Javier a Diana postupovali ve frontě. Diana se šťastně usmívala a Javier se rozhlížel po hale, když v tom spatřil hračkářství. “Diano, hned se vrátím,” řekl a chtěl odejít, jenže Diana ho nepustila. “Javiere, kam jdeš?” zeptala se ho Diana. “Vždyť už budeme nastupovat,” zdůraznila. “Jenom dojdu tamhle do hračkářství koupit Saře nějakého plyšáka. Nebudu tu na její narozeniny, tak jí ho alespoň pošlu,” vysvětlil Javier. “Ale vždyť to můžeš koupit až budeme na místě,” řekla mu Diana. “To bude chvilka. Hned sem zpátky,” odvětil Javier, políbil ji na tvář a odešel. Diana předložila letenku ke kontrole a ještě než nastoupila do letadla, ohlédla se za Javierem. Byla velmi nesvá, že nenastoupili spolu. Javier vešel do hračkářství a protože věděl, že nemá moc času, vzal z regálu prvního plyšáka, který mu přišel pod ruku. Šel k pokladně a zaplatil ho. Vrácené peníze si vrátil do peněženky, kterou si ne moc dobře strčil do zadní kapsy u kalhot. Když se proto při odchodu srazil s nějakým mužem, ani si nevšiml, že mu peněženka spadla na zem. Vyšel z obchodu a šel zpátky k nástupišti, když uslyšel, jak na něj dětský hlásek volá: “Pane, pane, počkejte!” Javier se otočil a uviděl, jak k němu běží malá holčička, zhruba v Sařině věku. Javier si k ní klekl. “Copak?” usmál se na ni. “Pane, ztratil jste peněženku,” řekla mu holčička a podala mu ji. Javier si ji s udiveným výrazem vzal a uvědomil si, že když peněženku ztratil naposledy, tak se mu změnil život. “Jakpak se jmenuješ?” zeptal se jí. “Alejandra,” odpověděla holčička. Javier na ni nevěřícně hleděl. Bylo to pro něj jako znamení z čistého nebe. Vždyť právě ztracená peněženka, kterou našla jeho Alejandra, způsobila, že poznal, co je to opravdová láska. “Na, Alejandro, to je pro tebe,” usmál se na ni a dal jí plyšáka. “Pro mě?” zvolala Alejandra překvapeně, “a za co?” “Za to, že máš to nejkrásnější jméno na světě a za to, že si mě právě zachránila,” usmál se na ni Javier, pohladil ji po vlasech a odběhl pryč.

Diana seděla v letadle a stále se dívala ke dveřím, jestli už Javier vejde. Byla velmi nervózní, a když se dveře začaly zavírat, znervózněla ještě víc. Vstala a šla k letušce. “Slečno, prosím vás, posaďte se!” řekla jí letuška. “Už budeme…” “Můj přítel tu ještě není,” přerušila ji Diana. “Váš přítel se jmenuje Javier Lopez?” zeptala se jí letuška. “Ano,” zvolala Diana překvapeně, “jak to víte?” znejistila. “Právě nás z centrály informovali, že si byl vyzvednout kufr a že s námi dnes nepoletí,” odvětila letuška. “Cože?” vykřikla Diana. “A proč?” zeptala se. “To já nevím, slečno,” odpověděla letuška. “A to je jako všechno?” rozčilovala se Diana. “To mi nic nevzkázal?” zeptala se. “Ne, nic víc mi neřekli,” odvětila letuška. “A, prosím, slečno, už se posaďte,” dodala a dovedla Dianu na její místo. Diana se posadila a měla co dělat, aby nevybuchla vzteky.

