“Moreno, lásko moje, prosím tě, otevři oči,” vzlykal Matías, který klečel na zemi a zakrvácenou Morenu držel v náručí, “Sandy, zavolej sanitku,” zakřičel na ni. Sandy stála opodál s mobilem u ucha a netrpělivě čekala, až to někdo vezme. Mezitím se rozhlížela, odkud ten výstřel vůbec přišel. Vyděšená Yelitza seděla v autě, pistolí stále mířila na stejné místo, ale ruka se jí třásla. “Yelitzo!” zakřičela na ni Sandy, když ji zahlédla. Yelitza se lekla, rychle šlápla na plyn a odjela. “Kde je krucinál ta sanitka,” zakřičel Matías. “Už to bude, Matíasi,” uklidňovala ho Sandy. Matías se zoufalým pohledem díval na Morenu a hladil ji po vlasech. Sandy se konečně dovolala do nemocnice. “Prosím vás, potřebujeme rychle sanitku! Je tu postřelená žena,” řekla muži na centrále. “Sandy,” oslovila ji Christina. “Co je?” zeptala se jí Sandy a podívala se na ni. “Ty sanitky zavolej dvě,” řekla Christina a přitom se držela za břicho, “praskla mi voda.” Sandy se na ni vyděšeně podívala a do telefonu řekla, že potřebují ještě jednu sanitku.

“Už jsi řekla Matíasovi o té stáži?” zeptala se Alejandra Virginie, když šly nemocniční chodbou. “Ještě ne,” odvětila Virginia, “poslední dobou se pořád míjíme a když už se vidíme, tak nám to zase něco pokazí.” “My jsme na tom s Javierem podobně,” zesmutněla Alejandra, “ale nám to kazí zase někdo.” “Koho tím myslíš?” nechápala Virginia. “To nic,” zavrtěla Alejandra hlavou, “nechci se teď o tom bavit.” “Doktorko Garcíová,” oslovila ji zdravotní sestra. “Ano, Julie?” odvětila Virginia. “Vezou k nám postřelenou ženu,” řekla sestra, “doktor Monsalve je už na sále.” “Jistě, už běžím,” řekla Virginia, ve spěchu se rozloučila s Alejandrou a odešla.

Za pár minut dovezla sanitka Morenu do nemocnice. Položili ji na nosítka a vezli ji na operační sál. Matías šel s nimi a po celou dobu ji držel za ruku. “Neboj se, miláčku, budeš v pořádku,” uklidňoval ji, i když ho neslyšela a uklidňoval tím i sám sebe. “Pane, na sál už nemůžete,” řekl mu jeden ze zřízenců a odstrčil ho. Zavezli ji dovnitř a mezitím vyšel ze sálu Santiago. “Santiago, prosím tě, musíš ji zachránit,” prosil ho Matías zoufale. Santiago nevěděl, že tou postřelenou ženou je Morena, a tak byl trochu v šoku. Před Matíasem ale na sobě nesměl nedat nic znát. “Matíasi,” řekl Santiago a položil mu ruku na rameno, “uděláme všechno, co bude v našich silách.” Soucitně se na něj podíval a odešel na sál. Matías se posadil na židli a instinktivně se podíval vzhůru. “Prosím tě, neber mi ji,” prosil zoufale boha.

Ignacio seděl v kanceláři a pracoval, když se ve dveřích objevila hysterická Yelitza. “Tati, musíš mi pomoct,” prosila ho. “Holčičko, proboha, co se ti stalo?” vyděsil se Ignacio, vstal a přistoupil k ní. “Pojď se posadit,” pobídl ji a ukázal na židli. Yelitza se posadila. Ignacio šel k mini baru a nalil jí skleničku whisky. “To máš na uklidnění,” řekl jí, podal jí skleničku a posadil se na vedlejší židli. Yelitza se napila. “Tak a teď mi řekni, co se stalo,” řekl jí Ignacio. “Já jsem zabila Morenu,” vyhrkla ze sebe Yelitza. “Cože?” vyděsil se Ignacio. “Ale já nechtěla zabít ji,” vysvětlila Yelitza, “to Christina to měla schytat, ale Morena se tam musela připlést.” “Ale Yelitzo, ty jsi se zbláznila,” nevěřil svým uším Ignacio, “jak si mohla?” “Nemohla jsem přece nechat Reinalda, aby byl šťastný, po tom všem, co mi udělal,” obhajovala se Yelitza, “tati, musíš mi pomoct! Já nevím, co mám dělat.” “A jsi si jistá, že je Morena mrtvá?” zeptal se jí Ignacio. “Já nevím,” odpověděla Yelitza, “hned potom, jsem odjela.” “A viděl tě někdo?” zeptal se jí Ignacio. “Právě proto jsem tady,” řekla Yelitza vyděšeně, “viděla mě Sandy. Sestra té ubožačky.” “Tak to tě musím někam schovat,” řekl Ignacio a oba se postavili, “jdeme, než tě začne hledat policie,” dodal a vyšli z kanceláře.

