Javier a Diana byli v ložnici. Javier seděl na posteli, Diana stála před ním a rozepínala si halenku. Provokativně se na něj dívala. Javier byl stále jako omámený. Diana si sundala halenku a odhodila ji na zem. Povalila Javiera na postel a začala ho vášnivě líbat. Javier její polibky stejně vášnivě opětoval. V tom začal ve vedlejší místnosti zvonit telefon. Javier se začal zvedat. “Nevšímej si toho,” zašeptala Diana a nepřestávala ho líbat. Javier ji ale neposlechl, odstrčil ji a odešel do vedlejší místnosti. Diana zůstala s otráveným výrazem sedět na posteli. Javier zvedl telefon. “Haló?” V telefonu se ale nikdo neozval. “Haló, kdo je tam?” zeptal se Javier znovu. Chvíli bylo ticho a nakonec ten druhý zavěsil. Javier telefon položil a začalo mu docházet, kdo mu to asi volal. Vrátil se do ložnice, kde na něj čekala Diana. Byla už pouze ve spodním prádle a ve svůdné pozici ležela na posteli. “Tak kde jsme to skončili?” zeptala se ho chtivě. “Víš, Diano, myslím, že bude lepší, když odejdeš,” řekl jí Javier. Diana se posadila. “Jak to myslíš, Javiere?” zeptala se ho naštvaně. “Tak jak to říkám,” odvětil Javier. “Kdo ti to volal?” zeptala se ho Diana a postavila se před něj. “Nevím, nikdo se neozval,” odpověděl Javier a uhnul pohledem. “Ale no tak, miláčku,” řekla mu Diana a chytila mu obličej do dlaní, “přece jsme tak hezky začali. Nemůžeme to teď tak rychle utnout,” dodala a začala ho líbat. “Ale můžeme,” řekl jí Javier, odstrčil ji od sebe a posadil se na postel. “Vždyť s tou svojí doktorkou už nechodíš, takže ji nepodvádíš,” pronesla Diana. “O tomhle se s tebou nebudu bavit,” odsekl jí Javier. Diana se naštvala a začala se oblékat. “Javiere, takhle to dál nejde,” řekla mu, zatímco si zapínala džíny, “jestli má mít náš vztah smysl, tak musíme začít jinde,” dodala a ze země si sebrala halenku. “O čem to mluvíš?” nechápal Javier. “Odjedeme odtud,” zdůraznila Diana a zapnula si poslední knoflík u halenky, “začneme někde jinde. Znovu. Úplně sami. Nikdo nás nebude omezovat. Jen ty a já!” dodala, políbila ho na tvář a odešla. Javier zůstal v pokoji a nevěděl, co má dělat dál.

Roberto byl u Santiaga v bytě a čekal až se s Mercedes vrátí domů. Santiago mu totiž volal, že pro něj mají překvapení. Roberto zrovna vycházel z kuchyně, když se otevřely dveře a jako první do nich vešla Adriana. “Dědo!” zvolala radostně a rozběhla se k němu. Roberto na ni překvapeně hleděl, natáhnul ruce a vzal ji do náruče. Adriana se ho pevně chytla kolem krku. “Zlatíčko, kde se tu bereš?” zeptal se jí. Adriana se na něj podívala. “Ode dneška budu zase doma,” zvolala radostně a znovu ho objala. Roberto se stále překvapeným výrazem se podíval na Santiaga a Mercedes. “Adriana má pravdu, tati!” řekl mu Santiago, “náš advokát vše zařídil a Adriana bude zase s námi. A už nám ji nikdo nikdy nevezme!” dodal a chytil Mercedes kolem pasu. Adriana se pevně držela Roberta a ten ji hladil po vlasech. Mercedes a Santiago je se šťastným úsměvem pozorovali.