Alejandra byla u Reinalda a Christiny v bytě. Seděla na gauči a chovala malého Alejandra. “Bude se mi po tomhle zlatíčku stýskat,” řekla a políbila Alejandra na čelíčko. “A nám se zase bude stýskat po tobě,” řekla smutně Christina, která seděla naproti v křesle a na opěradle vedle ní seděl Reinaldo a držel ji kolem ramen. “Vy všichni děláte, jak kdybych odjížděla navždy,” odvětila Alejandra. “Vždyť se za pár dní vrátím,” dodala. “Ale i tak. Nechceš si to ještě rozmyslet?” zeptala se jí Sandy, která, společně s Maximem, seděla také na gauči. “Už mě nepřemlouvejte!” prosila je Alejandra. “Už tak je to pro mě dost těžké muset začít nový život. Sama!” dodala smutně. Všichni se na ni usmáli a svým pohledem jí věnovali svou podporu. “Už budu muset jít,” řekla Alejandra, vstala a předala Alejandra Christině. “Tak brzy?” divil se Reinaldo, “letadlo ti letí přece až za dvě hodiny.” “Ano, ale chci ještě zajít na jedno místo,” vysvětlila Alejandra. Se všemi se postupně objala a odešla.

Mariana a Sara seděly na gauči v hale a Mariana kontrolovala její domácí úkol, když někdo zaklepal na dveře. Mariana šla otevřít a za dveřmi stál Javier. Mariana na něj šokovaně hleděla. “Javiere!” zvolala Sara šťastně a rozběhla se k němu. Javier ji vzal do náruče a pevně se objali. “Javiere, kde se tu bereš?” zeptala se ho ještě stále šoková Mariana. “Ty jsi neodjel? Co se stalo?” vyptávala se. “Stal se mi malý zázrak,” usmál se na ni Javier. “A já procitl!” dodal. “Je tu Alejandra? Musím s ní nutně mluvit!” zdůraznil. “Alejandra ale dneska odjíždí pryč!” řekla Sara. “Cože?” zvolal Javier udiveně, “ale kam? A proč?” “Říkala, že si potřebuje pročistit hlavu a pokusit se na tebe zapomenout!” vysvětlila Mariana. “Ale to ne! Alejandra nemůže odjet! Vždyť já ji miluju!” odvětil Javier zoufale. “V poslední době si jí to ale moc najevo nedával!” připomněla mu Mariana. “Spíš vůbec!” opravil ji Hector, když přišel ke dveřím. “Já vím, že jsem se choval jako úplný idiot,” přiznal Javier, “ale musím s Alejandrou mluvit. Musím se jí omluvit a požádat ji ještě o jednu šanci!” Mariana a Hector se na sebe usmáli a poté na Javiera. “Alejandra říkala, že se zastaví ještě u Reinalda. Takže když si pospíšíš, možná ji tam ještě zastihneš,” řekl mu Hector. “Děkuju vám,” poděkoval Javier s úsměvem a postavil Saru na zem. “Saro, dneska přespíš tady a zítra si pro tebe přijdu, ano?” usmál se na ni. “Ale přijď i s Alejandrou,” zdůraznila Sara. “V to doufám,” usmál se na ni Javier, políbil ji na čelo, rozloučil se s Marianou a Hectorem a odešel.

Alejandra vyšla z domu, kde bydlel Reinaldo a zamířila ke svému autu. Už chtěla nastoupit, když před ní zastavilo auto a vystoupil z něj Guillermo. “Alejandro, to jsem rád, že jsem tě ještě zastihl,” usmál se na ni a šel k ní. “Guillermo, co tady děláš?” divila se Alejandra. “Já myslela, že máš dneska odpolední službu,” dodala. “Měl jsem, ale prohodil jsem si to se Santiagem, který mi taky řekl, kde budeš,” vysvětlil Guillermo. “Chtěl jsem se s tebou ještě rozloučit,” dodal s úsměvem, chytil ji za ruku a políbil ji na ni. “Dávej na sebe pozor a pamatuj si, že tady na tebe budu čekat,” usmál se na ni a políbil ji na tvář. Alejandra mu jeho úsměv opětovala a objala ho. “Děkuju ti za ty poslední dny strávené s tebou,” usmála se na něj, nastoupila do auta a odjela.

