Bylo ráno. U Lopezových probíhala velmi tichá snídaně. “Stalo se snad něco?” zeptala se Alejandra Javiera a Anabely, kteří se za celou dobu na sebe ani jednou nepodívali, natož aby promluvili. Oba svorně zavrtěli hlavou, bez toho aby zvedli hlavu od talíře. Alejandra jim moc nevěřila, ale nechala to být. “Fajn,” řekla a postavila se od stolu, “Saro, běž si pro tašku, odvezu tě do školy.” Sara přikývla a odběhla do svého pokoje. “Uvidíme se večer?” obrátila se Alejandra na Javiera. “Samozřejmě,” usmál se na ni Javier a políbili se. “Můžeme,” zvolala Sara, když přiběhla. “A pusa na rozloučenou nebude?” připomněl jí Javier a ukázal na svou tvář. Sara se k němu rozeběhla a dala mu velkou pusu. “A co já?” ozvala se Anabela. Sara oběhla stůl a také dala Anabele pusu na tvář. “Tak jdeme,” usmála se na ni Alejandra. Sara vyběhla z domu. “Počkej na mě!” volala na ni Alejandra a zavřela za sebou dveře. “Anabelo,” oslovil ji Javier, “neříkej, prosím tě, Alejandře to, co si včera viděla.” Anabela mlčela. “Nic to neznamenalo,” dodal Javier. Anabela se postavila od stolu. “Alejandře nic neřeknu,” řekla mu, “ale ne snad proto, abych chránila tvůj zadek, ale protože mám Alejandru ráda a nechci, aby se kvůli tvý blbosti trápila.” Z vedlejší židle si sebrala tašku a odcházela. “Anabelo, počkej,” zadržel ji Javier. Anabela se na něj otočila. “Já vůbec nevím, co se to se mnou děje,” vysvětloval Javier, “nechápu to.” “Tak až to pochopíš, tak se ozvi,” podotkla Anabela ironicky a odcházela. “Kam jdeš?” zadržel ji Javier znovu, “školu máš až odpoledne.” “Jdu ještě za Miguelem,” řekla mu Anabela, když už stála ve dveřích. “Snad jsem ti několikrát řekl, že nechci, aby ses s tím klukem stýkala,” zvýšil na ni Javier hlas. “Jo říkal,” odvětila Anabela, “ale Miguel mě teď potřebuje a já ho neopustím. A navíc jsme si už všechno vyříkali,” zavírala za sebou dveře, ale na poslední chvíli ještě dodala: “To by si měl udělat taky. Nejdřív si vyřeš svoje problémy a pak mi můžeš dávat rady, když to uznáš za vhodný.” Vážně se na něj podívala a odešla.

Hned potom, co si Kimberly odvedla Adrianu, kontaktoval Santiago svého právníka. Právě, společně s Mercedes, seděli v jeho kanceláři. “Pane doktore, jakou máme šanci získat Adrianu zpátky,” zeptal se ho Santiago. “Popravdě, pane Monsalve,” řekl právník, “vůbec nechápu, jak vaše bývalá manželka mohla dosáhnout střídavé péče.” Santiago a Mercedes se zarazili. “Co tím myslíte?” zeptal se Santiago. “Ve vašem případě by nikdy neměla šanci Adrianu dostat do péče,” odvětil právník, “opustila ji jako dítě a jak jste mi řekl, tři roky o ni neprojevila zájem.” “Tak jak je tedy možné, že měla Kimberly soudní příkaz, že teď Adriana musí bydlet u ní?” zeptala se Mercedes. “To má velmi jednoduché vysvětlení,” vysvětlil právník, “když jste mi, pane Monsalve, řekl, že vaši bývalou ženu zastupuje doktor Maldonado, bylo mi to jasné. Doktor Maldonado je totiž v našich kruzích znám jako ne zrovna moc férový a spravedlivý advokát.” “A tak co tedy máme dělat, abychom Adrianu dostali zpátky?” zeptal se ho Santiago. “Nechte to na mě,” řekl právník, “váš případ vezmu přednostně a udělám všechno pro to, aby se k vám vaše dcera vrátila, co nejdříve.” Santiagovi a Mercedes se alespoň trochu ulevilo. “Moc vám děkujeme, pane doktore,” poděkoval mu Santiago a podal mu ruku. “Jakmile budu vědět něco nového, hned se ozvu,” odvětil právník a stiskl mu ruku. Santiago a Mercedes se rozloučili a vyšli z jeho kanceláře. “Stejně je to moje vina,” řekla Mercedes smutně, když šli po chodbě, “kdybych Kimberly poslechla a odešla bych, tak by se to nestalo.” “Mercedes, to neříkej,” postavil se před ní Santiago a chytnul její obličej do dlaní, “věř mi, že by se to stalo, i kdyby si odešla. A co bych si pak sám počal, hm?” smutně se na ni podíval a něžně se políbili.

