“Lásko moje, o čem to mluvíš?” nechápal Javier, “samozřejmě, že má náš vztah smysl,” dodal a přiblížil se k ní. “Opravdu?” odvětila Alejandra a odstoupila od něj, “já si tím nejsem tak jistá.” “Alejandro, já nic nechápu,” řekl jí Javier, “jak nad něčím takovým můžeš vůbec přemýšlet?” dodal, přiblížil se k ní a pohladil ji po tváři. “Diana mi řekla, že jste se líbali,” vyhrkla na něj Alejandra. Javier se vyděsil. “Takže je to pravda,” řekla Alejandra smutně, když viděla jeho výraz. Javier sklopil hlavu. “Podívej, Javiere, já ti tady nechci dělat žárlivou scénu,” řekla mu Alejandra vážně, “chci jen slyšet pravdu,” dodala a na chvíli se odmlčela, “miluješ ji ještě?” zeptala se ho. Javiera tato otázka hodně zaskočila.

“Jak mohla moje dcera zajít tak daleko?” řekla Paola smutně, “kde jsem ve výchově udělala chybu?” Paola společně s Robertem seděli na gauči v Maximově bytě. “Nikde si neudělala chybu, mami,” řekl jí Maximo, který položil na stůl tác se třemi kávami, “Yelitza je prostě celá po tátovi. To si ovlivnit nemohla,” dodal a postavil dva hrnky před ně, jeden si vzal do ruky a posadil se do křesla. “Maximo má pravdu, Paolo,” řekl jí Roberto, “povahu člověka změnit nedokážeš,” dodal a smutně se na ni usmál. Z chodby uslyšeli bouchnutí dveří a do obývacího pokoje vešla Sandy. “Miláčku,” usmál se na ni Maximo, postavil se, šel k ní a políbil ji, “promiň, že jsem nemohl přijít do nemocnice, ale nestíhal jsem,” omlouval se, objal ji kolem pasu a vedl ji k Paole a Robertovi. “To nevadí. Bylo nás tam hodně,” usmála se na něj Sandy, “Paolo, Roberto,” pokývla na ně hlavou a posadila se do křesla. Maximo si sedl vedle ní na opěradlo a chytl ji za ruku. “Jak je na tom Morena?” zeptala se jí Paola ustaraně. “Z nejhoršího je naštěstí venku,” usmála se na ni Sandy. “Tak to jsem ráda,” oddychla si Paola, “když si představím, že byly s Yelitzou nejlepší kamarádky a teď ji Yelitza málem zabila,” dodala zoufale. Roberto ji objal kolem ramen, aby věděla, že tam není sama. “Morena si naštěstí včas uvědomila, co je v životě důležité a proto se s Yelitzou přestala stýkat,” odvětila Sandy, “a díky tomu zachránila Christině a malému život,” dodala s úsměvem. “Ano je to tak,” usmála se na ni Paola, “a jak je Christině?” zeptala se. “Nádherně,” rozesmála se Sandy, “Christina i Reinaldo úplně září štěstím. A Alejandro je přímo ke spapání,” dodala a všichni se rozesmáli.

Anabela a Miguel strávili celý den spolu a oslavovali, že Miguel zase chodí. Na nic a na nikoho se neohlíželi, užívali si jen jeden druhého. Právě byli u Miguela v pokoji a líbali se. “Stále tomu nemůžu uvěřit,” smála se Anabela, když polibek ukončili. “Tak tomu věř,” usmál se na ni Miguel a políbil ji, “a co kdybychom ten den završili tím nejkrásnějším,” dodal s poťouchlým úsměvem. “Na co narážíš?” tvářila se Anabela, že nechápe. Miguel se rozesmál a políbil ji. “Dneska po mně nebudeš chtít striptýz?” zeptal se jí se smíchem. “Ne, dneska ne,” rozesmála se Anabela a oba si vzpomněli na to samé. „Co kdybys mi předvedl striptýz?“ pobídla ho Anabela. Miguel se začal usmívat. „Holka, ty se nezdáš,“ řekl se smíchem a políbil ji, „tak dobře,“ řekl odhodlaně, šel pustit rádio a začal tancovat a sundávat si oblečení. Anabela ho celou dobu s úsměvem pozorovala. Když už byl Miguel skoro nahý a chtěl si sundat i trenýrky, Anabela ho zadržela. „Počkej,“ řekla a přišla k němu, „běž na chvíli do koupelny. Chci ti připravit překvapení,“ dodala s úsměvem. „Mám rád překvapení,“ odvětil Miguel se smíchem a vlezl do koupelny. Jakmile se za ním zaklaply dveře, Anabela otočila klíčem a zamkla ho tam. „Anabelo, co to děláš?“ ptal se Miguel, když uslyšel cvaknutí dveří. „Dávám ti takovou menší lekci, miláčku. Aby sis nemyslel, že si můžeš dělat cokoliv, co se ti zachce.” “Ale zasloužil sis to,” smála se Anabela. “To jo,” smál se Miguel a poté zvážněl. Pohladil Anabelu po tváři a políbil ji. “Miluju tě,” usmál se na ni. “A já miluju tebe,” usmála se na něj Anabela a políbili se. Miguel ji pomalu položil na postel, kde se spolu poprvé milovali.

