Alejandra si vzala kabelku a chtěla hned jít do nemocnice. Pak ale někdo zazvonil u dveří. Šla otevřít a ve dveřích stála její tchýně Paola, „ahoj holčičko,“ pozdravila ji, políbila na tvář a vešla dovnitř. „Ahoj Paolo,“ pozdravila ji Alejandra překvapeně, „co tady děláš?“ zeptala se, „vždyť jsme se měli vrátit až zítra,“ dodala. „Já vím,“ odpověděla Paola, „ale Maximo mi včera volal, že se vracíte už dnes a já už se na vás hrozně moc těšila a musela jsem vás vidět,“ řekla a pak si Alejandru prohlédla od shora dolů, „zlatíčko, tobě to ale hrozně sluší. Ukaž se mi,“ řekla, Alejandru chytla za ruku a otočila ji, aby si ji pořádně prohlédla. „Paolo, co se děje? Vždyť jsem pořád stejná,“ řekla Alejandra překvapeně. Paola se usmála a řekla:“Ale mně se zdáš ještě hezčí než obvykle. Nejsi náhodou těhotná?“ zeptala se s úsměvem. Alejandra vykulila oči, „ne, nejsem,“ odpověděla zděšeně. „Ale nebuď tak překvapená,“ řekla Paola a sedla si na gauč, „jste s Maximem tak nádherný pár. A dítě by vaši lásku ještě více stmelilo. A já bych byla moc šťastná, že budu mít konečně vnouče. Od Yelitzy se zřejmě bohužel žádného nedočkám, ale ty jsi přece rozumná žena a jednou z tebe bude skvělá matka.“ „To si řekla dobře, Paolo. Jednou. Ne teď! Teď ještě není pravá chvíle myslet na děti,“ řekla Alejandra podráždeně. V rozhovoru je přerušila Mercedes, „zdravím tě, Paolo. Přišla jsem jenom říct, že oběd je už hotový. Zůstaneš tu na oběd s námi, Paolo?“ zeptala se. „Samozřejmě,“ odpověděla Paola, „aspoň nám naši novomanželé můžou vyprávět zážitky ze svatební cesty,“ zasmála se a odešla s Mercedes do jídelny. Alejandra zůstala stát v hale a pomyslela si:“Dobře, tak do nemocnice půjdu potom. Ale co to mělo znamenat s tím dítětem? Já nejsem připravená na to mít dítě. A už vůbec ne teď, když si ani nejsem jistá tím, jestli jsem si Maxima měla brát,“ zesmutněla a šla do jídelny.

Sandy šla na zastávku autobusu. Z dálky už viděla sedět na lavičce jednoho muže a když přišla blíž, poznala v něm toho krásného číšníka z restaurace. Zastavila se a chvíli ho pozorovala, „tohle je vážně kusanec. Ten mi nesmí uniknout,“ pomyslela si a šibalsky se usmála. Přišla k němu a sedla si vedle něj, „ahoj krasavče,“ pozdravila ho. Matías se na ni s podivem podíval, „ahoj,“ pozdravil ji trochu nevěřícně. „Jsem Sandra, ale všichni mi říkají Sandy,“ řekla a podala mu ruku. „Matías,“ představil se a také ji podal ruku. „Víš, Matíasi, nebudu chodit okolo horké kaše. Líbíš se mi a ráda bych si s tebou vyrazila. Nejde mi o žádný vážný vztah, jen pár schůzek. Prostě si spolu skvěle užijeme. Co ty na to?“ zeptala se a naklonila se k němu. Matías se začal smát, „ty jdeš teda rychle na věc. To se mi ještě nestalo,“ řekl a pořád se smál. „Taková jsem hold já,“ řekla a usmála se, „nechci promarnit ani vteřinu ze svého života.“ „Dobře, tak si vyrazíme,“ souhlasil Matías, „a děkuju. Dnes poprvé za 14 dní jsem se pořádně zasmál,“ dodal. „Proč dnes poprvé za 14 dní?“ zeptala se zvědavě Sandy, „ale ne, neříkej mi to. Už mi jede autobus. Budeme na to mít víc času večer. Pracuju jako barmanka na diskotéce MAMBO tak tam přijď,“ řekla, políbila ho na tvář a vstala, „a připrav se na to, že se budeš smát celý večer. Já totiž přináším všem jenom radost,“ zasmála se a vběhla do autobusu. Matías jí zamával a pak se znovu začal smát.