Do nemocnice dorazil Reinaldo. Pár kroku za ním šli Carlos David a Fernanda. “Reinaldo, tady,” zavolala na něj Sandy, když ho uviděla. Reinaldo se k ní rozběhl. “Sandy, co se stalo?” zeptal se jí vyděšeně, “co je s Christinou a dítětem? Do telefonu si říkala něco o střelbě?” “Neboj se, Christina i dítě jsou v pořádku,” uklidňovala ho Sandy. “A tak co to bylo s tím střílením?” nechápal Reinaldo. “Reinaldo, říká se mi to opravdu těžko,” řekla Sandy sklesle, “ale Yelitza chtěla zřejmě Christinu zabít!” Reinaldo, Carlos David i Fernanda byli v šoku. “Cože?!” vykřikl Reinaldo, “a jsou opravdu Christina s dítětem v pořádku? Sandy, řekni mi pravdu!” “Ano, jsou,” uklidnila ho Sandy, “když Yelitza vystřelila, objevila se tam Morena a odnesla to ona,” dodala smutně. “Proboha,” zvolal Reinaldo zoufale a chytl se za hlavu. “Ale proč je teda Christina v nemocnici?” nechápal. “Začala rodit,” odvětila Sandy, “a už tě čeká,” dodala a pobídla ho, aby za ní šel. Reinaldo už na nic nečekal a rychle se rozběhl za Christinou. “Sandy, a co je s Morenou?” zeptala se jí Fernanda. “Nevím,” zavrtěla Sandy hlavou, “ale nevypadá to moc dobře.”

Na druhé straně nemocnice čekal Matías netrpělivě před operačním sálem. “Jak dlouho tam ještě budou?” ptal se sám sebe zoufale. “Matíasi,” oslovil ho někdo. Matías se otočil. “Gustavo,” zvolal sklesle. “Co se stalo? Co je s Morenou?” zeptal se ho Gustavo vyděšeně. “Yelitza ji postřelila,” vysvětlil Matías chvějícím se hlasem, “a teď je na sále.” “Cože? Ale, ale jak?” nechápal Gustavo. “Yelitza chtěla zabít Christinu, ale Morena se jí postavila do rány,” řekl a do očí se mu vtiskly slzy. “A jak je na tom?” zeptal se ho Gustavo a i jemu se začal hlas chvět. “Mám strach, Gustavo,” vzlykal Matías, “i když jsem ji odmítal, tak ji nechci ztratit.” Gustavo chápavě přikývl a objal ho.

Javier byl v práci a bylo mu divné, že ještě Matías nepřišel na odpolední směnu. Volal mu už několikrát na mobil, ale Matías to nebral. Právě obsluhoval jednoho zákazníka, a tak si nevšiml, že do restaurace vešla Diana. Když se otočil k baru, teprve ji uviděl. Vyvrátil oči v sloup a šel k ní. “Co tu chceš, Diano?” zeptal se jí a šel za bar. Diana šla za ním. “To je mi ale přivítání,” řekla smutně a pověsila se mu kolem krku, “ten ošklivý pozdrav si budeš muset odčinit polibkem,” dodala a začala ho líbat. Javier ji od sebe odstrčil. “Diano, dost,” okřikl ji, “nevidíš, že jsem v práci.” “Ale to mi nemůže zabránit v tom, abych políbila svého přítele,” usmála se na něj Diana. “Já nejsem tvůj přítel,” zdůraznil jí Javier. Diana chtěla protestovat, ale zrovna zazvonil telefon. Byla to Mariana, která Javierovi oznámila, co se stalo. Javier s šokovaným výrazem položil telefon. “Co se stalo?” zeptala se ho Diana. “Musím hned do nemocnice,” řekl Javier a sundal si zástěru. “Proč? Co se stalo?” zeptala se ho Diana znovu. “Morenu prý postřelili. Matías teď bude potřebovat moji oporu,” vysvětlil Javier. Svému kolegovi řekl, že musí nutně odejít a vyběhl z restaurace. Diana běžela za ním. “Javiere, já tě tam odvezu,” volala na něj. “Ne, to nemusíš,” zavrtěl Javier hlavou a šel směrem na autobusovou zastávku. Diana ho dohonila a postavila se mu do cesty. “Ale tak, Javiere,” řekla mu, “přece nebudeš čekat dobu na autobus, když tě tam můžu odvézt,” dodala a ukázala na své auto. “Tak dobře, jedeme,” souhlasil nakonec Javier. Nastoupili do auta a odjeli.

