“Tati? Ty a Mariana?” zvolala Alejandra nevěřícně, když k nim přišla. “Mezi námi ale nic není, Alejandro,” řekla jí Mariana nervózně. “A co mělo teda znamenat to líbání?” zeptala se jí Alejandra s poťouchlým úsměvem. “To líbání znamenalo jediné. To, že se já a Mariana milujeme,” odpověděl jí Hector a podíval se na Marianu, “nebo jsem v tom sám?” zeptal se jí smutně. Marianina vážná tvář se proměnila v široký úsměv. “Ne, nejsi!” Alejandra se začala usmívat. “Teda takovéhle šoky mi dělat!” rozesmála se, “ale mám z vás takovou radost!” celá se rozzářila a oba objala. “ale kdy jste…kdy jste se vůbec poznali?” vyptávala se. “To je hodně dlouhý příběh,” zasmál se Hector. “Já mám ale času dost,” pokrčila Alejandra rameny a posadila se na gauč, “chci znát všechny detaily,” dodala se smíchem. Hector a Mariana si přisedli vedle ní a povyprávěli jí celý jejich příběh.

“Tak mluv, Kimberly,” pobídl ji Santiago znovu, “mám dneska volno a nechci svůj čas promrhat zrovna s tebou!” “Santiago, já…já jsem se ti přišla omluvit!” řekla mu Kimberly. Santiago na ni vykulil oči. “Vím, že bys tohle ode mě nikdy nečekal,” odvětila Kimberly, “ale je to tak! Chci se ti omluvit za všechno zlé, co jsem ti způsobila. Za to, že jsem ti vzala Adrianu jen proto, abych tě získala zpátky. Je mi to moc líto! Odpustíš mi?” zeptala se ho opatrně. Santiago na ni chvíli beze slova hleděl, až nakonec řekl. “Teď ti odpustit nemůžu!” Kimberly sklopila hlavu. “Promiň, Kimberly, ale nemůžeš si sem jen tak přijít po tom všem a žádat mě o odpuštění,” řekl jí Santiago vážně, “nejdřív si vyhrožovala Mercedes, že pokud mě neopustí, tak mi Adrianu vezmeš, a když se ti nepodařilo nás rozdělit takhle, tak si mi vzala to nejcennější, co mi zbylo po tom, co jsi odešla. Vzala jsi mi Adrianu! A i když tomu už teď nemůžu uvěřit, tenkrát jsem tě opravdu miloval. A ty jsi všechno zničila! Ale naštěstí mi právě zůstala Adriana, a když jsem se po letech znovu zamiloval, tak jsi se zničehonic objevila a o obě moje lásky si mě chtěla připravit! Tak mi teď promiň, že ti odpustit nemůžu! Jednou ti možná odpustím, ale teď rozhodně ne! Ještě to pořád bolí!” Kimberly si ho vyslechla a měla co dělat, aby se před ním nerozbrečela. “Chápu,” přikývla, obešla ho a šla ke dveřím. Santiago zůstal stát na místě. Kimberly se ještě ve dveřích zastavila. “Přeju ti hodně štěstí,” řekla mu a navždy odešla z jeho života.

Matías mířil do restaurace. Ve dveřích se srazil s Dianou, která právě odcházela. Vyměnili si úsměvy, ale jakmile Diana byla pryč, Matías vyvrátil oči v sloup a myslel si svoje. “Zase tě hlídala?” zeptal se Javiera, který za barem připravoval koktejly. “Hlavně do mě nepřestala hučet, abych s ní odjel!” odvětil Javier. Matías, který si zavazoval kolem pasu zástěru, se zarazil. “Odjel?” zvolal překvapeně, “jako kam?” “Nevím,” pokrčil Javier rameny, “chce jen, abychom byli nějaký čas spolu sami. Je jedno kde, ale chce začít znovu někde jinde.” “Ale ty nikam nepojedeš, že ne?” přesvědčoval Matías jeho i sám sebe, “uvědom si, že tu nejsi sám! Co Anabela a Sara? Přece je tu nemůžeš nechat samotné! A co Alejandra?” “Jak je na tom Morena?” zamluvil to Javier. Matías věděl, že z něj už žádné odpovědi nedostane. “Skvěle,” odvětil s úsměvem, “už je úplně v pořádku.” “Tak to jsem moc rád,” usmál se na něj Javier, dal koktejly na podnos a odnesl je zákazníkům. Matías se za ním díval a povzdychl si. “Co to s tebou ta ženská udělala?!”

