V místnosti bylo stále hrobové ticho. Všichni přítomní se dívali na Hectora a Hector se střídavě díval na své děti. “Pokud mě nebudete chtít vyslechnout,” řekl Hector, “pochopím to,” dodal smutně, “vím, že nemám právo vás o to žádat po tom, jak sem se k vám choval.” Alejandra, Reinaldo a Isabela se na sebe tázavě podívali. “Vím, že já do toho nemám, co mluvit,” ozvala se Mariana a všichni se na ni podívali, “možná, že se na mě budete i zlobit kvůli tomu, že jsem Hectorovi o dnešku řekla právě já,” vysvětlila a všichni na ni vyvalily oči, “ale myslím si, že byste se měli pokusit dát si ještě jednu šanci. Všichni čtyři,” dodala a podívala se na Hectora, který jí pohledem děkoval. Mezitím na sebe Alejandra, Reinaldo a Isabela souhlasně pokývli. “Tak si půjdeme promluvit do ložnice,” řekl Reinaldo. Alejandra a Isabela se vedle něj postavily. “Děkuju vám,” usmál se na ně Hector. Reinaldo mu naznačil, aby je následoval a všichni čtyři vešli do ložnice.

Morena ležela se zavřenými oči v posteli, objímala plyšové srdce a zasněně se usmívala. Z druhé místnosti začala hrát hudba. Morena otevřela oči, opatrně se posadila a podívala se ke dveřím. Dveře se po chvíli otevřely a dovnitř vešel Matías. V rukách nesl tác s jídlem a pitím, šel k Moreně a přitom tancoval do rytmu hudby. Morena se začala smát. “Matíasi, nerozesmívej mě,” prosila ho se smíchem, “nebo mi prasknou stehy,” smála se a ruku měla položenou na ráně na břichu. “Jo tak já jsem ti k smíchu?” zvolal Matías uraženě, “tak to asi teď nedostaneš tyhle výborný palačinky, co jsem ti udělal,” dodal a položil tác na komodu. “Tak já už budu hodná,” dusila se Morena smíchy. Matías se posadil vedle ní. “Nevím, nevím,” zakroutil hlavou. “Prosím, prosím,” prosila ho Morena se šibalským úsměvem, “mám chuť na ty palačinky.” “Nevím, jsem teď dost uražený,” řekl jí Matías a uraženě se díval jinam. Morena se usmála, chytla jeho obličej do dlaní a políbila ho. “Ještě si uražený?” zeptala se ho se smíchem. “Ještě trochu,” odvětil Matías vážně. Morena ho znovu políbila. “A teď?” usmála se na něj Morena. Matías se zamyslel a místo odpovědi ji znovu políbil. “Teď už si ty palačinky zasloužíš,” odvětil a oba se rozesmáli. Matías se natáhnul pro tác a položil ho Moreně na klín. “Ty vypadají výborně,” zvolala Morena, vzala si příbor a kousek si ukrojila. “A taky výborně chutnají,” dodal Matías, “jsem nejen skvělý zpěvák, ale i kuchař,” vychloubal se. Morena se na něj usmála a ochutnala. “Měl jsi pravdu. Jsou vynikající,” libovala si. Matías ji s úsměvem pozoroval.