Alejandra, Maximo, Mercedes a Paola seděli v jídelně a obědvali. „Tak vyprávějte. Jak jste se měli?“ vyzvídala Paola. „A jak jste se měli vy?“ snažila se změnit téma Alejandra. „Ale, drahoušku, tady se přece nic zajímavého nedělo. To vy jste přece byli na líbánkách na přenádherném ostrově. To vy jste si pořádně užívali,“ řekla Paola, „my jsme tu jen opět zažívali každodenní stereotyp,“ dodala. „My jsme ale také nezažívali nic zvláštního, co by stálo za řeč,“ řekla Alejandra a bylo na ní vidět, že se o líbánkách nechce bavit. „Miláčku, je ti něco?“ zeptal se jí Maximo a chytl jí za ruku. „Jen mě trochu bolí hlava. Omluvte mě, půjdu si na chvíli lehnout,“ odpověděla, utřela si ubrouskem ústa a vstala. „Mám jít s tebou?“ zeptal se Maximo. Alejandra zavrtěla hlavou, „ne. Chci být chvíli sama,“ odpověděla a odešla.

Christina šla pěšky do práce a nevnímala svět okolo sebe. Najednou jí vyrušilo zatroubení auta. Ohlédla se a uviděla Reinaldovo auto. Reinaldo zastavil a vystoupil z auta, „Christino ahoj, jdeš do práce?“ zeptal se, „jestli chceš svezu tě,“ dodal. „Ahoj Reinaldo,“ pozdravila ho, „děkuju. To bys byl moc hodnej,“ řekla a klepal se jí hlas. „To je samozřejmost. Sedni si,“ pobídl ji. Christina si sedla, podívala se na něho, Reinaldo se na ni usmál a vyjel. „Bože, on se tak krásně usmívá,“ pomyslela si Christina a celá zčervenala.

Alejandra ležela na posteli ve svém pokoji. Pak si sedla a podepřela si bradu rukou. „Proč seš tady, Alejandro?“ ptala se sama sebe, „Tebe přece hlava nebolí. Byla to jen výmluva, aby si se mohla vypařit. A teď tady sedíš a ztrácíš čas,“ nadávala si, „chtěla si jít přeci za Javierem. Chceš jít za Javierem,“ řekla, schovala si obličej do polštáře a zakřičela. Potřebovala ze sebe dostat vztek. Pak vstala a začala chodit sem a tam, „ty jsi hrozná, Alejandro. Jak se to chováš? Jsi vdaná a pořád myslíš na jiného muže,“ řekla, pak se zastavila a rozhodla se, „tak dost! Ten neklid mě zabije. Jestli Javiera neuvidím, tak snad vybouchnu,“ řekla a vyběhla z pokoje ven.

Reinaldo zastavil před nemocnicí. „Ještě jednou ti děkuju, Reinaldo, že si mě odvezl,“ poděkovala Christina a usmála se. „To byla přeci maličkost, Chris,“ řekl Reinaldo, „jsi přeci nejlepší kamarádka mojí sestry. Vlastně si skoro jako její sestra, takže jsi i moje,“ usmál se. „Sestra? Tak ty mě považuješ za sestru?“ ptala se v duchu Christina, „ty hlupáčku. Kdybys věděl jak strašně moc tě miluji,“ pomyslela si Christina a přitom se na Reinalda zamilovaně dívala. „Děje se něco, Chris?“ ptal se Reinaldo, když viděl jak je duchem nepřítomná. „Ne, nic,“ odpověděla, „tak ještě jednou díky,“ dodala, vystoupila z auta a šla rychlým krokem do nemocnice. Reinaldo se za ní díval, usmál se a odjel.

