“Slyšela jsi mě?” zeptala se Diana Alejandry, když Alejandra už nějakou chvíli mlčela. “Jo slyšela,” odvětila Alejandra naštvaně. “A tak co na to říkáš?” zeptala se jí Diana provokativně. “Nic,” odvětila Alejandra, “nemám na tyhle tvoje výmysly čas,” dodala a odcházela. “To ale nejsou výmysly,” zavolala na ni Diana. Alejandra se zastavila a otočila se na ni. “Co chceš, Diano?” zeptala se jí. Diana se ironicky pousmála a přistoupila k Alejandře blíž. “Co chci?” řekla, “to je snad jasné, ne?” Alejandra se na ni dívala nenávistným pohledem. “Chci Javiera,” zdůraznila Diana, “a taky ho dostanu,” dodala s vítězným úsměvem. “A jak si můžeš být tak jistá?” zeptala se jí Alejandra a překřížila si ruce. “Protože ho znám,” odvětila Diana klidně, “to se mnou prožil ty nejkrásnější chvíle svého života,” zdůraznila, “a pokud se před námi nechceš zbytečně ztrapňovat, tak si z Javierova bytu sbal svoje věci a v poklidu odejdi.” Alejandra se na ni ironicky usmála a podívala se jí zblízka do očí. “Jestli se sbalím, tak jen proto, že mě o to požádá Javier,” řekla vážně, “ale ty mi nebudeš nic přikazovat,” dodala a odešla. Diana se zašklebila.

“Já už to nevydržím,” zvolal Matías a vstal ze židle, na které doteď seděl, “musím se tam jít podívat,” dodal a mířil k operačnímu sálu. “Matíasi, tam přeci nemůžeš,” postavil se před něj Javier, “když tam půjdeš, tak Moreně stejně nepomůžeš.” “Javier má pravdu, Matíasi,” řekl mu Gustavo, který stál za ním, “musíme být trpěliví.” “Ale já už to nevydržím,” zakřičel na ně Matías, “trvá to hrozně dlouho a pořád nevíme, co s Morenou je,” dodal chvějícím se hlasem. Javier ho soucitně chytnul kolem ramen. Matías se zoufale otočil na Gustava a v tom uviděl přicházet Alejandru. “Alejandro,” oslovil ji, “co je s Morenou? Jak dlouho to ještě bude trvat?” “Matíasi, to nedokážu odhadnout,” řekla Alejandra smutně, “ale věř mi, že Santiago a Virginia dělají všechno proto, aby Morenu zachránili,” dodala a objala ho. “Nechci ji ztratit,” vzlykal Matías. Alejandra se od něj odtáhla, aby mu viděla do očí. “Já vím,” řekla soucitně, “musíš věřit, že to dobře dopadne,” dodala se smutným úsměvem. Matías přikývl. “Půjdu se tam podívat,” řekla Alejandra a odcházela. Smutně se podívala na Javiera a vešla na sál.

“Tati, opravdu mě tu policie nenajde?” strachovala se Yelitza, která byla společně s Ignaciem v jednom hotelovém pokoji. “Neboj se, Yelitzo,” uklidňoval ji Ignacio a chytil ji za ruce, “nechal jsem tě zapsat pod jiným jménem a když nebudeš vycházet ven, tak se nemáš čeho bát.” “Tati, já nechci jít do vězení,” řekla mu Yelitza vyděšeně. “To se nestane,” ujistil ji Ignacio, “najdu ti zatím toho nejlepšího právníka, který tě z toho dostane.” Yelitza ho objala. “Děkuju, tati, děkuju,” děkovala mu, “co bych si bez tebe počala.” “Ničeho se neboj, Yelitzo,” uklidňoval ji Ignacio a hladil ji po vlasech, “nedovolím, aby moje holčička skončila ve vězení.” Yelitza se od něj odtáhla a usmála se na něj. “Už půjdu,” řekl jí Ignacio a políbil ji na tvář, “nikomu neotvírej, nikomu nevolej, jasný?” upozorňoval ji. Yelitza přikývla. Ignacio se na ni usmál, pohladil ji po tváři a poté odešel.

