“Matíasi, já tomu nemůžu uvěřit,” vzdychla Morena a do očí se jí nahrnuly slzy štěstí. “Věř tomu, lásko,” řekl jí Matías něžně, zatímco ji hladil po vlasech, “včerejšek byl můj nejhorší den v životě. Když jsem tě málem ztratil, uvědomil jsem si, že život bez tebe by už neměl smysl.” Morena se na něj smutně usmála a rozbrečela se. “Miláčku, odpusť mi to,” vzlykala, “odpusť mi to, že jsem ti tolik ublížila, já…” “Nemluv o tom,” přerušil ji Matías a utřel ji slzy, které jí stékaly po tvářích, “co bylo, bylo,” dodal a políbil ji. “A navíc,” řekl po chvíli, “jsem ti stejně odpustil už dávno, akorát moje tvrdá palice si to nechtěla přiznat,” dodal se smíchem. Morena se rozesmála. “Miluju tě,” řekla mu chvějícím se hlasem. “Miluju tě,” odvětil Matías a své usmíření zakončili dlouhým a něžným polibkem.

Alejandra vyšla z Marianina bytu a zamířila ke svému autu. Postavila se k němu a hledala v kabelce klíče. Mezitím se na druhé straně ulice otevřely dveře protějšího domu a vyšel z nich Javier. Ihned si Alejandry všiml a rozběhl se za ní. “Alejandro, neodjížděj,” volal na ni. Alejandra odemkla dveře od auta a na Javierovo volání nijak nereagovala. Otvírala dveře, když k ní Javier doběhl a dveře zabouchl. “Alejandro, prosím tě, musíme si ještě promluvit,” řekl jí. “Já myslím, že jsme si včera už všechno řekli,” odvětila Alejandra a znovu otevřela dveře. “Ale já ti nedovolím, aby si ode mě odešla,” řekl jí Javier důrazně a dveře opět zabouchl, “miluju tě,” dodal zoufale a pohladil ji po tváři. “Javiere, prosím tě, nedělej mi to ještě těžší, než to je,” prosila ho Alejandra zoufale, “jestli mě máš ještě trošku rád, tak mě nech odejít,” dodala, odstrčila ho od sebe a nastoupila do auta. Javier chvíli přemýšlel, co dělat, až se nakonec postavil před auto. Alejandra stočila okénko a vykoukla ven. “Javiere, co to děláš?” zeptala se ho. “Jestli chceš odjet, tak to mě budeš muset nejdřív přejet,” řekl jí Javier vážně. “Javiere, přijedu pozdě do práce,” řekla mu Alejandra podrážděně. “Když mi řekneš, že to spolu zkusíme znova, tak tě nechám odjet do práce,” řekl jí Javier, “s tím ale, že se večer vrátíš domů,” dodal, “ke mně domů,” zdůraznil. Alejandra naštvaně vystoupila z auta a šla k němu. “Javiere, prosím, já už na tohle opravdu nemám sílu,” řekla mu smutně. Javier chtěl něco říct, ale než se stačil nadechnout, uslyšel za sebou volání svého jména. Otočil se a uviděl přicházet Dianu, usmívající se od ucha k uchu. “A je tady to, o čem jsem včera mluvila,” podotkla Alejandra ironicky, zatímco se k ní Javier zpátky otočil. “Alejandro, já…” “Ne, Javiere, už nic,” skočila mu Alejandra do řeči a nastoupila do auta. “Alejandro, prosím tě, neodjížděj,” prosil ji Javier a bouchal na okénko. Alejandra nastartovala a odjela. “Alejandro, lásko,” volal na ni Javier zoufale a rozběhl se za autem. Po chvíli to vzdal a smutně se vracel zpátky. Proti němu šla Diana. “Miláčku, copak se stalo? Pohádali jste se?” zeptala se ho ustaraně, když k němu došla. “Buď tak hodná a dej mi laskavě pokoj,” zakřičel na ni Javier a šel domů. “Ne, ne, ne, miláčku,” odvětila Diana, když ho sledovala, jak se od ní vzdaluje, “v tomhle stavu tě rozhodně nemůžu nechat samotného,” dodala s vítězným úsměvem a šla za ním.