Javier seděl v taxíku a volal k Reinaldovi domů. Telefon zvedla Christina. “Ano, prosím?” řekla. “Christino, to jsem já Javier,” ozvalo se z telefonu. “Javiere?” zvolala Christina překvapeně a dostatečně nahlas, aby to Reinaldo, Sandy a Maximo, kteří seděli na gauči, slyšeli. Ti ihned zpozorněli. “Christino, je Alejandra ještě u vás?” zeptal se jí Javier. “Už ne. Asi před čtvrthodinou odešla,” odpověděla Christina. “Takže už jela na letiště?” ujišťoval se Javier. “Ještě ne,” odvětila Christina. “Říkala, že ještě musí zajít na jedno místo, ale nevím, co měla na mysli,” dodala. Christina to sice nevěděla, ale Javierovi ihned došlo, jaké místo Alejandra myslela. “Christino, děkuju! Moc jsi mi pomohla!” řekl Javier a zavěsil. Christina položila telefon. “Tak co? Co se děje? Co ti říkal?” vyptávala se Sandy. “Potřeboval vědět, kde je Alejandra,” odvětila Christina a posadila se vedle Reinalda, který choval Alejandra. “A jak to, že neodjel?” divila se Sandy. “Tak to opravdu nevím,” smála se Christina. “To už mi nestačil říct,” dodala. “Páni, už vidím to velkolepé usmíření,” zasnila se Sandy. “Ty si myslíš, že se usmíří?” zeptal se jí Maximo. “O tom nepochybuji,” řekla Sandy sebejistě. “Alejandra a Javier patří k sobě,” dodala a všichni souhlasně přikývli.

O půl hodiny později se Alejandra procházela na opuštěné části pláže. Na té pláži, kde s Javierem strávila tak krásné chvíle. Dívala se na moře a vzpomínala. „Zavři oči,“ řekl a šibalsky se usmál. „Proč?“ zeptala se Alejandra nechápavě. „Zavři oči, prosím,“ požádal ji Javier ještě jednou a podíval se na ni psíma očima. „Tak dobře,“ usmála se Alejandra a zavřela oči. Javier ji chytil kolem pasu a vedl ji na jedno místo. „Kam to jdeme?“ smála se Alejandra. „Uvidíš,“ odpověděl Javier s úsměvem. Po chvíli chůze se zastavili. „Můžeš otevřít oči,“ řekl Javier. Alejandra pomalu otevřela oči. Stáli s Javierem na opuštěné části pláže a na ní připravil Javier piknik a uprostřed deky ležela kytice červených růží. Javier pro tu kytici došel, předal ji Alejandře a políbil ji. „Děkuji, Javiere, jsou překrásné,“ řekla Alejandra a políbila ho, „a vůbec tohle místo je krásné. Nikdy jsem tu nebyla,“ dodala s úsměvem. „Já jsem chodím vždycky, když chci být sám,“ řekl Javier. „Aha, takže to abych šla,“ řekla Alejandra a chtěla odejít. Javier ji ale chytil a přitáhnul si ji k sobě. „Blázínku, ty přece nesmíš odejít. Proto jsem tě na tohle místo přivedl, protože už tu nechci být sám. Chci, aby se tohle místo stalo naším místem,“ řekl a políbil ji, ,,místem, na kterém se vždycky sejdeme, ať se stane cokoliv,“ dodal, čarovně se na ni usmál a políbil ji. „Miluji tě, Alejandro. Miluji tě tak, jak jsem ještě nikdy nikoho nemiloval,“ vyznal jí lásku a pohladil ji po tváři. „Taky tě miluji, Javiere,“ vyznala mu lásku Alejandra. Oba se usmívali a v tu chvíli byli těmi nejšťastnějšími lidmi na celém světě. Potom se začali pomalu a něžně líbat. “Proč to muselo skončit?” vzdychla Alejandra smutně, ale v tom uslyšela, jak někdo volá její jméno. Otočila se a uviděla Javiera, jak k ní běží. Nemohla uvěřit vlastním očím a nevěděla, co má dělat. Za to Javier to věděl moc dobře. Doběhl k ní, pevně ji sevřel do náruče a začal ji líbat. Alejandra po jeho polibcích toužila tak dlouho, že je ihned opětovala.