“Tak co nám chceš říct, tati?” zeptal se Reinaldo Hectora. Hector, který stál naproti Reinaldovi, Alejandře a Isabele, se zhluboka nadechl. “Přišel jsem vás požádat o odpuštění,” řekl jim chvějícím se hlasem, “ale nejdřív vám musím vysvětlit, proč jsem se k vám choval tak, jak jsem se choval,” dodal smutně, “nechte mě, prosím, mluvit,” požádal je. Alejandra, Reinaldo a Isabela se na sebe zmateně podívali a přikývli. Hector se ještě jednou nadechl a začal se omlouvat. “Všichni víte, že jsem vaši matku nesmírně miloval. A když mi navždy odešla, nedokázal jsem se s tím smířit a začal jsem z toho obviňovat všechny kolem sebe. A bohužel i vás,” řekl zahanbeně, “ale vy jste za to pochopitelně nemohli. Nikdo za to nemohl. Jenže já to nechtěl vidět. A uvědomil jsem si to, až když bylo příliš pozdě. Až když jsem vás ztratil!” řekl smutně a Alejandře a Isabele se začalo lesknout v očích, “Byl jsem tak sobecký a zahleděný sám do sebe. Viděl jsem jen svoji bolest a vás jsem odháněl, když jste se mi snažili přiblížit. A přitom vy jste to jediné, to nejkrásnější, co mi po Lauře zbylo. Každý z vás mi ji něčím připomíná. Reinaldo a Isabela po ní zdědili talent,” usmál se na ně, Isabele po tvářích stékaly slzy a Reinaldovi nechybělo málo, aby se také nerozbrečel, “a Alejandra má její oči a úsměv,” usmál se na ni a i Alejandře po tvářích stékaly slzy, “a ještě něco jste všichni zdědili po své matce,” na chvíli se odmlčel, “odvahu stát si za svým rozhodnutím a za tím, co chcete a po čem toužíte! Přikazoval jsem vám, co máte dělat, s kým máte být, ale vy jste se nedali! Šli jste za svými sny a láskami! A to byla pro mě ta největší lekce. Když jsem zůstal úplně sám, došlo mi, co jsem to vlastně za člověka. Ale už jím nechci být! Už jím nejsem! Změnil jsem se, a proto jsem teď tady. Prosím, odpusťte mi!” žádal je se slzami v očích. “Ach tati,” zvolala Isabela a vrhla se mu kolem krku. Hector ji k sobě pevně přitisknul. Alejandra se na ně chvíli dívala a poté se do objetí také přidala. I ji Hector k sobě pevně přivinul. “Holčičky moje,” zvolal chvějícím se hlasem a obě políbil na vlasy. Všichni tři se podívali na Reinalda. “A co ty synku? Odpustíš mi?” zeptal se ho Hector. “Samozřejmě, že ti odpustím,” odvětil Reinaldo chvějícím se hlasem, “protože teď už tě nepotřebuju jen já, ale i tvůj vnuk!” dodal a objal ho. Po chvíli se do objetí přidaly i Alejandra s Isabelou. Hector držel své děti pevně v náručí a po hodně dlouhých letech se cítil opravdu šťastný.

Santiago a Kimberly čekali na nemocniční chodbě až doktor vyšetří Adrianu. “Santiago, já…” “Prosím tě, nemluv na mě,” přerušil ji Santiago a nenávistně se na ni podíval, “a modli se, aby Adriana byla v pořádku!” “Ale Santiago vždyť já jsem jí přece nic neudělala,” obhajovala se Kimberly. “Řekl jsem ti, aby si na mě nemluvila!” okřikl ji Santiago, “ušetři mě, prosím tě, v tuhle chvíli tvých ublíženeckých výrazů!” Kimberly se urazila a odvrátila se od něj. V tom se v nemocnici objevila Mercedes. “Santiago,” zavolala na něj a Santiago se k ní otočil, “co je s Adrianou? Co se stalo?” zeptala se ho ustaraně, když k němu přišla. “Nevím, měla horečku a blouznila. Doktor ji právě vyšetřuje,” odvětil Santiago. “To je tvoje vina, že jo?” obrátila se Mercedes na Kimberly. “Proč to všechno svádíte na mně?” bránila se Kimberly. “Protože kdyby Adriana byla s námi, tak bychom si rozhodně zavčas všimli, že je nemocná,” zdůraznila Mercedes. “Ty mě tady nebudeš poučovat,” okřikla ji Kimberly, “ty tady nemáš ani co dělat! Já jsem Adrianina matka! Ty jsi akorát vetřelkyně, co se mi snaží vzít manžela a dceru!” Mercedes se na ni nenávistně zahleděla a vší silou jí vrazila facku. Kimberly se držela za udeřenou tvář. “Ty potvoro, co si to dovoluješ,” zakřičela na ni nenávistně a chtěla jí také uhodit. Dřív než to stačila udělat, Santiago jí pevně chytil za ruku. “Neopovažuj se na Mercedes sáhnout nebo ji ještě jednou urazit!” upozornil ji nenávistně, “a už si jednou provždy zapamatuj, že ty nejsi pro Adrianu nic! A uvědom si, že jsme dávno rozvedeni, protože si to byla ty, která si mě a Adrianu opustila! A po dnešku udělám vše, aby se už Adriana k tobě nevrátila!” Kimberly se mu vytrhla a uraženě popošla kousek dál. Santiago se otočil k Mercedes a pevně se objali.