Kimberly vešla do Adrianina pokoje. “Tak už něco snědla?” zeptala se Rosario, která seděla u Adriany na posteli. “Ne, paní,” zavrtěla Rosario hlavou, “už nevím, co mám dělat.” Adriana seděla na posteli a dívala se do prázdna. “Adriano, sněz něco,” přikázala ji Kimberly. Adriana se na ni nenávistně podívala. “Tebe já poslouchat nebudu,” odsekla jí. “To teda budeš, holčičko! Jsem tvoje matka,” připomněla jí Kimberly. “Ty nejsi moje maminka,” zakřičela na ni Adriana, “Mercedes je moje maminka,” zdůraznila. “Ta ženská není tvoje nic,” okřikla ji Kimberly, “až se tvůj tatínek umoudří a vrátí se ke mně, tak si na tu tvoji Mercedes ani nevzpomeneš.” “Tatínek se ale k tobě nevrátí, protože má rád moji maminku Mercedes,” zakřičela na ni Adriana, “a tebe rád nemá a já tě taky nemám ráda. Jsi zlá! A nechci tady být, chci se vrátit domů!” Schoulela se do klubíčka a rozbrečela. “Buď zticha, ty spratku,” okřikla ji Kimberly. “Paní Marquezová, tak to už by stačilo,” okřikla ji Rosario, která už ten křik nemohla poslouchat, “jak se můžete tak chovat ke své vlastní dceři?” dodala, vzala si Adrianu do náruče a utěšovala ji. “Vy tady na mě nebudete zvyšovat hlas,” obořila se na ni Kimberly, “kdybych vás tady nepotřebovala kvůli hlídání, tak už dávno letíte,” dodala a odešla. “Rosario,” oslovila ji Adriana smutně. “Copak, holčičko?” zeptala se jí Rosario a utřela jí slzy. “Já se chci vrátit domů,” vzlykala Adriana a padla Rosario do náruče. “Já vím, zlatíčko,” utěšovala ji Rosario, “ani nevíš, jak ráda bych ti pomohla.”

Javier přišel domů. Byl smutný a naštvaný zároveň, a proto si ani neuvědomil, že nezabouchnul dveře, a tak se po chvíli ve dveřích objevila Diana. “Javiere,” oslovila ho smutně. Javier se na ni s vyčítavým pohledem otočil. “Diano, co ode mě ještě chceš?” zeptal se jí podrážděně. “No co asi,” odvětila Diana smutně a šla k němu, “chci být s tebou v této těžké chvíli,” dodala a objala ho. “Diano, můžeš mě, prosím tě nechat osamotě,” řekl jí Javier a ani se na ni nepodíval. “Javiere, to po mně přece nemůžeš chtít,” řekla mu Diana, “nemůžu tě tady nechat samotného. Musím tě utěšit,” dodala s úsměvem a začala ho líbat. Javier ji od sebe odstrčil. “Diano, přestaň,” zakřičel na ni, “proč už mě nenecháš na pokoji? Jak ty to děláš, že se objevíš vždycky v tu nejnevhodnější chvíli?” “Javiere, proč si na mě tak zlý? Chci ti jen pomoct,” obhajovala se Diana s ublíženeckým výrazem. “Ne, tak na tohle teď opravdu nemám,” zvolal Javier, “prosím tě, Diano, běž,” řekl jí, chytl ji za rameno a šel s ní ke dveřím. “Javiere, takhle přece…,” nedořekla Diana větu, protože ji Javier vystrčil ven a zabouchnul jí dveře před nosem. Javier se opřel o dveře. “Alejandro,” zvolal zoufale.

Alejandra seděla ve své ordinaci. Snažila se soustředit na vyplňování karet pacientů, ale setkání s Javierem ji znovu vyvedlo z míry. “Můžu dál?” ozvalo se ve dveřích. Alejandra zvedla hlavu od stolu. “Virginie,” zvolala s úsměvem, “samozřejmě, pojď dál,” dodala a postavila se. Virginia vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře. “Nebudu tě dlouho zdržovat,” omluvila se. “Mě nezdržuješ,” odvětila Alejandra, “stejně se na to nedokážu soustředit,” řekla smutně a obešla stůl, “posaď se,” pobídla ji a ukázala na židli. “Ne, to není potřeba,” řekla Virginia, “já jsem se jen přišla rozloučit. Za dvě hodiny mi letí letadlo do Chicaga.” “No jo vlastně,” zvolala Alejandra, “už jsem o tvém rozhodnutí slyšela, ale pro vlastní problémy jsem na to zapomněla.” “O jakých problémech mluvíš?” zeptala se jí Virginia. “To nic. Teď to nechci řešit,” odvětila Alejandra, “přeju ti hodně štěstí,” řekla jí a objala ji, “a dej o sobě vědět,” upozornila ji s úsměvem, když se od ní odtáhla. “Neboj, dám,” usmála se na ni Virginia. “A jak se cítíš? Po tom rozchodu s Matíasem?” zeptala se jí Alejandra opatrně. “Moc dobře mi není,” odvětila Virginia, “ale vím, že jsem udělala dobře. Matías a Morena k sobě patří,” pousmála se, “ale já to zvládnu. Bude to ze začátku těžké, ale zvládnu to,” dodala sebejistě. Alejandra se na ni usmála. “Tak já už půjdu,” řekla Virginia a ještě jednou se s Alejandrou objaly, “a pozdravuj ode mě Javiera,” dodala s úsměvem a odešla. Alejandra zesmutněla.