O hodinu později vyšel Santiago z operačního sálu. “Santiago, konečně,” zvolal Matías a přišel k němu, “jak to s Morenou vypadá?” zeptal se s obavami. Javier a Gustavo se postavili vedle Matíase. Santiago si sundal z obličeje roušku a vzdychl. “Santiago, prosím tě, už mluv,” prosil ho Matías zoufale. Santiago se tvářil vážně a poté se začal pomalu usmívat. “Morena bude v pořádku,” řekl šťastně. Matíasovi se do očí vtiskly slzy štěstí. Javier a Gustavo se poplácali po ramenou. “Opravdu? Bude v pořádku?” ujišťoval se Matías s úsměvem. Santiago přikývl. “Při operaci se sice vyskytlo pár komplikací, ale dokázali jsme je včas zastavit,” vysvětlil s vážnou tváří, “teď jen bude potřebovat klid na lůžku a někoho, kdo se o ni postará do doby, než se úplně zotaví,” dodal. “Já se o ni postarám,” odvětil Matías okamžitě, “a můžu ji vidět?” “Teď ještě ne,” zavrtěl Santiago hlavou, “ještě jí musíme udělat pár drobných vyšetření, ale hned potom ti řeknu, že za ní můžeš jít,” dodal s úsměvem. “Děkuju, Santiago, mockrát ti děkuju,” usmál se na něj Matías a objal ho. “Nemusíš mi děkovat,” smál se Santiago. Matías se od něj odtáhl a usmál se. “Je to přeci moje práce,” dodal Santiago s úsměvem a odešel. Matías se otočil na Javiera a Gustava a také je objal. Neměl ani tušení, že Virginia ho celou dobu pozorovala za dveřmi operačního sálu. Když viděla, jak je Matías šťastný, došlo jí, co musí udělat.

“Můžu se jít zítra podívat na Alejandra?” zeptala se Sara Mariany. Sara seděla u stolu v kuchyni a čekala, až ji Mariana dodělá večeři. “To víš, že můžeš,” usmála se na ni Mariana a postavila před ní talíř s večeří, “vyzvednu tě ze školy a rovnou půjdeme do nemocnice podívat se na Christinu i malého,” dodala a sedla si na vedlejší židli. “A taky se půjdeme podívat na Morenu,” odvětila Sara s plnou pusou. “Kolikrát ti mám říkat, že nemáš mluvit s plnou pusou,” pokárala ji Mariana. Sara polkla. “Já vím, promiň,” omluvila se, “jsem ráda, že bude Morena v pořádku.” “Já taky,” usmála se na ni Mariana, “ještě, že nám Alejandra dala vědět, že operace dopadla dobře.” “To se teď určitě Matías od Moreny nehne ani na krok,” usmála se Sara šibalsky. “Proč myslíš?” nechápala Mariana. “Protože ji přece miluje,” odvětila Sara a napila se čaje. “A jak ty to víš, prosím tě?” smála se Mariana. “Matíase znám, ne?” řekla Sara jakoby nic, “vždyť je jako můj druhej brácha,” dodala. “A nezapomněla si náhodou, že teď chodí s Virginií?” připomněla jí Mariana. “Nezapomněla,” odvětila Sara, “ale to že chodí s Virginií neznamená, že Morenu nemiluje.” “Děvče, ty seš nějaká zbytečně přechytralá,” smála se Mariana. “To jsem,” odvětila Sara se vztyčenou hlavou a pokračovala ve večeři.

Virginia byla ve své ordinaci. Seděla v křesle a z hlavy nemohla dostat Matíase, jak byl šťastný, když se dozvěděl, že Morena bude v pořádku. “Můžu dál?” nakouknul Matías do dveří. Virginia se na něj pousmála a pozvala ho dál. “Virginie,” usmál se na ni Matías a Virginia se postavila, “budu ti do konce života vděčný za to, že si Moreně zachránila život.” Virginia se na něj usmála a Matías ji pevně objal. “Matíasi,” oslovila ho Virginia a odtáhla se od něj. “Co se děje?” zeptal se jí Matías. “Musíme si promluvit,” odvětila Virginia vážně. “A o čem?” nechápal Matías. “Musíme si promluvit o tom,” řekla Virginia, “že bychom se měli rozejít.” Matías na ni šokovaně hleděl.

“Ty?” zvolala Kimberly otráveně, když ve dveřích svého bytu uviděla Mercedes, “co tu chceš?” “Co myslíš?” odvětila Mercedes ironicky a vešla dovnitř. Kimberly šla za ní. “Nevzpomínám si, že bych tě zvala dovnitř,” podotkla ironicky a postavila se doprostřed obývacího pokoje, aby případně Mercedes zabránila vejít dál. “Ty se neustále zveš sama, tak jsem jen udělala to samé, co ty,” usmála se na ni Mercedes ironicky, “kde je Adriana?” zeptala se a rozhlížela se po bytě, “chci ji vidět.” “Mně je srdečně jedno, co ty chceš,” zvýšila na ni Kimberly hlas, “tady jsi v mém bytě, takže mi tady nebudeš poroučet.” “Přestaň na mě ječet,” řekla jí Mercedes klidně, “a přiveď mi sem Adrianu.” “Není doma,” odvětila Kimberly, “šla s chůvou ven.” “S chůvou?” divila se Mercedes, “tak ty sis dokonce najala chůvu, aby ti Adriana nepřekážela.” “Mysli si, co chceš,” zašklebila se na ni Kimberly, “a teď už vypadni,” řekla jí a ukázala na dveře. Mercedes na ni vrhla nenávistný pohled a odešla. “Hlupačka,” zvolala Kimberly arogantně a šla za Adrianou do jejího pokoje. Adriana nebyla venku s chůvou, jak Kimberly tvrdila Mercedes, ale už druhý den ležela v posteli bez toho, aniž by něco snědla. “Ještě nic nesnědla?” zeptala se Kimberly Rosario, když vešla do pokoje. “Ne,” zavrtěla Rosario hlavou, “a začínám si o ni dělat starosti.” “Však ono jí vyhládne,” odvětila Kimberly a odešla.