Alejandra scházela pomalu ze schodů, rozhlížela se kolem sebe, aby jí nikdo neviděl a jen co sešla dolů, otevřely se dveře a vstoupila Isabela. „Ale, ty už jsi doma?“ zeptala se radostně Isabela. „Už je to tak,“ vzdychla Alejandra. „To je super,“ zvolala Isabela a objala Alejandru, „moc se mi stýskalo,“ řekla. „Mně taky, proto jsme se vrátili o den dřív,“ řekla Alejandra, „a co tady děláš? Nemáš být ve škole?“ zeptala se vyčítavě. „Odpadla mi přednáška,“ odpověděla, „a ty mi teď povyprávíš co všechno jsi dělala na svatební cestě,“ řekla, chytla Alejandru za ruku a dovedla ji ke gauči, kde si sedly, „teda zas úplně všechny detaily znát nemusím. Rozumíš mi?“ dodala Isabela a začala se smát. „Hele, mladá dámo, nejseš nějaká drzá?“ řekla Alejandra a začala Isabelu pošťuchovat. „Nech mě, Ale,“ smála se Isabela, „tak povídej,“ vyzvídala. Alejandra se otráveně zatvářila, „Isabelo, mně se teď o tom nechce mluvit. Necháme to na večer, ano?“ žádala ji. „Tak, Alejandro, nenech se přemlouvat. Prosím, prosím, prosím,“ prosila Isabela a podívala se na Alejandru smutně. „No tak jo,“ řekla otráveně. „Výborně,“ řekla Isabela, zatleskala radostí, pohodlně se usadila a pozorně poslouchala.

Reinaldo přišel do práce, kde byl hrozný frmol. Na chodbě ho zastavil Hector, „Reinaldo, kde si se tak zdržel?“ zeptal se rozčíleně. „Tati, klid,“ upokojoval ho Reinaldo, „jen jsem cestou potkal Christinu, a tak jsem ji svezl do práce. Zas tolik pozdě jsem nepřišel.“ „Hm, dobře. A kde je tvoje žena, víš?“ zeptal se stále rozčílený Hector. „Natáčí přeci v ateliéru tu reklamu, ne?“ ptal se udiveně Reinaldo. „Představ si, že ne,“ odpověděl Hector, „kdyby tam byla, tak bych se tě asi neptal, ne? Okamžitě ji sežeň, protože ta reklama musí být do zítřka hotová,“ zakřičel, odešel k sobě do kanceláře a prásknul dveřmi. Reinaldo vytáhl z kapsy mobil a začal Yelitzu shánět.

„Tak má dušička pokoj?“ zeptala se Alejandra Isabely, když ji dovyprávěla část z její svatební cesty. „No tak mohlo to být lepší,“ řekla a postavila se, „nemusela si se u toho tvářit tak kysele,“ dodala a utekla nahoru do svého pokoje. „Tak teď. Teď konečně můžu jít za Javierem,“ pomyslela si Alejandra a šla ke dveřím. Otevřela dveře, když se za ní ozval Maximo, „kam jdeš, miláčku? Už tě hlava nebolí?“ Alejandra vyvrátila oči v sloup a pomyslela si:“Já se odsud snad nedostanu.“ Pak se otočila na Maxima a usmála se, „ano, už je mi trochu líp. Ale ráda bych se ještě prošla na čerstvém vzduchu a možná, že se i stavím v nemocnici za Christinou a Santiagem,“ odpověděla. „Tak já tě tam odvezu,“ řekl a popošel k ní blíž. „Ne, to je dobrý,“ zastavila ho, „já bych se chtěla projít, jestli ti to nevadí.“ „Tak dobře, jak chceš,“ řekl, přišel k ní a políbil ji. „Večer se vrátím,“ rozloučila se a odešla.

