“Ach miláčku,” zvolala Diana šťastně a vrhla se Javierovi kolem krku, “ani nevíš, jak jsem šťastná!” dodala a začala ho líbat. Javier její polibky opětoval. Po chvíli Diana polibek přerušila a usmála se na něj. “Nikdy svého rozhodnutí nebudeš litovat! Udělám tě tím nejšťastnějším mužem pod sluncem!” Javier na to nijak nereagoval a chtěl odejít. “Kam jdeš?” zadržela ho Diana. “Musím jít domů,” řekl jí Javier, “taky to nějak musím vysvětlit Anabele a Saře.” “Ale na to máš přece ještě dost času,” mávla nad tím Diana rukou a objala ho kolem pasu, “teď bychom to hlavně měli pořádně oslavit!” dodala chtivě, políbila ho a začala mu rozepínat kalhoty. Javier ji od sebe odstrčil. “Diano, nech toho!” okřikl ji a začal si kalhoty zase zapínat, “myslíš taky někdy na něco jiného?!” “Jak po mně můžeš chtít, abych myslela na něco jiného, když tě mám takhle blízko u sebe!” řekla Diana chtivě a začala ho vášnivě líbat. Javier ji od sebe znovu odstrčil. “Už musím jít,” řekl naštvaně a odešel. Diana byla naštvaná, ale pak se začala usmívat. “Teď se klidně ještě vymlouvej, ale až odjedeme, tak už mi nikdy nikam neutečeš! O to se postarám!”

Večer měl Matías v restauraci vystoupení. Právě dozpíval a všichni zákazníci mu tleskali. “Děkuju! Děkuju vám moc!” děkoval jim s úsměvem a sešel z pódia k Moreně, která celou dobu pod pódiem stála a zamilovaně na Matíase hleděla. “Tak jaký jsem byl?” zeptal se jí Matías. “Skvělý jako vždycky!” usmála se na něj Morena a políbili se. “Promiňte!” vyrušil je mužský hlas. Matías a Morena se od sebe odtáhli a podívali se na neznámého muže. “Ano?” zvolal Matías tázavě. “Promiňte, že vás ruším,” omlouval se muž, “ale rád bych vám něco dal,” dodal, z kapsy saka vytáhl vizitku a předal jí Matíasovi. Matías si ji od něj s nechápavým výrazem vzal. Když si ji přečetl, nevěřícně se na muže zahleděl. “Vy jste Alberto Ramírez? Ten producent?” ujišťoval se. Alberto přikývl. “Bylo mi řečeno, že v téhle restauraci výborně vaří, ale nikdo mi neřekl, že se tu skrývá takový talent,” řekl s úsměvem, “měl byste zájem o spolupráci?” Matías na něj vykulil oči a poté se rozesmál. “Ano, měl bych zájem! Ani nevíte jak velký!” “Výborně, tak jsme domluveni,” usmál se na něj Alberto, “zítra dopoledne přijďte do studia a uvidíme, co s tím vaším talentem uděláme!” “Děkuju vám, pane Ramírezi, moc vám děkuju za příležitost,” děkoval mu Matías a stiskl mu ruku. “Mně neděkujte. Všechno bude záležet na vás,” řekl mu Alberto, pokývl na Morenu a odešel. Matías samou radostí vyzdvihl Morenu do vzduchu a zatočil se s ní. Oba se smáli. Po chvíli se ale Matías zarazil a postavil Morenu zpátky na zem. “Proč jsi tak zvážněl?” zeptala se ho Morena. “Nebyl to zase nějaký tvůj známý, který…” Ani větu nedokončil, protože Morena zesmutněla. “Lásko moje, promiň,” omlouval se jí Matías a políbil ji na čelo. “Matíasi, jak ještě po tom všem o mně můžeš pochybovat!” řekla Morena smutně. “Já vím, promiň, promiň, už se to nestane,” sliboval jí Matías, “a zapomeneme na to,” usmál se na ni, “teď půjdeme domů a pořádně to oslavíme!” “A jak to chceš oslavit?” zeptala se ho Morena s šibalským úsměvem. Matías ji políbil, chytil ji za ruku a vyběhli z restaurace.