Byl večer. Roberto a Paola pozvali na večeři Sandy a Maxima, aby jim povyprávěli všechno o křtinách malého Alejandra a následné oslavě. Výborně se bavili, ale jejich radost měla být už brzy pokažena. U dveří zazvonil zvonek. “Dojdu tam,” řekl Roberto, vstal a šel ke dveřím. Sandy, Maximo a Paola zůstali sedět a dál si povídali. Roberto otevřel dveře a za nimi stál policista. “Dobrý večer,” pozdravil ho policista s vážnou tváří, “je tu paní Paola Mendézová?” Roberto z policistova výrazu poznal, že se stalo něco hrozného. “Pojďte, prosím, dál,” pobídl ho a společně vešli do jídelny. Paola se vyděsila, když policistu spatřila. Vstala a šla k němu. Sandy a Maximo ji následovali. “Našli jste moji dceru?” zeptala se ho vyděšeně. “Ano, našli,” odvětil policista, “ale mám pro vás velice špatnou zprávu paní Mendézová!” Roberto k Paole přistoupil a chytil ji za ruku, aby jí byl oporou. Maximo udělal to samé. “Co se stalo?” zeptala se Paola chvějícím se hlasem. “Vaše dcera a váš bývalý manžel se pokoušeli uprchnout ze země,” vysvětloval policista, “a když jsme je pronásledovali, měli autonehodu,” na chvíli se odmlčel, “oba dva byli na místě mrtví! Je mi to moc líto!” Jakmile Paola uslyšela slovo “mrtví”, zhroutila se. Maximo a Roberto měli co dělat, aby ji udrželi na nohách. “Je mi to opravdu moc líto!” zopakoval znovu policista, pokývnutím se rozloučil a odešel. “Moje dcera! Moje dcera!” vzlykala Paola. “Pojď si lehnout!” řekl jí Roberto a odvedl ji do ložnice. Maximo s očima zalitými slzami padl Sandy do náruče.

Anabela a Sara dorazily domů. “Kde jste tak dlouho?” obořil se na ně hned ve dveřích Javier. “Po oslavě jsme ještě pomáhaly Alejandře se stěhováním,” odsekla mu Anabela. “Se stěhováním?” vykulil na ně oči Javier, “kam se Alejandra stěhovala?” “Zpátky domů,” řekla Anabela, “Alejandřin táta totiž přišel na oslavu a s ní, s Reinaldem a Isabelou se zase usmířil,” dodala s úsměvem. “Usmířili se? Tak to jsem rád,” usmál se Javier. “Já jdu spát,” zívla Sara, “tuhle vaši debatu bych už celou nevydržela,” dodala a odešla. “Já jdu taky,” řekla Anabela a odcházela. “Anabelo, počkej ještě,” zadržel ji Javier, “jak se má Alejandra?” zeptal se opatrně. Anabela si překřížila ruce a ironicky se na něj usmála. “Jak myslíš, že se má?” zeptala se ho protiotázkou. “Anabelo, tu ironii vynech, prosím,” poprosil ji Javier. “Celé odpoledne se usmívala,” odvětila Anabela, “ale i tak na ni bylo vidět, že se za tím úsměvem hrozně trápí!” Javier zesmutněl. “Podívej, Javiere, něco ti řeknu,” řekla mu Anabela, “měl by si se vzpamatovat dřív, než bude pozdě! Alejandra je krásná a inteligentní žena a nebude na tebe čekat věčně! Za chvíli se okolo ní začne motat nějaký doktor nebo právník a tobě zbydou akorát tak oči pro pláč!” zdůraznila mu, políbila ho na tvář a odešla do pokoje. Javier byl čím dál zmatenější.