“Rozejít?” nechápal Matías, “Virginie, o čem to mluvíš?” “Bude to tak pro oba nejlepší,” odvětila Virginia. “Ty mi snad vidíš do hlavy, že víš, co je pro mě nejlepší,” podotkl Matías ironicky. “Bohužel, to vím,” zesmutněla Virginia, “tím nejlepším je pro tebe Morena.” “Ale, Virginie,” nevěděl Matías, co říct. “Je to tak,” odvětila Virginia a chytila ho za ruce, “i když sis to nechtěl přiznat, tak jí pořád miluješ,” dodala smutně. “Ne, Virginie, to není pravda, já…” řekl Matías smutně. “Matíasi, nech mě mluvit,” přerušila ho Virginia. Matías přikývl a začalo se mu lesknout v očích. “Nikdy ti nepřestanu být vděčná za to, že si mi ukázal, že život je i něco jiného než práce,” začala Virginia, “a taky ti nikdy nebudu vyčítat to, že si se vrátil k Moreně.” Matías chtěl něco říct, ale Virginia ho nepustila ke slovu. “Ty ji pořád miluješ,” řekla mu chvějícím se hlasem, “miloval jsi ji celou dobu, jenom tvoje hrdost ti nedovolila, aby sis to přiznal.” Matíasovi začaly po tváři téct slzy. “Ale dnes sis uvědomil, že ji pořád miluješ,” pokračovala Virginia a i jí se kutálely po tváři slzy, “dnes, když si ji málem ztratil, ti došlo, že ona je ta, kterou potřebuješ, aby si byl šťastný.” Matías ji pevně objal. “Odpusť mi to,” vzlykal a tiskl ji k sobě. “Nemám ti co odpouštět,” vzlykala Virginia. Matías se od ní odtáhl a pohladil ji po tváři. “Já tě ale nechci ztratit,” vzlykal. “Neztratíš mě,” odvětila Virginia a přes slzy se na něj usmála, “až se vrátím z Chicaga, ráda tě zase uvidím.” “Z Chicaga?” nechápal Matías a utřel si slzy. “Před týdnem mi přišel dopis z chicagské nemocnice, kde jsem získala roční stáž,” vysvětlila Virginia, “nevěděla jsem jak ti to mám říct a když už jsem ti to říct chtěla, tak nás něco nebo někdo vyrušil.” Matías ji znovu objal. “Budeš mi moc chybět,” řekl jí smutně. “Ty mně taky,” řekla Virginia a odtáhla se od něj, “a teď už běž za Morenou,” dodala. Matías se na ni smutně usmál a políbil ji na čelo. “Hodně štěstí,” řekl jí, naposledy se na ni podíval a odešel. “I tobě,” řekla Virginia. Po tvářích ji znovu začaly téct slzy, ale věděla, že udělala dobře.

Alejandra dorazila po náročném dni domů. Klíče položila na malý stolek u dveří a šla do kuchyně. Do skleničky si nalila vodu a napila se. Přitom se jí neustále honil hlavou dnešní rozhovor s Dianou. “Chci Javiera,” zdůraznila Diana, “a taky ho dostanu,” dodala s vítězným úsměvem. “A jak si můžeš být tak jistá?” zeptala se jí Alejandra a překřížila si ruce. “Protože ho znám,” odvětila Diana klidně, “to se mnou prožil ty nejkrásnější chvíle svého života,” zdůraznila, “a pokud se před námi nechceš zbytečně ztrapňovat, tak si z Javierova bytu sbal svoje věci a v poklidu odejdi.” Alejandra zesmutněla. Položila skleničku do dřezu a šla za Javierem. Javier seděl ve svém pokoji na posteli a už na ni čekal. “Lásko moje,” zvolal šťastně, když vešla Alejandra do dveří, “už jsem se tě nemohl dočkat,” dodal, postavil se a šel k ní. Alejandra si odložila kabelku na židli a ani se na něj nepodívala. Javier k ní přišel a chtěl ji políbit. Alejandra mu ale uhnula pohledem a obešla ho, jako kdyby ho přehlédla. Javier se na ni s nechápavým pohledem otočil. “Alejandro, stalo se něco?” zeptal se jí. “Stalo,” odvětila Alejandra a poprvé se na něj podívala. “A můžu vědět co?” zeptal se jí Javier. “Stalo se to, že jsem dnes mluvila s Dianou,” odpověděla Alejandra. Javier ztuhnul. “A rozhovor s ní mě dovedl k myšlence…,” odmlčela se Alejandra, “…jestli má náš vztah ještě smysl.” Javier se na ni šokovaně díval.