Javier, Anabela a Sara seděli v kuchyni a večeřeli. Javierovi zrovna moc nechutnalo, protože celý den usilovně přemýšlel, jak šetrně Anabele a Saře říct, že odjede. “Holky, já vám teď musím něco říct!” odhodlal se nakonec. Anabela a Sara přestaly jíst a zadívaly se na něj. “Já vám musím říct…musím vám říct, že…že…” nedokázal se Javier vyjádřit. “…že si se rozhodl, že odjedeš s Dianou?!” dokončila jeho větu Anabela. “Jak o tom víš?” zeptal se jí udiveně. “Sama Diana mi to dneska ráno oznámila,” řekla Anabela naštvaně, “a jak vidím, tak měla pravdu!” “Co se děje? Javiere, proč jedeš pryč?” začala Sara brečet. “Saro, prosím tě, neplakej,” utěšoval ji Javier, “já se zase brzy vrátím!” “Proč jí lžeš? Proč jí lžeš?” zakřičela na něj Anabela a vstala od stolu, “ty si myslíš, že když tě Diana odsud dostane, tak že ti dovolí, aby ses vrátil zpátky? Já tý ženský vidím až do žaludku! Ta si tě bude držet zuby nehty a když okolo sebe nebudeš mít nás, tak to pro ni bude mnohem jednodušší!” Javier vstal a šel k ní. “Prosím tě, Anabelo, nech si to vysvětlit!” prosil ji Javier. “A co mi chceš vysvětlovat, když to tvoje momentální chování nedokážeš vysvětlit ani sám sobě!” zakřičela na něj Anabela a utekla do svého pokoje. Javier se otočil k Saře, která brečela. Javier se posadil a vzal si ji na klín. “Tak ty už se k nám nevrátíš?” vzlykala Sara. “Zlatko, to víš, že se k vám vrátím,” uklidňoval ji Javier a hladil ji po vlasech, “Anabela je teď na mě rozzlobená, a proto říkala to, co říkala, ale Saro, já ti slibuju, že se k vám brzo zase vrátím!” usmál se na ni. “A proč vůbec musíš odjet?” zeptala se ho Sara. Javiera její otázka zaskočila. Přivinul si ji k sobě a uvědomil si, že na její otázku vlastně nemá logickou odpověď.

Matías a Morena dorazili domů. Matías zamykal dveře, zatímco Morena si pověsila bundu na věšák. V tom ji Matías popadl a vzal ji do náruče. “Matíasi, co blázníš?” smála se Morena. Matías neodpověděl, donesl ji do ložnice a položil na postel. “Ty dneska ani nebudeš mluvit?” smála se Morena. Matías si k ní lehl, usmál se na ni a políbil ji. “Miluju tě!” usmál se na ni a pohladil ji po tváři. “Tak tyhle dvě slova mi v bohatě stačí!” zvolala Morena a oba se rozesmáli. Poté zvážněli a zadívali se jeden druhému hluboko do očí. “Miluju tě, lásko!” řekli oba zároveň, začali se líbat a poté se spolu velmi něžně milovali.

Alejandra přišla po náročném dni domů. Únavou padla na postel a se zavřenými oči relaxovala. V tom jí začal zvonit mobil. Posadila se a vytáhla mobil z kabelky. Na displeji se jí objevilo neznámé číslo. “Prosím?” “To je Alejandra?” ozvalo se z telefonu. “Ano,” odpověděla Alejandra, “kdo volá?” “Tak mám správné číslo!” zaradoval se hlas v telefonu, “Alejandro, to jsem já Diana,” řekla s Diana úsměvem, když seděla ve svém bytě na gauči s nohami na stole. Alejandra se zarazila. “Proč mi voláš?” zeptala se jí podrážděně. “Jenom jsem ti chtěla oznámit, že jsem vyhrála!” zdůraznila Diana s širokým úsměvem. “A co jsi vyhrála?” zeptala se jí Alejandra, i když se odpovědi moc bála. “Přeci Javiera, drahoušku!” usmívala se vítězně Diana. “A proč mi to vůbec říkáš?” zeptala se jí Alejandra a snažila se nedat na svém hlasu znát, že se jí lesknou oči, “já přeci už s Javierem nechodím.” “To já vím, má milá,” vysmívala se jí Diana, “taky jsem tomu dost přispěla,” nezapomněla se vychválit, “ale jenom ti chci říct, že s Javierem za pár dní odjedeme. A až odjedeme, tak už bude jenom můj a ty už ho nikdy neuvidíš!” Alejandře stékala po tvářích jedna slza za druhou. “Chtěla jsem ti to říct, aby si byla v obraze,” usmívala se Diana, “tak měj se a na neviděnou!” dodala se smíchem a zavěsila. Alejandra neměla pomalu sílu ani na to telefon vypnout. Chvíli se dívala s uslzenýma očima jen tak do prázdna, až si nakonec začala slzy utírat. “Už dost, Alejandro! Už nebreč!” říkala si, “Javier už je minulost! Musíš žít dál!” Znovu se zadívala do prázdna, ale nebyla si jistá, že půjde tak lehce zapomenout.

O pět dní později

Javier vyšel ze svého pokoje s kufrem v ruce. Rozhlédl se po prázdném bytě a zesmutněl. Nikdo se s ním nepřišel rozloučit. Do bytu vešla Diana. “Tak Javiere, jdeme, nebo nám uletí letadlo,” řekla mu a políbila ho. “Holky se se mnou ani nepřišly rozloučit,” řekl Javier smutně, “Anabela se mnou od té hádky už nepromluvila a Sara chodí ze školy raději k Díazovým, když se tam teď Mariana přestěhovala.” “Javiere, to se zase spraví,” uklidňovala ho Diana, “ono je to trucování zase přejde!” Javier se zadíval na zeď, kde visela fotka, na které byl s Anabelou a Sarou. Všichni tři se na ni usmívali a byli moc šťastní. Diana si všimla jeho výrazu a bála se, aby si to ještě nerozmyslel, tak ho začala popohánět. “Javiere, už opravdu musíme jít,” zdůraznila. “Tak jdeme,” vzdychl Javier a odešli.

