Bylo ráno. Javier se pomalu začal probouzet a uviděl před sebou spící Alejandru. Usmál se a pohladil ji po vlasech. Po chvilce otevřela oči i Alejandra. Uviděla Javiera jak se usmívá a usmála se taky. „Dobré ráno,“ řekl Javier a stále se usmíval. „Dobré ráno,“ řekla Alejandra, pomalu vstala a začala se protahovat, „jsem celá rozlámaná,“ vzdychla. „Když taky spíš v sedě, tak se nediv,“ smál se jí Javier, „a proč si sem vůbec přišla?“ zeptal se. „Já jsem se byla podívat na pár pacientů. Takže i na tebe a bylo moc pozdě a asi jsem usnula,“ odpověděla trochu nepřesvědčivě Alejandra, „nemůžu ti říct, že jsem tě chtěla vidět a chtěla být s tebou,“ pomyslela si a přitom se na Javiera zamilovaně dívala. I Javier nemohl z Alejandry spustit oči a dívali se na sebe dlouhými pohledy. Pak se Alejandra vzpamatovala, „promiň, budu muset jít domů. Ale odpoledne se na tebe zase přijdu podívat,“ řekla a vstala. Javier ji chytil za ruku a řekl:“Budu se těšit.“ Alejandra znervózněla, vytrhla se mu a rychle utekla.

I Matías se právě probouzel ve svém bytě. Zívnul a posadil se. „Dobré ráno, Matíasi,“ pozdravila ho Sandy, která právě vešla do pokoje, na sobě měla jeho košili a v rukou nesla podnos se snídaní. „Dobré,“ řekl Matías rozespale. „Tady jsem nám připravila snídani,“ řekla Sandy, položila podnos na postel a sedla si naproti Matíasovi. „Včera v noci,“ řekl Matías, „to byl nářez,“ dodala Sandy a oba se začali smát. „Nevím, jak si to udělala, ale to bylo poprvé co jsem se takhle choval,“ řekl Matías a napil se džusu, „že jsem se vyspal s holkou, kterou ani neznám,“ dodal. „Jak neznáš?“ divila se Sandy, „znáš moje jméno, víš, kde pracuju, poznal si moji sestru, takže tím pádem znáš půlku mojí rodiny,“ řekla a kousla si do koblihy. „Dobře, dobře, už mlčím,“ smál se Matías. „Ale nemysli si, že jsem nějaká lehká holka,“ upozornila ho Sandy, „jen chci prožít život naplno a poznat co nejvíc lidí. A v tobě mám doufám dalšího přítele? Nemysli si, že tě nechci za kluka, protože si nebyl dobrej. To ne, právě naopak. Byl jsi úžasnej,“ vychvalovala ho Sandy a mrkla na něj. „To potěší,“ řekl Matías a zase se začal smát. „Víš, já totiž nehledám žádnej vážnej vztah a navíc mezi námi nepřeskočila ta pověstná jiskra. Spíš bych to viděla na tu jiskru přátelství,“ řekla Sandy a napila se. „Já bych to taky tak viděl,“ smál se Matías, „takže přátelé?“ zeptal se a podal Sandy ruku. „Přátelé,“ řekla Sandy a stisknutím rukou potvrdili své přátelství.