“Děkuji, slečno Floresová,” řekl Moreně policista, který ji přišel vyslechnout kvůli Yelitze, “ještě se vám ozveme,” dodal, rozloučil se a odešel. “V pořádku?” zeptal se jí Matías, který byl při výslechu také, a posadil se k ní na postel. Morena přikývla. “Jen mě mrzí, že Yelitza zašla tak daleko,” odvětila smutně. “Nemysli na ni,” řekl jí Matías a pohladil ji po tváři, “ta ženská si nezaslouží žádný slitování.” Morena se na něj usmála. V tom někdo zaklepal na dveře. “Dále,” zavolal Matías. Dveře se otevřely a dovnitř nakoukl Reinaldo. “Můžeme dál?” zeptal se s úsměvem. “A kolik vás tam je?” zeptala se Morena se smíchem. “Jenom tři, ale toho nejmladšího ještě neznáš,” odvětil Reinaldo s pyšným úsměvem. “Tak pojďte,” řekla mu s úsměvem Morena, které hned došlo, koho tím Reinaldo myslel. Matías jí pomáhal posadit se. Reinaldo mezitím do pokoje přivezl na kolečkovém křesle Christinu, která v náručí držela Alejandra. Morena se nejdříve usmála na Christinu a poté i na spícího Alejandra. “Moreno, chtěli bychom ti s Reinaldem někoho představit,” usmála se na ni Christina, “to je náš syn Alejandro.” “Ten je nádhernej,” rozzářila se Morena. “Opravdu krásnej,” přidal se usmívající se Matías, “včera jsem vám ani nestihl pogratulovat,” řekl a podal Reinaldovi ruku. “To bylo samozřejmé, že včera si měl jiné starosti,” odvětil Reinaldo s úsměvem a poplácal ho po zádech. “Moreno,” oslovila ji Christina, “nikdy ti nezapomenu to, co si pro mě a pro Alejandra udělala. Nebýt tebe, tak jsme tady dnes ani jeden nemuseli být,” dodala vážně. “Já ti taky nikdy nepřestanu být vděčný, Moreno,” přidal se ke Christině Reinaldo, chytil ji za ruku a klekl si k ní, “nechci ani pomyslet, co bych dělal, kdybych o moje největší lásky v životě přišel,” dodal smutně a podíval se na Christinu. Christina ho pohladila po tváři. “Rozumím ti, Reinaldo,” ozval se Matías a všichni se na něj podívali. “Včera jsem ten pocit zažil,” dodal a přisedl si k Moreně, “a už nikdy ho zažít nechci!” “Tak už dost. Přestaňte s těmi řečmi,” zvolala Morena, “všichni jsme to nakonec zvládli a to je důležité,” zdůraznila s úsměvem. “To je pravda,” zvolala Christina a oba páry se šťastně políbili.

O dva týdny později

Morenu dnes propustili z nemocnice. Její stav se každým dnem zlepšoval, a proto Santiaga poprosila, aby ji propustil o pár dní dřív. Santiago souhlasil, ale pod podmínkou, že dodrží naprostý klid na lůžku. To mu zase slíbil Matías, který se od Moreny za uběhlé dva týdny nehnul ani na krok. Matías právě otevřel dveře od Morenina bytu a společně vešli dovnitř. “Tak pojď, uložím tě do postele,” řekl jí Matías, chytil ji kolem pasu a vedl ji do ložnice. “Matíasi, já bych to zvládla sama,” smála se Morena. Matías otevřel dveře od ložnice a na Morenu tam čekalo překvapení. V pokoji stálo několik váz s růžemi různých barev a uprostřed postele leželo velké červené plyšové srdce. “Matíasi, to je nádherné,” zvolala Morena úžasem. “Ne tak nádherné jako ty,” usmál se na ni Matías a políbil ji, “tak a pojď si už lehnout,” dodal a dovedl ji k posteli. Morena si pomalu lehla a Matías ji přikryl. “Tak a co si dáš k pití? K jídlu?” zeptal se jí. “Já nevím,” odvětila Morena, “něčím mě překvap,” dodala se smíchem. “Tak dobře,” usmál se na ni Matías a políbil ji, “hned sem tady,” dodal a odešel z pokoje. Morena se na něj dívala, dokud za ním nezaklaply dveře, a poté se ještě jednou rozhlédla po pokoji a zasněně vzdychla.