Alejandra scházela ve svém domě ze schodů a v ruce také držela kufr. “Holčičko, opravdu chceš odjet?” zeptal se jí Hector, který stál vedle Mariany, držící v náručí Saru. “Ano, tati, chci,” odpověděla Alejandra a postavila kufr na zem, “potřebuju si pročistit hlavu a pár dní mimo Caracas mi snad udělá dobře.” “Jen před chvíli si se nastěhovala a teď už mě zase opouštíš,” řekl Hector smutně. “Ale tati, vždyť tu přece už nejsi sám,” usmála se na něj Alejandra a objala ho, “Marianu už tady máš a Reinaldo s Christinou a malým a Isabela s Gustavem se taky, co nevidět vrátí domů!” “Ale stejně mi budeš chybět,” smutně se na ni Hector usmál, když se od sebe odtáhli. Alejandra šla obejmout Marianu se Sarou. “Dávej na sebe pozor, Alejandro!” připomněla jí Mariana. “A ty dávej pozor na tuhle šmudlu,” řekla jí Alejandra a Saru pohladila po vlasech. “Mám tě pozdravovat od Anabely,” řekla jí Sara, “ona se chtěla přijít rozloučit, ale strašně se teď na Javiera zlobí a říkala, že by ti svým naštvaným výrazem nijak nepomohla.” Alejandra se na ni smutně usmála a políbila ji na čelo. “Taky ji pozdravuj a vyřiď jí, že ji mám moc ráda. Stejně jako tebe!” Otočila se k Hectorovi, ještě jednou ho objala, vzala si kufr a odcházela. “Opravdu nechceš odvézt na letiště?” zeptal se jí Hector, když stála ve dveřích. Alejandra zavrtěla hlavou. “Ne, ještě se stavím u Reinalda a Christiny. Přijde tam i Sandy s Maximem, takže se se všemi rozloučím a až potom pojedu na letiště,” vysvětlila, ještě jednou se na všechny usmála a odešla.

Anabela seděla na posteli v Miguelově pokoji. Miguel seděl naproti ní a už dobu se jí snažil nějak rozveselit, ale marně. “Anabelo, no tak usměj se na mě!” prosil ji se smutnýma očima, “aspoň malinko!” “Nemůžu se smát, když mi není do smíchu,” odvětila Anabela smutně, “Javier a Alejandra dneska jedou pryč, ale každý sám a každý jinam.” Miguel chtěl něco říct, ale Anabela pokračovala. “Teda vlastně Javier nejede sám, jede s tou barakudou,” dodala ironicky. “Já vím, že seš na Javiera naštvaná” řekl Miguel, “ale však on si uvědomí, že všechno pokazil.” “Ale kdy?” zvolala Anabela smutně. Miguel neodpověděl, místo toho vyběhl z pokoje, a když se vrátil, držel něco za zády. “A jestli tě ani teď nepřinutím k úsměvu, tak to vzdávám,” smál se. Anabela se stále tvářila naštvaně. Miguel se na ni usmál a ukázal jí, co pro ni má. V rukou držel plyšového medvídka, který ve svých packách držel červené srdce s nápisem “Miluji tě”. Anabela se chvíli tvářila vážně, ale nakonec to nevydržela a rozesmála se. Šla k němu a medvídka si vzala. “Migueli, ten je krásnej!” zvolala nadšeně. “Já tušil, že tohle zabere,” řekl Miguel se smíchem. Anabela se dívala na medvídka a pak se zahleděla na Miguela. “Já tebe taky!” řekla a políbili se.

Javier a Diana byli na letišti. “Ach, Javiere, já jsem tak šťastná,” vzdychla Diana a pověsila se mu kolem krku, “konečně spolu budeme sami,” dodala a políbila ho. Javier se na ni pousmál, ale tak šťastně jako ona se necítil. Dianě se jeho nejistý výraz vůbec nelíbil, a tak ho začala líbat, aby se tak soustředil jen na ni. Při tom se ozvalo hlášení, že mají nastupovat do letadla. “Konečně!” zvolala Diana, když polibek přerušila, “jdeme,” dodala, chytla Javiera za ruku a vedla ho k nástupišti. Postavili se do fronty a čekali, až budou moci nastoupit. Diana se už viděla, jak s Javierem v letadle sedí a že od té chvíle ho bude mít už jen pro sebe. Za to Javier se díval směrem ke vchodu na letiště. Jakoby si to snad chtěl ještě rozmyslet, nebo čekal, že se v tom vchodu někdo objeví a zadrží ho.