Maximo nervózně chodil po hale sem a tam. Za chvíli se otevřely dveře a vešla Alejandra. Maximo se k ní rozeběhl, silně ji chytil za paže a začal na ni křičet:“Kde jsi celou noc byla? Neříkala si včera náhodou, že večer přijdeš domů! Celou noc jsem ti volal. I Christině a Sandy jsem volal, ale ani jedna z vás to nevzala. Tak kde jsi byla?“ „Co tady na mě křičíš?“ rozčílila se Alejandra, „a pusť mě,“ vytrhla se mu a odešla od něj. „Tak už mi to konečně řekneš, kde jsi byla?“ stále křičel Maximo. „Řeknu ti to, až se uklidníš,“ řekla Alejandra a položila kabelku na křeslo. Maximo vzdychl a řekl:“Dobře, už jsem klidný. Mluv.“ „Večer jsem si vyšla s holkama a cestou domů jsem se ještě stavila v nemocnici podívat se na pár pacientů a prostě jsem tam usnula. To je všechno,“ vysvětlovala rozčíleně Alejandra. „A to si mi nemohla zavolat? Umíral jsem tady strachy,“ řekl smutně Maximo a šel k ní blíž. Alejandra se ale odtáhla, „promiň, Maximo, ale já jsem nemohla vědět, že tam usnu a že nepřijdu domů. Za to, že si se bál, se ti omlouvám,“ řekla, vzala si kabelku a chystala se odejít do svého pokoje, „ale ještě ti něco řeknu, Maximo. To, že jsme teď manželé, ti nedává žádné právo na mě takhle řvát. Já mám pořád svůj život, který nehodlám nijak měnit. A pokud mě nechceš a nebudeš respektovat, tak bychom se možná měli rozvést,“ řekla Alejandra a šla po schodech nahoru. „Proboha o čem to mluvíš? Ty mi řekneš takovouhle věc a jen tak si odejdeš? Alejandro,“ volal na ni Maximo, ale Alejandra se ani neotočila a šla do svého pokoje.

Odpoledne přišel Matías navštívit Javiera. „Nazdar, brácho, tak už si se nám konečně probral?“ zeptal se se smíchem Matías a podali si s Javierem ruce. „No jo, jsem si řek, že jsem si už dostatečně odpočinul, tak by to chtělo se probudit,“ smál se Javier. „Už vážně bylo na čase,“ smál se Matías a sedl si na stoličku vedle postele. „Díky, Matíasi, že si se postaral o moje holky, když já jsem nemohl,“ řekl Javier a pomalu si na posteli sednul. Matías zakroutil hlavou, „prosím tě, to byla přeci samozřejmost. Vždyť ty a holky jste jako moje rodina,“ řekl a usmál se. „Já vím, brácho,“ přikývl Javier, „a co je jinak u tebe novýho? Povídej, nějakej novej objev,“ zeptal se s poťouchlým úsměvem. „A víš, že jo,“ zasmál se Matías. „No tak mě nenapínej a mluv,“ vyzvídal Javier. Matías se nadechnul a začal vyprávět:“Představ si, včera jsem seděl na zastávce, sedla si ke mně jedna holka a řekla mi, že se jí líbím a že si se mnou chce někam vyrazit. Prostě jen tak z ničeho nic,“ při vzpomínce na tu situaci se Matías rozesmál. Javier vytřeštil oči, „cože?“ divil se. „No fakt,“ smál se Matías, „a večer jsme se teda sešli a jak probíhala noc ti asi nemusím říkat.“ „Ne, to vážně nemusíš. Detaily opravdu vědět nepotřebuju,“ rozesmál se Javier. „Ale ráno jsme se domluvili, že zůstaneme přátelé,“ dodal Matías. Javier znovu vytřeštil oči, „tak tu bych jednou rád poznal,“ smál se Javier. „Poznáš, neboj,“ uklidňoval ho se smíchem Matías, „a co ty? Ty si v kómatu asi žádnej objev nepoznal, co?“ dělal si z Javiera srandu. Javier se zamyslel a před očima se mu zjevila Alejandra.

