Javier a Alejandra se líbali a v tu chvíli byli jediní na celém na světě. Nic nevnímali, jen se plně oddávali tomu druhému. Alejandra ale po chvíli polibek přerušila a Javiera odstrčila, „pane bože,“ řekla zděšeně. „Alejandro,“ řekl Javier a přiblížil se k ní. Alejandra mu zakryla ústa rukou, „nic neříkej,“ prosila ho. „Dobře,“ řekl Javier udiveně a zamilovaně se na ni díval. Alejandra se na něho ještě chvíli dívala vytřeštěnýma očima a potom utekla z pokoje.

Yelitza seděla v restauraci, upravovala si makeup a čekala na Morenu. Ta za chvíli přišla, naštvaně odhodila nákupní tašky na židli a sedla si. Yelitza odtrhla oči od zrcátka a podívala se na Morenu. „Co se ti proboha stalo?“ zeptala se Yelitze udiveně, „vypadáš jak kdyby si měla každou chvíli vybouchnout,“ zasmála se a vrátila makeup do kabelky. „Ani se mě neptej,“ odpověděla Morena naštvaně, „právě jsem se střetla s jedním idiotem,“ dodala a napila se minerálky, kterou už Yelitza objednala. „A co to bylo za idiota? A co ti přesně udělal?“ ptala se se smíchem Yelitza. „Byl to nějakej chudák,“ odpověděla Morena a zatvářila se opovrženě, „vrazil do mě, rozsypaly se mi všechny věci a ještě na mě byl drzej,“ vyprávěla rozčíleně. „Ale tak se uklidni,“ prosila ji Yelitza, „toho idiota už nikdy neuvidíš, tak na něho zapomeň a nekaž si jím náladu,“ řekla a usmála se. „Máš pravdu,“ souhlasila Morena, „takovej chudák si nezaslouží, abych myšlenkami na něj ztrácela svůj drahocennej čas.“ Yelitza přikývla, zavolali na servírku a objednaly si pozdní oběd.

Christina měla volnou chvíli, a tak seděla na sesterně, popíjela kafe a četla si noviny. Zrovna se začetla do jednoho drbu, když se rozrazily dveře a dovnitř se přiřítila Alejandra. Christina leknutím málem vylila kafe, „Alejandro, co se děje?“ zeptala se rozčíleně Christina, „víš, jak jsem se lekla?“ řekla a položila kafe i noviny na stůl. Alejandra si sedla na židli, dala si obličej do dlaní a začala brečet. „Alejandro,“ řekla vyděšeně Christina a šla si sednout vedle Alejandry, „co se ti stalo?“ zeptala se. Alejandra se podívala na Christinu. Byla ubrečená, ale přitom se usmívala, „Chris, já ho políbila?“ odpověděla vzlykavě. „Koho?“ zeptala se nechápavě Christina. „Javiera,“ odpověděla a zářila štěstím, „já ho políbila a on políbil mě,“ vzlykala a utřela si slzy. Christina vyvrátila oči v sloup, „holka, ty se řítíš do neštěstí,“ varovala ji, „ale proč vlastně brečíš?“ zeptala se a usmívala se. „Já nevím, já jsem strašně šťastná, že se to stalo, protože jsem ještě nikdy nic takového necítila,“ odpověděla a Christina ji hladila po vlasech, „ale zároveň se nenávidím za to, že vůbec myslím na někoho jiného, když jsem vdaná. Já nechci Maximovi ublížit, ale nemůžu si pomoct,“ dodala a znovu se rozbrečela. Christina se na ni smutně podívala a objala ji.

Blížil se večer a Matías právě dovezl Javiera domů. Javier vystoupil z auta, „já ti ještě vlastně musím zaplatit za opravy na autě,“ řekl a zabouchl dveře. „Prosím tě neblázni,“ řekl Matías a zamkl auto, „vždyť jsem ho měl pojištěný. Hlavně, že si se nám spravil ty,“ řekl se smíchem Matías a poplácal ho po zádech. Potom vešli dovnitř, kde Anabela, Sara, Mariana a pár dalších Javierových přátel zvolalo:“Překvapení.“ „To je opravdu překvapení. To jsem vážně nečekal,“ řekl usmívající se Javier. Sara se k němu rozběhla a skočila mu do náruče. Javier dělal jako, že je to pro něho velká dřina, „ty si nějaká těžší. Mariana tě nějak moc vykrmila za tu dobu, co jsem tu nebyl,“ dělal si ze Sary srandu. Sara zakroutila hlavou, „právě, že ne. Dneska mi ani nedala ochutnat placičky. Že prý musíme čekat na tebe,“ řekla smutně. „No to je teda vrchol,“ řekl Javier vážně a pak se usmál a dal Saře pusu na tvář. „Dokážeš si představit jak moc jsme ji tady trápily,“ usmívala se Mariana a šla Javiera obejmout. Potom ho objala i Anabela a Javier pak poděkoval všem za to, že ho přišli přivítat zpátky doma. „Pozvali jsme i Alejandru, ale odpoledne volala, že jí to mrzí, ale že nemůže přijít,“ prozradila Sara. Javier se na ni překvapeně podíval, „vy jste pozvali Alejandru?“ zeptal se udiveně. „Ano,“ odpověděla Anabela, „tenhle večírek byl vlastně i pro ni. Chtěli jsme ji tím alespoň trochu poděkovat, za to, jak se o tebe starala,“ řekla a usmála se. Javier se zamyslel a hned mu bylo jasné, proč ve skutečnosti nepřišla.