Mariana měla nějaké zařizování ve městě a právě se vracela domů. Došla ke dveřím svého bytu a hledala v kabelce klíče. “Mariano,” oslovil ji někdo. Mariana se lekla a klíče jí spadly na zem. “Hectore?” zvolala Mariana šokovaně. Před ní stál úplně nový Hector. Nebyl to ten zničený Hector, kterého si pamatovala z posledního setkání, ale ani ten přísný a tvrdý, kterého si pamatovala z jejich prvního setkání. V jeho pohledu bylo tentokrát něco jiného. “Co tady děláš?” zeptala se ho Mariana. “Potřebuju s tebou mluvit,” odpověděl Hector, “jen pár minut, prosím.” Mariana neodpověděla, sebrala klíče ze země, otevřela dveře a ukázala mu, ať vejde dovnitř. “Děkuju,” poděkoval jí Hector a vešel dovnitř. Mariana šla za ním a zavřela dveře. “Tak o čem se mnou chceš mluvit?” zeptala se ho, když si odložila kabelku na stůl. “Chtěl bych tě požádat,” začal Hector, “jestli bys mi mohla pomoct, aby mi moje děti dali ještě jednu šanci.”

“Pojďte dál,” zvala Christina Sandy a Matíase, kteří k ní přišli na návštěvu, “kde se tu berete?” “Měli jsme kousek odtud náš pravidelný pokec,” smála se Sandy, “a tak jsme si řekli, že za tebou zajdeme.” “Tak to jste mě potěšili,” usmála se na ně Christina. Matías a Sandy se posadili na sedačku a Christina do vedlejšího křesla. “A taky jsme ti něco přinesli,” usmál se na ni Matías a podal jí malou taštičku. “Já teď dostávám jeden dárek za druhým,” smála se Christina, “moc děkuju.” “Ten dárek je spíš jen od Matíase,” opravila ho Sandy, “já budu hrozná teta. Přišla bych s prázdnou.” Všichni se rozesmáli. Christina se podívala do taštičky a začala se smát. “Co se děje?” nechápal Matías. “Promiňte,” omluvila se stále se smějící Christina a odešla do vedlejšího pokoje. Sandy a Matías se na sebe nechápavě podívali. Christina se za chvíli vrátila zpět. V jedné ruce držela botičky, které dostala včera od Moreny a ve druhé držela botičky, které právě dostala od Matíase. Byly úplně stejné. “Ty už je máš?” divila se Sandy, “a od koho?” “Včera jsem je dostala od Moreny,” usmála se na ně Christina. Matías se tvářil, jakoby to neslyšel. “A jak se vůbec jinak máš?” snažil se změnit téma. “Morena tu včera byla?” vrátila se k předchozímu tématu Sandy. “Ano, byla,” odvětila Christina a posadila se, “potřebovala si popovídat. Je na tom teď moc špatně.” “Ano, já vím,” zesmutněla Sandy, “hrozně se změnila potom, co…” “Omluvte mě, musím si odskočit,” přerušil ji Matías dřív než by řekla to, co on nechtěl slyšet. Zvedl se a odešel na toaletu. “Odpustí jí někdy?” zeptala se Christina. “Nevím,” pokrčila Sandy rameny, “Morena je pro něj uzavřená kapitola a nechce se o ní bavit.”

“Slyšela jsem dobře?” nevěřila svým uším Mariana, “ty mě žádáš, abych ti pomohla, aby ti tvoje děti dali ještě jednu šanci?” “Vím, že je to absurdní, potom, jak jsem se k nim choval…” “Jo to je,” skočila mu Mariana do řeči. “…ale v té době, co jsem byl bez nich,” pokračoval Hector, “jsem si uvědomil, jak moc mi chybí a jak moc je potřebuju.” Mariana ho s nevěřícným pohledem poslouchala. “A taky jsem si uvědomil, jak moc jsem ji ublížil, a proto je chci požádat o odpuštění,” dodal Hector. “A proč si tedy přišel za mnou?” nechápala Mariana. “Protože se za nimi bojím jít,” vysvětlil Hector, “bojím se, že když mě uvidí, tak mi zabouchnou dveře před nosem.” “A ty by ses jim snad divil?” podotkla Mariana. “Ne,” zavrtěl Hector hlavou, “a právě proto jsem za tebou přišel, protože vím, že tě mají rádi a že když je požádáš ty, aby mě vyslechli, tak to udělají.” Mariana se chvíli dívala na jeho smutný výraz a nakonec souhlasila. “Tak dobře, udělám to.” Hector ji chtěl samou radostí obejmout, ale raději si to rozmyslel. Odcházel, ale u dveří se ještě zastavil. “A co my dva? Máme ještě šanci?” zeptal se jí. Mariana se na chvíli zamyslela a řekla: “Jestli ti odpustí tvoje děti, tak možná to samé udělám i já.” Hector se pousmál a odešel.