Julieta seděla v pokoji a šila šaty pro jednu sousedku. V tom se rozletěly dveře a vešla Sandy, „ahoj mami,“ pozdravila ji, šla ji obejmout a dala jí velkou pusu na tvář. „Ale ztracená dcera se mi vrátila,“ řekla ironicky Julieta, posunula si brýle, šila dál a na Sandy se ani nepodívala. Sandy šla do kuchyně a vzala si z pekáče kus buchty, „ale mami. Ty děláš jako kdybych takhle pozdě přišla poprvé,“ křičela z kuchyně na Julietu. „Pokud mi chceš něco říct, mladá dámo, tak pojď sem za mnou. Já tu nebudu hulákat přes několikery dveře,“ napomenula ji Julieta. Sandy se vrátila z kuchyně, „přes jedny dveře,“ opravila ji Sandy. „Nemusíš mě pořád chytat za slovo,“ řekla naštvaně Julieta. Sandy vzdychla, šla k Julietě a klekla si k ní, „no tak, mami. Já to přece tak nemyslela,“ řekla smutně Sandy, „promiň, že jsem nezavolala. Ale ty víš, že se o mě nemusíš bát. Já se o sebe postarám,“ uklidňovala Julietu. „Musím se o tebe bát,“ řekla Julieta, sundala si brýle, odložila šití na stůl a chytla Sandy za ruce, „jsi přeci moje dcera,“ dodala, „a dokud budu naživu, tak se o tebe a o Christinu budu vždycky bát.“ „Já vím,“ usmála se Sandy a silně Julietu objala, „mám tě ráda, mami.“ „Já tebe taky, holčičko,“ řekla Julieta a políbila Sandy na tvář. Sandy pak rychle vstala, „jdu se převlíknout a pak si skočím nakoupit něco nového na tancování,“ řekla a odběhla do svého pokoje. Julieta si nasadila brýle, vzala si do rukou šití a řekla:“Třeštidlo.“

„Takže doktorky se ti zachtělo? Javiere, ty se nezdáš, mířit takhle vysoko,“ dělal si z něho srandu Matías. „Matíasi, nech toho,“ řekl Javier, „já jsem přece neřekl, že jí chci. Jen, že od tý doby co jsem se probral, tak na ni pořád myslím,“ dodal a zasnil se. „Aha, tenhle pohled znám,“ řekl Matías a ukázal na Javiera. „O čem to mluvíš?“ divil se Javier. „Javiere Lopezi, já tě znám. I když to je s tvým vzhledem nepochopitelný, tak tebe zase tolik ženský nezajímají, ale když už tě nějaká zaujme, tak se tváříš přesně takhle a tvoje chování se úplně změní,“ vysvětlil Matías. Javier mu chtěl oponovat, ale nestačil nic říct, protože do pokoje vstoupila Alejandra. „Promiň, Javiere, nevěděla jsem, že máš návštěvu. Přijdu tě zkontrolovat později,“ řekla a chtěla odejít. „Alejandro, vzpomínáš si na mě? Včera jsme se viděli,“ zeptal se Matías a vstal. Alejandra se na Matíase pozorně podívala, „ano. Ty jsi ten nový objev Sandy. Ty jsi…“ „Matías,“ pomohl jí, „ano, Matías. Včera jsme neměli moc času se představit,“ řekla Alejandra a usmála se. „Nerad vás ruším, ale můžu vědět, odkud se vy dva znáte,“ zeptal se trochu nedůvěřivě Javier. „Alejandra je nejlepší kamarádka Sandy. Té, co jsem ti o ní říkal,“ vysvětloval Matías. Pak se podíval na Javiera, pak na Alejandru a došlo mu to. Podíval se na Alejandru, „áha a ty jsi…“ řekl a podíval se poťouchle na Javiera. „Mlč, Matíasi,“ hrozil mu Javier. „Co jsem?“ zeptala se nechápavě Alejandra. „Nic, Alejandro, nevšímej si mě,“ řekl Matías, „tak já vás tady nechám. Už stejně musím jít. Uvidíme se, brácho. Ahoj, Alejandro,“ rozloučil se a odešel. Alejandra vyšla z pokoje na chodbu, aby přivezla kolečkové křeslo. „Dovezu tě, Javiere, k fyzioterapeutce. Kvůli tomu, že si byl tak dlouho v kómatu, teď necítíš nohy, ale ničeho se neboj, brzy se na nohy postavíš,“ uklidňovala ho Alejandra a usmála se. „Já se nebojím. Už jenom díky tvé přítomnosti je mi každým dnem líp,“ řekl Javier a podíval se Alejandře hluboko do očí. Alejandra na chvíli ztuhla. Pak se vzpamatovala, dovezla k Javierově posteli kolečkové křeslo a pomohla mu z postele na něj. Přitom si byli tak blízko jak ještě nikdy nebyli. Když se Javier konečně dostal na křeslo, chytil Alejandru pevně za ruku. Alejandra se na něho podívala a oba se pak na sebe dlouho bez mrknutí dívali.