“Samozřejmě, že ji nemiluju,” zdůraznil Javier, “miluju tebe, Alejandro,” řekl jí a chtěl jí políbit. Alejandra se od něj odtáhla. “Já už tomu ale nevěřím,” odvětila smutně, “od té doby, co se Diana objevila si se hrozně změnil.” “Je pravda, že mě její přítomnost vyvedla z míry,” přiznal Javier, “to ale nic nemění na tom, že miluju tebe,” dodal a pevně ji objal. Alejandře se začalo lesknout v očích. “Javiere, pusť mě,” řekla mu chvějícím se hlasem a odtáhla se od něj, “chci aby se mi vrátil můj starý Javier. Ten, kterému jsem mohla říct kdykoliv, cokoliv.” “Ale vždyť já jsem pořád tady,” odvětil Javier a i jemu se začal chvět hlas. “Ne, nejsi,” zvýšila na něj Alejandra hlas, “je tady jen tvoje tělo, ale s tvou duší něco Diana udělala a já nevím co,” dodala smutně a po tvářích jí začaly téct slzy, “vždyť od té doby, co se objevila, jsme spolu ani jednou nebyli,” připomněla mu a rozbrečela se. “Alejandro, neplakej,” žádal ji Javier se slzami v očích a chtěl ji obejmout. Alejandra mu to nedovolila. “Asi bude lepší, když ti dám teď volnost,” vzlykala, “bude lepší, když budeš sám, aby sis rozmyslel, co vlastně chceš,” dodala a odcházela. Javier ji chytil za ruku, přitáhl si ji k sobě a políbil ji. “Já vím, co chci,” vzlykal Javier, “chci tebe.” “Teď si tady,” vzlykala Alejandra, “teď jsi ten Javier, do kterého jsem se zamilovala.” Javier ji pohladil po tváři. “Ale až se objeví Diana, tak zase zmizíš a to bych už nezvládla,” vzlykala Alejandra, “pro svoje věci si dojdu až tu nebudeš,” řekla a pomalu odcházela. “Alejandro, neodcházej,” žádal ji Javier chvějícím se hlasem. Alejandra se ve dveřích zastavila a naposledy se na něj podívala. “Až potkáš mého Javiera, řekni mu, že na něj čekám,” smutně se na něj usmála a odešla. Javier se rozbrečel.

“Máš úplně ztuhlý záda,” řekla Mercedes Santiagovi a masírovala ho. Santiago seděl na okraji postele a Mercedes na ní klečela. “Dneska to byl dlouhý den,” vzdychl Santiago, “ale naštěstí všechno dobře dopadlo.” “To ano, díky bohu,” řekla Mercedes a přestala Santiaga masírovat. Santiago se k ní otočil. “Co se stalo?” zeptal se jí. “Byla jsem u Kimberly,” odvětila Mercedes, “promiň, Santiago, ale já jsem to nevydržela. Musela jsem Adrianu vidět,” dodala smutně. “Ale, miláčku, proč se omlouváš,” usmál se na ni Santiago a políbil ji, “jak je naší holčičce?” zeptal se jí ustaraně. “To právě nevím,” zesmutněla Mercedes, “Kimberly mi řekla, že je někde venku s chůvou.” “S chůvou?” divil se Santiago, “takže ona si dokonce najala chůvu, aby se o Adrianu nemusela starat.” “To samé jsem jí řekla taky,” odvětila Mercedes, “a pak mě vyhodila,” dodala, vstala a z nočního stolku si vzala fotku, na které byla Adriana. Santiago vstal, šel k ní a zezadu ji objal kolem pasu. “Santiago, já mám strach, že se Adrianě něco stane,” řekla Mercedes smutně. “Lásko, nemysli na takové věci,” řekl jí Santiago a otočil si ji k sobě, “Adriana tu bude brzy zase s námi, uvidíš,” dodal a pevně ji objal. “Snad máš pravdu,” pomyslela si Mercedes a ještě víc se k němu přitiskla.

Morena ležela na jednotce intenzivní péče. Byla napojena na několik přístrojů a po operaci byla ještě stále v bezvědomí. Do pokoje vešel Matías. Když ji uviděl, tak slabou a bezbrannou, bylo mu do pláče. Nebyly to však slzy smutku, ale štěstí, že ji neztratil a že bude moct být zase s ní. Sedl si na stoličku u postele a chytil ji za ruku. “Už jsem tady, lásko moje,” řekl a políbil ji na ruku, “jsem tady a už nikdy neodejdu,” usmál se na ni. Nespustil z ní oči, dokud ho nepřemohla únava a neusnul.

