„Tak nám právě dohrála písnička od Fanny Lu a za malý okamžik budeme pokračovat v našem tématu. Tak nikam neodcházejte.“ Řekla Monica vesele do éteru a pak vypnula mikrofon a pustila další píseň. „Ruth, prosím tě pohlídáš mi to tady na chvíli, jen si potřebuju skočit za šéfovou. Když tak tam hoď ještě nějaké reklamy ano?“ Obrátila se na svojí kolegyni.
„Jasně není problém, ale spěchej, za chvíli musím jít.“ Odpověděla Ruth.
„Bohužel budu muset.“ Zasmála se Monica a šla hned za svojí šéfovou. Zaklepala na dveře její kanceláře. „Dále.“ Ozvalo se za nimi a Monica vstoupila.
„Ahoj Leticie, prosím tě potřebovala bych s tebou v rychlosti o něčem mluvit.“
„A neměla bys teď být někde jinde?“ Zhrozila se Letecie a vstala od stolu.
„Jo jasně, ale neboj se, mám to zajištěné a opravdu to zabere jen chviličku.“
„Dobře, tak mluv, o co jde?“ Zeptala se a posadila se zpátky za stůl.
„Jen jsem se chtěla zeptat, jestli bych dneska mohla výjimečně odejít dřív, asi tak o hodinu?“
„Ale to přece nejde, kdo za tebe bude vysílat?“
„Už jsem domluvená s Carlosem, přijde dneska dřív a vezme to za mě.“
„Hm a co se děje tak naléhavého že musíš odejít dřív?“
„Můj přítel má dneska narozeniny a já bych ho chtěla překvapit.“
„Tvůj přítel? No tak dobře, ale jen výjimečně. A teď už jdi!“
„Děkuju.“ Usmála se Monica a radši rychle odešla.
„Tak co? Zase vyváděla?“ Zeptala se ji Ruth, když se Monica vrátila.
Monica zakoulela očima. „No jo, znáš naší šéfovou.“ Zasmála se Monica. „Všechno hrozně prožívá.“ Dodala.
„Kdyby tě tak slyšela.“ Zasmála se Ruth. „Tak se měj, zítra ahoj.“
„No jo, kdyby, kdyby… Tak ahoj.“ Mávla na ni Monica, potom si nasadila sluchátka a pokračovala ve vysílání.

Lucía se vracela z ateliéru do své pracovny a přitom úkolovala svoji mladší sestru, která jí dělala asistentku.
„Sandro, prosím tě přines mi ty negativy ze včerejška a taky ty fotky s Carmen. Tyhle fotky odnes Ricardovi a zeptej se ho, jak to bude s tím focením na titulku. A pokud možno aby byl konkrétní, nepotřebuju zase informace na poslední chvíli.“
Sandra si dělala v rychlosti poznámky a následovala Lucíu.
„Dobře, hned to zařídím.“ Opáčila Sandra.
„Jo, a abych nezapomněla, dones mi prosím jedno kafe. S mlékem bez cukru.“
„Jasně, ještě něco?“
„Ne, to je zatím vše.“ Odpověděla Lucía a posadila se na pohovku, kterou měla v pracovně, vytáhla si z tašky nějaké fotky a rozložila je na stole. Sandra byla zrovna na odchodu.
„Počkej, ještě jedna věc, prosím tě podívej se na internet a zjisti mi, kdy přiletí letadlo z Bogoty.“
„Jako dneska? A na co?“ Zeptala se Sandra udiveně.
„Ano dnes. Dnes se vrací Raul. Možná že už je dokonce tady.“
„Aha, dobře, tak já ti to zjistím a hned jsem tady.“ Řekla Sandra a odešla.

Thomas se zrovna vracel domů, byl na fotbalovém tréninku. Zrovna hledal klíče od bytu, pískal si a ani si nevšiml, že u dveří jeho bytu stojí nějaká žena. Všiml si jí, až když na něj promluvila.
„Nepozorný jako vždy, vůbec ses nezměnil.“
Thomas se na ni podíval a zůstal zaraženě stát.
„Ahoj Thomasi, ráda tě zase vidím.“ Usmívala se žena.
„Natasho? Jsi to ty? Proboha co tady děláš?“ Vykoktal ze sebe Thomas.
„Copak nemůžu navštívit svého kamaráda?“
„Nechtěla jsi říct svého bývalého přítele?“ Zašklebil se Thomas.
„Jestli ti jde o detaily, tak prosím. Nemůžu navštívit svého bývalého přítele?“ Zdůraznila poslední dvě slova.
„Můžeš.“ Pokrčil Thomas rameny. „Jen jsem tě tak nějak už nečekal. Po tom co jsi beze slova odešla. Jak dlouho to je, šest let?“ Dodal.
„Co bylo, to bylo. Teď si toho máme hodně co říct, nemyslíš?“
„Neřekl bych.“ Řekl, obešel ji a odemknul byt.
„Pozveš mě aspoň dál, na kávu, na čaj nebo na něco podobného? Já toho totiž mám dost co povídat.“ Usmála se na něj Natasha.
„No, dobře. Tak pojď dál.“ Řekl Thomas nakonec a pozval ji dovnitř.