Hector procházel halou a když se chystal jít po schodech nahoru, někdo zaklepal na dveře. Šel otevřít a za dveřmi stáli Isabela a Gustavo s několika kufry. “Tati, nebude ti vadit, když se vrátím domů už dnes?” usmála se na něj Isabela. “Isabelo, to je ale hloupá otázka,” zasmál se Hector, chytil ji za ruku a dovedl ji dovnitř. Gustavo vešel za nimi a zavřel dveře. “Víš, říkali jsme si s Gustavem,” začala Isabela vysvětlovat, “že když ti jedna dcera odjela, tak aby se ti tolik nestýkalo, tak se ti druhá dcera zase vrátí,” usmála se na něj. “To si mi udělala radost, Isabelo,” usmál se na ni Hector a objal ji. “Vítám tě doma, Gustavo,” řekl a podal mu ruku. “Děkuji, pane Díazi,” poděkoval mu Gustavo a ruku mu stiskl. “Ale jaký pane Díazi,” zvolal Hector, “jsme přece jedna rodina. Říkej mi Hectore!” “Tak dobře, Hectore,” řekl Gustavo s úsměvem. “A Isabelo,” podíval se na ni Hector, “musím se vrátit k té tvé větě, že mi jedna dcera odjela. Možná, že Alejandra nikam neodjede.” “Jakto?” divila se Isabela. “Protože se tu odpoledne zničehonic objevil Javier a byl odhodlaný ji v odjezdu zabránit,” vysvětlil Hector. “Tak to je skvělá zpráva!” radovala se Isabela. Hector s úsměvem přikývl. “Tak já půjdu říct Marianě a Saře, že jste tady,” řekl a odešel. Gustavo objal Isabelu kolem pasu. “Jsi šťastná, že jsi zase doma?” usmál se na ni. “Ano jsem,” usmála se na něj Isabela. “Ale teď jsem mnohem šťastnější než dřív, protože ty jsi tady se mnou,” dodala s úsměvem a poté se políbili.

Alejandra a Javier se líbali a užívali si, že jsou zase spolu. Po chvíli oba polibek přerušili. Alejandra měla stále zavřené oči. “Já sním?” zeptala se. “Ne, nesníš,” řekl Javier a pohladil ji po tváři. “Jsem opravdu tady. Otevři oči a přesvědč se!” pobídl ji. Alejandra pomalu otevřela oči a začala se usmívat. “Ty jsi opravdu tady, lásko moje,” řekla a z očí ji vytryskly slzy štěstí. “Ano, lásko!” odvětil Javier a i jemu z očí vytryskly slzy, “prosím tě, lásko moje, odpusť mi to. Odpusť mi, že jsem se choval jako idiot. Že jsem o tebe přišel svojí vlastní blbostí. Prosím tě, odpusť mi to!” žádal ji. “Ne, Javiere, já ti nemám, co odpouštět,” usmála se na něj Alejandra a pohladila ho po tváři. “Asi to takhle mělo být. Byla to zkouška toho, jak silná je naše láska. A tu zkoušku jsme zvládli,” usmála se na něj a pevně ho k sobě tiskla. “Miluju tě, lásko moje,” řekl Javier chvějícím hlasem. “Miluju tě, miluju tě, miluju tě, miluju,” opakoval jí stále dokola. “A já miluju tebe,” řekla Alejandra též chvějícím hlasem. “Jsi láska mého života,” dodala s úsměvem. Oba se na sebe dlouze podívali a začali se něžně líbat. Poté se položili na zem, pomalu si svlékali jeden kus oblečení za druhým a při západu slunce a za šumění moře se spolu něžně milovali.