U Díazových se konala rodinná večeře. Všichni jedli a povídali si. Jediná Alejandra byla myšlenkami někde jinde. A to u Javiera a jejich prvního polibku. „Javiere, já…,“ řekla Alejandra. „Co?“ zeptal se Javier. Alejandra chtěla tu větu dokončit, ale její srdce jí řeklo něco jiného. Ještě pevněji mu sevřela ruku, přiblížila se k němu a políbila ho. Javiera to nejdřív zaskočilo, ale vzápětí její polibek opětoval. „Proč jsem to udělala? A proč na to nemůžu přestat myslet?“ ptala se sama sebe. „Alejandro, Alejandro,“ přerušil ji ze snění Hector. „Co, tati?“ zeptala se trochu vyděšeně. „Je ti něco?“ zeptal se starostlivě Hector. „Ne, vůbec nic,“ odpověděla Alejandra nervózně, „co si potřeboval?“ zeptala se. „Ptal jsem se, jestli nevíš, kde je Isabela,“ řekl, ukrojil si kousek masa a snědl ho. „Isabela je přece u Cariny. Učí se spolu,“ odpověděla Alejandra pohotově. „Máš pravdu. Vždycky zapomenu,“ přikývl Hector, „a teď vás chci poprosit o trochu pozornosti,“ dodal, všichni přestali jíst a bedlivě ho poslouchali. „Jen vám chci připomenout, že příští týden se koná oslava 15ti letého výročí naší agentury, takže nezapomeňte zrušit své tajné milostné schůzky a přijít,“ vtipkoval Hector. Všichni se zasmáli a pokračovali ve večeři. Jen Alejandra se podívala na Hectora a nadechla se, aby něco řekla. „Nic neříkej, Alejandro,“ přerušil svou dceru Hector a ani se na ni nepodíval. „Tati, vždyť nevíš, co chci říct,“ upozornila ho Alejandra. „Ale vím. Moc dobře to vím,“ řekl Hector, „chceš se zase nějak vymlouvat, aby si tam nemusela chodit. Já vím, Alejandro, že tyhle oslavy nemáš ráda, ale jednou jsi moje dcera, patříš do téhle rodiny, takže mě musíš jít podpořit.“ Alejandra chtěla zase něco říct, ale Hector ji opět přerušil, „konec debaty, Alejandro,“ řekl naštvaně a pokračoval ve večeři. Alejandra zesmutněla a také pokračovala ve večeři.

Isabela se neučila u své kamarádky Cariny, ale jako každý týden touhle dobou stála před taneční školou a čekala na Sandy. Ta přiběhla na poslední chvíli celá udýchaná, „promiň, Isabelo, zase nestíhám,“ omlouvala se. „To nevadí, už jsem si zvykla,“ zasmála se Isabela. „Ale, děvče, odkdy seš takhle drzá,“ zeptala se smíchem Sandy. „Od tý doby co s tebou chodím sem,“ odpověděla Isabela vážně, ale pak se usmála. „Sakra, mám na tebe špatný vliv,“ řekla Sandy, podívaly se s Isabelou na sebe a začaly se smát. „Tak jdeme nebo zase prošvihneme začátek a opět se nechytneme,“ smála se Sandy a postrkovala Isabelu dovnitř do budovy.

U Lopezových byla skvělá atmosféra. Všichni slavili Javierův návrat domů, bavili se, tančili, zpívali. Jen samotný oslavenec Javier se šel raději schovat do kuchyně. Nalil si pivo, sednul si a opět začal myslet, jako celý den, na Alejandru a jejich první polibek. „Javiere, já…,“ řekla Alejandra. „Co?“ zeptal se Javier. Alejandra chtěla tu větu dokončit, ale její srdce jí řeklo něco jiného. Ještě pevněji mu sevřela ruku, přiblížila se k němu a políbila ho. Javiera to nejdřív zaskočilo, ale vzápětí její polibek opětoval. „Co si to se mnou udělala, že na tebe nemůžu přestat myslet?“ pomyslel si. „Brácho, co se děje? Proč seš tady schovanej?“ zeptal se Matías, který právě vešel do kuchyně. „Nejsem, jen sem si přišel nalít pivo,“ odpověděl Javier podrážděně. Matías si k němu přisedl, „že já vím, co s tebou je,“ řekl posměšně Matías. „A co teda se mnou je?“ zeptal se ironicky Javier a dopil pivo. „Seš naštvanej, že nepřišla tvoje paní doktorka,“ smál se Matías. „Ha ha ha,“ řekl ironicky Javier, „ a teď ti zase něco řeknu já. Víš proč nepřišla?“ Matías zavrtěl hlavou, „to nevím, tak říkej,“ vyzvídal. „Protože mě dneska políbila a zdálo se jí to blbý, po tom co se stalo, sem jen tak přijít,“ odpověděl vítězně Javier. Matías vytřeštil oči, „cože? A co ty?“ vyzvídal Matías dál. „No co já. Taky jsem ji políbil,“ odpověděl Javier, „a byl to ten nejkrásnější polibek na celém světě,“ dodal zasněně. V tom vtrhla do kuchyně Sara. „Javiere, tady seš, všude tě hledám,“ řekla a chytla ho za ruku, „pojď, chci si s tebou zatancovat,“ zasmála se a táhla ho ven. Javier ani nestačil odporovat.