O týden později

Matías šel z práce nakoupit nějaké potraviny na Javierovu oslavu. Dnes mají Javiera pustit z nemocnice a jeho sestry mu pořádají menší oslavu na přivítanou. Matías vešel do obchodního centra, mířil pro vozík a v tom do něho vrazila jedna žena. Tou ženou byla Morena, „vy idiote! Podívejte co jste udělal,“ vynadala mu a ukázala na podlahu, kde ležely její nákupní tašky, které při nárazu upustila. „Co já jsem udělal? To vy jste do mě vrazila,“ řekl posměšně Matías. „Jo vám je to ještě k smíchu?“ křičela na něho Morena a začala sbírat tašky ze země. Matías si klekl, aby jí pomohl. „Nesahejte na to,“ vynadala mu a strčila do něho. Matías se postavil, „tak promiňte, že sem vám chtěl pomoct,“ řekl vyčítavě. Morena sebrala tašky a vstala, „vy a pomoct?“ zasmála se ironicky, „vy mi pomůžete, když už vás nikdy neuvidím,“ řekla naštvaně, odcházela, ale ještě se na něho otočila, „vy idiote!“ dodala a odešla. Matías ji pozoroval a v duchu si pomyslel, „teda takhle vzteklou ženskou jsem ještě nepotkal.“

Mariana byla u Lopezových v kuchyni a připravovala dobroty na Javierovu oslavu. „Mariano, jsi tady?“ zavolala Anabela, která i se Sarou právě přišla ze školy. „V kuchyni,“ volala Mariana. Do kuchyně přiběhla Sara podívat se co Mariana vaří, „jéé, mňam, placičky“ řekla a chtěla si vzít. Mariana jí z legrace plácla po ruce, „teď ne, to je až na večer,“ řekla a vyhnala ji z kuchyně. Sara přišla zpátky do pokoje k Anabele, „Mariana mi nechtěla dát,“ řekla smutně. „Protože by si to všechno snědla a na večer by nic nezbylo,“ upozornila ji Anabela, „a ty mi teď stejně pomůžeš s výzdobou,“ řekla a podala ji sáček nafukovacích balonků, „na, když tak ráda foukáš,“ zasmála se Anabela. Sara si vzala sáček, sedla si na křeslo a začala nafukovat balonky. Anabela si sedla na gauč a z barevného papíru začala vystřihovat uvítací nápis pro Javiera.

Později odpoledne si Javier balil v nemocnici své věci. Přišla za ním Alejandra, „ahoj Javiere,“ pozdravila ho, „tak už jdeš?“ zeptala se a snažila se nedat najevo svůj smutek. „Ano, konečně už můžu jít domů. Ta postel a tyhle čtyři stěny mi už začínaly vadit,“ odpověděl s úsměvem Javier, „ale něco mi bude přece jen chybět,“ dodal, „teda spíš někdo,“ opravil se a přistoupil k Alejandře blíž. „A kdo ti bude chybět?“ zeptala se Alejandra, i když odpověď předem znala. „Ty přeci,“ odpověděl Javier a přiblížil se k Alejandře ještě blíž. Alejandra znervózněla a odstoupila od něho kousek dál. „Ale uvidíme se na kontrolách. Na ty musíš chodit, Javiere,“ upozornila ho. „Já vím,“ uklidnil ji Javier, „takže já už půjdu. Děkuju za všechno, co si pro mě udělala, Alejandro,“ řekl Javier a podal ji ruku na rozloučenou. „Nemáš zač. Ráda jsem ti pomohla,“ řekla Alejandra a také mu podala ruku. Jakmile se jejich ruce dotkly, oběma začaly tlouct srdce a dlouze a hluboce se dívaly tomu druhému do očí. „Javiere, já…,“ řekla Alejandra. „Co?“ zeptal se Javier. Alejandra chtěla tu větu dokončit, ale její srdce jí řeklo něco jiného. Ještě pevněji mu sevřela ruku, přiblížila se k němu a políbila ho. Javiera to nejdřív zaskočilo, ale vzápětí její polibek opětoval.