Monica odešla z práce dřív a namířila si to rovnou do jednoho cukrářství.
„Dobrý den, mám tady objednaný dort na jméno Monica Reyes, je už hotový?“ Zeptala se Monica prodavačky.
„Moment, jdu se podívat.“ Odpověděla prodavačka a odešla. Po chvíli se vrátila s krabicí, ve které byl dort. „Sýrový dort, je to tak?“ Ověřila si objednávku.
„Ano ano, přesně tak.“ Potvrdila Monica, zaplatila za dort a odešla. Venku nějaká žena sbírala letáčky, které se jí rozsypali na zem. Monica ji chtěla pomoct, ale nakonec to neudělala. Přešla ulici, ke svému autu. Nasedla do něj, podívala se na hodinky a zhrozila se, že už je tak pozdě, nastartovala a rozjela se. Když vyjížděla, projel kolem ní nějaký muž na motorce a málem ji vrazil do auta, na poslední chvíli se vyhnul a jel dál. Monica se vyděsila a radši se pořádně rozhlédla a vyjela k domovu.

Sandra se vrátila do své pracovny a vyřídila Lucíe vše co po ní předtím chtěla.
„Takže tady máš ty instrukce na další focení, jinak jsem všechno vyřídila a tady ti ještě šéf posílá nějaké fotky, prý budeš vědět, o co jde. Tady máš to kafe.“ Položila jí kelímek na stůl. „Jo a to letadlo přistálo před půl hodinou. Takže bys Raula měla každou chvíli čekat.“ Dodala Sandra.
„Skvěle, skvěle, děkuji.“ Usmívala se Lucía a prohlížela si fotky, co jí Sandra donesla. „Tak v tom případě mi prosím zarezervuj stůl v nějaké restauraci, Raul bude mít určitě hlad.“
„Dobře a v které? V té kde mají to dobré čínské jídlo?“
„Jo třeba tam, pak mi tady nech lísteček s časem, dobře?“ Než to stačila doříct, zazvonil ji mobil. „No ne, my o vlku…“
„A Raul na drátě.“ Doplnila ji Sandra se smíchem. „Tak já nebudu rušit a jdu to zařídit.“ Šeptla Sandra a odešla.
Lucía zvedla mobil. „Ano? Miláčku? Už jsi v Caracasu?“
„Čau, jo před chvílí jsem přijel. Ale potřeboval bych aby jsi se pro mě zastavila na letišti. Nějaký pitomec mi tady parkuje přímo před autem a já nemůžu vyjet.“ Rozčiloval se Raul.
„Ale já teď mám moc práce, dřív jak za dvě hodiny to nestihnu. Nechceš si vzít třeba taxi?“
„Práci? Tak já přijedu po dvou týdnech a ty budeš radši v práci, než abys přijela za mnou?“
„No dobře, tak já si to nějak zařídím.“ Řekla po chvíli Lucía.
„Hodná holka, já věděl, že se na tebe můžu spolehnout. Tak tě čekám, spěchej.“ Než stihla Lucía něco dalšího říct, tak Raul zavěsil. Lucía si smutně povzdechla, vzala si kabelku a vyšla z pracovny.
„Sandro? Prosím tě, kdyby mě někdo hledal tak ať mi zavolá na mobil. Musím si něco zařídit.“ Řekla své sestře v rychlosti na chodbě a potom odešla.

