nemohla jsem je tam nechat.” “A jak se vůbec máš?” zeptala se jí Christina. “Skvěle,” předstírala Morena. “Moreno, nelži,” řekla jí Christina, “vždyť jsem tě viděla, jak si zesmutněla, když tehdy na svatební hostinu Gustava a Isabely přišla Virginia. S nikým si se nerozloučila a rychle si utekla.” “Tak jo, je mi hrozně,” zesmutněla Morena a přiznala tak Christině to, co chtěla slyšet, “ale můžu si za to sama,” zakřičela a začala brečet. “Moreno, to bude dobrý,” snažila se ji Christina utěšit. “Nebude,” vzlykala Morena, “vždyť si taky viděla, jak byl Matías šťastný. A to díky Virginii. Ta si ho zaslouží, ne já.” Christina ji objala a pokoušela se ji uklidnit.

Alejandra dorazila domů. Převlékla se a chtěla si jít udělat něco k jídlu, když někdo zaklepal na dveře. Šla je otevřít a za nimi stál Maximo. “Ahoj Maximo,” usmála se na něj. “Ahoj Ale,” usmál se na ni Maximo, “můžu dál?” “Samozřejmě,” usmála se na něj Alejandra a pozvala ho dovnitř, “chtěla jsem si zrovna jít udělat něco k jídlu. Nechceš taky?” Maximo zavrtěl hlavou. “Ne, musím si jít ještě něco zařídit. Jen sem ti tohle přinesl,” řekl a podal jí desky, které držel v ruce. “Co je to?” nechápala Alejandra. “Podívej se,” usmál se na ni Maximo. Alejandra desky otevřela a pročetla si je. “My už jsme rozvedeni?” zeptala se ho překvapeně. “Já vím, trvalo to dýl než sem počítal,” řekl Maximo, “ale konečně se to vyřešilo.” “Děkuju, Maximo,” usmála se na něj Alejandra a objala ho. “Vždyť mi nemáš za co děkovat,” řekl jí Maximo, když se jí podíval do očí, “chtěli jsme to oba a teď už si můžeme konečně zařídit nový život jako dva svobodní lidé.” Alejandra si myslela, že až bude rozvedená bude šťastnější, ale po těch několika minulých týdnech, kdy se s Javierem pořád míjeli a když už se viděli, tak si neměli, co říct, tak by jí ani vlastně nevadilo, jestli by byla vdaná nebo svobodná. “Děje se něco, Alejandro?” zeptal se jí Maximo, když viděl její zamyšlený výraz. “Ne, nic,” zavrtěla Alejandra hlavou. “A jaká vůbec byla svatba?” zeptal se Maximo, protože věděl, že se dnes Santiago a Mercedes brali. “Svatba byla krásná,” odpověděla Alejandra, “ale hostina se vůbec nevydařila, protože na ni přišla Kimberly, navíc se svým právníkem, který Santiagovi oznámil, že Adrianu teď budou mít ve střídavé péči a že ode dneška bude Adriana bydlet u Kimberly.” “Cože?” nevěřil svým uším Maximo, “takže Kimberly nakonec dosáhla svého.” “Bohužel, ano,” zesmutněla Alejandra.

Julieta vyndávala na kuchyňskou linku nákup z tašek, když se k ní přiřítila Sandy. “Jak se má ta nejlepší maminka na světě,” zvolala s úsměvem a pevně Julietu objala. “Copak chceš?” zeptala se jí Julieta a dál vyndávala nákup. “Copak jen tak nemůžu pochválit svojí maminku?” tvářila se Sandy dotčeně. “Sandro Alvarezová, nehraj tady na mě divadýlko,” řekla jí Julieta, “a řekni mi, copak chceš?” “Tak dobře,” přikývla Sandy, “ale já vlastně nic nechci. Jenom jsem ti přišla říct, že mi Maximo nabídl, abych se k němu nastěhovala…”na chvíli se odmlčela, “…a já souhlasila.” “Copak jsem někde ve výchově udělala chybu?” rozčílila se Julieta, “nejdřív se odstěhuje Christina ke stále ještě ženatému muži, k tomu je navíc těhotná a teď se ještě chceš odstěhovat ty k také stále ještě ženatému muži. Ještě mi řekni, že jsi taky těhotná a rovnou mě odvezou.” “Ale no tak, mami,” uklidňovala ji Sandy a objala ji kolem ramen, “nebuď pořád tak staromódní. Vždyť v dnešní době spolu žijí lidé třeba celý život bez svatby a jsou spokojení.” “Ale mě zajímají především moje dcery,” upozornila ji Julieta. “A řekl snad Reinaldo někdy, že si Christinu nikdy nevezme?” připomněla jí Sandy. “To ne,” musela uznat Julieta. “Tak vidíš,” odvětila Sandy, “a můžu se teda k Maximovi, který je mimochodem už rozvedený, nastěhovat?” zeptala se znovu a podívala se na ni psíma očima. “Co mám s tebou dělat?” vzdychla Julieta a Sandy ji samým štěstím málem umačkala.

Yelitza a Kimberly seděly u Kimberly v bytě na sedačce a skvěle se bavily nad Kimberliiným triumfem. “Měla jsi vidět ten Santiagův výraz, když jsem mu řekla, že Adriana teď bude bydlet se mnou,” smála se Kimberly, “a pak to jejich dojemné loučení. Skoro mi slza ukápla.” “To si dokážu živě představit,” smála se Yelitza. “A kdy ty dokonáš svůj plán?” zeptala se jí Kimberly. “Právě proto jsem přišla,” řekla Yelitza, “protože…” “Promiňte, že vyrušuji, paní Marquezová” vešla do místnosti Rosario Mendéz, chůva, kterou si Kimberly najala, aby se starala o Adrianu, “ale vaše dcera akorát leží v posteli a hlavně vůbec nechce nic jíst!” “A co mně je po tom?” rozčílila se Kimberly, “od toho jste tady vy, abych já nemusela řešit tyhle hlouposti.” “Ale, paní,…” “Žádné paní,” přerušila ji Kimberly, “vy tady máte jedinou povinnost. Starat se o Adrianu. Je mi jedno jak, ale postarejte se o ni. A hlavně mě nevyrušujte, když tu mám návštěvu!” Rosario sklopila hlavu a odešla zpátky za Adrianou. “Člověk je platí tak, že se jim o tom ani nezdálo a ještě otravujou,” stěžovala si Kimberly, “a co si mi to teda chtěla říct?” “Jen to, že se zítra sejdeme v kavárně,” řekla Yelitza, “a hned potom skončí těm dvěma hrdličkám jejich štěstí.” S Kimberly se na sebe podívaly a začaly se hystericky smát.