“Stop!” zakřičel režisér, “Reinaldo, Marío výborně. Teď se běžte všichni naobědvat a za hodinu vás tu chci zase vidět všechny v plné síle.” Celý štáb se postupně začal rozcházet a Reinaldo zamířil ke Carlosi Davidovi a Fernandě, kteří se na něj přišli podívat. “Tak jak mi to šlo?” zeptal se jich Reinaldo. “No,” zamyslel se Carlos David, “na mě samozřejmě ještě nemáš, ale jsi na dobré cestě.” “Ty kdybys nekecal,” smál se Reinaldo. “Reinaldo, byl jsi vážně skvělý,” pochválila ho Fernanda, “mám pro herce slabost a kdybych neměla Carlose Davida tak…” poťouchle se usmála. Carlos David se na ni vážně podíval. “No Fernando?” “Ty taky na všechno naletíš,” smála se Fernanda a objala ho. Carlos David jí k sobě pevně přitisknul a políbil ji na vlasy. “Zvu vás na oběd,” řekl Reinaldo, “Chris dělají společnost Sandy a Matías, tak nemusím jezdit domů, abych ji zkontroloval,” usmál se, “zajdeme si vedle do restaurace.” Carlos David a Fernanda přikývli a společně s Reinaldem odešli.

Yelitza a Kimberly seděly v kavárně, tak jak si to včera domluvily. “Tak jak ti jde tvoje role maminky?” smála se Yelitza. “Moc vtipný,” odvětila Kimberly ironicky, “přejdi k věci, Yelitzo.” Yelitza se vítězně usmála a podala Kimberly svou kabelku. “Co to má znamenat?” nechápala Kimberly. “Podívej se dovnitř,” pobídla ji Yelitza. Kimberly si kabelku vzala a otevřela ji. Vzápětí ji ale s vyděšeným výrazem rychle zavřela. “Yelitzo, ty jsi se zbláznila?” zhrozila se, “nechceš snad udělat to, co si myslím, že ne?” Yelitza si kabelku vzala zpátky. “Chci udělat přesně to, co si myslíš,” odvětila s vítězným úsměvem a odešla. Kimberly byla vyděšená a nevěděla, co má dělat. Po chvíli vytáhla z kabelky mobil a zavolala Moreně. “Moreno, to jsem já Kimberly,” řekla, když Morena telefon zvedla, “Yelitza se chystá udělat něco hrozného!”

Anabela vešla do Miguelova domu. Od té doby, co s ním jezdila na rehabilitace měla klíče od domu, aby nemusela každý den zvonit. Vyšla po schodech nahoru a zamířila do Miguelova pokoje. Ten ale nikde nebyl. Sešla tedy zpátky dolů a podívala se do obýváku. Ani tam Miguel nebyl a už začínala mít strach. V tom jí někdo zakryl oči. Anabela sebou rychle trhla a otočila se. A z šoku, který právě zažila, málem omdlela. “Mi-mi-mi-gu-eli ty ty sto-sto-jíš!” vykoktala ze sebe. “To je pro tebe takové malé překvapení,” usmál se na ni Miguel. “Ale ale jak? A a kdy?” koktala Anabela dál. “Když si mi dala druhou šanci,” začal vysvětlovat Miguel, “začal jsem jezdit na rehabilitace dvakrát denně. Ty jsi mě doprovodila dopoledne a moje máma se mnou jela ještě odpoledne. A každým dnem jsem dělal větší a větší pokroky. Nic jsem ti neřekl, protože jsem nechtěl, aby si byla zbytečně zklamaná, když už bych byl já, z toho, že to nevyšlo. Ale povedlo se,” usmál se na ni a Anabele se štěstím draly slzy do očí, “doktor mi říkal, že jsem mohl začít chodit už dřív, ale teprve až teď jsem měl tu správnou motivaci. Teď jsem věděl, že to někomu udělá radost, když budu zase chodit. To díky tobě zase chodím.” Anabela mu štěstím skočila kolem krku a pevně ho objala. “Miluju tě,” řekla mu chvějícím se hlasem, když se mu podívala do očí. “Miluju tě,” usmál se na ni Miguel a poté se něžně políbili.

Sandy a Matías odcházeli a Christina je šla ven vyprovodit. Stáli před domem a ještě si povídali a neměli ani tušení, že v nedaleko zaparkovaném autě sedí Yelitza. Ta se na Christinu dívala nenávistným pohledem a poté vytáhla ze své kabelky zbraň. “Neměla jsi mi brát to, co je moje,” řekla s hlubokou nenávistí v očích, “proto teď ty a ten tvůj bastard, kterého nosíš, zemřete,” vzala zbraň a namířila jí na Christinu. Na druhé straně ulice zastavilo auto a vystoupila z něj Morena. Christinu, Sandy a Matíase viděla ihned a když se rozhlédla kolem, uviděla sedět v autě i Yelitzu. “Christino, pozor,” zavolala na ni a rozběhla se k nim. Všichni tři se na ni otočili a nechápali, co se děje. Morena k nim stačila doběhnout, když padl výstřel. “Co to bylo? Jste v pořádku?” zhrozil se Matías. Christina a Sandy vyděšeně přikývli. V tom ale Morena začala klesat k zemi a Matías ji na poslední chvíli stačil zachytit. Až teprve teď si všimli, že má Morena břicho celé od krve. “Moreno, miláčku, to neeeee!” zakřičel Matías zoufale.