Thomas a Natasha seděli v kuchyni a pili kávu. Nataša mu vyprávěla o tom, jak se vrátila z New Yorku a co tam dělala.
„Tak a včera jsem prostě nasedla na letadlo a teď jsem tady. Víš, že jsi první, za kým jsem šla? Tedy musela jsem ještě zjistit, kde bydlíš, ale to nebyl problém. Stále máme pár společných přátel.“
„Tak to je vážně skvělé.“ Podotkl Thomas ironicky. „Víš, nechci tě vyhazovat, ale za chvíli přijde moje snoubenka a byl bych rád, aby tě tady neviděla.“ Řekl Thomas a vstal od stolu.
„Ano, o téhle patálii jsem se taky doslechla.“ Zamračila se Natasha.
„O čem to mluvíš?“
„No přece o tom že se budeš ženit.“
„A co je na tom špatného?“
„Vlastně nic, ale víš, já nepřijela jen tak. Chtěla jsem tě vidět a taky…“ Nedokončila větu a vstala.
„Taky co?“
„Taky jsem chtěla navázat tam, kde jsme skončili.“ Řekla a zavěsila se mu kolem krku. „Víš, moc jsi mi chyběl.“
„Ty ses zbláznila? Copak si myslíš, že bychom se k sobě my dva ještě někdy mohli vrátit?“ Zasmál se Thomas.
„A proč by ne? Pro začátek bychom si mohli aspoň osvěžit staré vzpomínky.“ Řekla svůdně a začala Thomase líbat. Thomas její polibky opětoval, ale po chvíli ji odstrčil.
„Ale já si s tebou nic osvěžovat nechci. Za pár týdnů se žením a tak to prostě zůstane!“
„No právě, tak bys mohl zahájit takovou malou rozlučku se svobodou. To chceš už celý život být věrný jedné ženě? To nechceš ještě aspoň jednou zhřešit? Copak jsem ti nechyběla? Ani trochu?“
„Ne, nechyběla. A už běž.“
„Moc se mi líbí, když se rozčiluješ. Vždycky se mi to na tobě líbilo. Je to… Víš, tak sexy.“ Zasmála se Natasha a znovu Thomase vášnivě políbila. Po chvíli ji zase odstrčil.
„Ne! Tohle prostě nejde, běž. Běž po dobrém nebo…“
„Nebo co?“ Zeptala se Natasha svádivě a začala si rozepínat halenku. Thomas na ni zaraženě koukal. „No tak co? Co uděláš?“ Zeptala se znovu a hodila halenku na zem. „Víš, měla bych lepší nápad, co kdybychom se spolu šli osprchovat a pak… Pak už se uvidí.“ Dodala a vrhla se na Thomase, ten už se nebránil a začal ji svlékat a přitom se přesunuli do koupelny.

Lucía jela na letiště a přitom ji zazvonil mobil. Dívala se stále na silnici a začala pohmatu hledat mobil v kabelce, která byla na vedlejším sedadle. Ani se nepodívala kdo volá a hned hovor přijala.
„Halo?“
„No, to jsem já. Prosím tě, kde jsi? Už jsem tady snad hodinu a rád bych si ještě dneska něco zařídil.“ Nadával Raul.
„Už jsem na cestě, Raule. Ještě jsem musela jet natankovat a hodina to rozhodně není. Jestli jsi chtěl nějaký rychlo-odvoz tak sis měl odchytit taxík!“
„Dobře, dobře, tak se nemusíš rozčilovat. Ale měla bys vědět, že můj čas je drahý.“
„Vtipkuješ? Raule, ale já nejsem tvůj zaměstnanec a nebudu skákat, jak si pískneš.“ Rozzlobila se Lucía. Lucía vyjela z tunelu a zasvítilo ji do očí sluníčko, tak začala v kabelce hledat sluneční brýle.
„Počkej chvíli.“ Řekla do telefonu a položila si ho na sedačku. Potom vytáhla brýle z kabelky a nasadila si je, jenže mobil jí spadl na podlahu.
„Jsi tam, Lucío?“ Ozývalo se potichu v telefonu.
Lucía se sehnula pro mobil a přitom přestala dávat pozor na cestu. Když se znovu podívala na cestu tak přímo před ní zabočovalo jedno auto. Lucía rychle strhla volant, ale bylo pozdě, ztratila kontrolu nad řízením a narazila do stromu.

Monica přišla domů, když přišla do kuchyně, položila na linku dort a uviděla na podlaze rozházené oblečení. Trochu ji to udivilo, ale šla pomalu po cestičce z oblečení. Potom uslyšela z pootevřených dveří do ložnice ženský smích. Když přišla k ložnici a otevřela dveře úplně, uviděla svého přítele v posteli s nějakou ženou, jak se vášnivě líbají. Zůstala stát jako opařená a nevěřila vlastním očím.