Yelitza, která se už dva týdny skrývala v hotelovém pokoji, právě seděla na posteli a prohlížela si časopis, když někdo zaklepal na dveře. Zprvu se vyděsila, ale když za dveřmi uslyšela Ignaciův hlas, ihned se uklidnila. Šla mu otevřít. Ignacio vešel dovnitř a Yelitza šla za ním. “Tati, děje se něco?” zeptala se ho vyděšeně. “Klid, holčičko, všechno je v pořádku,” uklidňoval ji Ignacio, “jen odtud budeš muset odejít. Už si tady moc dlouho a není to bezpečné!” “Ale, tati, kam mám jít? Co mám dělat? Mám hrozný strach! Nemůžu jít do vězení!” děsila se Yelitza. “Yelitzo, říkám, aby si byla v klidu,” upokojoval ji Ignacio znovu, “všechno jsem zařídil. Rychle si zabal ty nejnutnější věci. Sehnal jsem pro nás oba falešné pasy a mám letenky do Las Vegas,” vysvětlil, “odjedeme odtud a nikdo nás nenajde. Nedovolím, aby tě zavřeli!” “Tati, ještě že tě mám,” řekla mu a objala ho. “A ještě, že já mám tebe,” usmál se na ni Ignacio, když se jí podíval do očí, “to ty jsi moje pýcha!” dodal hrdě. Yelitza se na něj usmála. “Ale teď si běž rychle zabalit. Nemáme moc času, běž,” popohnal ji a Yelitza si šla do vedlejšího pokoje zabalit.

Všichni, kteří byli na oslavě křtin malého Alejandra, seděli u stolu a netrpělivě čekali, s čím se vrátí Hector a jeho děti. Alejandro se mezitím probudil a Christina odešla do jeho pokoje, aby ho přebalila. Jen co se za ní zabouchly dveře, z druhé místnosti vyšel nejprve Reinaldo a za ním Hector, držící kolem pasu Alejandru a Isabelu. Všichni čtyři se usmívali, a tak ostatní pochopili, že vše dopadlo dobře. “Carlosi Davide, dones, prosím tě, ke stolu ještě jednu židli,” požádal ho Reinaldo, “táta se naobědvá s námi,” usmál se na Hectora. Carlos David přikývl a šel ještě pro jednu židli. “Chci využít toho, že jste tu všichni,” řekl Hector, “a omluvit se i vám. I některým z vás jsem dost ublížil,” podíval se na Marianu, “a je mi to moc líto.” Mariana znervózněla. “Tak já zase dojdu ještě pro jeden talíř a příbor,” vymluvila se, aby dál nemusela čelit jeho pohledu. Carlos David se mezitím vrátil a židli postavil na volné místo vedle židle Alejandry. Do místnosti se vrátila Christina i s Alejandrem v náručí. Všichni na ni upřeli svůj pohled a hlavně Hector nemohl spustit oči z Alejandra. Reinaldo se na ni usmál, šel k ní a políbil ji. “Tati,” usmál se na Hectora, “chci ti představit Alejandra. Tvého vnuka,” řekl a chytil Alejandra za jeho malou ručičku. Hector k nim popošel. “Mohl bych si ho pochovat?” zeptal se Christiny. “Samozřejmě,” usmála se na něj Christina a dala mu Alejandra. “Je krásný,” zvolal Hector nadšeně a tvářil se jako pyšný dědeček. Reinaldo se usmál na Christinu a políbil ji. Gustavo přišel k Isabele a také ji políbil. Alejandra se rozhlížela po všech párech v místnosti a