O týden později

Reinaldo a Christina, tlačící před sebou kočárek se spícím Alejandrem, dorazili na letiště, aby se rozloučili s Carlosem Davidem a Fernandou, kteří se vraceli do Kolumbie. “Nemuseli jste sem chodit,” řekl jim Carlos David, když k nim přišli, “vždyť jsme se loučili už včera.” “Stejně bychom šli s Alejandrem na procházku,” řekla Christina, “tak jsme se tentokrát prošli na letiště,” dodala se smíchem. Fernanda se naklonila nad kočárek. “Bude se mi po něm stýskat,” usmála se na Alejandra, “taky bych chtěla takového krásného chlapečka!” Reinaldo drknul do Carlose Davida. “Slyšels? Tak se snaž!” řekl mu se smíchem. Všichni se rozesmáli. V tom se na letišti ozvalo, že cestující mají začít nastupovat do letadla. “Tak my už musíme,” řekl Carlos David a chytil Fernandu kolem pasu, “snad se uvidíme, co nejdřív!” Všichni se vzájemně objali a rozloučili a Carlos David s Fernandou odešli. “A teď budu vozit já,” usmál se Reinaldo na Christinu a chytnul kočárek. Christina mu jeho úsměv opětovala, zavěsila se do něj a pomalu odcházeli.

Maximo a Hector byli u Hectora v kanceláři. “Tady je všechno, co potřebuješ,” řekl Maximo Hectorovi a podal mu desky, “firma je už zase tvoje!” “Děkuji ti,” poděkoval mu Hector a desky si vzal. “Ani ty papíry nezkontroluješ?” zeptal se ho Maximo udiveně. “Není potřeba,” odvětil Hector, “věřím ti!” dodal s úsměvem. “Ještě jednou se ti chci za otce omluvit, on…” “Neomlouvej se,” přerušil ho Hector, “co bylo, to bylo!” dodal s úsměvem, “a co ty a tvoje matka? Jak jste na tom?” “Není to vůbec lehké,” vzdychl Maximo, “ale naštěstí má máma podporu v Robertovi a já zase v Sandy.” “Maximo,” oslovil ho Hector ustaraně a chytl ho za rameno, “sice už nejste s Alejandrou manželé, ale i tak pořád patříte ty a tvoje matka do naší rodiny! Proto kdybyste cokoliv a kdykoliv potřebovali, stačí říct!” “Děkuju, Hectore,” usmál se na něj Maximo, “moc to pro mě znamená!” Hector ho poplácal po rameni a objali se.

Javier byl v práci a skoro se nezastavil. Diana seděla u baru a dohlížela na něj. “Diano, proč tady ještě sedíš?” zeptal se jí Javier naštvaně a na podnos položil tři šálky s kávou, “nevidíš, že na tebe nemám čas!” dodal a odnesl objednávku zákazníkům. Diana si přehodila nohu přes nohu a dál zůstala sedět na stoličce. Javier se vrátil za bar. “Už jsi přemýšlel o tom mém návrhu?” zeptala se ho Diana. “O jakém?” zeptal se jí Javier. “O tom, že odtud odjedeme!” připomněla mu Diana. “Diano, já nemám čas teď tohle řešit!” řekl jí Javier a odešel k zákazníkovi, který na něj volal. “Ale času o tom alespoň přemýšlet si měl dost!” řekla mu Diana, když se Javier vrátil. “Prosím tě, Diano, co po mně chceš?” zvýšil na ni Javier hlas, “přece si nemůžeš myslet, že bych opustil svoje sestry!” zdůraznil, ze země sebral dvě prázdné basy od piva a nesl je do skladu. Diana vstala a šla za ním. Javier položil prázdné basy na zem, a když se chystal vzít jednu plnou, Diana se před něj postavila. Javier vyvrátil oči v sloup. “Miláčku, ale já přece nemluvím o žádném opouštění,” řekla mu a chytla ho kolem pasu, “jde jen o to, abychom strávili nějaký čas spolu úplně sami, bez toho, aby nás někdo otravoval.” “Ale…” “Žádné ale,” umlčela ho Diana polibkem, “Anabela je už skoro dospělá a o Saru se společně s Marianou postará. Takže je problém vyřešený!” “Musím se vrátit do práce,” zamluvil to Javier, vzal basu piv a odešel. Diana se za ním s vítězným úsměvem dívala. “Však ty pojedeš!” pomyslela si, “mám tě tam, kde jsem tě chtěla mít!”