Yelitza byla v kabince a zkoušela si sukni. Váhala jestli si ji má vzít nebo ne a v tom jí začal zvonit telefon. Začala ho hledat v kabelce a pak ho zvedla, „ano, Reinaldo, co se děje?“ zeptala se. „Yelitzo, kde jsi? Už si měla být v práci. Máš natáčet tu reklamu,“ nadával jí Reinaldo. „No jo, máš pravdu, lásko. Já na to úplně zapomněla. Tak za chvilku jsem tam. Pa, zlato,“ rozloučila se a zavěsila. Reinaldo také zavěsil a šel za otcem do kanceláře, „Tati, Yelitza je už na cestě,“ řekl. „A kde byla?“ zeptal se Hector naštvaně. „To jsem se neptal. Ale hlavní je, že jsem ji sehnal,“ odpověděl Reinaldo. „Jak neptal?“ rozčílil se Hector a vstal ze židle, „tebe nezajímá kde je tvoje žena.“ „Prosím tě, tati, uklidni se,“ řekl Reinaldo, „vždyť se nic neděje. Až přijde tak se jí zeptám. Co ti dneska je?“ zeptal se. „Nic mi není,“ zakřičel Hector, „a dej mi pokoj,“ řekl a odešel z kanceláře.

Alejandra se konečně dostala do nemocnice. Okolo recepce prošla co nejrychleji, aby si jí nikdo nevšiml a nemohl ji už zdržet. Přišla ke dveřím Javierova pokoje a zastavila se před nimi. Byla ve stejné situaci jako před dvěma týdny. Tentokrát byla ale pevně rozhodnutá vejít dovnitř. „Tak Alejandro, jsi konečně tady. Čekala jsi na tuto chvíli dva týdny, takže teď tady nestůj jako trubka, zvedni ruku, chytni se kliky a otevři ty dveře,“ povzbuzovala se. Chvíli tam ještě stála, ale pak ty dveře otevřela. Vešla dovnitř a když uviděla Javiera, jak bezvládně leží na posteli, napojený na všechny přístroje, sevřelo se jí srdce. Pomalu šla k jeho posteli a sedla si na stoličku vedle ní. Váhala jestli ho má chytit za ruku, ale nakonec to udělala. Jednou rukou chytla jeho ruku a druhou rukou ho hladila. V tu chvíli ji začalo bušit srdce. Po chvilce na něho začala mluvit, „ahoj Javiere. Já jsem Alejandra. Ty mě neznáš, já jsem ta, co ti našla peněženku. A nebudeš mi to asi věřit, ale od té doby na tebe pořád myslím. Nevím proč,“ usmála se, „a taky jsem byla u tvé nehody. Chtěla jsem jet s tebou, ale nemohla jsem. Něco jsem slíbila a nemohla jsem to jen tak přejít,“ na chvíli se odmlčela, „ale co ti to tady říkám? Tebe přece tohle nezajímá. Ani já tě nezajímám, když mě vůbec neznáš. Jen jsem tě chtěla vidět. Chtěla jsem ti nějak pomoct, ale nevím jak. V tomhle stavu ti ani jako doktorka nepomůžu, natož jako někdo koho ani neznáš,“ chtěla vstát a odejít, ale najednou ucítila jakoby ji Javier stiskl ruku. Podívala se na jeho ruku a opravdu viděla jak ji jeho ruka pomalu tiskne. Pak se podívala na jeho tvář a viděla, že i pomalu začíná otvírat oči. „Javiere, Javiere, slyšíš mě,“ zeptala se ho a chytla ho za rameno. Javier se probudil. Začal se očima rozhlížet okolo sebe, nevěděl kde je. Pak ale zahlédl tu nejkrásnější tvář, jakou kdy viděl. Alejandra si všimla, že jí chce něco říct, a tak se k němu víc naklonila. Javier se jí pomalu a potichu zeptal:“Ty jsi, ty jsi můj anděl?“