Večer se Sandy s Maximem a Isabela s Gustavem sešli na hodině tance. Celý sál byl zaplněný několika tanečními páry. Do sálu vešla Miranda, jejich učitelka tance. “Můžete mi věnovat chvíli pozornosti, prosím!” zatleskala na všechny. Celý sál utichl a všichni na ni upřeli svůj pohled. “Ještě než začneme,” začala vysvětlovat Miranda, “tak bych vám chtěla oznámit, že ode dneška budu na vás o něco přísnější, protože za měsíc a několik dní se bude konat sice taková menší taneční soutěž, ale dost důležitá pro ty, kteří by se tanci chtěli věnovat i na profesionální úrovni,” mrkla na Sandy a ta se na ni usmála, “takže vás budu ode dneška prohánět ještě víc než obvykle. A jestli na vás budu někdy zlá, tak vězte, že je to jenom pro vaše dobro. Mám vás všechny ráda, to přeci víte,” usmála se na ně. Všichni přítomní se rozesmáli. “Tak už to nebudeme protahovat,” zvolala Miranda, “máme spoustu práce,” zapnula hudbu a všichni začali tancovat.

Další den byla Alejandra ve své ordinaci a probírala se kartotékou, když dovnitř vešel primář. “Paní kolegyně, můžu vás na chvíli vyrušit?” zeptal se jí. “Samozřejmě, pane primáři,” usmála se na něj Alejandra, “co potřebujete?” “Jenom bych vám chtěl představit našeho nového kolegu, který tu bude pracovat místo doktorky Garcíové,” vysvětlil jí primář a do ordinace vešel nový kolega, “to je…” “…Guillermo Aldana,” dokončila jeho větu Alejandra s překvapivým úsměvem. “Ano,” zvolal udiveně primář, “vy se znáte?” “Studovali jsme na stejné fakultě,” rozesmála se Alejandra. “Tak to si toho máte asi hodně, co říct, tak vás nebudu rušit,” odvětil primář a odešel. “Alejandra Díaz,” povzdechl si Guillermo a zasněně si ji prohlédl, “stejně krásná jako vždycky.” “Nech si těch lichotek a pojď mě obejmout!” usmála se na něj Alejandra a rozpřáhla ruce. Guillermo se přemlouvat nenechal a hned ji objal.

Anabela a Miguel dovedli Saru do školy. “Saro, hezky se uč a poslouchej paní učitelku,” řekla jí Anabela, když u ní klečela a upravovala jí vlasy. “Nápodobně, sestřičko,” odvětila Sara a políbila ji na tvář, “čau, Migueli,” zamávala mu a odběhla do školy. Anabela se postavila vedle Miguela. “Taky si byla v jejím věku tak roztomilá?” zeptal se jí Miguel. “No dovol?” zvolala Anabela uraženě a dala si ruce v bok, “já jsem snad roztomilá pořád, ne?” dodala se smíchem. “Samozřejmě,” zasmál se Miguel a políbili se. Chytli se za ruce a odcházeli. Zašli za roh a do cesty se jim připletla Diana. “Anabelo, to jsem ráda, že tě vidím,” usmála se na ni. “Já ale nemůžu říct to samé,” usmála se na ni Anabela ironicky. “Upřímná! To se mi líbí,” usmála se na ni Diana též ironicky, “a jak vidím,” podívala se na Miguela, “už máš přítele, takže Javier opravdu nemusí mít žádné výčitky svědomí, že by tu tebe a Saru nechal samotné.” “Co to meleš, Diano?” obořila se na ni Anabela. “Javier vám to ještě neřekl?” tvářila se Diana udiveně, i když moc dobře věděla, že o tom s nimi Javier nemluvil, “tak já ti to teda řeknu,” usmála se na ni a začala vysvětlovat, “víš, já jsem Javierovi navrhla, abychom spolu někam odjeli, abychom mohli začít znova a náš vztah se tak upevnil. Javier se sice ještě nerozhodl, ale jak ho znám, tak určitě pojede.” Anabela se na ni nenávistně dívala. “Tak já už půjdu, mějte se,” usmála se na ně Diana a odešla. “Takže tohle byla ta slavná Diana,” řekl Miguel, “už se ani nedivím, že ji nemáš v lásce,” objal Anabelu kolem ramen a políbil ji na tvář. Anabele bylo do pláče.