O pár hodin později čekali před porodním sálem kromě Sandy, Carlose Davida a Fernandy, také Mariana, Julieta a Isabela. “Ještě stále nic?” zeptala se Alejandra, která právě přišla a která celý den přebíhala mezi porodním a operačním sálem. Všichni svorně zavrtěli hlavou, když v tom se otevřely dveře a vyšla z nich Christinina lékařka. Všichni se kolem ní seběhli. “Jak to vypadá s mojí dcerou, paní doktorko?” zeptala se jí Julieta. “Výborně,” usmála se na všechny lékařka, “někdo by se s vámi chtěl seznámit,” dodala a naznačila jim, aby ji následovali. Všichni se začali radovat, že už je dítě na světě a šli se do Christinina pokoje podívat. Christina seděla v posteli a vedle ní seděl Reinaldo. Reinaldo ji držel kolem ramen a oba se s úsměvem dívali na svého syna, kterého Christina držela v náručí. “Je nádherný,” usmívala se na něj Christina, “jako jeho tatínek,” dodala a podívala se na Reinalda. Reinaldo se na ni usmál a políbil ji. V tom postupně do pokoje začali všichni vcházet a nemohli se na malého vynadívat. “Gratuluji ti, holčičko,” řekla Julieta dojatě a políbila Christinu na tvář. “Já tobě taky,” odvětila Christina, “babičko,” dodala a všichni se rozesmáli. “Můžu si svého vnuka pochovat?” zeptala se Julieta. “Samozřejmě,” odvětila Christina a malého jí předala. Julieta ho držela v náručí a všichni se kolem ní shlukli, aby ho lépe viděli. “Už jste vybrali jméno?” zeptala se Isabela Reinalda a Christiny. Christina a Reinaldo se na sebe s úsměvem podívali a pak zase zpátky na Isabelu. “Ano, vybrali,” řekl Reinaldo a podíval se na Alejandru, “bude to Alejandro.” Alejandra na něj vykulila oči. “Opravdu?” zvolala překvapeně, “bude se jmenovat po mně.” “Ano,” přikývla Christina, “ty jsi za všech okolností vždycky stála při nás,” usmála se na ni, “a navíc bychom tě chtěli za kmotru.” “Strašně moc ráda se stanu Alejandrovou kmotrou,” odvětila Alejandra dojatě a Reinalda a Christinu objala. “Můžu si ho teď pochovat?” zeptala se, když se podívala na Julietu. Julieta jí Alejandra dala do náruče. “A tebe, Carlosi Davide,” obrátil se na něj Reinaldo, “bychom chtěli za kmotra.” “Bude mi velkou ctí,” usmál se na něj Carlos David. “A jak je na tom Morena?” zeptala se Christina Alejandry. “Ještě stále ji operují,” odvětila Alejandra, “půjdu se tam podívat,” dodala a vrátila Alejandra Christině. “Omluvte mě,” omluvila se a odešla.

Diana dovezla Javiera do nemocnice, a i když jí řekl, aby odešla, Diana přesto v nemocnici zůstala. Seděla u recepce a prohlížela si časopisy. Zrovna si jeden doprohlédla a odhodila ho na stůl. Rozhlédla se kolem a viděla přicházet Alejandru. “Alejandro,” zavolala na ni a došla k ní. “Co ty tu děláš?” zeptala se jí Alejandra otráveně. “Dovezla jsem sem Javiera,” odpověděla Diana jakoby nic. Alejandra znejistila. “A proč?” zeptala se jí. “Přece ho nenechám jet autobusem,” odvětila Diana, “když jsem ho mohla odvézt autem.” “A odkud jsi ho vůbec vezla?” zeptala se jí Alejandra. “Stavila jsem se u něj v práci,” odpověděla Diana klidně, “nemohla jsem zapomenout na ten náš včerejší polibek, tak jsem ho musela zase vidět,” dodala s vítězným úsměvem. Alejandra na ni šokovaně a smutně zároveň hleděla.