Ráno dovedl Santiago svou dceru Adrianu do školky. „Takže dneska pro tebe děda přijde už po obědě,“ připomněl Santiago Adrianě a pomáhal jí obout si bačkůrky. „Já vím, tati, nemusíš mě to pořád říkat,“ napomenula ho Adriana. „Promiň, zlato, já stále zapomínám, že už jsi moje velká chytrá holčička,“ řekl a pohladil ji po vlasech. „Jasně, nejsem žádný malý hloupý škvrně,“ řekla a hrdě se postavila. Santiago se usmál, objal ji a políbil na tvář. „Tak už utíkej,“ řekl a poslal ji mezi děti. Chvíli ještě zůstal ve dveřích a pozoroval ji. „Co bych bez tebe dělal,“ pomyslel si a pak odešel.

„Reinaldo, můžu dál?“ zeptal se Maximo, který nakukoval ve dveřích. „Samozřejmě,“ přikývl Reinaldo, pozval ho dál a ukázal mu ať se posadí. „Tady jsem ti přinesl ty fotky, aby si je mohl zkontrolovat,“ řekl Maximo a podal obálku s fotkami Reinaldovi. Reinaldo obálku otevřel, vytáhl fotky a začal si je prohlížet. „V pořádku?“ zeptal se Maximo, když Reinaldo dlouho nic neříkal. „V pořádku jako vždy,“ odpověděl Reinaldo s úsměvem. Maximo se pousmál, ale potom zesmutněl. „Co je s tebou, švagře?“ zeptal se Reinaldo se smíchem. „Ne, nic, nevšímej si mě,“ odpověděl Maximo nevrle. „Tak vážně. Svěř se mi, Maximo. Něco mezi tebou a Alejandrou?“ zeptal se Reinaldo, „včera u večeře jsem si všiml, že jste neprohodili ani jedno slovo,“ dodal. „Přesně tak,“ přikývl Maximo, „neprohodili jsme ani jedno slovo. My teď poslední dobou spolu skoro vůbec nemluvíme,“ řekl smutně. Reinaldo vstal, šel k mini baru a nalil dvě whisky. Jednu podal Maximovi a sedl si. „Proč? Pohádali jste se?“ zeptal se starostlivě Reinaldo. Maximo přikývl. „Ano a hodně. A od té doby si sotva řekneme ahoj. A když si chci s ní o tom promluvit, tak to nějak zamluví a odejde,“ vysvětloval Maximo a napil se whisky. „Neboj se, Maximo, to bude dobrý,“ uklidňoval ho Reinaldo, „moje sestra je hodně urážlivá a chvíli ji trvá než splaskne. To si ji měl zažít jako malou,“ smál se. Maximo zakroutil hlavou. „Nevím, Reinaldo, ale od té doby, co jsme se vrátili ze svatební cesty, tak se hrozně změnila,“ řekl Maximo a vzpomněl si na jejich hádku. „Ale ještě ti něco řeknu, Maximo. To, že jsme teď manželé, ti nedává žádné právo na mě takhle řvát. Já mám pořád svůj život, který nehodlám nijak měnit. A pokud mě nechceš a nebudeš respektovat, tak bychom se možná měli rozvést,“ řekla Alejandra a šla po schodech nahoru.

Alejandra byla ve své ordinaci a dovnitř chodil jeden pacient za druhým. Od rána se ještě nezastavila a byla už unavená. Šla si vedle do pokoje nalít trochu vody. V tom někdo zaťukal na dveře. „Pojďte dál a posaďte se. Hned jsem u vás,“ zavolala. Dopila vodu a z šuplíku si vytáhla karty dalších pacientů. Vešla do ordinace, „dobrý den,“ pozdravila, sedla si za stůl a stále se dívala do papírů. Teprve po chvilce se podívala, kdo před ní sedí. „Tak jsem tady na tý kontrole,“ řekl Javier a čarovně se na Alejandru usmál. Alejandra měla v tu chvíli srdce až v krku.