“Kimberly, otevři! Slyšíš,” volal na ni Santiago a bouchal na dveře jejího bytu. Po několika vteřinách Kimberly dveře otevřela. “Musíš tady dělat takovej krával?” vynadala mu. Santiago na to nijak nereagoval a vtrhl do bytu. “Santiago, co si to sakra dovoluješ?” zakřičela na něj Kimberly. “Co asi?” okřikl ji Santiago, “už víc jak dva týdny jsem neviděl svou dceru!” připomněl jí, “takže se jdu na ni podívat,” dodal a vcházel do všech místností v bytě. Kimberly se mu v tom snažila zabránit. “Dost, Santiago,” zakřičela na něj a držela ho za ruku, “neviděl si ji jenom svojí vinou! Kdyby si opustil tu svoji Mercedes a vrátil se ke mně, tak můžeš Adrianu vídat dennodenně!” “K tobě bych se už nevrátil za nic na světě,” zdůraznil Santiago, “a tím, že jsi mi vzala moji dceru, tak to byla ta poslední kapka,” zakřičel na ni, vytrhl se jí a vešel do dalšího pokoje. “Holčičko moje,” zvolal zoufale, když bezbrannou Adrianu uviděl ležet na posteli, a hned si k ní přisedl. “Tatínku,” zastonala Adriana a pevně ho objala. “Už jsem tady, srdíčko. Už jsem tady,” utěšoval ji Santiago a pevně ji držel v náručí. “Tati, já chci domů,” zašeptala Adriana. Santiago se na ni podíval a všiml si jejích lesklých očí. “Adriano,” zvolal vyděšeně a sáhl jí na čelo, “vždyť ty úplně hoříš!” Vzal ji do náruče a nesl jí pryč. “Santiago, kam si myslíš, že s ní jdeš?” zakřičela na něj Kimberly a šla za ním. Santiago se na ni otočil a nenávistně se na ni podíval. “Moje dcera je na tom špatně a to tvojí vinou!” zdůraznil, “teď ji odvedu k doktorovi a nepokoušej se mě zastavit,” dodal a odešel. Kimberly si vzala ze stolku kabelku a šla za ním.

Dnes proběhly křtiny malého Alejandra a v bytě Reinalda a Christiny se připravoval menší slavnostní oběd. Mariana a Julieta byly v kuchyni a vařily oběd. Sandy s Maximem, Isabela s Gustavem a Anabela s Miguelem a se Sarou seděly u jídelního stolu a povídali si. Opodál seděli na gauči Carlos David s Alejandrou, která držela v náručí Alejandra a Reinaldo je fotil. “Tak moji milí kmotři, vyletí ptáček,” zvolal Reinaldo se smíchem a znovu je vyfotil. “A teď ještě kmotři i s rodiči,” zvolala Fernanda a vzala si od Reinalda foťák. Reinaldo se posadil vedle Alejandry a Christina vedle Carlose Davida. “Tak a řekněte mi sýr,” řekla Fernanda. Všichni čtyři současně řekli “sýr” a Fernanda je vyfotila. “S focením budete pokračovat až po obědě,” zavolala na ně Julieta, která společně s Marianou přinesla jídlo na stůl. Christina šla uložit Alejandra do postýlky a mezitím se všichni začali usazovat ke stolu. V tom zazvonil zvonek u dveří. “Já tam dojdu,” nabídl se Gustavo a odešel. Vešel na chodbu a otevřel vchodové dveře, kde na něj čekal menší šok. “Pane Díazi?” zvolal překvapeně, když spatřil Hectora. “Ahoj Gustavo,” pozdravil ho Hector mile, “myslíš, že bych mohl dál?” “Gustavo, kdo je to?” ozvalo se z druhé místnosti. Gustavo byl stále ještě v šoku, a tak neodpověděl ani na jednu otázku, jen otevřel dveře víc a pustil Hectora dovnitř. Mezitím už všichni zasedli ke stolu. Gustavo se k nim vrátil. “Tak kdo to byl?” zeptal se ho Reinaldo znovu. Gustavo už odpovídat nemusel, protože do místnosti vešel Hector. Všichni mlčeli, jen se na něj šokovaně dívali. “Vím, že je ode mě drzé sem takhle přijít,” prolomil Hector hrobové ticho, “ale potřeboval bych si promluvit se svými dětmi,” dodal a postupně se na Reinalda, Alejandru a Isabelu podíval. Ti na něj nevěřícně hleděli a nevěděli, co od něj mají čekat.