Mercedes, Santiago a Adriana seděli v obývacím pokoji na zemi okolo stolu a hráli Člověče, nezlob se! U dveří zazvonil zvonek. Santiago vstal a šel otevřít. Mercedes s Adrianou pokračovaly ve hře. Santiago otevřel dveře a dovnitř vstoupila Kimberly. Jakmile ji Adriana uviděla, skočila Mercedes kolem krku a pevně se jí chytla. “Co tu chceš, Kimberly?” zeptal se jí Santiago, “minule jsme si už snad všechno vyříkaly, ne?” “Já vím,” přikývla Kimberly, “nechci dělat problémy. Jen si s tebou potřebuju promluvit, Santiago!” Santiago se otočil na Mercedes a naznačil jí, aby je nechala osamotě. Mercedes vzala Adrianu do náruče a odešly do dětského pokoje. Kimberly vešla do obývacího pokoje a otočila se k Santiagovi. “Tak mluv!” pobídl ji Santiago, “co tak důležitého mi potřebuješ říct?” Kimberly znervózněla.

Alejandra byla ve svém pokoji. Seděla na posteli, v ruce svírala Javierovu fotku a smutně se na ni dívala.

Před týdnem

Alejandra se na chvíli vytratila z oslavy. Vešla do ložnice a z kabelky vyndala svůj mobil. Nevěděla proč, ale něco jí nutilo zavolat Javierovi. Nevěděla, co mu řekne, ale musela slyšet jeho hlas. Vytočila číslo a čekala až to někdo vezme. “Haló?” ozval se Javierův hlas. Alejandra znervózněla a nic neřekla. “Haló, kdo je tam?” ozval se znvou Javierův hlas. Alejandra ještě chvíli přemýšlela, co má říct, ale nakonec raději zavěsila.

Současnost

“Už nejsme spolu!” řekla Alejandra se slzami v očích, “musím se s tím smířit!” Ze vzpomínek ji vyrušilo klepání. “Moment,” zavolala, fotku si schovala do šuplíku nočního stolku a utřela si slzy. Zhluboka se nadechla a šla otevřít. Za dveřmi stála služebná. “Slečno Alejandro, přišla za vámi paní Mariana. Čeká na vás v hale,” řekla jí. “Děkuji, Fedro,” poděkovala jí Alejandra a šla dolů. Mariana stála v hale a rozhlížela se po domě. “Mariano,” oslovila ji Alejandra, když scházela ze schodů. Mariana se na ni otočila a usmála se na ni. Přivítaly se polibkem na tvář. Mariana se na Alejandru zadívala. “Ty jsi plakala?” zeptala se jí ustaraně. “Ne, to je dobrý,” snažila se Alejandra tvářit silně, “proč jsi přišla?” “Přišla jsem tě pozvat na oběd,” usmála se na ni Mariana, “aby se ti trochu zlepšila nálada, hm?” Alejandra se na ni usmála. “Jenom si dojdu pro kabelku,” řekla jí a vyběhla po schodech nahoru. Když Alejandra zmizela v horním patře, otevřely se vchodové dveře a dovnitř vešel Hector. “Mariano!” zvolal překvapeně. Mariana znervózněla. “Co tu děláš?” zeptal se jí Hector a šel k ní. “Přišla jsem pozvat Alejandru na oběd,” odpověděla Mariana. “A já myslel, že si přišla za mnou,” řekl Hector smutně. Mariana nevěděla, co na to má říct. Chvíli na sebe beze slova hleděli, až si Hector přitáhl Marianu k sobě a začal ji líbat. Mariana jeho polibky opětovala a oba úplně zapomněli na okolní svět. “Tati! Mariano!” ozvalo se za nimi. Mariana a Hector se od sebe odtrhli a vyděšeně se na Alejandru dívali. Ta se na ně dívala se stejně vyděšeným a nechápavým výrazem.