Byl další den ráno. Anabela přišla domů. Opatrně zavírala vchodové dveře a potichu našlapovala směrem do svého pokoje. “Kdepak si strávila noc, mladá dámo?” ozvalo se za ní. Anabela se pomalu otočila. “Javiere, ty už si vzhůru?” usmála se na něj a snažila se změnit téma. “Ne, já jsem se ještě neprobudil,” podotkl Javier ironicky, “protože jsem ani strachy neusnul, když jsem nevěděl, kde jsi,” dodal zvýšeným hlasem. “Vím, že jsem měla zavolat…,” “To jsi teda měla,” přerušil ji Javier, “tak kde jsi v noci byla? A vůbec celý den?” “Byla jsem s Miguelem,” odvětila Anabela odhodlaně, “a jestli mi chceš dělat přednášku, tak na to rovnou zapomeň. Jsem už dospělá a můžu si dělat, co chci,” zdůraznila. “Ale já mám za tebe pořád zodpovědnost. Na to nezapomínej,” připomněl jí Javier, “a několikrát jsem ti řekl, že nechci, aby ses s tím klukem vídala!” “A já jsem ti zas několikrát řekla, že jsme si to vyříkali,” odvětila Anabela, “a navíc jsem včera s Miguelem zůstat musela, protože jsme spolu museli oslavit to, že zase začal chodit,” dodala s širokým úsměvem. “Opravdu,” usmál se na ni Javier, “ale to neznamená, že si musela mít vypnutý telefon a my jsme se ti nemohli dovolat,” začal jí zase nadávat. “A proč jste mě tak nutně potřebovali?” zeptala se Anabela ironicky. “Yelitza chtěla zabít Christinu, ale odnesla to Morena. Ta bojovala celý den v nemocnici o život, ale naštěstí to přežila. A Christině se narodil syn,” vychrlil na ni Javier. Anabela ztuhla. “Javiere,” zavolala na něj Sara, která vyběhla z pokoje, “kde je Alejandra? Má mě odvézt do školy.” “Alejandra tu není,” odvětil Javier smutně. “A kde je?” nechápala Sara, “už jela do práce?” “Alejandra tu už nebude bydlet,” odpověděl Javier smutně. “A proč ne?” zeptala se ho Sara smutně. “Jo tak proto tahle přednáška,” ozvala se Anabela, “ta nebyla kvůli mně, ale kvůli tomu, že sis potřeboval na někom vylít vztek,” řekla Javierovi, “ale za to já nemůžu, že si o Alejandru přišel svojí blbostí. Já tě varovala,” dodala a chytla Saru za ruku, “jdeme, Saro, já tě do školy doprovodím,” řekla jí a odešly. Javier zůstal v celém bytě sám a zesmutněl.

Mariana položila na stůl v kuchyni dva talíře se snídaní, když do kuchyně vešla Alejandra, která u ní dnes v noci přespala. “Dobré ráno,” pozdravila ji sklesle a posadila se ke stolu. “Alejandro, že ty si vůbec nespala?” řekla jí Mariana, když si všimla jejích kruhů pod očima. Alejandra se na ni smutně podívala. “Nešlo to,” řekla, “musela jsem pořád myslet na Javiera a na to, že už spolu nebudeme,” dodala a z očí jí vytryskly slzy. Mariana se posadila na židli vedle ní a pohladila ji po vlasech. “Nesmíš to vidět tak černě,” snažila se ji utěšit, “Javier se určitě brzy vzpamatuje a budete zase spolu.” “Obávám se, že ne,” odvětila Alejandra smutně, “neměla jsem ani tušení, jak silné pouto ho k Dianě váže.” “Ale to není žádné pouto,” řekla jí Mariana, “to jenom Diana si něco umanula a teď to chce dostat. Byla taková i v době, kdy jsem jí poznala a zřejmě se už nikdy nezmění.” “Nevím, Mariano,” zavrtěla Alejandra hlavou a utřela si slzy z tváře, “asi jsem Javiera neznala tak, jak jsem si myslela,” dodala a vstala od stolu. “Kam teď půjdeš?” zeptala se jí Mariana, “víš, že tady můžeš zůstat jak dlouho budeš chtít,” usmála se na ni. “Já vím, Mariano, děkuju. Si moc hodná,” pousmála se na ni Alejandra, “ale to bych Javiera denně potkávala a to by mi nijak nepomohlo,” dodala smutně a šla se převléct. Mariana vzdychla. “Proč to muselo zajít až takhle daleko?” pomyslela si smutně.

Morena se pomalu probouzela. Otevřela oči a rozhlížela se po pokoji. Byla zmatená. Nevěděla, kde je, nebo co se stalo. Až její zrak spočinul na usmívajícím se Matíasovi, který seděl u její postele a držel ji za ruku. “Matíasi,” oslovila ho slabým hlasem. Matías se k ní naklonil a pohladil ji po vlasech. “Nemluv, lásko, nevysiluj se,” usmál se na ni. “Ty jsi mi řekl lásko?” nevěřila Morena svým vlastním uším. “Ano, řekl,” usmál se na ni Matías, “protože ty jsi moje láska. Moje jediná láska,” dodal a něžně ji políbil. “Matíasi, to myslíš opravdu vážně?” zeptala se ho Morena chvějícím se hlasem. “Tak vážně jako nikdy,” usmál se na ni Matías a znovu ji políbil, “od této chvíle už budeme navždy spolu.” Morena se po hodně dlouhé době šťastně usmála.