Javier celou noc myslel na Alejandru a rozhodl se zjistit, jestli má jejich láska ještě šanci. Šel do nemocnice, aby si s ní promluvil. V ordinaci ji ale nenašel a nakonec mu jedna sestřička řekla, že ji viděla jít do jídelny. Javier tam tedy šel. Už zdálky ji přes prosklené dveře spatřil sedět samotnou u stolu. Došel až ke dveřím a chvíli se na ni zasněně díval. Po tak dlouhé době, co ji neviděl, mu přišla snad ještě krásnější. Když chytl kliku u dveří a odhodlal se jít za ní, tak k ní přišel, pro něj, neznámý muž. Byl jím Guillermo. Jakmile si k Alejandře přisedl, hned se celá rozzářila. Začali si povídat a nepřestávali se smát. Javier je smutně pozoroval a při tom se mu vybavila Anabelina slova. “Podívej, Javiere, něco ti řeknu,” řekla mu Anabela, “měl by si se vzpamatovat dřív, než bude pozdě! Alejandra je krásná a inteligentní žena a nebude na tebe čekat věčně! Za chvíli se okolo ní začne motat nějaký doktor nebo právník a tobě zbydou akorát tak oči pro pláč!” Anabelina slova se Javierovi ještě více potvrdila, když neznámý muž chytnul Alejandru za ruku a ta nijak neprotestovala. Javier viděl, jak je Alejandra šťastná. Měla v očích ten samý šťastný výraz, který mívala v době, kdy byli spolu. Javierovi vytryskly slzy z očí. „Už jsem tě ztratil! A můžu si za to sám!“ povzdechl si smutně. Naposledy se na Alejandru podíval a odešel. „Ani nevíš, jak sem Maximovi na škole záviděl,“ řekl Guillermo Alejandře, „tak dlouho jsem tě uháněl a pak si přišel on a měl jsem po ptákách!“ „Ale nepřeháněj,“ smála se Alejandra. „Nepřeháním,“ bránil se Guillermo, „a tak jak? Jste pořád spolu?“ „Vzali jsme se a rozvedli jsme se,“ odpověděla Alejandra. „Fíha, to bylo rychlý,“ řekl Guillermo se smíchem, „a teď bez legrace,“ zvážnil, „to je mi líto. Co se stalo?“ „To je dost komplikované,“ odvětila Alejandra. „Dobře, nebudu to z tebe tahat hned první den, co se vidíme. Máme na to ještě spoustu času,“ smál se Guillermo, „ale teď si tak uvědomuju, že mám vlastně zase šanci,“ dodal a stiskl jí ruku pevněji. Alejandra znervózněla a vytrhla se mu. „Promiň, Guillermo, ale já jsem před nedávnem jeden vztah ukončila a ještě jsem se z toho úplně nedostala.“ „Chápu,“ přikývl Guillermo, „ale kdyby sis to rozmyslela, tak sem tady!“ Alejandra se na něj usmála a přitom si vzpomněla na Javiera.

Mercedes seděla na lavičce v parku a dohlížela na Adrianu, která si hrála na hřišti. “Mercedes?” oslovil ji někdo. “Hectore?” zvolala Mercedes překvapeně, když ho uviděla a postavila se. “Moc ti to sluší!” polichotil jí Hector. “Ty vypadáš taky moc dobře,” usmála se na něj Mercedes, “hodně jsi se změnil,” dodala, když si ho pořádně prohlídla. “To mi teď říká každý,” odvětil Hector se smíchem. Mercedes se rozesmála. “Myslím, že jsme se oba dost změnili,” řekl Hector, “ty už taky nejsi ta Mercedes, kterou jsem si bral.” “A ty už taky nejsi ten Hector, kterého jsem si brala,” odvětila Mercedes. “A co kdybychom se přestali bavit o minulostí,” řekl Hector, “oba jsme začali žít nové a rozhodně lepší životy, tak co kdybychom ten náš společný nový život začali žít jako přátelé,” dodal s úsměvem a podal jí ruku. “Přátelé,” usmála se na něj Mercedes a stiskla mu ruku. “Mami, mami,” přiběhla k ní Adriana, “koupíš mi zmrzku, prosím,” poprosila ji a pak se podívala na Hectora, “a kdo je ten pán?” Mercedes ji vzala do náruče. “Zmrzku ti koupím,” usmála se na ni, “a tenhle pán to je tatínek tety Alejandry a můj velmi dobrý přítel,” mrkla na něj. “Moc mě těší, slečno,” usmál se Hector na Adrianu. “Dáte si taky zmrzku s náma?” zeptala se ho Adriana. “Rád,” usmál se na ni Hector. Mercedes postavila Adrianu na zem a společně s Hectorem šli ke stánku se zmrzlinou.

Diana otevřela dveře svého bytu a za nimi stál Javier. “Miláčku!” zvolala šťastně, vtáhla ho dovnitř, pověsila se mu kolem krku a začala ho líbat. “Diano, já ti přišel něco říct,” řekl jí Javier mezi polibky. “Ale tak můžu tě snad nejdřív přivítat, ne?” řekla mu Diana a nepřestávala ho líbat. “Diano, přestaň,” odstrčil ji Javier a vešel do obývacího pokoje. “Tak co si mi teda přišel říct?” zeptala se ho Diana. “Už jsem se rozhodl s tím odjezdem,” odpověděl Javier. “A tak jaká je teda tvoje odpověď?” zeptala se ho Diana. “Moje odpověď je,” na chvíli se Javier odmlčel, “ano! Ano, odjedu s tebou!” Diana se celá rozzářila.