začalo jí být smutno. “Tak už se pojďte konečně najíst,” zvolala Mariana, která vyšla z kuchyně. “Správně,” podpořila ji Julieta, “dali jsme si s tím jídlem tolik práce a teď to tady už dobu stydne. Tak šup ať už tady nevidím jediné sousto!” Všichni se rozesmáli. Gustavo a Isabela se šli posadit k ostatním. Hector vrátil Alejandra Christině a ta ho šla společně s Reinaldem znovu uložit do postýlky. Hector se chtěl také posadit, ale Alejandra ho zadržela. “Tati, můžu s tebou ještě chvíli mluvit?” zeptala se ho. “Jistě, holčičko,” usmál se na ni Hector a odešli do kuchyně. “Tak copak?” zeptal se jí Hector. “Tati, teď když jsme se zase usmířili,” usmála se na něj Alejandra, “můžu se vrátit domů?” zeptala se ho smutně. “Samozřejmě, že můžeš,” zaradoval se Hector, “ale počkej,” zarazil se, “co Javier? Ty už s ním nebydlíš?” “My jsme se rozešli,” vyhrkla Alejandra ze sebe a snažila se být silná. “Ale to je mi líto,” politoval ji Hector. Když Alejandra viděla jeho lítostivou tvář, už nedokázala zadržet slzy. Vrhla se mu do náruče a rozbrečela se.

Mercedes, Santiago a Kimberly stále čekali na chodbě na doktora. Mercedes a Santiago seděli na lavičce a drželi se za ruce. Kimberly stála opodál a házela na ně opovrhující pohledy. Santiagovi zazvonil telefon a vyndal ho z kapsy. “Vyřídím to a hned sem u tebe,” řekl Mercedes a odešel stranou. Kimberly využila Santiagovi nepřítomnosti a šla za Mercedes. “Jsi spokojená?” zeptala se jí, když se před ní postavila. Mercedes vstala. “Kimberly, dej nám už pokoj,” řekla jí. “To by se ti líbilo, viď?” podotkla Kimberly ironicky, “Ale to se nestane!” “Tobě nestačí, že kvůli tobě je Adriana v nemocnici?” zakřičela na ni Mercedes, “Ještě si pořád budeš hrát na to, že ty jsi tady oběť?” Kimberly chtěla něco namítat, ale vrátil se k nim Santiago. “Santiago, kdo to byl?” zeptala se ho Mercedes. Než Santiago stačil odpovědět, otevřely se za nimi dveře a vyšel z nich doktor s Adrianou. “Maminko!” zvolala Adriana šťastně a rozběhla se k Mercedes. Mercedes rozpřáhla ruce a vzala jí do náruče. “Ach, beruško, tolik se mi stýskalo,” řekla jí Mercedes a políbila ji na čelo. “Mně se stýskalo ještě víc,” řekla jí Adriana a pevně ji objala. Santiago se na ně usmíval a Kimberly nechybělo málo, aby vzteky praskla. “Pane doktore, je moje dcera v pořádku?” zeptal se ho Santiago ustaraně. “Nemusíte se bát, kolego,” řekl mu doktor, “vaše dcera je úplně v pořádku. Ta horečka byla psychického rázu. Jak jste mi předtím vysvětlil vaši situaci, tak Adriana jednoduše ze smutku onemocněla.” “A jinak je tedy úplně v pořádku?” ujišťoval se Santiago ještě. “Nemusíte mít strach. Nejlepším lékem bude pro Adrianu návrat domů,” odvětil doktor. “Děkuji vám, pane doktore,” poděkoval mu Santiago a podal mu ruku. Doktor přikývl a odešel. Santiago a Mercedes se podívaly na Kimberly. “No ta doktorova rada byla sice hezká,” posmívala se Kimberly, “ale Adriana se teď stejně vrátí se mnou.” “Ne, já se tam nechci vrátit,” řekla Adriana smutně a chytila se Mercedes ještě pevněji. “Neboj se, holčičko, teď půjdeš s námi domů,” uklidnil ji Santiago a pohladil ji po vlasech. “Opravdu, tati?” usmála se na něj Adriana. “Opravdu,” usmál se na ni Santiago a políbil ji na čelo. “Santiago, co to meleš?” rozčílila se Kimberly. “Jen to, že ode dneška bude Adriana bydlet zase s námi,” odvětil Santiago. Kimberly se na něj nechápavě podívala. I Mercedes, která stála za ním, nic nechápala. “Jak jsem měl před chvíli ten telefonát, tak to byl náš advokát. A zařídil, že Adriana bude ode dneška zase s námi,” vysvětlil jí s vítězným úsměvem, “a ty se můžeš třeba stavět na hlavu a nebude ti to nic platné!” Kimberly se urazila a odešla pryč. Santiago se otočil na Mercedes, která se usmívala. Adriana se na něj podívala. “Konečně se vrátím domů!” zvolala radostně, natáhla k Santiagovi ruku a oba si přitiskla na své tváře.

Diana celé dva týdny vytrvale uháněla Javiera a i když ji Javier stále odmítal, nakonec to už vzdal. Právě seděl doma na gauči a četl si noviny. Diana seděla vedle něj a líbala ho na krku. “Diano, můžeš mě nechat aspoň si dočíst ty noviny!” zvolal otráveně. “To teda nemůžu, miláčku,” řekla mu Diana a nepřestávala ho líbat. “Diano, co…” “Nic neříkej,” zakryla mu Diana ústa dlaní a políbila ho, “co si takhle připomenout naše staré časy?” zeptala se ho chtivě a začala ho vášnivě líbat. Javier její polibky po chvíli opětoval. Diana vstala a chytla ho za ruce. “Pojď,” řekla mu chtivě. Javier byl jak očarovaný. Její hlas jako by ho hypnotizoval. Vstal, Diana se mu pověsila kolem krku, začali se líbat a pomalu se blížili do ložnice.

Ignacio a Yelitza byli na cestě na letiště. Už nějakou chvíli projížděli městem. Ignacio řídil, Yelitza seděla vedle něj a vítězně se usmívala. Po chvíli jí ale úsměv z tváře zmizel. Uslyšeli za sebou houkání sirén. Yelitza se otočila dozadu. “Pane bože, tati, to je policie!” zvolala vyděšeně, “jeď rychle!” Ignacio sešlápl plyn až k zemi. Policie Ignacia podezřívala, že ví, kde Yelitza je, a proto ho nechala sledovat. “Tati, jeď rychleji, nebo nás chytí!” křičela na něj. “Prosím tě, Yelitzo, uklidni se,” okřikl ji Ignacio. “Tati, jeď rychleji, rychleji! Já nemůžu jít do vězení! Já nemůžu být zavřená! Já ne! To nejde!” křičela Yelitza hystericky. “Yelitzo, proboha, už buď zticha!” zakřičel na ni, podíval se na ni, a tak si nevšiml, že projeli na červenou. “Tati, pozor!” stačila Yelitza zakřičet, když do nich narazil kamion. Několik metrů je vláčel před sebou než se mu podařilo zastavit. Oba byli na místě mrtví.